Oficiální E-shop Oficiální E-shop

Aktuality

Hrával jsem za Sigmu…..Jiří Balcárek (1973)

30.10.2007 / Ostatní

Rodák z Leštiny patří k mladší generaci fotbalistů. Nejvyšší fotbalovou soutěž okusil již v sedmnácti letech. Konto prvoligových soupeřů zatížil jedenadvaceti brankami a s hanáckým klubem zažil pohárové duely s FC Kilmarnock a Olympique Marseille. Jeho vrstevníci a bývalí spoluhráči dnes ještě hrají, na vrcholové či výkonnostní úrovni. Na jeho hráčské dráze jej přibrzdilo a poté zastavilo zranění. Dnes je v klubu zpět a působí zde v roli trenéra třetiligové juniorky. Po Petru Mrázkovi je tak dalším bývalým hráčem Sigmy, který našel v klubu uplatnění i po skončení hráčské kariéry. Kudy vedly tvé fotbalové kroky? S fotbalem jsem začínal v šesti letech v Leštině, kde jsem hrál vlastně na černo. Mohlo se hrát totiž až od osmi (směje se). Pak jsem strávil dva roky na hostování v Zábřehu. V patnácti jsem přestoupil z Leštiny do dorostu Sigmy. Dodnes si pamatuji, že jsem svou první profesionální smlouvu podepsal v roce 1989. Jak vzpomínáš na svůj fotbalový růst v Sigmě? Trénoval mě nejprve Olda Štepán a nastoupil jsem do „C“ dorostu. Po roce jsem přešel rovnou do „A“ dorostu. V áčku jsem vydržel asi rok a pak jsme šel přímo do přípravy mužského áčka. V sedmnácti letech jsme šli já, Michal Guzik a Michal Kovář do prvního týmu. Tenkrát jsme jeli s áčkem na zimní soustředění do Tater. V týmu byl tehdy například ještě Beznoska. Byl jsem v Sigmě dva roky a potom jsem šel na vojnu do Chebu. Vykopali se tady poháry a já musel odejít, to mě dost mrzelo. Měl jsem být na vojně rok a půl, ale nakonec mě po roce stáhli, protože Brückner potřeboval útočníka. Poslali tam místo mě Martina Guzika. Takže rychlý přechod do mužské kategorie. Jak jsi jej zvládl? Byl to obrovský skok a zároveň velká škola potkávat se na tréninku s takovými osobnostmi, které jsem do té doby jen pozoroval. Pro mě to bylo velice rychlé. Přišel jsem a po dvou letech v dorostu jsem byl v áčku. Bylo to takové kosmické....(směje se). Když jsem do áčka v zimě přišel, Drulák měl v té době po operaci plotýnek. Do týmu si mě vytáhli trenéři Cviertna s Matuškou. Otevřel jsi téma trenéři. Jak na ně vzpomínáš? Po Cviertnovi přišel do Sigmy Karel Brückner, který mě trénoval nejdéle. Trénoval mě také Palička, Radolský, Bokša. Jednoznačně ale musím vyzdvihnout Brücknera. Ne všichni dorostenci přechod do mužského fotbalu zvládnou. Pokud jich postupuje víc, bývá to jednodušší.... Jsem stejný ročník jako Michal Kovář. Postupovali jsme spolu, bydleli jsme spolu na hotelu, jezdili s rodinami na dovolenou. Jaké byli vztahy v hráčské šatně „mladí – staří“? Tenkrát byla jiná doba. Ke starším jsme měli větší úctu. Ta doba je už někde jinde. Z těch starších musím vzpomenout hráče jako Bokij, Maroši, Hanus, Muchka, Přibyl, Kerbr....Z mladších potom Hapala s Látalem. Sigma hrála v devadesátých letech několikrát Pohár UEFA. Jak vzpomínáš na tuto dobu? Jak jsem říkal, když se poháry vykopali v roce 1992, odešel jsem na vojnu do Chebu. Té éry jsem se nezúčastnil a to mě mrzí dodnes. Přesto jsem si poháry v dresu Sigmy zahrál. Byl jsem v Kilmarnocku nebo Marseille. V Kilmarnocku jsem odehrál celý zápas, v Marseille posledních dvacet, třicet minut. Jak vzpomínáš na stříbrnou ligovou sezónu 1995/1996? To bylo něco! Měli jsme silné mužstvo.....(zadívá se na fotografii a vyjmenovává všechny hráče). Já dal pět branek. Vzpomínám také na sezónu 1998/1999. Ta byla moje poslední v dresu Sigmy. Rozloučil jsem se gólem v posledním mistráku. Hrál jsem v útoku se Standou Vlčkem a porazili jsme Teplice 2-0. Druhý gól vstřelil právě Standa. Pohár jsi ale hrál i v Německu... Ano. V devětadevadesátém jsem odešel do Německa, do Unionu Berlín. Tam jsem začal hrát ve středu zálohy. Bylo mi šestadvacet. Hráli jsme třetí ligu, ale měli finance a nakupovali hráče z prvních lig, aby se postoupilo do druhé. Nakupovali exligové hráče z Bulharska. Hrál se mnou například Andonov. Podmínky ve třetí lize byly opravdu výborné. Na zápasy jsme létali letadlem po celém Německu. První sezónu jsme skončili první, s náskokem dvaceti bodů. Tehdy se ale hrála baráž, ve které nás na penalty vyřadil Osnabrück. Další sezónu jsme postoupili. Největší zážitek pak byl, že jsme jako třetiligový tým hráli Pohár UEFA. Cesta vedla přes německý pohár, kde jsme ve čtvrtfinále porazili prvoligovou Bochum. To jsem nahrával na gól. V semifinále jsme vyřadili na penalty Borussii Mönchengladbach. Oba zápasy jsme hráli doma a přišlo dvaadvacet tisíc diváků, to byly zážitky. Ve finále jsme měli Schalke, to jsem ale bohužel nehrál. Byl jsem zraněn. Trenér chtěl, abych hrál, obstříkli mi to, ale nešlo to. Trenér mě vzal alespoň na střídačku, abych zažil tu atmosféru. Finále jsme prohráli, ale Schalke do pohárů postoupilo z ligy, takže jsme do Poháru UEFA postoupili my jako poražený finalista. Jak vypadala cesta třetiligového týmu pohárovou Evropou? První kolo jsme hráli proti finskému Haka Valkeakoski. Postoupili jsme a vypadli jsme s Litex Loveč. V Německu jsi byl až do roku 2004... V roce 2004 jsem skončil kvůli zranění. Měl jsem bolesti v kotníku, operovali mě a do čtrnácti dnů jsem měl hrát. Bolelo to, ale nutili mě hrát, abychom se zachránili. Do rány se mi dostal zánět a přes noc jsem měl takovouhle nohu (rukama ukazuje velikost házenkářského míče). Měl jsem zánět a to znamenalo konec mojí kariéry. Potom už jsem nehrál. Už jsi porovnával kluby jako takové. Můžeš porovnat přístup hráčů v Německu a tady? V kabině jsme měli osmadvacet hráčů. Přes týden pracoval trenér se všemi hráči a v pátek vyvěsil na nástěnku osmnáctku hráčů, kteří letí k mistráku. Deset lidí tak zůstalo doma. Smlouvy byly postavené tak, že byl základní plat. Ten byl opravdu základní. Na slušné peníze si mohl hráč přijít až když nastoupil a ještě víc dostal, když podal nějaký výkon a vyhrálo se. Ti co hráli, měli třeba dvojnásobek základního platu. Jejich motivační systém byl velice dobře propracovaný. Těch deset lidí se pak více snažilo, byla to pro nás obrovská motivace. Tréninky byly nehorázné. V neděli jsme hrávali a pravidelně ve čtvrtek na tréninku jsme měli zápas jedenáct na jedenáct. To byly jízdy v kolíkách, člověk musel mít chrániče... Když byl na jedné straně Němec a na druhé já nebo nějaký Bulhar... to bylo! To bylo jen první rok, dva. Pak, když Němci poznají, že máš kvalitu, tak tě začnou brát. Už jsem nebyl ten, kdo jim bere práci, ale ten kdo jim pomáhá k vyšším prémiím. Po dvou letech se to zlomilo a na hotelu jsem býval na pokoji s naším kapitánem Stefanem Menzem. Po skončení kariéry jsem měl možnost zůstat v Německu natrvalo. Dali by mi práci, ale já jsem nechtěl. Chtěl jsem se vrátit, postavil jsem si tu dům. Začátky v cizí zemi asi nebyly jednoduché, že? Někteří hráči, kteří tady mají všechno, by potřebovali zažít to, co já. Ten začátek, kdy mě hodili do vody, byl nejhorší. Olomouc se s Berlínem domluvila, sednul jsem na vlak do Prahy, odkud jsem letěl do Frankfurtu. Ve dvě ráno jsem byl v Saarbrückenu, kde na mě čekali. Vyhodili mě na hotelu na soustředění a ráno, když jsem se probudil, tak kolem mě třicet lidí, kteří se baví Německy a nechtějí vás přijmout. Nikdo mi nepomohl. Ráno jsem se probudil a po snídani hned na trénink. Musel jsem si pomoct sám, neuměl jsem řeč. Musíš chtít. Stejně tak se musí cizinci snažit v Česku. Ať je to Brazilec nebo kdokoliv jiný. Musíš mít kvalitu, ale i snahu se přizpůsobit. Naučit se řeč je základ. Hodně mi pomohlo, když jsem býval na soustředění ubytován s tím kapitánem. Ukázal jsem na světlo nebo okno a on mi řekl, jak se to jmenuje. Začátky byly těžké, to jsem myslel, že se německy nikdy nenaučím a že uteču. Po půlroce se to naštěstí zlomilo. Jaká byla tvá komunikace s trenéry? Trenérů bylo víc. Vzpomněl bych Vasiljeva, který dokonce trénoval bulharskou reprezentaci. Zažil jsem také Mirko Votavu, který trénoval domácí reprezentaci. Byť uměl česky, komunikoval se mnou zásadně německy... Byl jsi v Německu sám? Hned od začátku jsem byl v Německu s rodinou. Starší syn tam začal chodit do školy, dcera do školky. Pak přišel do Berlína Ivan Kozák, slovenský reprezentant. Předtím hrál se Suchopárkem v TB Berlín. Hledal jsem nějaký kontakt s Čechy. Spojil jsem se také se Stanislavem Levým, který tam trénoval. Všichni jsme spolu chodili na večeři do české restaurace. Oni chodili na moje zápasy, já zase na jejich. Zůstal jsi stále v kontaktu s někým z Unionu Berlín? Jsem a nejen s hráči. Třeba s člověkem, který se tam o nás staral. Zajišťoval letenky, pracovní povolení, bydlení. Bydlel kousek vedle mě, tak jsme se skamarádili. Zmínil bych ještě kustoda. Vždycky, když jsme my letěli, on jezdil s dodávkou a pokaždé na nás čekal na hotelu. Oni měli partu a hrávali spolu fotbal. Pravidelně sem za mnou jezdí. Stefan Menze, kapitán, má profilicenci a trénuje Manheim. Kamarádili jsme se hodně taky s Ivanem Kozákem. V tehdejší době byl kapitánem slovenské reprezentace. Byl to ročník jako Juračka, měli silnou jedenadvacítku. Jak bys srovnal diváky, fanoušky? Fanoušci byli skvělí, ale nároční. Dali pocítit úspěch i neúspěch. Ve třetí lize chodilo pět tisíc diváků. Ve druhé lize osm tisíc minimálně. Když jsme hráli proti silnému soupeři, tak i patnáct. Fanoušci v Německu byli hodně zvědaví na trénink. Když se zahrálo špatně, tak stálo na tréninku dvě sta, tři sta lidí. U nás fanoušci zapískají a jdou domů, tam nám chodili i na tréninky. Při cestě ze hřiště nám za neúspěch řádně vyčinili. Tady mají hráči štěstí, že fanoušci na tréninky nechodí... Pojďme zpátky k Sigmě. Jak vedly tvé kroky zpět? Kvůli svému zranění jsem se vrátil zpět do Česka. Kamarádil jsem v Německu i s asistentem trenéra. Byl to Bulhar a bydlel blízko mě. Dneska je hlavním skautem bulharské reprezentace. Často jsme spolu komunikovali. Ač to byl Bulhar, bydlel na Kypru, kde si postavil dům. Skončil v Berlíně přibližně stejně jako já. Jel jsem za ním na Kypr v době, kdy Sigma letěla na soustředění právě na Kypr. Bydlel jsem u něj a během pobytu jsem komunikoval s ředitelem Kubíčkem. Tam se nějak zrodila myšlenka trénovat partnerský klub z Lipové. V červnu 2005 jsem začal trénovat. V zimě jsem měl také dvě nabídky na spolupráci od dvou českých manažerů. Odmítl jsem. Udělal jsem si trenérskou „A“ licenci a teď jsem přihlášen na profilicenci. Takže z toho je patrné, že svou budoucnost vidíš právě v trénování... Momentálně ano. Trénování mě baví. Budoucnost ale zatím nijak neřeším....(zamyslí se a zvážní). Jsou horší věci na světě. Když jsem byl se svým zraněním asi měsíc v nemocnici, byl jsem vedle oddělení s nemocnými leukémií.... Žiji a užívám si. Naštve mě jenom hráčská nepoctivost, když si někdo neváží toho, co má. Děkujeme za rozhovor. Kluby, v nichž Jiří Balcárek (1973) působil: 1979-1984 Sokol Leština 1984-1986 Zábřeh (dvouleté hostování) 1987-1988 SK Sigma Olomouc („C“ dorost) 1988-1989 SK Sigma Olomouc („A“ dorost) 1989-1992 SK Sigma Olomouc (muži) 23-0 (ČSR) 1992-1993 RH Cheb (vojna) 1993-1994 SK Sigma Olomouc 26-4 1994-1995 SK Sigma Olomouc 13-1 1995-1996 SK Sigma Olomouc 25-5 1996-1997 SK Sigma Olomouc 20-2 1997-1998 SK Sigma Olomouc 28-6 1998-1999 SK Sigma Olomouc 22-3 1999-2000 Union Berlín (hostování – III. liga / Německo) 2000-2001 Union Berlín (přestup – III. liga / Německo) 2001-2002 Union Berlín (II. liga / Německo) 2002-2003 Union Berlín (II. liga / Německo) 2003-2004 Union Berlín (II. liga / Německo) Popiska ke kolektvní fotce Horní řada zleva: Štefka, Kovář, Balcárek, Štrbík, Ujfaluši, Konig, Hlavňovský, Barbořík, Krohmer Prostřední řada zleva: asistent Leoš Kalvoda, Švestka, Heinz, Kováč, Skácel, Zubík, Cupák, Vlček, Ryška, trenér brankářů Jiří Vít Dolní řada zleva: Machala, Mucha, asistent Palička, Pižanowski, trenér Bokša, Drulák, Kotůlek






OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná