JEDENÁCTKA A TRENÉR STOLETÍ

Aktuality

Rozhovor s legendou: Pavel Hapal

Rozhovor s legendou: Pavel Hapal

14.03.2019 / Ostatní

Pavel Hapal se neodmyslitelně zapsal do historie našeho klubu. Při vyslovení jeho jména si často příznivci Sigmy vybaví památné tažení Pohárem UEFA v sezóně 1991/1992, které bylo korunované vyrovnaným dvojzápasem se slavným Realem Madrid. Právě jeho branky proti německému Hamburgeru SV posunuly Sigmu k vysněnému souboji se španělským gigantem. Zahrál si také Bundesligu za Leverkusen a španělskou ligu za Tenerife. Byl členem základní sestavy české reprezentace v kvalifikaci o EURO 1996 v Anglii. Na šampionátu si kvůli vážnému zranění bohužel další reprezentační starty nepřipsal. Za Sigmu Pavel Hapal odehrál 141 utkání a vstřelil úctyhodných 47 branek.

Pamatujete si na Váš první fotbalový trénink?

Na úplně první trénink si nepamatuju. Ale vyrůstal jsem na vesnici v Břestu, kde jsme trénovali každý den. Byli jsme parta kluků a hráli jsme v létě i v zimě, fotbal i hokej. K fotbalu mě dovedl táta, který mě později i chvíli trénoval v dorosteneckém věku. V Kroměříži jsem byl v žácích, potom v Hulíně a pak až jsem odešel do Olomouce.

Do Sigmy jste přišel v necelých šestnácti letech a během krátké doby jste se poté přesunul do A týmu.

Ano, to bylo velmi rychlé. Tehdy mě v dorostu Sigmy trénoval pan Vodička s panem Štěpánem, který mě dovedl z Hulína do Olomouce. Jednu sezónu jsem trénoval za dorost, kde si mě všiml pan Brückner a zimní přípravu jsem tak trénoval s áčkem. Od té doby už jsem v áčku zůstal, i když jsem na jaře pár zápasu za dorost odehrál, své místo v kádru A týmu už jsem měl. Bylo to hodně rychlé, pro mě i nečekané, ale z hlediska fotbalového vývoje pro mě osobně určitě dobré.

Jaké to bylo dostat se v takto nízkém věku mezi ostřílené hráče A týmu? Navíc pod vedením takové osobnosti, jakou byl trenér Brückner?

Zkušenost to pro mě byla jen pozitivní. V áčku tehdy vedle mě byli hráči ve věku kolem třiceti let. Vzpomínám si, že na jednom zimním soustředění jsem seděl u stolu s Láďou Šišmou a s Láďou Kučerňákem a seděl tam se mnou také Jirka Silný. A jako dva mladí dorostenci jsme z těch hráčů měli opravdu respekt a vykali jsme jim. Částečně to možná byla i recese, oni si to vykání užívali, ale to k tomu zkrátka patří. Respekt tam každopádně byl velký, přece jen i ten věkový rozdíl byl značný. Když Láďa Kučerňák končil kariéru, já ji teprve v nějakých sedmnácti letech začínal. Ale jsme kamarádi doteď, například na Vánoce nebo na Silvestra chodíme hrávat fotbal do haly a vždy se rádi vidíme a rádi vzpomínáme na naše společné chvíle v Sigmě.

Tyto začátky byly Vaší první štací v Sigmě. Potom jste nastoupil na vojnu a přestoupil do Dukly Praha. Jak to tehdy fungovalo, když člověk nastoupil do služby, ale zároveň hrál fotbal na profesionální úrovni?

Já jsem narukoval někdy v létě do Tábora. Byli tam se mnou fotbalisté z celé republiky i ze Slovenska. A tam se dělaly výběry. Jezdily tam za námi kluby jako Dukla Praha, Bánská Bystrica nebo Rudá hvězda Cheb a ti si vybírali hráče. Mně se takto podařilo dostat právě do Dukly a musím říct, že to byl velký krok v mé kariéře. Dukla v té době hrála prim, v tabulce se pohybovala nahoře, kde soupeřila se Spartou a Slávií, takže jsem měl možnost poznat spoustu zkušených hráčů. Ty dva roky pro mě byly velkým přínosem. Vojna byla vojna. I když my hráči jsme měli tu výhodu, že jsme se věnovali víceméně jen fotbalu. Pokud jsme samozřejmě neměli službu na stráži nebo v kuchyni, tak jsme chodili z tréninku na trénink.

Po vojně jste se opět vrátil do Olomouce a tehdy začalo to slavné období v Sigmě pod vedením trenéra Brucknera. Jaké vzpomínky se Vám vybaví?

 Jsou to krásné vzpomínky. Na galavečeru Sigmy u příležitosti stého výročí založení klubu jsem měl možnost vidět záběry ze zápasů té doby. Doma je sice také mám na videu, ale vidět je takhle po delší době, navíc ve společnosti spoluhráčů, kteří to prožívali se mnou, bylo krásné. Moc rádi na tu dobu vzpomínáme. Hrát například proti Realu Madrid bylo něco úžasného. Vzpomínky jsou to nádherné.

Začátek března značí výročí 27 let právě od utkání Sigmy Olomouc s Realem Madrid. Vzpomenete si na nějaký výjimečný okamžik z tohoto utkání?

První věc, co se mi vybaví, je, že jsem v tomto utkání dal gól. To je taková moje osobní vzpomínka. A z pohledu mužstva, je škoda, že jsme tehdy nepostoupili. V utkání na hřišti Realu jsme měli jednu velkou šanci. Milan Kerber trefil hlavou tyč. No a inkasovali jsme až vlastně v závěru utkání v 90. minutě, kdy nám dal gól Hugo Sánchez. Často na to vzpomínám, byla to opravdu škoda. Mrzí mě to dodneška.

Jak Vás trenér Brückner na utkání s Realem připravoval? Byla taktika mužstva zaměřená spíše defenzivně nebo ofenzivně?

Taktický záměr jsme určitě měli. Měli jsme nacvičených hodně standartních situací, kterými trenér Brückner oplýval. Ta šance, kterou měl Milan Kerber, byla ze standardky a potom i ten gól, který jsme dali, byl ze standardní akce. To byla naše tajná zbraň. Ale jinak jsme styl hry příliš neměnili. Trenér určitě nechtěl hrát zezadu, nechtěl hrát defenzivně.

Hrát na stadionu Santiago Bernabéu musel být zážitek, o kterém sní každý hráč.

Zážitek to byl opravdu velký. Stadion je to nádherný, I když při našem zápase nebylo úplně vyprodáno, bylo tam nějakých padesát nebo šedesát tisíc diváků. Vybavuju si také jeden moment z předzápasového tréninku, kdy trenér Brückner poslal myslím Míšu Kováře, ať odkrokuje šestnáctku a když to udělal, tak řekl: „Vidíš to, ona je úplně stejná jako u nás doma.“ Což byla hláška z amerického filmu o basketbalu. Tím nám dal trenér najevo, že je to hřiště jako každé jiné a počáteční respekt z nás opadl.

Vám se nicméně v utkáních s Realem dařilo. Gól jste vstřelil i v zápase s Hamburkem. Začal jste tedy být více vidět a všimli si Vás zahraniční mužstva, konkrétně tedy německý Bayer Leverkusen. Jaké to v Německu bylo, ať už po fotbalové nebo životní stránce? 

Bylo to něco úplně jiného. V Čechách tehdy profesionální fotbal nebo profesionální soutěž teprve začínala, ale v Německu už to dávno fungovalo. Musel jsem se také naučit řeč. V Bayeru navíc působilo více hráčů ze zahraničí a na to jsem si musel zvykat. V Olomouci všichni mluvili česky, i Saša Bokij jako náš jediný zahraniční hráč se naučil velmi dobře česky. V Německu jsem se ale přizpůsobil myslím docela rychle. Hodně na mě zapůsobil ten profesionální přístup a také podmínky, které jsme v klubu měli. Ať už to byly tréninkové plochy nebo zázemí pro regeneraci, byla to úplně jiná úroveň než u nás.

V Leverkusenu jste si také zahrál evropské poháry, jak Pohár UEFA, tak Pohár vítězů pohárů, kde vás ze soutěže vyřadila Benfica Lisabon ve velmi nešťastném utkání.

Je to tak. V utkání jsme tehdy vedli, já dokonce dal tu postupující branku. Ale v závěru asi pět minut před koncem jsme dostali gól po jedné brejkové situaci a tím jsme ze soutěže bohužel vypadli. I tak to byl nádherný zápas.

Z Leverkusenu vedly Vaše kroky na Kanárské ostrovy do španělského Tenerife. Musela to být příjemná destinace pro život.

Pro život je to určitě hezké místo, sluníčko tam svítí celý rok. Rád se tam vracím i teď. A po fotbalové stránce to byl také zážitek. Když jsem tam odjížděl, moc se mi popravdě nechtělo, ale přesvědčil mě trenér Heynckes, který mě chtěl za každou cenu. A nakonec jsem za to byl rád.

Trenér Heynckes vyhrál titul v Lize mistrů s Bayernem Mnichov. Byl už tehdy v něčem speciální?

Speciální byl v tom, že ho uznávali všichni, se kterými přišel do styku, ať už hráči, vedení klubu nebo kdokoliv. Stal se velmi uznávanou personou. Kamkoliv přišel, nemusel pořádně nic říct, ale všichni jsme z něj měli respekt. Stačily tři slova a zvýšit hlas a věděli jsme, co po nás chce. 

Dokázal byste porovnat tehdejší úroveň české, německé a španělské ligy?

Tohle se porovnává velice těžko, protože třeba Španělsko je země, která fotbal miluje. Když jste ve Španělsku fotbalovým hráčem, tak lidé vás bezmezně zbožňují. V jednom přípravném utkání jsme s Tenerife porazili Real Madrid a pak se nám to podařilo také v lize. A fanouškům to stačilo, aby nás celý rok nosili na rukou. V Německu to bylo o tom, že se každý hráč staral spíše o sebe. Měli jsme tam sice pár kluků, se kterými jsme chodili na kávu nebo jsme si při obědě sedli vedle sebe. Ale ostatní hráči byli takoví ti profíci, co mají zájem jen o sebe. Zkrátka v týmu nebyla ta kompaktnost nebo kamarádství. No a v Olomouci to bylo specifické prostředí. Pokud jsme měli dobrou partu, tak jsme byli úspěšní, ale pokud něco v mužstvu nefungovalo, tak to bylo vidět i na hřišti.

Doporučil byste tehdy nějakého hráče do kádru Leverkusenu nebo Tenerife?

Takových hráčů byla v Olomouci spousta, klub je samozřejmě nemohl pustit všechny. Vzpomínám si, že byl tehdy zájem i o Honzu Marošiho. Nevím už, ze kterého klubu, ale Honza nakonec zůstal. Já jsem byl jeden z prvních, který odešel do zahraničí. Po mě následoval Radek Látal. Měli jsme tehdy mnoho vynikajících hráčů, například Romana Hanuse nebo Milana Kerbera.

Byl jste také základním článkem českého reprezentačního mužstva. To bylo před kvalifikací na Euro 1996.

Ano, kvalifikaci jsem tehdy odehrál celou. Těsně před začátkem mistrovství jsem se však zranil. S kluky jsem nicméně na mistrovství odjel. Atmosféra tam byla úžasná. Po zápase s Francií, který pro nás znamenal postup, jsem měl i slzy v očích. Klukům jsem to moc přál, ale zároveň jsem byl smutný, že jsem se na tom nemohl také podílet.

Po zranění jste opět zamířil do Sigmy a ten půlrok se Vám dařilo. Odehrál jste dvanáct zápasů, ve kterých jste vstřelil osm branek. To byla moc hezká bilance.

V Sigmě se mi, myslím, vždy dařilo podávat kvalitní výkony. Nejen střílením branek, ale i tím, že jsem ji pomohl dostat se v tabulce výš. Vždy, když jsem se do Olomouce vrátil, se týmu podařilo dostat do evropské soutěže. Zásluhu na tom mělo mužstvo jako celek, a to bylo fajn.

Po těchto šesti měsících na Hané jste se vrátil do Tenerife. A potom Vás čekalo angažmá v pražské Spartě, ze které jste opět přišel do Sigmy.

Přesně tak. Na Tenerife jsem mohl zůstat ještě pátý rok, ale to moje zranění bylo komplikované, musel jsem jít několikrát na operaci. A čas utíkal a já cítil, že chci pořád hrát fotbal. Potom přišel nový trenér a bylo mi oznámeno, že nejsem na soupisce mužstva. Chtěl jsem ale hrát, a tak jsem hledal cestu, jak se dostat domů. No a ocitl jsem se ve Spartě. Tam to moje angažmá nebylo moc vydařené a rozhodl jsem se tedy vrátit do Sigmy, kde jsem potom nastřílel čtrnáct gólů. Nebylo to moc, ale s Pavlem Kukou jsme tehdy byli nejlepšími střelci soutěže.

V té době jste byl také blízko návratu do reprezentačního výběru.

Ano, v té době jsem usiloval o to nastoupit v dresu české reprezentace. Ale už jsem zkrátka nebyl ten Pavel Hapal jako dřív. Ta moje zranění mě hodně zbrzdila, moc jsem tedy netrénoval a nenastupoval jsem v příliš mnoho zápasech. Už to prostě nebylo ono.

Hráčská kariéra Vám tedy skončila, ale plynule jste potom přešel k té trenérské.

Ano, to byl pro mě klíčový moment. Kariéru jsem končil proto, že jsem byl unavený z těch neustálých zranění. Hrál jsem pak ještě chvíli za Jakubčovice, ale to byl jen takový sranda fotbal. A potom mě oslovil pan Hájek, který byl ve vedení opavského klubu a nabídl mi funkci asistenta u prvního mužstva. To pro mě byla osudová chvíle.

Na trenérské pozici jste prošel mužstvy v Česku, Slovensku, Polsku, byl jste také asistentem u české reprezentace. Nyní jste hlavním trenér národního týmu Slovenska. Dokážete říct, kde se Vám líbilo nejvíce?

Tohle je velmi těžké porovnat. Všechny tyto zkušenosti mi hodně daly, i třeba ty negativní. Vyzdvihnout ale musím celé mé působení na Slovensku. Ať už například v Nitře, teď naposledy v Senici nebo také v Žilině, se kterou jsme hráli Ligu mistrů. Tam jsme sice neuspěli, ale zážitek to byl neskutečný.

Trenérskou kariéru jste tedy okusil jak na klubové, tak i reprezentační úrovni. Jsou to rozdílné práce?

Ano, je mezi nimi velký rozdíl. U reprezentace je to spíše manažerská záležitost, člověk nemá hráče „ve svých rukou“ a po každém zápase se vždy modlí, aby hráči podali nějaký výkon a hlavně, aby byl zdraví. Navíc má člověk na starosti větší výběr hráčů, třeba takových padesát fotbalistů, ten záběr je opravdu široký. Kdežto u klubového mužstva má pod sebou nějakých dvacet lidí, a navíc s nimi pracuje na denní bázi. Hráče tedy připravuje jak po té fotbalové nebo fyzické stránce, tak i po té mentální. U reprezentace musím mužstvo správně poskládat, vytvořit dobrou atmosféru a stmelit ho.

Poslední otázkou se vraťme ke galavečeru SK Sigma. S kým vším jste měl možnost se setkat, popovídat si, pozdravit se a s jakými dojmy jste z večera odcházel?

Musím říct, že galavečer byl nádherný. Byl jsem velice překvapen, protože jsem některé kluky neviděl spoustu let. Například Milana Kerbera, kterého jsem už zmiňoval, jsem neviděl takových deset let. Celou dobu jsem si s někým povídal a viděl jsem, že i ostatní vedou velmi živé diskuze a že se rádi vidí. Přestože byl večer zřejmě zamýšlen jako ples a mělo se tančit, jsme všichni spíše debatovali a vzpomínali na společné chvíle v Sigmě. Bylo to moc příjemné.  


img-0010.jpg
sigma-real-7.jpg
img-0014.jpg
sigma-real-3.jpg
sigma-real-6.jpg








OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná