JEDENÁCTKA A TRENÉR STOLETÍ

Aktuality

Rozhovor s legendou: David Rozehnal

Rozhovor s legendou: David Rozehnal

08.05.2019 / Ostatní

Sám o sobě tvrdí, že v týmu nikdy nebyl nejlepší. Ani to mu nezabránilo splnit si, co si vytyčil. Díky své píli a odhodlání to dotáhnul až do nejlepších lig na světě. Fotbalové sny si prožil také v reprezentačním dresu. I přes velké úspěchy si zachoval pokoru a skromnost sobě vlastní. David Rozehnal, odchovanec, na kterého můžeme být právem pyšní.

Začněme úplně od začátku. Jak vzpomínáš na své dětství a kdy jsi začal hrát fotbal?

Původně byl ve hře i jiný sport než fotbal. Moje máma byla házenkářka, takže jsem začínal s házenou, u toho jsem samozřejmě hrál i fotbal. Házenou jsem hrál v začátcích, když mi bylo 6 let. Vzpomínám si, že jsem hrál ve smíšeném družstvu s holkami z Kožušan. Jo, bylo to fajn, ale táhlo mě to více k fotbalu, jenže v té době nebyl v Kožušanech klub, do kterého bych mohl jít hrát. Za rok se to ale změnilo. Jednoho dne jsem se rozhodl jít na fotbalový trénink, a ne na házenkářský a už to tak zůstalo. Házená šla úplně bokem a začal jsem hrát jen fotbal.

Jak vznikl tvůj přestup do Sigmy?

Vzniklo to tak, že můj táta se znal s trenéry přípravek Sigmy. Sigmáci jezdili trénovat k nám do Kožušan do haly. Tenkrát jsme tam měli super gymnastickou trampolínu, takže jsem se vždycky koukal na jejich trénink, u toho jsem skákal, což bylo pro děcko to nejlepší, co může být. Koukáš se na fotbal a ještě si hraješ. Táta si vždycky s trenéry pokecal, když jim odemykal dveře od tělocvičny. Jednou jim chyběl jeden hráč do počtu a trenéři věděli od táty, že hraji fotbal, tak mi řekli, ať si jdu zahrát s nimi. A asi to z mojí strany nebylo špatný. Tak jsem pak šel na Andrově stadionu do výběru do přípravky. Ve finále šel se mnou do Sigmy i táta, kde pak trénoval. Táta mě začal trénovat už v Kožušanech, pak přešel tedy do Sigmy a s trenérem Recmanem mě trénoval do nějakých 12 let.

Takže kdybys tehdy zrovna neskákal na trampolíně v tělocvičně a přípravce Sigmy nechyběl jeden hráč do počtu, všechno mohlo být jinak.

Přesně tak. Tehdy ještě neexistovaly mobily, počítače a další vymoženosti. Neměli jsme tyhle věci, které dětem odvádí jenom pozornost od toho sportu nebo od pohybu všeobecně. Myslím si, že to byla naše velká výhoda. Když mluvím se synem, tak mu dávám právě tento příklad. Na druhou stranu, kdybych měl takové možnosti, tak se asi nechovám jinak než dnešní děti. My jsme prostě tohle neměli. Měli jsme kolo a to je vše. Velkou výhodou bylo, že jsem žil na vesnici. Mohl jsem prakticky jen lítat venku, hrát fotbal, v zimě hokej, jezdit na kole a dělat blbosti. Odjakživa jsem fotbal sledoval. Měl jsem vzor v tátovi, který ho hrával. Dokonce měl nakročeno do Sigmy, tedy do tehdejšího Mila, ale kvůli zdravotním problémům musel ukončit kariéru. Byl na mě i bráchu docela pes, dá se říct, že to byla taková sportovní až polovojenská výchova. Hltal jsem mistrovství světa ve fotbale, hráče Sigmy jsem také sledoval. Bral jsem to tak a stále to tak mám, že Sigma je velký klub, který si vybírá hráče z regionu. Člověk potřebuje nějaký dobrý impuls, samozřejmě i štěstí, protože mohlo se stát, že bych pokračoval v házené a neudělal bych takovou kariéru jako ve fotbale.

V sezóně 1997/1998 ses vrátil na hostování do Kožušan. Rok na to ses vrátil zpět do Sigmy a za další rok už jsi byl v lize. To byl tedy raketový skok.

Z 1. B třídy do ligy (směje se). Na hostování do Kožušan jsem šel v dorosteneckém věku. Hrozně rychle jsem se vytáhl a měl jsem problémy se zády. Předtím jsem byl skrček (směje se). Nedávno jsem viděl fotku z prváku na gymplu, kde jsem stál vedle kamaráda, kterému jsem byl po ramena. On ale od té doby nevyrostl, já ano a teď jsem o několik čísel vyšší. Vždycky se tomu společně smějeme. Tehdy jsem hrál útočníka, nebo záložníka. Byl jsem rychlý a běhavý. Potom jsem se vytáhl. S tím přišly problémy se zády. Musel jsem mít týden volno, pak jsem dva týdny hrál a tak se to střídalo. Upřímně, nikdy jsem nebyl nejlepší v týmu, ale dokázal jsem se vypracovat pílí, odhodláním a profesionalitou. Až potom jsem nabral techniku a kvalitu. Spíš to bylo vůlí něčeho dosáhnout. V tu chvíli byli v týmu lepší hráči. Trenér Jarolím mi řekl, že můžu odejít na hostování. Ten rok jsem dělal maturitu, takže se mi to hezky spojilo. Myslel jsem, že budu mít více času na školu, nakonec to dopadlo úplně jinak. Trénoval jsem v Sigmě i v Kožušanech. Zápasy jsem hrál za Kožušany, kde trénoval můj táta a mohl jsem tak hrát v dorosteneckém věku dospělý fotbal, což mi hodně dalo. Přišel jsem tam s nadšením, jo technika, supr. Potom tam přišli řízci, kteří tě svalili a nebrali na tebe vůbec ohled. V té době jsem byl nikdo, jen klučina, který přišel z dorostu Sigmy. Ale celkově mi to pomohlo. V pohodě jsem udělal maturitu, no v pohodě, mohlo to být lepší (směje se). Potom si mě trenér Chromý stáhl. Předtím jsem hrál o rok výš a trenér si mě stáhnul do ročníku s mými vrstevníky. Od té doby už to šlo jenom nahoru.

Vzpomínáš si na první trénink v A-týmu nebo na první ligový zápas za Sigmu?

Nevybavuji. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mám vyhlavičkovaný mozek a nic si nepamatuji (směje se). Obdivuji hráče a fanoušky, kteří to mají načtené a ví, s kým hraje Sigma šest kol dopředu. Mně tohle nikdy nešlo. Jakmile skončil zápas, hned v pondělí jsem věděl, s kým hrajeme další zápas a to mě zajímalo nejvíce.  Když mi někdo takové momenty připomene, vzpomenu si. Vlastně si vybavuji, když jsem byl v béčku a šel jsem na první trénink s áčkem. Vedle Androva stadionu byl ještě velký oválný stadion. Samozřejmě nervozita a takový ten pocit – páni, jdu trénovat s kluky z áčka.

Vybavuješ si z prvního tréninku nějakého hráče, na kterého ses před tím jenom díval z tribuny?

Olda Machala, Míša Kovář, Martin Kotůlek, Martin Vaniak. Sledoval jsem hlavně defenzivní hráče. Potom se vrátili i Pavel Hapal a Radek Látal. V době, kdy se vrátili, jsem v týmu byl už nějakou dobu, protože si mě vytáhl trenér Kalvoda. Měl jsem štěstí na lidi. S trenérem Kalvodou jsem dokonce hrál ještě v béčku, když končil kariéru. Pak si mě vytáhl nejprve na tréninky áčka, potom mi dal šanci i v lize. V týmu byli i mladí hráči, kteří udělali velkou kariéru. Třeba Tomáš Ujfaluši a Radek Kováč.

Po adaptaci v A-týmu ses prosadil i do reprezentační jednadvacítky a se spoluhráči ze Sigmy Davidem Kobylíkem a Radkem Kováčem jste se radovali z vítězství na evropském šampionátu. Jak na to vzpomínáš a jak jste to tehdy vůbec oslavili?

Já vždycky oslavuji tak nějak uvnitř sebe. Uspokojuje mě to víc. Když jsme vyhráli s Laziem italský pohár, bylo to pro fanoušky něco neuvěřitelné. Spoluhráči tam lítali s pohárem, zůstali jen ve slipech, protože všechno ostatní hodili fanouškům a já si to užíval prostě jinak. Oslavy po mistrovství byly. Podnikli jsme už něco přímo tam a potom ještě v Praze, ale nic speciálního mi v hlavě neutkvělo. Na tom bylo krásné, že za jednadvacítku jsem toho před šampionátem moc nenahrál. V Sigmě jsem se už prosadil do základní sestavy, a tak mi trenér Brückner dal šanci. On pak povýšil k seniorské reprezentaci a jednadvacítku převzal trenér Beránek. Před šampionátem jsem tedy odehrál snad jen nebo dva přáteláky a na mistrovství jsem odehrál všechno kromě zápasu s Řeckem, kdy trenér Beránek promíchal sestavu. Byli tam kluci, kteří byli v reprezentačních výběrech od 15 let a někteří už měli starty i za seniorskou repre. Já měl jen pár startů za jednadvacítku.

V semifinále jsi navíc vstřelil branku.

Jo, mám rád fotku, jak po tom gólu za mnou všichni běží, i když to byl takový gól negól (směje se). Až zpětně jsem třeba zjistil, že jsem tam hrál proti Pirlovi. To je něco, co tě v té chvíli nenapadne, protože pak se vypracoval na světového hráče.

Zajímavostí je, že ve Švýcarsku sis zahrál šampionát jednadvacítek i ten seniorský. Je to tvá osudová země?

Bylo to moc hezké prostředí. Hotel, kde jsme bydleli i stadiony. Na finále byl stadion zaplněný. Přijeli i rodiče, takže na to rád vzpomínám. Ten seniorský šampionát jsme rozjeli dobře, ale potom jsme nezvládli zápas s Tureckem a bohužel jsme nepostoupili.

Zahrál sis i na památném evropském šampionátu v Portugalsku i na světovém šampionátu v Německu. Zkus nám prosím popsat atmosféru takových fotbalových svátků a co se v tobě odehrávalo, když jsi s týmem na tyto šampionáty cestoval?

Zažil jsem tři velké šampionáty a jeden s jednadvacítkou. Vždycky jsem to měl hrozně rád. Atmosféra je úplně jiná. Fanoušci jedou do jiné země na výlet a spojí si to s fotbalem. Atmosféru šampionátů bych přirovnal k Champions League, i když šampionáty řadím ještě o něco výš. Oblíbil jsem si také soustředění před turnajem. Jezdili jsme do rakouského Seefeldu, bylo tam krásné prostředí, čistý vzduch, super tréninkové podmínky. Během soustředění už jsem načuchnul k šampionátu. Budovala se ve mně atmosféra, očekávání, trošku stres, možná lehké pochyby. Přece jenom, když jsem jel do Portugalska, tak jsem tam jel jako zajíček. Byl to vlastně pro mě nejlepší turnaj. Nakoukl jsem do seniorské reprezentace a splnil se mi sen. Vedle mě byli hráči jako Poborský, Šmicer, Nedvěd, Koller, Jankulovski a Grygera a ještě k tomu mě trenér nasadil do zápasu. Nebyl jsem úplně páté kolo u vozu. Prostě pecka. Skvělá atmosféra na stadionech, druhý den po zápase regenerační trénink, výborná nálada po vítězství, trenér nadšený. Cítili jsme, že celý národ turnajem žije a že za námi stojí. To bylo pro mě nejvíc.

A co Mistrovství světa 2006 v Německu?

První zápas se nám proti Američanům podařil. Druhý zápas proti Ghaně se nám nepovedl. Poslední zápas ve skupině jsme hráli o postup proti Itálii. Drželi jsme s nimi krok v prvním poločase, ale oni pak ukázali svou kvalitu a potvrdili to i ve finále, když vyhráli celý turnaj. Škoda zápasu s Ghanou, protože jsme měli tým na postup.

Vyzkoušíme si, jestli ti doopravdy paměť tolik nefunguje, jak říkáš. Pamatuješ si na poslední zápas v dresu Sigmy? A věděl jsi už během toho zápasu, že přestoupíš do belgických Brugg?

Nepamatuji (směje se). Ten přestup se rodil během prázdnin. Letěl jsem tam s tehdejším manažerem a dokonce jsme se vraceli s tím, že se přestup nepovedl, nevím už ani z jakého důvodu. Do Belgie jsme se ještě vrátili a nakonec se to upeklo.

Do Brugg přestoupil ještě před tvým příchodem náš bývalý obránce Marek Špilár. Bylo pro tebe snadnější, že v týmu byl někdo, koho jsi znal?

Bylo to snadnější, protože Marka jsem měl rád jako člověka. On se po přestupu do Brugg často do Olomouce vracel, a tak jsem už od něho věděl, že Bruggy mají o mě zájem, což pro hráče, který to má v hlavě srovnané, zapůsobí spíše motivačně. Byl tam už půl roku a v začátcích mi hodně pomohl, uměl i lépe anglicky než já. Sedli jsme si tam i s ostatními cizinci. Byli tam Chorvati, Švédové i například Norové.

Z Brugg jsi přestoupil do Paris Saint-Germain. Dnes patří k absolutní špičce. Jsou tam hráči jako Neymar a Mbappé, což jsou nákupy za miliardy. Jaký máš názor na to, jak se tvůj bývalý klub vyvinul?

Vyvinul se podobně jako Manchester City. Na jednu stranu se na ně rád dívám, je to krásný fotbal, ve francouzské lize nemají konkurenci. V Champions League jim to pokulhává, ale mají na to tuhle trofej jednou vyhrát. Na druhou stranu, když jsem tam byl já, byl to typický, tradiční klub, nejznámější z Francie. Hráli tam velice kvalitní hráči, ale nebylo to tak, že by najednou koupili šest špičkových hráčů. Mužstvo se postupně budovalo. Je to úplně jiná Paříž, než ve které jsem byl. Troufám si říct, že takový ten fotbalový duch byl v klubu lepší v době, kdy jsem tam působil.

Sleduješ všechny své bývalé kluby?

Ano, každou neděli si zkontroluji jejich výsledky. Když je možnost, podívám se na ně i v televizi. Pořád mě to zajímá. Zažil jsem tam kus svého fotbalového i soukromého života a tyto kluby mě budou vždycky zajímat. Zajímá mě, jestli někdo z hráčů z mojí éry tam ještě zůstal. Pravda ale je, že nejvíce teď sleduji Sigmu.

Vrátil ses do těchto klubů po konci kariéry?

Zatím jsem ještě nikde nebyl. Přece jenom jsem skončil před rokem a půl. Rád bych se tam někdy podíval, ale vyloženě na to netlačím. Možná se vydám do Oostende, protože konec tam byl rychlý a nestihl jsem se všemi pořádně rozloučit. Lille má nového majitele, který to tam docela překopal, ale pořád tam jsou lidi, se kterými se dobře znám. Ale jinak jsem se zatím nikam nevrátil. Bylo moc hezké, když jsem s Oostende přijel do Brugg, kde jsem po zápase zatleskal domácím fanouškům a ti začali skandovat moje jméno. To mě potěšilo. V Hamburku jsem byl na rozlučce Davida Jarolíma. Měl tam 30 000 diváků, moc se mi to líbilo.

Když jsi hrál v Hamburku a někdo se o tobě dozvěděl, že jsi odchovancem Sigmy Olomouc, vzpomenul si na společné zápasy v Poháru UEFA?

Spíše si vybavili hráče, kteří tam hráli přede mnou. Tomáš Ujfaluši a Marek Heinz. Zanechali tam pozitivní stopu. Mluvili o nich hezky jako o fotbalistech i jako o osobnostech. Něco podobné jsem zažil i v Laziu s Pavlem Nedvědem.

Jsi jedním ze dvou olomouckých odchovanců, kteří si zahráli anglickou Premier League. Často se říká, že je to nejlepší soutěž na světě. Vím, že na to máš malinko jiný pohled. Tvé angažmá v Newcastlu možná nebylo úplně šťastné.

Nebylo to úplně nejšťastnější angažmá, ale když se na to podívám zpětně, odehrál jsem nějakých dvacet osm utkání za sezónu, a to není málo. Přivedl si mě tam trenér Allardyce. Zajímavé bylo, že hned na první schůzce se mě zeptal, jestli jsem byl někdy kapitánem týmu. Tehdy mi bylo dvacet pět let. Řekl jsem mu, že párkrát jsem kapitánem byl. Zeptal jsem se ho, jestli mě chce udělat kapitánem tady. Odpověděl mi, že o tom přemýšlí. Byl jsem v šoku. Nováček, kterého nikdo neznal a hned kapitán? Pak se mě ještě zeptal, jaké chci číslo. Řekl jsem číslo čtyři, ale nevěděl jsem, že to číslo už má zkušený hráč, a navíc velký sympaťák a on mu ho normálně sebral. Tomu hráči jsem se pak omlouval, že jsem o tom nevěděl. Dělal si ze mě chvilku srandu a pak mi řekl, že je to v pohodě, že mu na čísle nezáleží. Překvapilo mě, že trenér přemýšlel o tom udělat mě kapitánem. Bylo ale fajn vědět, že to na mě chce postavit. Budoval totiž nové mužstvo. Dařilo se, nedařilo. Bylo to nahoru dolů. Setkal jsem se tam s hráči jako Mark Viduka, Michael Owen, Nicky Butt, Joey Barton nebo Alan Smith. Velké hvězdy. James Milner tam tenkrát ještě přišel. Mužstvo jsme měli našlapané, ale herní styl byl tehdy jiný než dnes. Byla to spíše práskaná, hodně o soubojích, proto mě anglická liga tolik nenadchla. Když jsem se snažil hrát konstruktivně, trenér mě sjel, ať hraji jednoduše nákopem dopředu. Jinak zázemí, stadion a všechno kolem fotbalu bylo ohromně profesionální. Fanoušci byli skvělí. Prohráli jsme doma s Liverpoolem 0:3, ale oni viděli, že jsme to odjezdili, a proto nám po zápase zatleskali.

Co tě nadchlo nejvíce během angažmá v zahraničních klubech?

Fanoušci. Oni jsou nejdůležitější pro hráče i klub. Nemám rád názvy jako tvrdé jádra nebo ultras. Spíše rozděluji fanoušky na skalní a na okrajové fanoušky. Vždycky jsem vnímal důležitost „kotle“. Pokud je v kotli hodně fanoušků, drží spolu, jsou kompaktní, věřím, že hráči tohle hodně vnímají a na hřišti jim to pomáhá. Je mi jasné, že fanoušci můžou být někdy naštvaní, že se nedaří. Nemělo by se ale stávat, že když domácí mužstvo hraje dobře, soupeře přehrává a najednou ztratí třikrát za sebou míč a nedej bože dostanou branku, aby publikum na hráče začalo hned pískat a nadávat jim. Na zápasy Sigmy chodím. Upřímně musím říct, že se to tady děje často a nemělo by to tak být. Skuteční fanoušci tohle nedělají. Také se mi v zahraničí líbilo, když klub funguje zevnitř, když přijdeš na stadion nebo do tréninkového centra a cítíš, že je o tebe postaráno. Ne ve smyslu luxusu, nebo že každý hráč má všechno na podnose. Nejsem toho zastánce. Každý hráč si to musí zasloužit. Myslel jsem to spíš tak, že cítíš z klubu, že táhne za jeden provaz a podporuje vlastní hráče. Hráč musí vědět, že kope pro klub a že klub mu to vrátí.

Řekneš nám nějakou zábavnou příhodu z doby tvé fotbalové kariéry?

Mám jich hodně z doby, kdy jsem byl nový v A-týmu Sigmy. My mladí jsme tohle moc neznali. Staří se v tom vyžívali (směje se). Dělávalo se to často. Namazaly se trenky hřejivkou, to je taková klasika. Nebo tenkrát byly dva záchody, které byly odděleny příčkou, ale ne až po strop, takže člověk mohl z toho druhé záchodu něco hodit, samozřejmě se tam lila voda (směje se). Seděl jsem na záchodě deset minut před tréninkem, oblečený v tréninkových věcech. Tehdy jsem to neznal, takže jsem si nechal otevřené dveře od druhého záchodu. Starší kluci už byli zkušení a druhé dveře si vždy zamykali. Neudělal jsem to a najednou přiletěl kýbl vody. No hrozná sranda. Takhle to schytal každý nováček. Také se stříhaly ponožky. Natáhl sis ponožku, ale vždycky sis ji přetáhl až ke kolenu (směje se). Někdy to šlo až do extrému, že jsi přišel a z riflí jsi měl kraťasy.

Když to shrneme. Jsi mistr Evropy do 21 let, máš bronzovou medaili ze seniorského šampionátu, titul z belgické i z francouzské ligy, vítězství v belgickém, francouzském (dvakrát) a italském poháru. Jaké pocity máš, když se ohlédneš za svou kariérou?

Řeknu si, že to stálo za to. Lidé si často myslí, že když něčeho kdokoliv dosáhne, že to přijde na zlatém podnose. Bylo tím, že jsem si v některých věcech ubral. Od osmi let byly všechny moje víkendy fotbalové. Nemohli jsme skoro jet ani na dovolenou. Hodně mi to vzalo, ale i dalo. Kolikrát jsme s manželkou řešili, že pojedeme lyžovat. Nejeli jsme, protože riskuješ, že se zraníš. Měli jsme to kousek do Paříže, do Londýna, ale nemůžeš tam jet, protože máš zítra zápas. Některé věci musíš obětovat, ale stálo to za to. Chtěl jsem hrát na takové úrovni, abych mohl reprezentovat svou zem a to se povedlo. Tím se mi splnil sen. Chtěl jsem zahraniční angažmá a vyhrát trofej. Všechno se to podařilo.

Krásná kariéra. Zmínil jsi reprezentaci. Určitě musíme připomenout rok 2005. Teď to berme s troškou nadsázky. Trenér Brückner označil tvůj výkon proti Arménii za „fotbalové baroko“. To je úsměvný výraz, zvláště od pana Brücknera, také Olomoučana.

Tenkrát se to strašně nafouklo (směje se). Bylo to po velkém úspěchu na šampionátu v Portugalsku a očekávání veřejnosti a hlavně médií byla extrémní. Vzpomínám si, že skoro po každém zápasy byl článek v novinách, kdo z hráčů je v reprezentaci na odstřel. Často jsem měl s Marou Heinzem v novinách místo hlavy terč. Říkal jsem si, co tím trenér myslel. Když teď řekneš fotbalové baroko, tak devadesát procent lidí na tebe vychrlí baroko Rozehnal. Nevěděl jsem tehdy, co si mám myslet. Na dalším reprezentačním srazu trenér trošku vychladl, vzal si mě bokem a úplně v pohodě jsme si to vyříkali. Řekl, že ode mě očekával jiný výkon a že tento výraz špatně formuloval. Je pravda, že jsme nedávno hráli s Kožušany v Lošticích. Remizovali jsme tam. Po zápase se vždy kopou penalty. Šel jsem na penaltu a najednou slyším: „Áááá baroko!“ Tak jsem se zasmál a penaltu jsem šoupnul do sítě (směje se). Lidé mě mají s tím výrazem spojeného, ale mně to nevadí.

Krásná historka. Davide, díky za rozhovor. Ať se ti jen daří!







OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná