Aktuality

Rozhovor s legendou: Radek Drulák

Rozhovor s legendou: Radek Drulák

13.01.2020 / Ostatní

Kanonýr, střelec, bombarďák. Přesně takové slova vyřknou olomoučtí fanoušci, když uslyší jméno Radka Druláka. Jeho 62 branek v dresu Sigmy se jeví jako nedostižné a právem ho staví na vrchol historických tabulek. Kromě toho je držitelem stříbrné medaile z EURA 1996. „Postoupit na mistrovství Evropy je snem každého hráče, je to fantazie. Měl jsem 34 let, spousta hráčů v tomto věku končí. Zážitky z Anglie mám famózní. Už v roce 1990 mohli naši fanoušci vycestovat na mistrovství světa v Itálii, ale EURO 1996 v Anglii bylo pro ně ještě víc speciální. Jedete autobusem na zápas a po cestě vidíte české fanoušky. Půlka stadionu byli Češi, měli vlajky, dresy. Bylo to úžasné,“ říká naše legenda Radek Drulák, který včera oslavil 58. narozeniny.

Jaké byly vaše fotbalové začátky?

S fotbalem jsem začal v 6 letech v Hulíně pod panem Oralem. Narodil jsem se sice v Kroměříži, ale mládí jsem prožil v Hulíně. Tam jsem byl do 15 let, pak jsem se šel učit řemeslu do tehdejšího Gottwaldova, kde jsem začal hrát dorosteneckou ligu. V té době mě trenér Zeman posunul do mužské kategorie, takže jsem debutoval v nějakých 17 letech.

Jak bylo zvykem v tehdejší době, chodilo se na vojnu. Vás si vybrala Rudá Hvězda Cheb, kde jste nakonec zůstal delší dobu…

Nechtělo se mi tam moc zůstávat. Když jsem podepsal, že budu déle sloužící v Chebu, ozvala se mi Sparta a Baník. Bohužel už nebylo možné stáhnout přestupové lístky zpět a zůstal jsem v Chebu. S odstupem času si říkám, že jsem udělal dobře. Byl jsem tam s celou rodinou, proto na tohle období rád vzpomínám. Také jsem pravidelně hrával a vedli mě výborní trenéři pánové Lopat a Uhrin. S Uhrinem jsem se poté setkal v národním týmu.

V době, kdy jste působil v Chebu, hrál v mládežnických kategoriích Pavel Nedvěd. Zaregistroval jste ho tehdy?

Vážně? O tom jsem nevěděl.

Z Chebu jste přestoupil do Sigmy, za kterou jste hrál v letech 1987 – 1990. Jak vzpomínáte na toto období?

Po pěti letech v Chebu jsem už potřeboval změnu. Chtěli jsme se s manželkou vrátit domů. Tehdy si podpis smlouvy Jirka Kubíček v Chebu vyloženě odseděl. Měl jsem zase nabídku ze Sparty,  Baníku a Bohemky, a tak jsme licitovali, kam půjdeme. Vyhrálo to, že jsme chtěli jít domů. V Olomouci se to tehdy celé předělávalo. Odešel trenér Brückner, přišel trenér Dunaj a s ním osm nových hráčů. První sezóna se nám povedla, hráli jsme dokonce Interpohár. Měli jsme dobré výsledky, chodilo na nás hodně lidí. Dokázali jsme vyhrávat doma i venku. Pod trenérem Dunajem to bylo fajn.

Sigmu poté vedl trenér Cviertna, kterého v roce 1990 vystřídal trenér Brückner. V roce 1991 jste odešel do německého Oldenburgu.

Dva dny po sametové revoluci jsem byl na operaci s plotýnkami v Praze. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Kupodivu jsem se dal rychle dohromady a na jaře už jsem hrál. V létě nahradil trenéra Cviertnu trenér Brückner. V případě zahraniční nabídky jsem měl od klubu přislíbeno, že mě uvolní. Jezdil jsem po zkouškách, mohl jsem jít do druhé francouzské ligy, ale tehdy to nevyšlo, i když už jsme jeli do Prahy podepisovat smlouvu… Z toho jsem byl velice zklamaný, protože bylo prakticky vše dohodnuté a finančně to pro mě bylo velice zajímavé. V Sigmě jsem tedy zůstal a další sezónu jsme rozjeli dobře. Pak se mi ozval druholigový německý klub Oldenburg a nakonec to dopadlo tak, že jsem odešel.

Je třicet let po sametové revoluci. Vy jste přestupoval de facto těsně po této události. Přestup do zahraničí musela být pro vás velká výzva?

Ano, bylo to rok po revoluci. Tehdy odcházelo hodně převážně starších hráčů do Německa nebo Rakouska. Obavy jsem z toho neměl. Operace plotýnek mi málem ukončila kariéru, a co si budeme namlouvat, v té době takové platy nebyly. Bylo mi 28 let a měl jsem pocit, že nastal správný čas zkusit to v zahraničí. Chtěl jsem si vydělat nějaké peníze a zabezpečit rodinu. Šel jsem tam s tím, že si chci vydělat na dům, což se mi podařilo. Plat v Německu jsem měl větší, ale zas tak velký rozdíl to nebyl. Vzpomínám si, že první smlouvu jsem měl na 5 000 marek měsíčně plus startovné a další věci. Z toho jsem samozřejmě musel živit rodinu, ale dokázal jsem si našetřit na dům a za to jsem vděčný. Navíc se mi tam dařilo i fotbalově, měl o mě zájem Hamburk i Schalke, ale nakonec z toho sešlo.

V Oldenburgu jste se potkal s další sigmáckou legendou Oldřichem Machalou.

Ano, Olda šel nejprve s Romanem Sedláčkem do Rostocku a pak přišel k nám do Oldenburgu.

Byl jste rád, že máte v týmu parťáka?

Jasně, Olda se sice trošku pral s němčinou, ale naučil se ji. Já jsem měl třeba štěstí v tom, že když jsem přišel do Oldenburgu, měl jsem polského spoluhráče Kryštofa Zajace. Ujal se mě, vyřizoval se mnou potřebné věci a jednoho dne řekl: „Dost, od teď už spolu mluvíme jen německy.“ Díky němu jsem se rychle naučil mluvit a dodnes jsem mu za to vděčný.

Po vašem odchodu přišla památná sezóna Sigmy korunovaná zápasy s Hamburkem a Realem Madrid. Stejně to měl i Oldřich Machala. Ten říkal, že přestupu nelituje, protože zažil také skvělé okamžiky. Máte to podobně?

V každém případě. Vůbec toho nelituji. Věřím, že nahoře to bylo někde napsané. Zpětně řešit, jestli jsem měl jít doprava nebo doleva, nejde. Kdybych zůstal, mohl jsem se třeba zranit, to nikdo neví. Pro mě to byla v Německu obrovská zkušenost, udělal jsem si tam jméno a s Oldenburgem jsem dokonce ve spojení doteď.

Po Oldenburgu jste ještě krátce působil v Chemnitzeru a poté následoval návrat do Česka, konkrétně do Drnovic.

Když jsem se vracel, přirozeně jsem prvně volal do Olomouce. Bydlel jsem tady. Neměl jsem zájem hrát jinde. Jenomže tehdy mi řekli, že mě nechtějí a že neví, v jaké jsem formě. Bylo mi to líto. Jediný klub, který o mě měl zájem, byly Drnovice. Nováček soutěže, neměli jsme stadion, hráli jsme ve Vyškově, měli jsme bodů jak šafránu. Dlouho jsem se sžíval s týmem, moc mi to nešlo, navíc jsem se v zimě čtrnáct dnů před ligou zranil. Pak se to otočilo stylem „hodíš korunu a je orel nebo hlava“.  První zápas po pauze jsme prohráli 4:0, před domácím zápasem jsem byl ještě v rekonvalescenci, ale rozhodl jsem se hrát. Dal jsem gól Jablonci. Najednou se vše otočilo k dobrému a pak to byla spanilá jízda.

Ta spanilá jízda skončila vaší nominací na EURO 1996. To musel být skvělý zážitek.

Postoupit na mistrovství Evropy je snem každého hráče, je to fantazie. Měl jsem 34 let, spousta hráčů v tomto věku končí. Zážitky z Anglie mám famózní. Už v roce 1990 mohli naši fanoušci vycestovat na mistrovství světa v Itálii, ale EURO 1996 v Anglii bylo pro ně ještě víc speciální. Jedete autobusem na zápas a po cestě vidíte české fanoušky. Půlka stadionu byli Češi, měli vlajky, dresy. To bylo úžasné.

A ještě k tomu jste si potřásl rukou s anglickou královnou…

Ano, to se málokomu poštěstí. Do šatny za námi přišel prezident Havel. Také velký zážitek.

Váš návrat do Sigmy se přeci jen stal skutečností před sezónou 1997/1998.

To byl ten paradox. Když jsem se vracel z Německa, nechtěli mě. V Rakousku jsem hrál za FC Linz. Během tohoto angažmá jsem měl poraněný kotník, jeden rakouský obránce mi ve skluzu přefikl šlachy. Uzdravil jsem se a nakonec jsme zachránili rakouskou bundesligu. Pak FC Linz provedl fúzi s LASK Linz a bylo mi řečeno, že můžu zůstat, protože mám smlouvu, anebo že můžu odejít jako volný hráč. Do Lince za mnou přijel pan Halama a řekl, že Olomouc má o mě zájem. Když jsem tehdy poprvé přišel do Olomouce v roce 1987, klub byl v těžké situaci. O deset let později nastala podobná situace. Minulou sezónu měla špatnou, klub byl pod tlakem a nejednou jim byl Drulák dobrý (směje se). Bylo mi už 35 let, ale chtěl jsem pomoct. Chybou bylo to, že zároveň se mnou přišel trenér Bokša. S tím jsem si odjakživa nepadl do oka. Potkali jsme se už v Drnovicích, kde zkoušel na mě věci, které na třicetičtyřletého fotbalistu nejde zkoušet.

Letos jste se znovu vrátil na Andrův stadion, když jste si zahrál Zápas století v rámci oslav 100 let klubu. Jak se vám to líbilo?

Když má klub 100 let, je to velká událost. Takovou návštěvu nám kluci ze současného áčka museli závidět. Když jsem byl hráč, fanoušci Sigmy vždy uměli udělat atmosféru, chodili totiž na dobrý fotbal, na dobré fotbalisty, na osobnosti. Bohužel, dnes mi tohle chybí. Radkovi Látalovi strašně fandím, je to kamarád, se kterým jsem byl na EURU. Přeji mu, aby tohle změnil.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám jen to nejlepší.


23-drulak-radek-5.jpg





Další aktuality


Zobrazit všechny aktuality »



OLTV.cz
Hanackyvecernik.cz
Rádio Haná