Oficiální E-shop Oficiální E-shop

Aktuality

Dvojrozhovor s Psotkou a Kotůlkem

13.12.2009 / A tým

Sigma má za sebou půlku sezóny obohacenou evropským pohárem a soubojem s anglickým Evertonem, ligovou krizi, ze které se naštěstí včas vyhrabala a taky postup v Ondráškovka Cupu do čtvrtfinále. Trenéři Zdeněk Psotka a Martin Kotůlek tak mohou být mírně spokojeni, byť deváté místo určitě není podle jejich předsezónních představ. V dvojrozhovoru pro OLOMOUCKÝ VEČERNÍK (pondělní vydání) vzpomínali na svoje první setkání, samozřejmě na trenéra Brücknera a na další i mimofotbalové zájmy. Jako první přišel na řadu zdravotní stav asistenta trenéra Sigmy Martina Kotůlka, který dovolenou obětoval zdraví a podstoupil ve Vojenské nemocnici operaci kolene. V rozhovoru bylo poznat, že spojení Psotka-Kotůlek funguje nejen na fotbalové úrovni, že jsou naladěni nejen profesně, ale i v životě, kde je na prvním místě u každého z nich rodina. První otázka samozřejmě musí směřovat k Vašemu zdravotnímu stavu Martine. Už se po operaci kolene cítíte lépe, a co jste vlastně podstoupil za zákrok? Martin Kotůlek: Mám v koleni syntetickou chrupavku, byl jsem na operaci u docenta Dittmara. Uvidíme, zda to vyřeší můj problém s kolenem, to se uvidí, až se to rozcvičí. Jinak se cítím už trochu lépe, ale operace byla celkem nedávno, takže bolesti ještě mám. Takže bude Martin stále zaskakovat při různých tréninkových cvičeních, jako doposud? Zdeněk Psotka: Musí být připravený v lednu, kdy začínáme (s úsměvem). Martin Kotůlek: Začátek přípravy jsou jen běhy, to ještě rád vynechám...(smích). Je to tak, že se profesionálním sportovcům ta zranění během kariéry nasčítají a pak musí člověk postupovat takovéto zákroky? Z.P.: Myslím, že doba pokročila. Dnes fyzioterapeuti či kondiční trenéři ví, jak správně postupovat. To, co třeba před deseti lety byl velký problém, se dnes dá řešit dříve. Před dvaceti lety byla operace křížových vazů konec s fotbalem, dnes hráči po čtyřech měsících hrají. Vybavíte si moment, kdy jste se vy dva poprvé potkali? Zda to bylo v kabině Sigmy, nebo jste se znali už dříve? Z.P.: Určitě v kabině Sigmy. M.K.: Je to tak. Z.P.: Já jsem přišel do kabiny áčka v době zápasů s Hamburkem, Realem, protože byli zranění gólmani. V kabině byli zkušení hráči jako Saša Bokij, Miloš Slabý, samozřejmě už tehdy hvězdy Hapal s Látalem. Jelo se na zápas do Trnavy, vybavuji si, že Martin bydlel na pokoji s Míšou Kovářem, což byl můj spolužák a spoluhráč, takže tam jsme se asi poprvé vzájemně zaregistrovali. A vybavíte si Martine nějak příchod Zdeňka do kabiny, vy už jste byl stabilní obránce základní sestavy... M.K.: Většinou gólmani trénují spolu. Těch kontaktů a možností k poznání je proto více u hráčů v poli. Ale bylo to normální, jak to ve sportu chodí, do kabiny hráči přicházejí a odcházejí. Z.P.: Já k tomu mám zajímavou historku. Když jsem byl poprvé na tréninku s A-mužstvem, tak jsme měli brankářský trénink s panem Vítem a asi po čtvrt hodině za námi přišel trenér Brückner a řekl: „Mladej, vlez do brány,“ a hodil mi balón asi třikrát do šibenice. Já jsem se snažil to ze všech sil chytat a on řekl: „Hm, to Kotůlek vyráží hlavou,“ takže asi tak. M.K.: Když jsme se bavili o těch zraněních, tak trenér Brückner si i hráče po zranění připravoval sám. Já jsem s ním jednou trénoval po jednom zranění a to bylo maso. Házel mi balóny do výskoku, po pěti minutách jsem byl hotový, ale samozřejmě jsem makal dál, protože jsem ho nechtěl zklamat a měl obrovskou autoritu. Dneska už máme fyzioterapeuty, kteří s návratem hráčů pomůžou, to je výhoda. Zajímavá historka se pojí k vašim začátkům Martine, pan Kubíček rád dává historku o tom, jak vás před zápasem Intertota vyzvedával z olomouckého bazénu pomalu z deky a jel jste na zápas. Jak to tedy bylo? M.K.: To je ta jeho zkazka, kterou mi to furt vykládá, ale já mu říkám, jestli si mě s někým nespletl. Já byl tehdy doma v Náměšti, měl jsem prázdniny po maturitě. Přišel mi telegram, byl jsem na baráku, asi na zahradě. Maminka mi donesla telegram, rozbalil jsem to a tam stálo: dostavte se tehdy a tehdy na Sigmu, vezměte si kopačky a jedete na intertoto na utkání se Slavií Sofia. Tehdy jsem ještě nebyl v áčku, byl jsem docela vyklepaný. Taky jsem přemýšlel, jestli si ze mě někdo nevystřelil. Nakonec to dopadlo dobře. Takže z části to pravda je, ale na bazén pro mě Jirka skákat nemohl, protože jsem z Náměště. Takže jestli bych byl na bazéně, tak tam a ne v Olomouci…(smích). Vy jste oba s fotbalem začínali na vesnicích, Zdeněk v Nedvězí, Martin v Těšeticích. Hodně hráčů ve velkém fotbale začínalo právě v těch malých vesnicích. Čím to je, že se dokáží prosadit více, než kluci z města? M.K.: Podle mě je to ctižádostí a tím, že tehdy byl jen fotbal a v zimě hokej, když zamrzl rybník. Měli jsme takovou partu, která spolu hrávala a ta láska ke sportu tomu podle mě pomohla. Nemůžu to moc srovnávat s klukama z města, protože jsem tam nikdy nebydlel. Z.P.: Já jsem Olomoučák, ale hrával jsem v Nedvězí, protože tam tehdy otec trénoval. Rozdíl bych viděl v tom, že tehdy byla Sigma výběrová. Dneska vychovává i ty mladý kluky. Tehdy byla tréninková úroveň všude stejná. Tatínci poté, co jim ve tři padla, šli trénovat nebo hrát. Potom, když k nám přijela do Nedvězí Sigma, tak jsme se chtěli ukázat a třeba jsme dostali deset gólů, ale snaha ukázat se byla obrovská. Když jsem dostal první pozvánky do krajských či moravských výběrů ještě v žácích, tak tam byl samý Baník, Sigma, Zbrojovka Brno a já tam měl Sokol Nedvězí a Jirka Homola Sokol Bludov. Pak si nás pan Chladil přetáhl do Sigmy. Dneska už taky nejsou vidět kluci na plácku nebo hřišti před barákem, že by mydlili fotbal či hokej… Z.P.: Tak byla jiná doba. Tehdy rodiče po práci udělali z palet mantinely, ráno stříkali led, dneska na to nemá nikdo čas. Dalo se hrát i na cestě, protože za hodinu projeli tři auta… M.K.: Musí být dostatek hřišť. I ve městě se dá hrát, musí být kde a taky dostatek kluků. Každý máte dva syny, stíháte sledovat jejich fotbalový růst? Z.P.: Tak zatím toho staršího, protože mladší má teprve čtyři. M.K.: Máme výhodu, že můj mladší syn a Zdeňkův starší hrávají ve stejné časy, byť nehrají spolu v kategorii. Takže se třeba zastupujeme a řekneme si, jak hrál i ten jeho synátor. Ale je to těžké stíhat. Z.P.: Já jsem vlastně vedl staršího Martinova syna, když jsme dělali v dorostech individuální tréninky pro různé posty. Takže jsem mu vždycky říkal nějakou historku o tátovi (smích). Měli jste někdy při trénovaní situaci, kdy jste se neshodli? Nebo vždy dojdete ke shodě? Z.P: Jestli můžu říct za sebe, tak je to tak, že rozhodující slovo mám já. Dříve jsem byl naučený se vždy jakoby rozhodovat sám, ale nyní hodně věcí konzultuju jak s Martinem, tak s Adamem Košařem, s fyzioterapeuty o zdravotním stavu. Ne vždy máme na věc ten samý názor, to by asi ani nebylo dobře, ale nikdy jsme neměli nějaký spor, vždy se dohodneme. M.K.: Spíš si řekneme názor na věc. Stejně je to na Zdeňkovi, protože má tu hlavní zodpovědnost jako hlavní trenér. Po zápase si to třeba můžeme vyhodnotit. A dokážete jeden druhého něčím vytočit nebo i třeba v pozitivním slova smyslu? M.K.: Já myslím, že spolupráce je výborná, mě naštvat je dost složité i v normálním životě. Takže asi fakt si nevybavuju, co by mě mohlo naštvat. Z.P.: Souhlasím. My už jsme spolu chtěli spolupracovat i dříve, než šel Martin do Holice. Já si jako hráče Martina pamatuju jako spíše tichého uzavřeného kluka, soustředil se na svůj trénink i výkon. Teď je Martin hodně upovídaný, má hodně vtípků, baví realizační tým i kabinu, což je hodně pozitivní. Když jsme spolu tady v lize začali, tak atmosféra v kabině byla taková ochablá, tak jsme se to snažili navodit do atmosféry, kterou jsme zažili jako hráči v těch 90. letech. A i teď při té podzimní krizi jsme se to snažili udržet v pozitivní rovině. Takže nějaké ty vtípky, z vás asi nedostanu? Z.P.: No, ze mě si dělá srandu trenér Kalvoda. Od sedmnácti let mi vždy, když mě potká, říká, že bych měl shodit… (smích). Spíš mě ještě napadlo, že někdy sleduju Martina v tréninku, on hraje někdy tak, že si říkám, že bysme ho mohli v zápase někdy nasadit, pořád to v něm je a stíhá mladé kluky… Skončila podzimní sezóna, hráči mají volno, jak jsou na tom trenéři? Dělá se už příprava na zimu? Z.P.: Tu musíme mít připravenou už v září, v říjnu, takže tu už máme hotovou. Hráčský kádr máme jednodušší, protože nemáme finanční prostředky, takže si nemusíme lámat hlavu s tím, koho koupíme či nekoupíme. Spíš se snažíme sledovat během roku hráče v dorostu či juniorce a přemýšlíme koho posunout. Tím, že jsme měli léto a podzim tak nahuštěný program, tak moc pracovat nebudeme. Musíme si taky od fotbalu od sebe odpočinout, abychom byli v lednu plní sil. V jednom z rozhovorů o Sigmě padla zmínka, že s tiskovou mluvčí začínají někteří hráči studovat němčinu, jsou už i v tomhle dnes hráči dál, že na sobě makají i mimo fotbal? M.K.: To si musí říct oni, jestli chtějí jít ve fotbale dál než do Sigmy, ale třeba do reprezentace anebo do zahraničí. Ti, co to v hlavách mají srovnanější, tak si za svým jdou. Buď je ta motivace sportovní, nebo finanční, protože vrcholový sport ve fotbale končí kolem pětatřiceti a co potom…Ten jazyk se neztratí ani v normálním životě. Hráči na závěry kariery odcházejí do Německa či Rakouska a tam se jim odstranění jazykové bariéry určitě bude hodit. Z.P.: Je to pozitivní, asi jim pomohla ta Evropa. Asi by měli více, hlavně ti mladí. I když z těch škol už mají jeden jazyk zažitý. Když jsme s dorosty jezdili do zahraničí, tak jsme v Anglii měli jeden den, kdy mluvili tím jazykem. Teď s tou němčinou asi čekali, až přijde ta správná lektorka… M.K.: Tady je ovšem zajímavé, že se přihlásili spíše ti starší hráči…(smích). Jak by měl vypadat váš ideální den spojený nejen s tréninkem či zápasem? M.K.: Tak trénink, aby proběhl jak má, abychom vše odtrénovali, co jsme si naplánovali a ideální den? Aby měl čas člověk po práci na rodinu a chvilku taky pro sebe, přečíst si knížku, mrknout na nějaký film. Z.P.: Ideální by bylo, probudit se ráno v zasluněné Barceloně, kluci by si přišli za rodiči popovídat. Pak zápas Sigmy, vyhráli bysme na Nou Campu a pak zase večer zase s rodinu, zahrát si třeba badminton a večer na dobrou večeři… M.K.: To je zajímavé, že jsi zmínil Barcelonu, když jsi fanda anglického fotbalu…(smích) Z.P.: No, chtěl jsem říct Manchester, ale to sluníčko v Anglii není, teď jsem tam byl a celou dobu pršelo, takže to sluníčko to převážilo. Takže máte svoje kluby, které preferujete… Z.P.: Já určitě. Jsem fanoušek Manchesteru, ale ten jejich styl hry není tím topem pro mě, to se mi líbí více Arsenal či Lyon. Ale jsem fanoušek Manchesteru, teď jsme byli na zápase na West Hamu, akorát jsme nemohli moc radovat, abychom od domácích fandů nedostali naloženo. M.K.: Já jsem to tak nikdy neměl. Ani třeba hráče jako vzor. Spíš jsem šel krůček po krůčku. Třeba v Náměšti jsem sledoval jednoho obránce, když jsem byl mladší a viděl jsem, že mu lidi tleskají, tak jsem chtěl hrát jako on. Aby mi balón nezavazel, měl pořádný výskok. Ten světový fotbal mi až tak neimponoval. Ale mám rád styl třeba Arsenalu, agresivní, rychlý, po ztrátě míče hned dopředu, ten nátlakový styl, co nás naučil trenér Brückner. I když jsme byli, jak on říkával provinční klub, tak jsme si s velkými kluby Realem, Juventusem zahráli. Oba často zmiňujete Karla Brücknera i vás pro kariéru trenéra hodně ovlivnil… Z.P.: Nepochybně. Já jsem si u něj všimnul důležité věci, že to těm hráčům dokázal vysvětlit. Říkal jsem si, aha, tím to bude. Musí se přece od těch ostatních trenérů v něčem lišit. To jsem si krom jiného od něj odnesl, byť sem pod ním nehrál nějak dlouhou. M.K.: Dokázal to vysvětlit a hlavně dotrénoval třeba ty standartky do detailu. Byť jsme to trénovali kolikrát do omrzení a když řekl: „tak naposled.“ Věděli jsme, že to bude naposled, ale ještě desetkrát…A po zápase, když se dal ze standartky gól, tak stejně nebyl spokojený, pokud hráč nebyl ve správném prostoru, podle nácviku. Co vaše koníčky, zbývá čas na nějaké mimofotbalové? Z.P.: Já se snažím sportovat, aby neměl pan Kalvoda důvod si ze mě dělat legraci. Baví mě ty raketové sporty, badminton či tenis. Teď jsme s Martinem začali chodit cvičit i s fyzioterapeuty. Snažíme se to tělo nějakým způsobem udržovat. M.K.: Člověk poté, co přestane pravidelně trénovat, zjistí, že mu to chybí. Posilování mě začalo i bavit, snažím se cvičit spíše vršek, protože nohy mám z fotbalu hodně opotřebované. Na dovolené mě vždycky bavil plážový volejbal, sluníčko, písek, dobrá parta… Z.P.: Myslím, že máme jednu věc společnou a to jsou filmy. Doporučujeme si filmy, jsme klub otrlých diváků, říkáme si, co kdo viděl a tak. Navíc v autobusech po venkovních zápasech jsme toho taky hodně viděli… Takže vy vybíráte filmy, když se jede například z Plzně či Teplic po utkání? M.K.: To ne, na to máme jiné kulturní referenty. Abychom je mohli kritizovat, co to pustili za blbosti…



A tým - další aktuality:

25 let od slavné výhry SK Sigma nad HSV25 let od slavné výhry SK Sigma nad HSV
| 10.12.2016
Jakub Plšek je Hráčem měsíce listopaduJakub Plšek je Hráčem měsíce listopadu
| 09.12.2016
Víkendový program týmů SK SigmaVíkendový program týmů SK Sigma
| 09.12.2016
Všechny týmy SK Sigma jsou po podzimu v popředí tabulekVšechny týmy SK Sigma jsou po podzimu v popředí tabulek
| 06.12.2016
Program zimní přípravy týmu SK Sigma OlomoucProgram zimní přípravy týmu SK Sigma Olomouc
| 05.12.2016
Exolomoučtí hráči v zahraničíExolomoučtí hráči v zahraničí
| 05.12.2016
Víkendový program týmů SK SigmaVíkendový program týmů SK Sigma
| 02.12.2016
Brankáři SK Sigma uzavřeli podzim besídkouBrankáři SK Sigma uzavřeli podzim besídkou
| 30.11.2016
Začal předprodej permanentek na jaroZačal předprodej permanentek na jaro
| 29.11.2016
Tým SK Sigma i po konci sezony trénujeTým SK Sigma i po konci sezony trénuje
| 29.11.2016



OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná