Oficiální E-shop Oficiální E-shop

Aktuality

Hrával jsem za Sigmu..Radek Drulák(*1962

13.12.2009 / Ostatní

„Hrál jsem za Sigmu v době, kdy chodilo na stadion deset tisíc lidí, byla vynikající atmosféra spojená i s dobrou hrou a dobrými výsledky. Sigma byla jedno z mých nejlepších sportovních působišť,“ říká střelec jednašedesáti ligových branek v dresu Sigmy Radek Drulák, historicky nejlepší kanonýr ve službách našeho klubu. Pro rozhovor do dnešního Fotbal INFO jsme si pozvali obávaného kanonýra, fotbalistu roku 1995, vicemistra Evropy z roku 1996, dvojnásobného ligového krále střelců a v historii Sigmy nejlepšího kanonýra. S Radkem Drulákem jsme se sešli den po utkání 4. předkola Evropské ligy Sigmy v Liverpoolu v naší klubové prodejně Fanshop. Povídání o jeho působení v Sigmě a vlastně o celé jeho kariéře se protáhlo na více než dvě hodiny a tak jsme se rozhodli vám ho nabídnout ve dvou dílech. První dnes při odvetě s Evertonem a druhý díl si můžete přečíst při pondělním utkání se Spartou. První otázka je tradiční. Co se vám vybaví, když se řekne hrával jsem za Sigmu? Hrál jsem za Sigmu v době, kdy chodilo na stadion deset tisíc lidí, byla vynikající atmosféra spojená i s dobrou hrou a dobrými výsledky. Sigma byla jedno z mých nejlepších sportovních působišť. Pojďme k vašim začátkům. Začínal jste asi s klukama za domem, že? To je to, co tady dneska chybí. U každého baráku byl nějaký plácek, a tam se to šmrdlalo. Ale to nebyl jenom fotbal, ten byl v létě. V zimě to byl hokej. Taky atletika, hraní na četníky a na zloděje. Všechno možné. Dělali jsme všechno dohromady, bylo to takové komplexní a člověk pochytil od každého sportu něco. Když jsem začínal hrát fotbal, ostaršil jsem se. Tehdy se mohlo hrát od sedmi let a já jsem řekl, že jsem se narodil 12. ledna 1961. Všem vrtalo hlavou, proč mě nevzali do školy, tak jsem řekl, že mě vzali pozdě, abych mohl hrát fotbal. A přišlo se na to, až mi bylo nějakých čtrnáct, patnáct let. A kde jste začal fotbal hrát, vy nejste olomoucký rodák. Nejsem z Olomouce, jsem z Hulína. Tam jsem začal hrát fotbal. Potom jsem chodil hrát na černo za dorost. Ve třinácti jsem hrával s osmnáctiletýma klukama. Na tyhle roky vzpomínám strašně rád. Vzpomenete si i na trenéry? Určitě. Mě začínal trénovat nějaký pan Oral, ten mě do fotbalu přivedl. S ním jsem prožil žáky. V sobotu jsem třeba hrával za žáky a v neděli jsem na černo nastoupil za dorost. Tam to trénoval Milan Pavlák, který byl starý jako moji dva bratři. To málo kdo ví. Máte dva bratry... Mám dva bratry. Jeden je o deset, druhý o osm let starší. Byli také sportovně založení, hráli ale víc hokej. Ten prostřední měl ale srdeční vadu, takže nemohl to dotáhnout výš. Starší se celkem brzy oženil a po vojně se věnoval zaměstnání. Fotbalu jenom rekreačně. Pak byl přestup do Gottwaldova (současný Zlín - pozn. redakce). Tam jsem šel do učení a hrál jsem dorosteneckou ligu. Tam nás trénoval pan Válek. Sešel jsem se tam s kamarádem z Hulína. Všechno klapalo. V necelých sedmnácti jsem začal hrát za muže. V A mužstvu dospělých musel tehdy nastupovat alespoň jeden dorostenec, to bylo nařízení od svazu. Nastupoval jsem celkem pravidelně. Vytáhl mě tam vlastně pan Zeman. Hráli jsme se Zlínem druhou ligu proti Olomouci, Frýdku Místku a podobně. Pak přišla povinná vojenská služba v Chebu. Mezitím jsem se oženil a pak přišel povolávací rozkaz. Ženil jsem se v osmnácti. Sice celkem brzo, ale vydrželo mi to dodneška. Rukoval jsem v jednaosmdesátém do Tábora, který byl tehdy domluvený s Gottwaldovem, že bych tam měl zůstat. Tehdy se hrály ale modelové zápasy a já dal dva nebo tři góly a vyhlédli si mě do Chebu. Šli jsme na nějaký desetidenní výcvik, aby jsme udělali přísahu. Pak už jsme trénovali s áčkem. Tehdy už tam byl půl roku na vojně Vlasta Petržela a měl tam celkem dobrou fazónu. Byl myslím nejlepší střelec. Jim se líbil a chtěli, aby tam zůstal. Tak mě poslali na hostování do Sušice. To byla tehdy divize. Tam trénoval Lunda, to byl perfektní chlap. Měl rád Moraváky a Slováky. Měl jsem u něj oko, že mě každý měsíc pouštěl domů na opušťák. To měl málokdo. Tak nějak mě měl rád. Zůstal jsem tam na podzim, byli jsme první nebo druzí a já dal nějaké góly (13 branek ve 12 zápasech, pozn. redakce). Za dobré umístění jsme měli speciální dovolenou. Když jsem se vrátil z domu, tak už na mě čekal trenér, který mi oznámil, že se vracím do Chebu, protože Vlasta Petržela se rozhodl odejit do Slavie. V Chebu jsem pak zůstal dlouhých pět let. V Chebu se vám celkem dařilo. Padalo to tam, že? No ani ne (směje se). Tehdy se hrál jiný fotbal. Nebylo to tak svázané takticky. Přišel jsem do Chebu a byl jsem ve dvaadvaceti nejmladší. Všichni tam byli starší frajeři, Laďa Šišma nebo Pokluda. To byli všechno kluci, kteří tam zůstali na vojně a byli to třicátníci, mazáci. Bylo zkrátka štěstí a umění jako mladý kluk se do toho kádru prosadit. A jaká ta vojna byla? My jsme byli policajti. Voják, záklaďák, byl pohraniční stráž. Když se podepsala vojna, to bylo pod Ministerstvem vnitra, tak jsme byli jako policajti. Uniformy jsme neměli, ale měli jsme takové zázračné průkazky a ty otevíraly dveře kamkoliv. Při rychlosti na silnici to stačilo ukázat. Byla to taková velice dobrá věc (směje se). Navíc jsme pod ministerstvem vnitra měli velice dobré základní platy, i když za ten fotbal jsme neměli zdaleka tolik jako v jiných klubech. Když byl hráč v širším kádru národního mužstva, měl ještě lepší plat. Já jsem si tehdy žil s velice slušným platem. Tehdy jsem to podepsal bez vědomí manželky. Když jsem jí pak řekl, že se budeme stěhovat do Chebu, tak proběhly nějaké slzy a nechtělo se jí. Tenkrát jsme se stěhovali vojenskou Tatrou, která nám na zpáteční cestě před Prahou skoro shořela (směje se). Dojeli jsme tenkrát ale šťastně. Naopak když jsme v Chebu končili, tak byly slzy, že nechtěla z Chebu. Bylo tam perfektní jádro mužstva. Jezdili jsme na dovolené do Bulharska s rodinami. Všechno to drželo absolutně při sobě. Vůbec v Chebu se v té době sešli hráči, kteří to někam dotáhli. Cheb byl tenkrát takovou přestupní stanicí, což dneska hodně chybí. Zrušení vojenských klubů a jednot byla strašná chyba, protože z dorosteneckého věku byla nějaká přestupní stanice na rozehrání se. Rudými hvězdami, nebo Duklami prošli výborní hráči. Kafka, Kukleta, Skuhravý, Bílek, Siegl, Kuka, Míra Kadlec, Lavička, Šilhavý... všechno skvělí hráči, kteří se později prosadili do národního mužstva. Byli tam i dobří trenéři. Za mě trénoval Lopata, po něm trénoval Uhrin. Ten vždycky byl a bude sparťan. Takže tam fungovalo to spojení Sparta - Cheb. Uhrin jim dával příležitost a oni se vykopali. Už tenkrát vás lanařila spousta klubů. Nakonec se povedl přestup do Sigmy. Když jsem v Chebu podepsal jako déle sloužící, tak za mnou přijela Sparta. To byl tehdy pan Ježek a chtěli mě tehdy velice do Sparty. Měl jsem ale už podanou žádost na ministerstvu. Oni mě lámali, až jsem napsal dopis ministrovi, že se omlouvám. Když se to v Chebu dozvěděli, tak jsem z toho měl strašný problém. Přijeli tajní z ministerstva z Prahy a odvedli mě k výslechu. Co mi Sparta slíbila a tak. Nakonec letěli druhý den na poštu a ten dopis roztrhali. Tehdy mi vyhrožovali, že mě zavřou a tak. A Sigma? Tehdy tam byly ještě námluvy s Bohemkou, to byl ten rok, kdy měli ten finanční problém. Pak za mnou byla Sigma, to bylo jen takové oťukávání. Poprvé mě ale Cheb nepustil, kluby se nedomluvily. Obnovilo se to pak v roce 1987, kdy přijel Jirka Kubíček do Chebu. To už měl zájem i Baník Ostrava a Sparta. Chtěli mě tam. Přemýšleli jsme s manželkou kam půjdu. Pro Olomouc bylo dobré, že bych to měl kousek domů. Ve Spartě byl sice silný kádr, ale nabízeli mi skvělé podmínky. Tehdy to ale nebylo o penězích. Pak přijel ale ten Jirka Kubíček, který říkal, že ho vyslali z Olomouce a že se nemá vracet bez podepsaných přestupních lístků (směje se). Seděl u nás, dali jsme si kafe. Já jsem mu řekl na rovinu, že mám nabídku z Ostravy a ze Sparty. On mi tehdy řekl, že odsud neodjede, dokud mu to nepodepíšu. Tenkrát to nakonec rozhodla manželka. Vzali jsme si deset minut, kdy jsme se zavřeli. Ona mi nakonec řekla, prosím tě podepiš to, budeme doma. Tak jsem to podepsal a skončil jsem v Olomouci. První dvě sezony v Olomouci jste měl fantastické. Když jsem přišel, obměňoval se tady kádr. Spousta hráčů přišla a spousta jich odešla. Přišel trenér Dunaj, asistenta mu dělal "John" Uličný. Nevěděli jsme co a jak se bude hrát. První přípravu jsme hráli v Holici proti Slušovicím a bylo tam čtyři nebo pět tisíc diváků. Byla tam fantastická atmosféra. Pak jsme hráli s Havířovem, tam byla taky spousta lidí. Úplně jsme hleděli, kolik lidí tady chodí na přáteláky. Začátek nám vyšel, na Spartě jsme hráli 2:2. Poprvé jsme prohráli v sedmém nebo osmém kole. Ta sezona nám vyšla. Chodilo hodně lidí, postoupili jsme do pohárů. Druhá sezona nebyla špatná, přišli nějací noví hráči, kteří do toho kádru úplně nezapadli. Uhráli jsme ale taky slušné místo. Zmínil jste fanoušky. Jak jste je vnímali, dávali vám zabrat, když se prohrálo? Ani ne. My jsme se nikdy nesetkali s tím, že by nás někdo slovně napadal. Byli jsme kamarádi s hokejistama, takže ani mezi námi nějaký boj nebyl. Žili jsme trošku jiným způsobem, nebyli jsme žádní svatoušci. Po zápase nás šlo třeba dvanáct, třináct a kecali jsme o fotbale. Když se vyhrálo, tak se šlo slavit do Varny, do Jednoty nebo do letadla. Ale vždycky to bylo bez průseru. Třetí sezona v Sigmě byla jiná. Už to nebylo ono. To je pravda. Tehdy na mě dolehly zdravotní potíže, celkem vážné. Koncem roku 1989 jsem musel jít na operaci se zády, s plotýnkami. Troufám si tvrdit, že tohle mě stálo účast na Mistrovství světa v roce 1990. Byl jsem v olympijském mužstvu, předolympijský turnaj v Koreji jsme vyhráli. Pak jsme tam byli i s áčkem, zase jsme ten turnaj vyhráli. Základem toho týmu bylo mužstvo na Mistrovství světa v Itálii. V listopadu, tři dny po revoluci, jsem šel na operaci. Předtím jsem půl roku skoro nehrál. To už tu byl trenér Cviertna. Už to nebylo ono, mužstvo netáhlo spolu. Zažil jste tady trenéra Dunaje, Cviertnu, pak i Brücknera. Jací byli? Dunaj byl lidový trenér. On to o sobě určitě ví. Byl psycholog, sranda s ním byla. Takovéto gró, fotbalové věci, to dělal Petr Uličný. Dunaj mu do toho moc nezasahoval. Dunaj stmeloval kabinu, Uličný tomu dával fotbalovost. Erich Cviertna si tady se spoustou kluků moc nesedl. Měl k hráčům zvláštní přístup. Já jsem ho moc nezažil, protože jsem měl to zranění. Nikdy jsem ale neměl s žádným trenérem problém. Já si ho ani moc nevybavuju, protože před operací jsem moc nehrál a po operaci mi řekl, že půl roku nesmím hrát, že nesmím ani běhat. Mě to ale nebolelo, tak jsem s nima jel v lednu na soustředění. Když jsem pak v únoru na kontrole svému operatérovi řekl, že už hraju, tak mi říkal, že jsem blázen, že se zabiju. Léčení jsem si z šesti měsíců zkrátil na dva. A Karel Brückner? Toho jste zažil v Sigmě na podzim roku 1990. Měl jsem tehdy nějaké nabídky ze zahraničí. V létě 1990 jsem celou dovolenou projezdil po testech. Byl jsem v německé Bochumi, ve francouzském Le Havru, v belgických Bruggách. Pak jsem jel znovu do Francie, kde mě chtěli. Bylo všechno domluvené, se mnou i s klubem. Francouzi přijeli do Prahy, my jsme s Jirkou jeli za nima do hotelu International, podepsat smlouvu. Najednou ale Jirka řekl, že se klub rozhodl, že mě nikam nepustí. Byl jsem rozčarovaný, ale myslím si, že to tenkrát zastavil Brückner. Trucoval jsem, byl jsem naštvaný. Pak mě tady potkal Brückner, protože se tady trénovalo na tom Spartakiádním stadionu (stadion stával na současném místě tréninkové plochy a Omega centra - pozn. redakce). Já jsem tady stál, ptal se, kdy přijdu na trénink. Já jsem prohlásil, že už tady hrát nebudu, že mě podvedli a že za Olomouc už nikdy hrát nebudu. Trucoval jsem, ale nakonec jsme se domluvili, že když se mi bude dařit, že mě v zimě pustí. Nakonec jste ten podzim odehrál a v deseti zápasech jste dal dvanáct branek. Docela se to povedlo. Poslední zápas byl myslím s Bohemkou, kterou jsme porazili 3-1 a já dával dva nebo tři góly. tímto zápasem jsem v Olomouci skončil a šel jsem do Oldenburgu, do druhé německé ligy. Jak se vlastně ten přestup do Oldenburgu upekl? A když se vám tak povedl podzim pod Brücknerem, zlepšil se váš vztah? On mi nic neudělal. On mi do očí nikdy nic neřekl. Já nevím, jak to bylo. Myslím si, že on chtěl, abych tady zůstal. Je to jen můj dohad. Tehdy se mi ozval Pavel Mačák, bývalý brankář Baníku a Schalke. Ten mi zprostředkoval Oldenburg. V reprezentační přestávce jsem tam odjel na testy, oni mě chtěli. Všechno se domluvilo a po desátém kole mě Sigma pustila. Přestup do Oldenburgu byl krok správným směrem. Tam se vám hodně dařilo. To angažmá mi vyloženě sedlo. Malé město asi 60 kilometrů od Brém, chodilo na nás strašně moc lidí. Měli jsme stadion uprostřed města, v takovém údolí, kde byly jenom betonové schody a malinká tribunečka. Chodilo tam osm, devět tisíc lidí. Byli jsme nováček, hrálo se o záchranu. Přišel jsem tam na podzim, odehrál jsem dva zápasy a zranil jsem se. Začal jsem hrát zase až na jaře. Měl jsem tam raketový start, který se mi nikdy nestal. První zápas jsme vyhráli 3-1 a já dával všechny tři góly. Druhý zápas jsme hráli v Essenu a byl jsem vyloučený. Dodneška nevím za co to bylo. Dostal jsem měsíční distanc. Pak jsem nastoupil v domácím zapase a vyhráli jsme 5-3 a já jsem dal zase tři branky. Zachránili jsme se a v posledním zápase jsem byl znova vyloučený. Dostal jsem dvouměsíční trest. Byla letní přestávka, takže v celé letní přípravě jsem nemohl odehrát ani jeden zápas. Ale vycházelo to tak, že jsem mohl nastoupit hned v prvním ligovém utkání. Střelecky se vám hodně dařilo... Ano, v první půl sezoně jsem dal deset branek. Pak jsme měli fantastickou sezonu. Druhá liga byla rozdělena do dvou skupin, na sever a jih. Takže se hrála pořád derby, byly to zápasy v okruhu dvou set kilometrů. Hrálo se každý s každým ve skupině a prvních šest z každé skupiny postoupilo do play off. Hrálo se dvoukolově a z toho vzešli postupující do bundesligy. Do první šestky jsme se dostali v posledním kole, remizovali jsme v Uerdingenu 0:0. Hráli jsme to play off a najednou bylo poslední kolo a rozhodovalo se o postupu do bundesligy mezi náma a tím Uerdingenem. My jsme potřebovali vyhrát o dva góly, oni hráli na St. Pauli a museli by prohrát. My jsme sice dva nula vyhráli, ale oni remizovali 0-0 a o jeden gól jsme nepostoupili. Jaká to byla změna. Z české ligy do druhé německé. Noví spoluhráči, nová liga, jiný jazyk... Když jsem bydlel v Chebu, chytali jsme německou televizi. Nějaká slovíčka jsem pochytil, protože se hodně jezdilo do východního Německa nakupovat. Měl jsem jen základy. Odešel jsem do Německa, kapitán byl Polák, a ten se mě ujal. Všude mě vodil, ukazoval. Po týdnu, kdy jsme se domlouvali česko-polsky řekl, že s tím končíme a budeme mluvit jen německy. Opravoval mě. Něco jsem se naučil sám. Když jsem bydlel ještě sám na hotelu, tak jsem si ze slovníku vypsal základní věci o jídle a podobně. Abych se najedl, napil. Pak jsem se učil věci kolem fotbalu, co a jak se řekne. Za ty tři měsíce jsem se o sebe pak dokázal postarat. Co se stalo potom, když se nepodařil postup? Nějak se to pokazilo. Začali proti sobě jít trenér se sportovním manažerem. Pak tam přišel nový trenér Fuchs. Do dneška jsem nepochopil, co po nás tenkrát chtěl. S ním Oldenburg nakonec sestoupil z druhé ligy. Celé se to rozpadlo, rozklížilo, pokazilo a spadlo se. A já nevěděl co mám dělat. Pořád mi bývalý sportovní manažer Oldenburgu Assauer sliboval, že si mě vezme do Schalke, kam půl roku před sestupem sám odešel. Já měl tehdy nabídky do Hamburku, do Brém. Pořád mi sliboval, že mě vezme do Schalke. Chtěl jsem mít něco jistého, byl jsem nervózní. V Oldenburgu jsem měl smlouvu jen na profi soutěž, když se spadlo, byl jsem volný hráč. Najednou, když jsem byl doma, přijeli za mnou z Chemnitz, předložili mi konkrétní nabídku a já se s nimi domluvil. Byl to ale velký omyl. Přišel jsem ve špatnou dobu do špatného mužstva. Absolutně mě opustilo střelecké štěstí. Za působení v Chemnitzu jsem nedal branku. Katastrofa! Oni mě pomáhali, snažili se mě podpořit. Ale nešlo to. Měl jsem tam smlouvu na dva roky. V té době jsme navíc začali v Olomouci stavět domek. Trápil jsem se tam. Bylo to špatné a po roce jsme se dohodli na ukončení smlouvy. Pak před vámi byla otázka co teď, že? Jako první mě napadlo zavolat do Olomouce Jirkovi Kubíčkovi. Vycházeli jsme spolu naprosto normálně. Tehdy jsem na něj byl naštvaný, když mě nechtěl pustit do té Francie. Urovnalo se to. Zapomněl jsem na to, on asi taky. Řekl mi, že neví, jak na tom jsem, a že nemají zájem. V Poštorné se pak hrál zápas výběru ligy s výběrem legionářů. Pozvali mě, přijel jsem, odehrál jsem to. Po zápase za mnou přišel Gottwald (tehdejší majitel FK Drnovice - pozn. redakce), že by to se mnou zkusil v Drnovicích. Mě bylo dvaatřicet a byl jsem rád, že mě někdo chce. Trénoval tam tehdy Brückner. Co jste si v té době říkal? Jde to dolů, blíží se konec, nedaří se, nebo naopak ještě mi to jde, ještě na to mám. Ono to právě nešlo. Dali mi smlouvu, když to půjde, tak to půjde. Kdyby se nedařilo, byl jsem rozhodnutý skončit. Situace v Drnovicích byla špatná, katastrofální. Stavěl se tam tehdy stadion. Na každý trénink jsme jezdili po vesnicích, po hrozných hřištích. Děs a hrůza. Zápasy se hrály ve Vyškově, takže jsme vlastně hráli všechny zápasy venku. Lidi nám tam moc nepomohli. Nešlo to fotbalově, trápili jsme se. Po podzimu jsme byli poslední nebo předposlední. Brücknera vyhodili. Jezdili jsme spolu z a do Olomouce každý den. To bylo něco šíleného jezdit s Karlem na trénink. On se trápil, užíral. Rozebírali jsme to. Já jsem dotrénoval, on seděl v kanceláři a tehdy ještě kouřil. Vymýšlel různé věci a kolikrát jsme odjížděli v šest hodin odpoledne. Musel jsem tam s ním být. Nepodařilo se mu to a po dvanáctém kole ho vyhodili. Přišel Jarábek. Čekalo se na zimu, co se s tím stane. Tehdy mě chtěl na podzim Gottwald prodat někde do Prušánek. Já jsem řekl, že nikam nepůjdu, a čekal jsem na zimní pauzu. V zimní přípravě jsem si sám pro sebe zase řekl, že když to fakt nepůjde, že skončím, nechtěl jsem to lámat přes koleno. Čtrnáct dní před ligou v přípravě se mi udělal meniskus. Musel jsem na operaci. Byla to další rána pro mě. První zápas se prohrál 4-0 na Spartě. Já už jsem před druhým zápasem vyklusával, měli jsme doma Jablonec. Řekl jsem Jarábkovi, že chci další den proti Jablonci hrát, aniž bych předtím kopl do balónu. Nakonec mě postavil, a my vyhráli 2-1. Dal jsem gól. Bylo neuvěřitelné, co se může s hráčem stát po jedné vstřelené brance. A vůbec s celým mužstvem. Byli jsme na sestup a nakonec jsme skončili šestí. Všude jsme vyhrávali. Dal jsem patnáct gólů a byl jsem nejlepší střelec. Druhá sezona byla taky fantastická. Byli jsme i ve finále Poháru ČMFS se Spartou. Dostal jsem se ještě do nároďáku. Druhá sezona v Drnovicích byla asi nejlepší, že? Určitě. Vynikající sezona, všechno se nám povedlo, hráli jsme jak z partesu, plný stadion lidí. Tenkrát jsem byl fotbalista roku, dostal jsem se na mistrovství Evropy. To bylo něco neuvěřitelného. A tohle všechno se mi stalo ve čtyřiatřiceti. Rok před tím jsem chtěl skončit. Během jednoho zápasu se to všechno ale otočilo. Na mistrovství Evropy jsem toho sice moc neodehrál, ale byl jsem tam, udělal jsem medaili. A chtěl jsem jít hrát ještě ven. Čím to tenkrát bylo, že jste ještě chytl formu? Hodně rád vzpomínám na trenéra Jarábka, který mi ve všem vyšel vstříc. Když viděl, že mě trénink moc nebavil, poslal mě domů, ať přijedu až budu chtít. Přijel jsem samozřejmě na druhý den. Po zápasech jsem nemusel na tréninky. Říkal mi, ať zůstanu doma, udělám si rehabilitaci a na trénink jsem šel až v úterý. Fantasticky jsme si sedli. Vycházel nám vstříc, aniž by jsme toho my starší hráči zneužívali. Nakonec se nám to vyplatilo. V reprezentaci jste taky něco odehrál. Nezapomenutelný je hlavně podzim v kvalifikaci, kdy se zdálo, že už je to ztracené. Drulákovi a vůbec celému mužstvu se ten kvalifikační podzim náramně vydařil. Bylo zlomové, když mě Uhrin pozval na utkání s Holandskem. My jsme v něm nesměli prohrát, jinak bychom byli v háji. Měl jsem snad desetiletou pauzu v nároďáku, on mě ale pozval, protože jsem dával góly. Vyhrálo se a už jsem v tom nároďáku zůstal. I po průšvihu v Lucembursku, kde jsme prohráli. Měli jsme výhodu, že nám některé ty zápasy nahrávaly a pořád jsme byli ve hře. Nakonec se nám tu kvalifikaci podařilo vyhrát. Bylo v tom kus štěstí. Po mistrovství Evropy jste strávil ještě půlrok v Drnovicích, pak jste odešel do zahraničí. Gottwald mě ukecal. Chtěl jsem jít pryč. Do Drnovic přišel Bokša a s tím jsem si nesedl. Začal tady na mě zkoušet nějaké školské věci, jednal se mnou jak s malým klukem. Říkal jsem mu: Pane Bokša, proberte se, já nemám patnáct nebo dvacet let. Buď si budeme rozumět, nebo budeme spolu bojovat. On chtěl bojovat, ale na Chemapolu (tehdejší hlavní sponzor Drnovic - pozn. redakce) řekli, že jsem v klubu něco dokázal a jeho podpis na smlouvě je ještě mokrý, že smlouvu můžou zrušit. On mi to nikdy nezapomněl. Pořád se mu na mě něco nelíbilo. Já ho jako trenéra nikdy neuznával a neuznávám. On to není trenér, on je to metodik. Na jaře jsem pak hrál už v Linci. Věřím, že kdybych zůstal v Drnovicích, tak jsem zase byl nejlepším střelcem. Byl jsem dvakrát po sobě, byl bych i potřetí. Když jsem odcházel, tak jsem měl po podzimu třináct gólů. Ještě čtyři kola na jaře, kdy jsem už hrál v Rakousku, jsem byl první v tabulce střelců. Pak mě myslím předehnal Kukleta. Vraťme se ještě k fotbalistovi roku. Toho jste získal v roce 1995, jak to probíhalo? Byla zveřejněna nominace dvanácti hráčů. Dával jsem branky v lize i kvalifikaci. Pak se to zúžilo na nějakých pět šest jmen. Vyhlášení bylo v Boby centru v Brně. Jeli jsme tam tenkrát s Gottwaldem, který byl i místopředsedou svazu. Byli jsme tam ubytovaní i s manželkama. On si mě před začátkem ještě vzal stranou a říkal mi: Budeš asi hodně naštvanej, ale skončil jsi druhej o pět bodů za Koubou. Říkal jsem si, že se nedá nic dělat. Bral bych to ale tehdy asi hodně špatně, protože jsem si dost věřil. Výsledek byl nakonec úplně jinak a já vyhrál o nějakých dvě stě bodů. Bylo to super, nádherný večer. Lidi toho pak chtěli využít. Zvali mě na různá místa a akce a já se rozlítal. Pak jsem měl druhou půl sezonu na nic, protože jsem houby trénoval. To byla ta půl sezona, kdy se připravovalo na Evropu. Kdybych to mohl vrátit zpátky, tak jsem se na nějaké oslavy vykašlal. To nebylo o tom, že by se tam pilo, jezdil jsem všude s manželkou. Jenže já chtěl tehdy všem vyhovět, aby se o mě neřeklo, že jsem nafrněnej. Udělal jsem strašnou chybu. Nevěnoval jsem se tolik tréninku a fotbalu a bylo to po té sportovní stránce na mě poznat. A co v Linci, tam to probíhalo jak? Měl jsem dobrou půl sezonu v Drnovicích a poté jsem odešel. Měl jsem pětatřicet a chtěl jsem to ještě zkusit venku. Venca Halama mi dohodil Linec. Tam byly tenkrát dva kluby, FC Linec, kam jsem šel já, a známější LASK. FC Linec byl ale bohatý klub, vlastnil ho člověk, který dělal kamionovou dopravu. Všechno tam bylo fantastické, podmínky super. Byli jsme poslední a hráli jsme o záchranu. Já se navíc dost vážně zranil v přípravě. Šel jsem na operaci a do rakouské ligy jsem naskočil v půlce jara. Zachránili jsme se a dnem, kdy jsme záchranu měli jistou, se ty dva kluby z Lince spojily. Dohrála se sezona, udělali seznam jmen, které tam zůstanou. Přišli za mnou, bavili jsme se o tom. Ještě předtím se ozvala Olomouc, přijely Drnovice a nabídku Sigmy vyrovnaly. Mimo fotbalové smlouvy na dva roky mi nabídli v Olomouci po skončení kariéry post sportovního ředitele. To byl důvod, proč jsem šel do Olomouce. Chtěl jsem ve fotbale dál pokračovat. Po podpisu smlouvy mi v Olomouci oznámili, že mají nového trenéra. Byl to Bokša... Věděl jsem, že je zle. Kdybych to věděl před podpisem, asi bych do Olomouce nešel. Další věc je pak to, co se stalo, když jsem musel skončit, kdy mi řekli, že s tou ředitelskou funkcí jsme si špatně rozuměli a že to tak nebylo myšlené. Fotbalově to tak špatné v Olomouci ale nebylo. Byl jsem nejlepší střelec mužstva. A to mi bylo pětatřicet. Ale už začínal Heinz a trošku se mu zametala přes Bokšu cestička. Bokša mi pak dával sežrat to, co musel přetrpět v Drnovicích (směje se). Udělala se UEFA. Pak mě Sigma odstřelila jako škodnou. Měl jsem smlouvu postavenou na tom, že mimo prémií jsem měl i startovné, což měla většina hráčů. Chtěl jsem to dokopat. Nemusel jsem hrát devadesát minut, nemusel jsem hrát od začátku. S Bokšou jsem se bavil na rovinu. Můžu hrát deset, dvacet minut. Bylo mi jedno, jestli chtěla Sigma prosazovat mladé kluky, jednou jsem skončit musel a chtěl jsem pomoct. Bokša ze mě ale dělal blbce. Nechal mě sedmdesát minut rozcvičovat, lidi na mě pokřikovali, a on mě nepostavil. Chytl jsem se s ním v autobuse. Odehrál jsem jeden zápas s Kilmarnockem, pak byla Marseille. Před zápasem s Marseille mi řekli, že mi ruší smlouvu. Když jsem se pak dotazoval na slibované místo sportovního ředitele, řekli mi, že můžu shánět pro Sigmu reklamy a dostanu z toho deset procent. Rozešli jsme se ve zlém, chyba byla asi na obou stranách. Myslím si, že je to špatně. Mělo by se s těmi bývalými hráči zacházet jinak. Ale to je můj názor, každý můžeme mít jiný. Ze Sigmy jste šel do Holice. Spravoval se stadion... Pomalu to kvetlo. Zase jsem se zranil, utrhl jsem si tříslo a musel jsem na operaci. Hráli jsme zase se Sedláčkem v útoku a chodilo na nás sedmnáct stovek diváků. To jsme hráli župu a postupovali jsme do divize. Myslím, že to byla oboustranně prospěšná spolupráce. Později jsem dělal v Holici vedoucího mužstva, hrál tam i můj kluk. Trénoval to Roman Pivarník. Na Nových Sadech jste hrál mimo jiné i se svým synem. Neměl to jednoduché. I proto vlastně s fotbalem v pětadvaceti skončil. Neunesl to. Byl nejlepší střelec druhé ligy. Byl v Mostu, na Žižkově, dokonce ve Slavii. V pětadvaceti hrál druhou ligu a říkal, že to pro něj nemá význam. Sehnal si práci a hraje jen rekreačně. Každý chtěl, aby někdo pokračoval. Lidi na něj ale řvali, že není jako já. To nešlo. Každý jsme jiný. Kterého obránce jste nemusel. Byl někdo, kdo vám vyloženě nesedl, na koho jste se netěšil. Bylo jich hodně nepříjemných, ale že bych někoho nenáviděl, to ne. Nepříjemný byl třeba Liba, Dunajský, Chatrnúch, nebo nebožtík Lišaník. Mě nikdy nevadilo, když mě někdo kopnul, to k fotbalu patřilo. Je to přece kopaná (směje se). Ale nesnášel jsem držení za dres. To jsem byl vždycky nepříčetný a nedokážu to pochopit ani dnes. Když na to nestačíš, nehraj fotbal. Skopnutí mi nevadilo. Tady jsem chudáka Honzu Suchopárka praštil loktem při rohovém kopu. Držel mě a já jsem se ohnal, pak mě to mrzelo. Nesnášel jsem to. A jaké bylo mistrovství Evropy? Pomohl jste svými góly z kvalifikace, na turnaji jste toho sice pak moc neodehrál... Měl jsem štěstí. Měl jsem tehdy velice dobrou sportovní formu, všechno ladilo. I tohle mi dopomohlo k tomu fotbalistovi roku. Hlavně ta kvalifikace. Byla tam fantastická atmosféra, bylo to perfektní. Jeli jsme tam jako absolutní outsider. Nás nikdo nebral, ani my sebe. Němej (Josef Němec - pozn. redakce) si za celý turnaj nevybalil ani kufr, byl pořád na odchodu domů (směje se). Tam se šlo opravdu zápas od zápasu. Měli jsme i kupu štěstí, co si budeme namlouvat. Že jsme uhráli s Rusama remízu a Italové nedali s Němcama penaltu. Jinak už jsme byli doma. Při té kupě štěstí v celém turnaji jsme pak měli hromadu smůly v posledním zápase. Nevyšlo finále, i když nevyšlo... druhé místo, všechno super, bylo to nádherné. To, co jsme dosáhli, se podle mě docení až po několika letech. Byl jste na mistrovství Evropy, hrál jste v zahraničí, získal jste titul fotbalista roku. Co je ale pro vás ten největší úspěch? Pro každého je největší úspěch prodloužit si sportovní život co nejdéle. Samozřejmě nemá cenu prodlužovat sportovní život bez výsledků, to nemá smysl. Motat se na hřišti a zabírat místo mladým je hloupost. Myslím, že jsem si svůj sportovní život užil. Byly sezony dobré i špatné. Když se to vezme celkově, tak si myslím, že jsem měl úspěšnou kariéru a nemám čeho litovat. Člověk by některé věci nebo zápasy rád vrátil, kdyby mohl. Ale všechno špatné je pro něco dobré. Nemám absolutně čeho litovat. Sportovních úspěchů mám hodně, ještě by to chtělo ty mimo sportovní, toho se ale už asi nedočkám. Chtěl jsem vždycky dělat něco pro Olomouc ve fotbale, ale tady se do toho člověk asi nedostane. To je asi moje největší mimo sportovní zklamání. Co říkáte na současnou Sigmu pod vedením Zdenka Psotky? V Evertonu sice herně nezklamala, ale dostala čtyři branky. Je to jen fotbal. Nemůžeme se porovnávat s anglickou ligou, to ani náhodou. Máme dílčí úspěchy, to je ale vše. Podaří se úspěch s Aberdeenem a aniž bych chtěl znevažovat skvělý výsledek Sigmy, byl to slabý soupeř. To ale nemění nic na tom, že dát osm branek ve dvou zápasech skotskému mužstvu je velký úspěch. Nikdo s tím nepočítal. Pomyslné lanko od úspěchu k neúspěchu je strašně tenké. Když se povede zápas v Příbrami, a domácí zápasy s Evertonem a Spartou, bude všechno v pořádku. Když se ty zápasy ale nepodaří, na kluky může dolehnout únava. Je to už několikátý zápas navíc. Může ně dolehnout krize. Pak bude důležité, jestli se za Zdenu Psotku někdo postaví. Takže Sigmu pořád sledujete? Samozřejmě. Jednu dobu jsem sice byl zatrpklý, když se se mnou tehdy tak rozloučili. Nebylo mi to jedno, bylo mi to líto. Nějakým způsobem jsme si to vyříkali. Po profesionální stránce s lidmi v klubu nemám problém. Kdyby byl zájem, museli by chtít obě strany. Myslím ale, že Sigma mít zájem nebude. Nevím z jakého důvodu. Když se člověk podívá, tak ani jeden bývalý hráč nemá VIPku. Myslím, že je to dost smutné. Na nikoho neútočím, jezdím po ligových stadionech, vidím jak se tam chovají. Říkám jen svůj názor a doufám, že nebude nikdo uražený nebo naštvaný. Tak to zkrátka je. Scházíte se se starou gardou Sigmy? Jasně. Scházíme se pravidelně na Vánoce, nebo před Silvestrem. Jsme taková veselá kopa, scházíme se i s manželkama. Je to ve vší počestnosti (směje se). Pivo, víno, zpěv. Je nám spolu dobře. Vždycky se přidá někdo. Jednou přijede Lauda, pak Příložný nebo Beznoska. Vzpomíná se na staré historky. Byli jsme a jsme i teď dobrá parta. Během vašeho působení se kabinou prostřídalo hodně hráčů. Kdo byl ten největší tahoun, hecíř? Měli jsme celkem vyspělý mančaft. Byl tady Beznoska, Doležílek. Se mnou přišel Honza Maroši. Sedláček se mnou hrál v útoku a spolu jsme tvořili nejobávanější útok v republice. Měli jsme mužstvo, které neumělo prohrávat. Proto jsme sedávali i po prohraném zápase a naštvaní jsme hledali chyby. Nemyslím si, že by tady někdo vyčníval. Táhli jsme za jeden provaz, to bylo důležité. Co byste řekl k zápasu s Evertonem. První zápas nedopadl moc dobře, jaká bude odveta? Domácí zápas bude o čest. Nebudeme si nic nalhávat, ale postoupit se nedá. Porazit Everton 5:0... stát se to může, ale nepředpokládám to. Kluci musí hrát o čest, o zviditelnění se. Musí získávat zkušenosti. A v pondělí pak přijede k ligovému utkání Sparta. Utkání se Spartou má svůj nádech, náboj. Vypadá to, že Sparta chytá formu. Uvidíme, jak zvládnou domácí odvetu s Mariborem. Myslím, že to může být pěkný zápas, přijde hodně lidí. Chtěl bys něco vzkázat fanouškům? Olomoucké publikum je známé svou kritičností... Je to o tom, co jsem už říkal. Ta pomyslná nitka mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká. To samé je u diváků. Divák, jako takový, chodí na fotbal, aby něco viděl. Aby viděl, že domácí mužstvo chce hrát. Chtějí vidět šance, góly, nátlakovou hru. A taky aby měli lidi na koho chodit. Vždycky tu byl někdo, na koho se chodilo. Dávalo se kolem padesáti branek za sezonu. Diváci jsou i pohodlnější. Dneska je tisíc jiných vyžití. Buď fotbal rád mám nebo nemám. Já ho mám rád a budu na něj chodit do smrti (směje se). Fotbalové kluby v nichž Radek Drulák (*1962)působil. 1968-77 TJ Spartak Hulín 1977-81 TJ Gotwaldov 1981-82 RH Cheb 13-1 (podzim roku 1981 hrál 12 zápasů v divizi za RH Sušice a vstřelil 13branek) 1982-83 RH Cheb 17-8 1983-84 RH Cheb 28-16 1984-85 RH Cheb 25-3 1985-86 RH Cheb 10-0 1986-87 RH Cheb 29-10 1987-88 Sigma Olomouc MŽ 29-19 1988-89 Sigma Olomouc MŽ 28-20 1989-90 Sigma Olomouc MŽ 11- 1 1990-90 Sigma Olomouc MŽ 10-12 1991-93 VfB Oldenburg- 80 zápasů ve druhé bundeslize-50 branek 1993-94 Chemniitzer FC-16 zápasů ve druhé bundeslize-0 branek 1994-95 Drnovice 27-15 (nejlepší střelec ročníku) 1995-96 Drnovice 29-22 (nejlepší střelec ročníku) 1996-96 Drnovice 13-13 1997-97 FK Linec 9- 3 1997-98 SK Sigma Olomouc 25-10 1998 Holice Pak ještě krátce působil v FK Nové Sady a ve Velkých Bílovicích. Stý gól v lize: 16. dubna 1995 v 11:38 hodin do sítě Chebu v dresu Drnovic. Člen Klubu kanonýrů s odznakem číslo 40. Fotbalista roku ČR 1995. Hvězda roku 1995 podle časopisu Fotbal. Král ligových střelců ročníku 1994/1995 s 15 góly, v ročníku 1995/1996 s 22 góly. Stříbro z ME v Anglii 1996. Za Sigmu celkem 103- 62 V lize celkem 302-151 Reprezentace „A“ celkem 19 zápasů- 6 gólů.






OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná