Oficiální E-shop Oficiální E-shop

Aktuality

Hrával jsem za Sigmu … Miroslav Kouřil (* 1960)

28.03.2012 / A tým

Další pokračování rubriky Hrával jsem za Sigmu … je věnován útočníkovi, který působil jak v SK Sigma Olomouc, tak ve Slavii Praha. Rodák ze Zábřehu na Moravě Miroslav Kouřil začínal ligovou kariéru ve Slavii, ještě ve starém Edenu. Pak působil dvakrát v SK Sigma Olomouc – poprvé v letech 1987 – 1990, podruhé po návratu ze zahraničního angažmá v ročníku 1993/1994.

Co se vám vybaví, když se řekne – hrával jsem za Sigmu?

Pro mě to je opravu nejlepší období ve fotbalovém životě. Cítil jsem se tady hodně dobře, cítil jsem se tady doma. To je strašně důležité, zvlášť po tom angažmá ve Slavii, kdy jsem cítil, že mi to tam nesedlo. Slavia byla trošičku rozkastovaná, hodně tam fungovalo to staří mladí. Nějakým způsobem se mi do toho kolektivu nepodařilo zapadnout tak, jak bych si představoval. A ono se to pak projevovalo i na hřišti. Takže já jsem už po čtvrt roce chtěl odejít, kdy jsem napsal dopis tehdejšímu prezidentovi Komárkovi a trenérovi Jarešovi, že bych chtěl odejít na Moravu, že se tam necítím dobře. Nakonec jsem tam zůstal dva roky, protože mě nechtěli pustit ani po roce. Když jsem šel do Slavie, tak o mě měli zájem další čtyři kluby. Takže mě to trošku mrzelo. V té době jsem byl Slávista, a celá moje rodina, takže z toho důvodu mě to nějak bralo. Ale potom jsem zhodnotil situaci a chtěl jsem jít do Sigmy. Což se mi splnilo až po dvou letech. A Sigma pro mě znamená vrchol kariéry, i když nějaký čas předtím jsem se stal nejlepším střelcem druhé ligy ve Zlíně. Určitě jsem se tady cítil jak na hřišti, tak mimo hřiště, i mezi fanoušky, dobře, byl jsem blízko svého rodiště. Cítil jsem se tady opravdu nejúžasněji, co jsem hrál fotbal.

Jaké byly vaše fotbalové začátky? Proč jste si vůbec vybral fotbal?

Protože v té době, v nějakých sedmdesátých letech, nebylo moc možností, co dělat. Pocházím ze sportovní rodiny, z pěti bratrů. Byl jsem nejmladší a kromě jednoho všichni hráli fotbal. Tenkrát to bylo jenom o fotbale a o hokeji. V Zábřehu bylo jenom přírodní kluziště, jezdívali jsme i do Šumperka. Ve čtrnácti letech jsem se rozhodoval, jestli fotbal nebo hokej. Myslím si, že mi šlo oboje, ale rozhodl jsem se pro fotbal. Rozhodlo to, že fotbal nebyl taková krátká sezónní záležitost. Fotbal mě upoutal, více mě bral, jsem přesvědčen, že jsem se rozhodl dobře.

Takže jste jezdil celou základní školu ještě hrát hokej do Šumperka?

Ne. V té době byl žákovský hokejový klub i v Zábřehu. Trénovali jsme na přírodním ledě, někdy jezdili na zimní stadion do Šumperka. Ale pak už jsem to nezvládal. Než jsem šel na střední školu, tak jsem se musel rozhodnout, oboje už nešlo.

Dal vám hokej něco do fotbalové kariéry?

Jednoznačně ano. Dalo mi to, to, co teď cítím, že chybí té nejmladší generaci, všeobecně, ne jenom fotbalistů. A to je ta všestrannost. Dělal jsem gymnastiku, hokej, atletiku, všechno, co šlo. Na základních školách byly opravdu tělocviky, nebylo to takové to zašívání se, jak bývá dnes. Myslím si, že ta všestrannost mi hodně pomohla.

Jak dlouho jste hrával doma v Zábřehu?

Hrál jsem tam do vojny, to znamená do devatenácti let. V té době jsme hráli I. A třídu, postoupili jsme do krajského přeboru. Hrál jsem jenom nižší soutěže, vyloženě výkonnostní fotbal. Ale byl jsem hodně ambiciózní, trénoval jsem sám daleko navíc. A podařilo se mi dostat na vojnu do Dukly Hodonín, kde byl fotbal. Což jsem byl rád, byl to takový důležitý krok k tomu, abych se pokusil dostat do velkého fotbalu.

Kdysi jsem se dal v Zábřehu do řeči s nějakým starším pánem a ten vzpomínal, že ti kluci Kouřilovi byli pořád venku, kopali si a hráli fotbal. Bylo to tak?

My jsme svůj volný čas trávili tím, bydleli jsme blízko stadionu, že jsme prakticky každý den chodili na stadion. I díky bráchům, ale také proto, že mě to opravdu chytilo. Vždycky jsem chtěl být co nejlepší. Takže jsme hráli fotbal pořád.

On se dřív hrál venku před barákem fotbal víc než nyní. Tam, kde byly dřív plácky, a kopalo, jsou dnes stromy, keře nebo prolézačky.

Když se takhle bavíme, tak si připadám, že mluví osmdesátiletý chlap (směje se). Ale ono to fakt strašně letí. A tím, že se změnil systém, že se přešlo od nějakého socialismu k demokracii, tak okamžitě je daleko více nabídek všeho. Je to přirozená součást života, těch nabídek je více. Mladí mají rozptýlení a věcí kolem dokola spoustu. Je fakt, že dřív těch možností tolik nebylo. A proto i fanoušci fandili takovým fanatickým, až takovým jihoevropským způsobem. Bylo to takové lepší. Teď je to tak, že fotbal je součást společenského dění. Dřív to bylo takové fanatické a hrozně rád na to vzpomínám. I s lidmi, kteří tu dobu pamatují. Protože to bylo opravdu něco jiného.

Na vojně v Hodoníně už jste zaujal a přišla nabídka ze Zlína, tehdejšího Gottwaldova?

Ano. Vyhlédla si mě v té době Sigma i Gottwaldov. Ale nějakým způsobem jsem bral Sigmu jakoby o etáž výš, a ještě si na to netroufal. Přece jen jsem do té doby kopal jenom A třídu a krajský přebor. A Gottwaldov v té době byl takový průměrný celek druhé ligy. Myslím, že jsem zvolil velmi dobře, že to byl dobrý životní tah. Protože jsem se tam otrkal, velice rychle se seznámil s profesionálním fotbalem, natrénoval jsem a prakticky druhou sezonu, co jsem byl ve Zlíně, jsem se stal nejlepším střelcem druhé ligy. Což je také důkaz toho, že jsem určitě udělal dobře.

A jako nejlepší střelec druhé ligy už jste měl ty nabídky z nejvyšší soutěže. Mezi nimi byla Slavia Praha, kam jste také zamířil.

Byla mezi nimi Slavia. Vážil jsem si toho, že pan trenér Jareš v té době s panem Lubasem, co tam byl manažer, ke mně domů do Zlína přijeli. To mě jakoby ohromilo. S tím, že přijel překvapivě i Karel Brückner. Což mě hrozně překvapilo. A byl jsem díky tomu na velkých vážkách. Protože Karla Brücknera jsem vždycky bral a pořád beru jako naši nedoceněnou jedničku vůbec v historii fotbalu. Nakonec se to splnilo, že jsem do Sigmy šel, ale bohužel až za dva roky, kdy už tam Karel Brückner nebyl. Ale jak už jsem řekl, byl jsem trošku Slávista, idealista. I když jsem měl další nabídky, tak jsem pod kůží cítil, že nemůžu jít nikam jinam, než do Slavie (směje se). Nakonec nevím, jestli to byl dobrý tah. Asi ne. Člověk chtěl dosáhnout co nejvíce, a díval jsem se, jako každý normální fotbalista, až po reprezentaci. Chtěl jsem tomu být co nejblíže, vědělo se, že Praha je první krok. Mimo jiné jsem se i v širším hledáčku trenéra Masopusta tenkrát objevil. Ale to bylo jenom takové jedno období, kdy se mi zpočátku ve Slavii dařilo. Potom jsem ale upadl do nějakého průměru, takže se z nadějného fotbalisty stal průměrný ligový hráč (směje se).

Takže nevzpomínáte na působení ve Slavii v nejlepším? Tehdy v tom mančaftu bylo plno dobrých hráčů.

Jako vždycky. Slavia vždycky byla klub, ve kterém bylo plno reprezentantů. V té době tam byl Karel Jarolím, Ivoš Knoflíček, Luboš Kubík nebo Jeslínek. Bylo tam plno fotbalistů, kteří mají jméno a měli. Ale co mě překvapilo, to jsem naznačil už v úvodu. Přece jen ten kolektiv nebyl o partě, bylo to o partičkách. A já jsem bohužel byl v té druhé nebo dokonce třetí. Bylo to pro mě hodně těžké. Dost těžko jsem se s tím vyrovnával, i proto jsem chtěl jít zpět na Moravu.

Ve Slavii vás trénoval i Vlastimil Petržela. Byl už tehdy takový tvrdý kouč?

Bylo to jeho první angažmá. Nejprve byl asistentem, po odvolání trenéra Jareše mě ve Slavii půl roku trénoval. Tenkrát ještě nebyl tak sebevědomý, proto nebyl tak hrozný. To si vypěstoval až čase, kdy se ze sebevědomí zdravého stalo nezdravé, až bláznivé. Myslím si, že na to už také přišel (směje se). Šlo na něm vidět, že hrozně chce, je velmi ambiciózní. Nezapomenu na jeho čtyřstovky, jak nás dusil na oválu v Edenu, na škváře. I když jsem patřil kondičně mezi ty nejlepší, přesto na to nevzpomínám dvakrát rád. Protože jsme byli jako obrněné vozy, běda nám přihrát balón, protože nám pak překážel. Byli jsme nadupaní, ale akcelerace, výbušnost, obratnost, to jsme ztratili.

Tehdy ještě Slavia hrála v Edenu, s tou hlavní dřevěnou tribunou. Mělo to svoje kouzlo.

Mělo to svoje neskutečné kouzlo. Na tu tribunu chodili lidé staršího věku, takoví ti kovaní Slávisté. Specifikum bylo to, že když bylo něco dobrého, když se dařilo, tak začali dupat. A na té dřevěné tribuně se to neskutečně zvláštně rozléhalo. Takže vzpomínám na to dupání, tam se tolik nefandilo, jako dupalo (směje se)

Po dvou letech jste se konečně dočkal přesunu na Moravu, do Sigmy. Kdo vás tehdy přijel lákat?

Trenér to nebyl, protože bylo jasné, že v Sigmě dojde ke změně. Do poslední chvíle hrála o sestup a v posledním památném utkání se Spartou se remízou 3:3 zachránila. To jsem zraněný seděl na Slávistické tribuně a modlil se, aby Sigma nespadla, protože bych přestupoval do druhé ligy, v té době už bylo jasné, že půjdu do Sigmy. Přišel jsem na základě angažování od Jirky Kubíčka.

Jaká tehdy byla Sigma? Skončil pan Brückner, místo něj přišel Jiří Dunaj.

Bylo to naprosto proměněné mužstvo. Odešly legendy Sigmácké kopané jako Lauda, Příložný nebo Kučerňák a další. To byly osobnosti. Tým se změnil, přišlo plno nových hráčů. Před tím Beznoska, já, Radek Drulák, za půl roku potom Roman Sedláček. Docela se nám od počátku dařilo, na to, že to byl nově sestavený tým. Myslím si, že jsme byli dobří, bylo cítit i v hledišti, že diváci byli spokojení.

A nakonec v tom jednom týmu tehdy byli tři útočníci, kteří patří mezi nejlepší v klubové historii – Drulák, Sedláček i Kouřil.

Ano. Jedni odešli a další přišli (směje se). Já, protože jsem byl docela univerzál, navíc levák, tak jsem byl postupně, to i ve Slavii, posouván na levého záložníka i obránce. Nezapomenu na to, jak jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu deníkem Sport, kdy jsem hrál levého obránce osobku na Tomáše Skuhravého (směje se), to ještě ve Slavii. To samé potom v Sigmě. Nejlépe jsem se cítil v útoku, jinam mě posouvali i v Sigmě, ale to už mi tolik nevadilo, protože jsem věděl, že vpředu jsou Roman Sedláček a Radek Drulák, výborní útočníci. I díky staršímu věku jsem se docela snadno podřizoval přání vedení mužstva. Takže jsem hrál rád i toho levého záložník, výjimečně i obránce, ale nejlépe jsem se vždycky cítil v útoku.

To je možná špatná věc pro univerzální hráče, že se s nimi sestavou šibuje?

Možná ano. Ale je to i o citu trenéra. Hodně jsem se z toho i poučil, že není možné dogmaticky trvat na svých názorech. Protože potom můžu uškodit i sám sobě. Prostě je třeba vyhovět těm hráčům. Když se jim vyhoví, oni to velmi dobře psychicky přijmou a o to více se snaží, o to více jdou na ruku mužstvu, trenérovi. To mi třeba někdy chybělo.

Při prvním působení v Sigmě jste se s koučem Brücknerem minul. První dvě sezony vás vedl Jiří Dunaj, pak Erich Cviertna. Jací to byli trenéři?

Byli to průměrní trenéři. S tím, že Dunaj byl takový náš taťka, který tak s námi i rozmlouval. Dobrý člověk, takový psycholog. A trenér Cviertna si k nám bohužel cestu nenašel. Možná to v té době pro něj bylo předčasné ligové angažmá. Jako by se na to necítil, jako by neuměl řešit krizové situace, do kterých se samozřejmě každý dostane. Tým ho nějak optimálně nepřijal. I proto po roce odešel.

Vy jste pak také odešel, do zahraničí.

Dostal jsem hned po revoluci nabídku jít do zahraničí. A protože ve fotbale se to překuluje velmi rychle, cítil jsem, že je to poslední šance, doslova teď nebo nikdy, zkusit něco jiného. Bral jsem to samozřejmě jako možnost přivydělání si, protože u nás tehdy nebyla možnost tolik si vydělat, aby byl člověk trošku zajištěn. V té době jsem to takhle pochopil, navíc jsem se chtěl hrozně naučit jazyky. Což se mi splnilo, naučil jsem se anglicky a řecky velmi dobře. Takže jsem rád i z tohoto důvodu. A nějakým způsobem jsem se alespoň na nějaké období života zajistil. Byla to šance dostat se do světa, na zkušenou, na vydělanou a na to, abych se naučil jazyk. To se splnilo v plné míře. Byl jsem tři roky na Kypru, bylo to úspěšné angažmá. Byl jsem tam maximálně spokojený.

Navíc zkušenosti a řeč jste potom využil, když jste působil jako trenér v řeckém Panioniosu.

Ano.

Jaký tehdy byl kyperský fotbal. Nyní jde nahoru, ale kdysi patřil k opomíjeným.

Medializace dřív byla mizerná. Kypr byl vždycky dobrý fotbalově, protože si mohl dovolit koupit cizince. Hráče i trenéry, kteří zvedali úroveň kyperského fotbalu. Takže tam šel fotbal hodně nahoru. Nyní se ukazuje, že mají velkou sílu. Je to takový příklad, že i v menších zemích se dá díky nasazení, chtění a podmínkám se dá hrát dobrý fotbal.

A mají tam to fanatické publikum.

Mají. Stejně jako v celé jižní Evropě. Je to i tou mentalitou národa promítnutá do těch stresových situací, kdy jsou schopni skočit na drátěný plot a nevadí jim, že krvácí. Je to ta jejich mentalita. Fakt na působení na Kypru vzpomínám velmi rád.

Pak jste se vrátil zase zpět do Sigmy, to tým znovu vedl Karel Brückner.

Když jsem se vrátil z Kypru, tak jsem dostal nabídku jít do tehdy ligového Zlína. Sigma začala s přípravou o nějaký den dříve, já jsem ještě neměl angažmá ve Zlíně dotažené, takže jsem chodil trénovat se Sigmou. Trénovali jsme v Dolanech, týden jsem s nimi chodil trénovat. A trenéru Brücknerovi jsem se líbil. Přišle za mnou, na to nezapomenu, to prý nikdy neudělal, z předku autobusu až dozadu, kde jsem seděl vedle Oldy Machaly, ten je toho svědkem, a řekl mi, jestli přijdu zase a ať se za ním zastavím. To už bylo jasné, že něco proběhne. Tak mě oslovilo, potěšilo mě to a vrátil jsem se do Sigmy. Zrušil jsem Zlín a šel zpět sem.

V té sezoně 1993/1994 už máte jenom šest startů za Sigmu.

Ano. V té době přišel ještě Fujdiar z Českých Budějovic. On měl velmi dobrou přípravu, hrál velmi dobře. A já jsem začala na lavičce. Mužstvu se v úvodu sezony ale nedařilo a po sedmém zápase vyhodili Karla Brücknera. Tým přebíral Vlasta Palička, věděl jsem, že bude sázet na mladší hráče. Okamžitě jsem šel za vedením a požádal, že bych chtěl jít někam na hostování. A šel jsem do Opavy, která tehdy bojovala o postup do ligy.

Nemrzelo vás to trošku?

Bral jsem to tak, že se to může stát. A také mi bylo dvaatřicet let, což už je na útočníka celkem vysoký věk. Cítil jsem, že ta liga je kvalitní. A ve dvaatřicet překvapovat obránce, být rychlejší, je o to těžší. Myslím si, že to bylo i přirozené vyústění, že přišel čas jít do nižší soutěže. Tak jsem to tehdy cítil. V Opavě jsem byl šest zápasů, podařilo se mi dát čtyři branky. Ale nezůstal jsem tam a na jaro šel do Starého města, do třetí ligy. Potom jsem hrál nižší soutěže až do devětatřiceti – v Zábřehu, Mohelnici, Hodolanech, Břeclavi, byl jsem rok v Rakousku.

Pak už začala vaše trenérská kariéra. Působil jste i týmů v nejvyšších soutěžích – v Drnovicích, Panioniosu, také ve Fulneku, Třinci, Prostějově nebo HFK. Kde se vám líbilo nejvíce?

Po návratu z ciziny jsem se hned přihlásil na trenérské licence. Profilicenci jsem studoval s Leošem Kalvodou. Nejprve jsem dostal nabídku dělat asistenta Sašovi Bokijovi v Holici. Líbilo se mi všude, kde jsem byl.

Naposledy jste trénoval v Třinci, v současné době u fotbalu nejste. Chybí vám to?

Celý život jsem dělal fotbal a přál jsem si ho dělat. Teď je cítit, že na Moravě zůstalo už jen pár klubů. Nás trenérů je hodně a klubů málo, na profesionální úrovni. Takže jsem přijal pracovní nabídku od jedné zahraniční společnosti. Jsem v situaci, kdy už si umím i představit, jako dříve ne, že fotbal nemusím dělat za každou cenu. V každém případě bych se k němu rád vrátil, naplňuje mě to. Ale už to není tak bezvýhradné, že bych musel a nemohl z toho spát. Mám práci, kde jsem hodně spokojený. Je fakt, že kdybych nějakou možnost měl, tak bych o tom velmi silně přemýšlel a asi ji i využil, ale to je otázka, uvidíme, co bude dál.

Naše povídání je součásti bulletinu na utkání Sigma – Slavia. Komu budete fandit?

Je to pro mě spíš záležitost taková, že člověk patří tam, kde se narodil, odkud pochází, kde žije. Takže to beru tak, že jsem byl vždycky Sigmák. Fandit budu Sigmě, ale už to neberu fandit nebo nefandit. Jde o to, aby se viděl pěkný fotbal. Nejsem zapřísáhlý fanoušek, který přijde se šálou na krku. Přijdu na krásný fotbal a budu se těšit. Prvořadé pro mě je, abych viděl pěkný fotbal a viděl i nějaké ty odborné věci, jakým způsobem hrají. A samozřejmě se jako běžný fanoušek potěšil pěknou hrou. Ale dlouhodobě mám pocity, že se strašně změnila doba a že se strašně změnil i fotbal. Necítím to, co jsme prožívali my v dřívějších dobách. Necítím takové to zdravé fandovství, takové to domácí jednotné fandění. Už je to jeden z druhů zábavy. Dříve se všichni těšili, že půjdou o víkendu na fotbal, mluvilo se o tom. Už to není takový ten v dobrém slova smyslu až fanatismus, že lidé brečeli buď radostí, nebo smutkem. Teď už ne.

Miroslav Kouřil

Narozen: 16. 11. 1960

Hráčská kariéra: Zábřeh, Hodonín, Gottwaldov, Slavia Praha, SK Sigma Olomouc, Paphos, SK Sigma Olomouc, Opava, Staré Město, Rakousko, Zábřeh, Mohelnice, Břeclav, Hodolany

Trenérská kariéra: Hodolany, Vyškov, Drnovice, Panionios, Fulnek, HFK, Třinec

Bilance v SK Sigma: 83 utkání/25 gólů




A tým - další aktuality:

Všechny týmy SK Sigma jsou po podzimu v popředí tabulekVšechny týmy SK Sigma jsou po podzimu v popředí tabulek
| 06.12.2016
Program zimní přípravy týmu SK Sigma OlomoucProgram zimní přípravy týmu SK Sigma Olomouc
| 05.12.2016
Exolomoučtí hráči v zahraničíExolomoučtí hráči v zahraničí
| 05.12.2016
Víkendový program týmů SK SigmaVíkendový program týmů SK Sigma
| 02.12.2016
Brankáři SK Sigma uzavřeli podzim besídkouBrankáři SK Sigma uzavřeli podzim besídkou
| 30.11.2016
Začal předprodej permanentek na jaroZačal předprodej permanentek na jaro
| 29.11.2016
Tým SK Sigma i po konci sezony trénujeTým SK Sigma i po konci sezony trénuje
| 29.11.2016
Vyjádření SK Sigma Olomouc, a.s.  k článku zveřejněného deníkem DNES a iDnesVyjádření SK Sigma Olomouc, a.s. k článku zveřejněného deníkem DNES a iDnes
| 28.11.2016
Exolomoučtí hráči v zahraničíExolomoučtí hráči v zahraničí
| 28.11.2016
Nejslavnější výhra v historii SK Sigma slaví čtvrtstoletíNejslavnější výhra v historii SK Sigma slaví čtvrtstoletí
| 27.11.2016



OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná