Aktuality

Můj klub, moje město: Jan Chladil

Můj klub, moje město: Jan Chladil

20.03.2020 / Ostatní

Jan Chladil je dlouholetou stálicí v řadách Sigmy. Působil v ní nejprve jako hráč i trenér a od poloviny 80. let jako provozní manažer. Patřil do generace hráčů, která pomohla vybojovat historický postup Sigmy do první ligy. V současnosti je považovaný za jednoho z největších odborníků na fotbalové trávníky v České republice. Nespočet zkušeností získal během zahraničních cest a návštěv špičkových evropských klubů. Jeho práce pro Sigmu, ale i pro celý český fotbal si zaslouží nejvyšší uznání. To se mu dostalo nedávno, když převzal ocenění za celoživotní přínos českému fotbalu v modernizaci fotbalových hřišť a stadionů. „Hlavně to člověka musí bavit,“ říká olomoucký patriot Jan Chladil.

Jak vzpomínáte na vaši hráčskou kariéru v Sigmě Olomouc?

Jako hráč jsem do klubu přišel v roce 1975. Hrál jsem tady osm let, zažil postup do první ligy i sestup z ní. Postup do první ligy byl vrchol kariér nás Olomoučáků, kteří jsme tady působili delší dobu. Ve hře o postup tehdy bylo více mančaftů, proto je ten postupový zápas v Třinci tak památný. Tehdy lilo jak z konve. Vzpomínám si, jak naši funkcionáři během zápasu neustále telefonovali a zjišťovali výsledky z ostatních stadionů. Když jsme potom objížděli v autobuse Horní náměstí, všude byly vlajky Sigmy. Zkrátka nezapomenutelný okamžik. Pak se samozřejmě šlo ještě slavit do Varny (směje se).

V roce 1983 jsem poté odešel do Hranic, kam většinou chodili hráči ze Sigmy na sklonku kariéry jako například neboštík Pavel Beneš nebo Peťa Uličný. Bylo to proto, že z Hranic pocházel tehdejší generální ředitel pan inženýr Cahel, bez kterého by tady dnes nic neexistovalo.

Během hráčské kariéry už jste se pomalu začínal věnovat trenéřině, je to tak?

V době, kdy jsem odcházel do Hranic, už jsem v Sigmě začínal trénovat přípravky. S Danem Matuškou jsme rozjížděli sportovní třídy na základní škole v Řepčíně, kde byli všichni ohromně vstřícní. Rozjeli jsme se po ostatních školách, kde jsme pořádali různé výběry, které se skládaly ze zkoušek obecné pohybové průpravy a míčových her. Z patnácti kluků jsme jich vybrali třeba pět, ale pak jsme zjistili, že jeden už hraje hokej a druhý tenis. Děti se brzy specializovaly na některá sportovní odvětví, což je samozřejmě v předškolním a školním věku špatně. Sportovním třídám jsem se věnoval dva roky. Během té doby vzešli z výběru Míša Kovář, Bobin Šnajdr, Peťa Pižanowski nebo Radek Tichý.

Jak se vám líbí naše současná spolupráce se ZŠ Heyrovského, kde naše sportovní třídy fungují už dlouhou dobu?

Kluci tam mají výborné zázemí. Takové jsme tehdy neměli ani jako ligoví hráči. V Olomouci bylo jedno travnaté hřiště, možná dvě, ale jinak se prakticky všechno hrálo na škváře. Hlavně v období od října do března. Byly to kruté měsíce, nazuli jsme si gumovky, do nich igelitové pytlíky a šlo se běhat po poli nebo po pahorcích. Druhá nebo třetí liga začínala podle toho, jestli se na travnatém hřišti dalo vůbec hrát.

U sportovních tříd jste však dlouho nevydržel.

Práce u sportovních tříd mě hrozně bavila. Peťa Uličný ale odešel trénovat do Uničova, a tak mi nabídli, že na rok můžu být trenérem béčka. Nakonec jsem byl u béčka devět let (směje se). Kolikrát bylo složité vůbec poskládat jedenáctku. Trénovali jsme v sedmi lidech. Chodil jsem za Karlem Brücknerem a ptal se, koho mi dá na zápas, to samé bylo s trenérem dorostu Oldou Štěpánem. Stávalo se, že jsme třetí ligu často hráli se sedmnáctiletými kluky.

To pro ně musela být velká škola.

Ano, ale každý zápas byl jiný. Nejkvalitnější soupeři byli na Ostravsku. Někdy jsme nedostali hráče z áčka skoro vůbec, protože se hrálo ve stejný den. Když se pak jelo do Poštorné, bylo těžké tam uhrát body. Přišly ale zápasy, kdy byla třeba reprezentační pauza, a hráčů z áčka jsme dostali dost. Luboš Přibyl, Pepík Mucha, Roman Pivarník. Prostě kluci, kteří si chtěli zahrát. Vyhrálo se dokonce i 6:1.

Kdy jste se poprvé začal angažovat i v provozních a technických záležitostech klubu?

Už v době, kdy jsem trénoval béčko. Kolikrát jsem si musel odskočit z tréninku, abych mohl řešit některé neodkladné věci. Někde mám schovanou pracovní smlouvu z roku 1984, ve které jsem měl uvedenou pozici „trenér“ a dodatkem „technický úsek“.

Sigma pravidelně sbírá ocenění za kvalitu trávníku na Andrově stadionu. Nedávno jste také vy dostal ocenění za celoživotní přínos českému fotbalu v modernizaci fotbalových hřišť a stadionů. Jak se to poslouchá?

Samozřejmě je to příjemné. Je za tím kus práce celého technického úseku. Hlavně to člověka musí bavit. Zlom ve mně nastal po jedné výměně názorů s Karlem Brücknerem, který byl náročný nejen na hráče, ale i na kvalitu a připravenost hrací plochy. Myslím to samozřejmě v dobrém, Karel je můj kamarád. Začal jsem hledat ve své práci oponenturu, proto jsem se seznámil s ředitelem Výzkumného ústavu trávníkářského v Zubří inženýrem Cagašem. Také jsem začal jezdit po různých seminářích, kde jsem získával nové a nové informace. Bavilo mě to čím dál víc, navíc jsem se stal členem komise Institute of Groundsmanship ČR. Jezdili jsme hodně do zahraničí, do toho se zapojily i firmy z oboru, které prezentovaly své výrobky a zároveň nám tak díky reklamě pomohly financovat tyhle zájezdy.

Co se tehdy na takových seminářích řešilo?

Dnes už se na to dívám s úsměvem. V té době byl u každého hřiště obrovský válec. „Hlavně ať je to rovný,“ říkalo se. Do toho se ještě nalila voda. No jak to mohlo dopadnout? Když na hřiště zapršelo, kam ta voda měla jít? Nebyla žádná propustnost, neexistovaly kapiláry. Dneska se neválcuje vůbec, maximálně jednou po sezóně. Hřiště se hlavně provzdušňuje a doplňuje hmotou. Plocha musí být pružná. Dříve jsme brávali hnojiva z JZD a rozpočet na údržbu jsme taky měli jiný.

V jakých zahraničních klubech jste čerpal inspiraci?

Hlavně u klubů z Anglie. Navštívili jsme sever Anglie - Newcastle, Midlesbrough nebo tréninkové centrum Arsenalu. V Německu jsme se byli podívat na hřiště Leverkusenu. Po mistrovství světa jsme se vydali do Ruska na moskevské stadiony. Těch cest bylo doopravdy hodně.

To musely být skvělé zážitky a zkušenosti. Jak jste momentálně spokojený s fungováním technického úseku?

Od roku 1984 prošlo technickým úsekem hodně lidí. Několik lidí jsem musel dokonce i vyhodit. Dnes je technický úsek ustálený v počtu šesti pracovníků. Někteří kluci tady dříve hrávali a dnes už jsou členy technického úseku dvacet pět let. Dušan Romanovský a Michal Barčík jsou zaměstnanci klubu od roku 1994. Dlouhou dobu tady máme i Martina Zmrzlého. Někteří, s kterými jsme začínali, už odešli do důchodu. Dříve nás bývalo v technickém úseku deset. Všichni si myslí, že se staráme jen o hřiště, ale my máme na starosti všechno kolem stadionu. Jsem rád, že jsme tým doplnili o Libora Jóna a Karla Halouzku. Třeba Kája umí pět až sedm profesí. Současný tým funguje dobře, sedlo si to (klepe na dřevo). V této sestavě jsme už více jak pět let.

Ze zahraničních stáží máte spoustu poznatků. Existuje něco, co byste chtěl v budoucnu prosadit u nás v Olomouci?

Člověk musí být realista. S Dušanem se bavíme o obnově mechanizačního parku. Některé stroje jsou deset až patnáct let staré a jsou to stroje, které jsou denně využívány. A to se bavíme o strojích spojených pouze s údržbou trávníků. Máme třicet šest let starý traktor. Ceny rostou nahoru. Třeba sekačka za posledních pět let zdražila o 300 000 Kč. Není to ani nějaká moje vize, ale je to něco, co bude klub dřív nebo později potřebovat. Co se týče stadionu, podélné tribuny byly před mnoha lety nějakým způsobem postaveny. Požadavky UEFA a dalších orgánů se stále zvyšují. Tím myslím třeba prostory pro média nebo kamerové pozice. Musela by se provést celková rekonstrukce v řádech desítek milionů. Modernizaci se tak snažíme dělat krok po kroku. Za skoro půl milionu korun jsme například rekonstruovali sociální zařízení u sektoru hostů, aby stadion splnil požadavky.

Stává se, že na Andrův stadion přijedou správci hřišť z našeho regionu a chtějí se dozvědět nové informace?

Stává se to velice často a jsme za to rádi. S každým se rádi pobavíme a pomůžeme mu. Dříve jsem začínal podobně. Objížděl jsem různé lidi a ptal se jich na to, co jsem potřeboval vědět. Dušan Romanovský dokonce pořádá semináře. Snažíme se všem poradit, jak nejlépe dělat svou práci v rámci svých podmínek a rozpočtu. U nás je to totiž stejně. Špičkovým evropským klubům se nemůžeme rovnat, jejich rozpočty jsou totiž několikanásobně vyšší.




Další aktuality




OLTV.cz
Hanackyvecernik.cz
Rádio Haná