27.11.2009 / Ostatní
Se sentimentem na Karla Brücknera nechoďte. Čerstvý sedmdesátník se nerad topí ve vzpomínkách, a i když u příležitosti svých kulatých narozenin ohlásil odchod na odpočinek, přesto má pořád plnou hlavu fotbalu. V poločase utkání Sigmy s Teplicemi si vyhradil patnáct minut na novináře a nakonec z toho byla bezmála tři čtvrtě hodina skrz naskrz prolezlá fotbalem. Fotbalový romantik, Olomoučák a jeden z nejslavnějších trenérů reprezentace České republiky pojmenoval problémy současného fotbalu, pochválil hru Sigmy a prozradil co bylo jeho celoživotním trenérským krédem. Jen ten sentiment byste u něj hledali marně. Jaké to bylo, po letech opět slyšet svoje jméno z olomouckých tribun? Na to si už nehraju. Sentiment nepatří k fotbalu a ke mě určitě ne. Na to už si nehraju, že bych nějak trpěl na tyto pocity. Je to pěkné, ale mluvit se mi o tom nechce. Tedy jinak. Jak se vám dívá na aktuální hru Sigmy? Neviděl jsem všechny zápasy. Ale je to kompaktní a takřka všechny zápasy Sigma jednoznačně nejen na góly soupeře přehrává. Dnes v prvním poločase osm nádherných akcí a jenom dva jedna. Teď mluvím o tomto zápase, ale je to víceméně průvodní u všech zápasů Sigmy – kompaktní a zralí hráči. Myslím, že tohle mužstvo to má před sebou a že ještě neřeklo poslední slovo. Fotbal se mi líbí včetně rozestavení a včetně moderních věcí, které k tomu patří. Vidíte nějakou paralelu mezi atraktivní hrou, kterou jste učil své týmy vy a jak ji teď praktikuje Zdeněk Psotka? Ne, to nejde porovnávat. Každý trenér má svou vizi a svou myšlenku a kdyby chtěl někdo porovnávat nebo kopírovat, tak je to hodně špatné. To je začátek konce. A jak říkám – i to rozestavení, to není nic, to jsou jen čísla, ať je to 4-4-2 nebo něco jiného Až tam dosadíte hráče a k nim dosadíte něco, co jste je naučil, tak pak je to o něčem. Jinak je to jen takové plané mluvení. Ale chci říci, že tohle se mi líbí. Je to kompaktní, univerzální a dá se z toho hrát spousta nadstavbových fotbalových věcí. Když se řekne Sigma Olomouc, co si pod tím představíte? Jak jsem říkal, já a sentiment... To bych si musel přečíst ty noviny, tam (ukazuje na klubový zpravodaj – pozn. red.) je to všechno uvedené. Byl jsem tu jako hráč a trenér pětadvacet roků, čili to ani nejde spočítat. Já jsem na statistiku nikdy nebyl, nic jsem si nevystřihoval a nelepil. Fotbal byl u mě vždycky současnost a budoucnost, ale abych se koukal sentimentálně do minulosti, to ne. Určitě krásné vzpomínky, ale zase se tím takto nezabývám. Dnes je pro vás fotbal čím? Teď momentálně jsem skončil. Před tím to byla moje profese a ještě více. Byla to moje celoživotný náplň, mimo rodinu. Teď už pro mě fotbal v těch nejvyšších metách skončil. Už před dvěma lety jsem řekl, že nebudu trénovat národní mužstvo. Pak jsem pochopil, že už v téhle trenérské funkci jistý handicap a jistá hranice je. Ale to rozhodování je těžké. Taky jsem si myslel, že to bude jinak, ale v tom fotbale je to kolikrát den ze dne a vaše situace se obrátí. Přišlo Rakousko a pak jsem udělal nějakou tu výpomoc (u reprezentace ČR – pozn. red.). Nejde s tím hned přestat, ale myslím si, že už jsem víceméně srozuměnej a přijal jsem, že moje role ve fotbale bude ve sférách vedlejších. V té ostré linii už ne. Čili teď se tím bavím a je to trošku prázdné, když jste byl zatížený dennodenně, ale fotbal se nedělá ve vzduchoprázdnu a život je trochu jiný. Jsou tam jiné povinnosti, které jste zanedbal, čili mám co dělat. Neplánujete, že byste působil třeba tu, v Olomouci, v roli konzultanta, jako jste teď fungoval u národního mužstva? No, konzultant... Já jsem pořád nemohl najít termín, jak by se nazvala ta funkce. To bylo tak, že přišli noví trenéři do realizačního týmu a potřebovali trošku seznámení v krátkém časovém horizontu, ale jinak neměla žádnou platnost. Tak jsem to chápal, nevěděli jsme sice, jak to nazvat, ale věděli jsme, co chceme. Jsem ochoten se s kýmkoliv bavit o fotbale, ale nic formálního nebo oficiálního ne. Hodně hráčů v klubovém bulletinu vzpomíná na éru vstupu Sigmy do ligy a na to, co všechno jste jim dal. Vzpomínáte na to taky? To je vlastně to úplně nejvíc, co vás uspokojí. To, že něco dáte. Tomu mužstvu, tomu fotbalu, tomu hráči. Sedět tu jen tak a obecně okecávat všechny ty věci, by bylo takové... Já jsem vždycky takřka úplně ortodoxně zaměřený na to, abych dal něco tomu mužstvu, hráči. To je to hlavní krédo, které mě celý fotbalový život provázelo. A proto jsem fotbal dělal. Sigma je se svojí ofenzivní taktikou ojedinělá. Proč si myslíte, že je Gambrinus liga tak defenzivní? Ona je konstruktivní defenzíva a Sigma ji hraje a pak je defenzíva, kterou praktikují jiná mužstva a je to hrůza. Defenzíva konstruktivní a konstruktivní odebírání míče je někdy více než kvalitní ofenzíva. Ale ono je toho víc a nejde říci, že Sigma hraje jen ofenzivně. Protože je to kompaktní, vyvážené a jsou tam taktické informace a poznám tam ty nadstavbové věci. Pohybově jsou na tom dobře, v dynamické kapacitě a rychlosti rovněž, takže je to dobře kompaktně poskládané mužstvo. Hovoří se tu o olomoucké trenérské škole. Pomyslel jste někdy, že by mohlo něco takového vzniknout? Opravdu nevím, jestli tolik trenérů vyrostlo v ostatních regionech, aby byli na úrovni té první, druhé ligy. Myslím, že Olomouc jako okres má hodně trenérů, kteří působí ve vyšších soutěžích, ale neřeknu, jestli jsou dobří nebo výborní. To nejde. Všichni z nich vás berou jako učitele. To je v pořádku. To by bylo, kdyby na mě teď ještě nadávali.(usmívá se) Možná je to tím, že klub to měl vždycky založené na této práci, nebylo to nikdy na těch vedlejších infrastrukturách. Bylo to vždycky v té práci. Ale to nejsou jen trenéři, kteří jsou vidět v té první druhé lize, ale ti, co jsou dole, na základně pyramidy, ti jsou nejdůležitější. V té přípravce, v patnáctkách nebo v osmnáctkách. Když není ta základní pyramida, tak není žádná liga mistrů. A jednou to může dopadnout špatně, protože začneme brát všechno z Afriky. A až vyčerpáme Afriku, tak bude co? Asie? Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem říct, že v tomhle klubu, a to není fráze, se vždycky dávala šance a důraz na odbornou práci. Opravdu, to vím. A je to v lidech, kteří tu dělají fotbal. Když už jste odbočil do Asie, sledoval jste cestu trenéra Milana Máčaly s Bahrajnem v kvalifikaci na mistrovství světa? Někdy si zavoláme, s Milanem jsem mluvil a už jsem si myslel, že někam postoupil. Říkám mu „ty už máš aspoň dvanáct vítězství“, ale na to mi řekl, že ještě Nový Zéland. No a ten neporazil. Je to tam složité, ale dotáhl to daleko. Od klubu jste dostal dres s číslem sedmdesát. Vystavíte si ho někam? Nesbírám žádné fetiše. (směje se) Já se tomu bráním, kolikrát i vzpomínkám. Vždycky sem přijdu a připomínají mi co jsme všechno provedli, víceméně dobrýho, někdy i špatnýho. Ale já na tohle nejsem. Ani knihu nechci žádnou napsat. Pořád mě do toho někdo nutí, ale já si myslím, že to ani nejde nějak dobře napsat. Kdo to nepoznal a nezná tohle prostředí a atmosféru, tak nemá šanci. To může napsat jen někdo, kdo to prožil a já psát neumím. Pamatujete si podrobnosti? Ne, ne. Nemyslím teď nějaké paměti, ale nějak na to nejsem, na takové povídání. Asi ty nejkrásnější roky a období, to byly ty dvě jednadvacítky. A vůbec jsem měl štěstí, že jsem se k tomu dostal a že jsem je mohl pět roků trénovat. A pak si osmdesát procent hráčů vzít sebou do áčka a tam si nechat pět nejlepších. To se nikomu nemůže stát takové štěstí, aby mohl takto pracovat na základě toho, co si nachystal a připravil. To bylo ideální, že jsem měl takovou možnost s hráči takto deset let pracovat. A ještě jsem tam měl pět takových z toho top áčka, co tam zůstali. A tak se ty dvě tři generace takto krásně smíchaly a mužstvo se doplňovalo. To teď skončilo a musí se asi začít znovu. Je tohle ta správná cesta? Aby k áčku šel trenér, která zná hráče z jedenadvacítky? To chtěli v Rakousku, ale to bych musel žít do sto patnácti let. (smích) To byla spíš výjimka. Ale já jsem byl víceméně takto orientovaný. Tady (v Sigmě – pozn. red.) jsem byl taky patnáct roků. To jsem si vždycky musel jen odskočit, abychom si od sebe odpočinuli. Ale já bych asi jinak nemohl pracovat. Jak jsou trenéři dva tři měsíce a jdou jinam. Tomáš Galásek teď začal studovat trenéřinu. Překvapuje vás to, když nikdy trenéra dělat nechtěl? Oni ti hráči kolikrát nevědí, od šesti let jsou jaksi vedeni a dirigováni. Říkal jsem to i Pavlu Nedvědovi, že je ten život dlouhej od pětatřiceti let do smrti. Čili držet se fotbalu do čtyřicítky jak to jde a hráči začnou přemýšlet až později. Jsou doslova manipulováni, deset dvanáct let je na ně obrovské zatížení a jsou takové zboží, které se využije a odloží. Po duševní stránce se s tím hráč těžko vypořádává a teď je to prostředí agresivnější. Je to teď pro hráče složité. Může být Tomáš Galásek dobrý trenér? Je to takový klidný člověk. Jsou trenéři výborní rapli, i výborní trenéři klidní. To nejde říct, že klidný člověk bude výborný trenér. To nejde poznat ani dopředu, to se musíte sám vyvinout. Ze dne na den, z myšlenky na myšlenku. Ale Galásek je úžasný člověk a úžasný hráč, který patřil do té šestice na které jsme stavěli mužstvo. Jak se díváte na poslední výkony reprezentace? Viděl jsem první zápas, druhý jsem si chtěl pustit, předpokládal jsem, že si sednu večer k televizi. Pustil jsem to o půl páté a to už běžela 88. minuta, takže jsem toho moc neviděl. Těžko radit a hodnotit. Já jsem měl to štěstí, že jsem si mužstvo pět roků připravil a nachystal a teď se musí ten proces znovu začít. Ve fotbale rozhodují výjimeční hráči s výjimečným řešením ve výjimečných situací. A že bychom oplývali nějakou nadprůměrnou kvalitou, to vám řeknu, že ne. Měl jste nějaký poradní hlas při volbě nového trenéra? Já nejsem ve výkonném výboru! O tom rozhoduje výkonný výbor a nikdy jsem nepoužil nějak svého vlivu na tyto věci, ať tam byl jakýkoliv předseda! K vašim sedmdesátinám od vás řada lidí čekala nějakou oslavu... Já nic neslavím. S rodinou jsme to oslavili, ale to byla výjimka, protože jsem posledních třináct let nebyl doma. Vždy to totiž vycházelo na reprezentační termín. Čili vždy jsem to měl s baráží nebo bez baráže jako přátelák, a tak jsem byl posledních třináct let na sraze. To bylo tak, že pan Dudl měl dvacet vteřin projev, chlapci mi zazpívali Happy birthday, rozkrájeli jsme dort a bylo to za tři minuty hotový. Navíc jakékoliv oslavy mi připadají takový... Ten projev pana Dudla byl vždy stejný? Akorát rok se vždycky změnil. Vždy to začínalo „dnes se dožívá náš milovaný trenér“ a tak dále. Vy jste vždy sledoval moderní trendy. Na který tým se vám teď dívá nejlépe? Je toho hodně. Když jsem začínal, tak to byly ty holandské a belgické věci, které přišly s takovou konstruktivní útočnou a obrannou činností, opravdu atypickou. My jsme to předvedli poprvé v Evropě v Hamburku a tam jsme donutili soupeře ke čtyřiceti malým domům a vůbec nevěděli co to je. To bylo na počátku a teď je toho tolik! Jsou takové úžasné podněty, které si můžete vzít a nejsou to jen velká mužstva. Když se umíte dívat, zpracujete podnět a myšlenku... Ale nelze říci, že to je Real Madrid, Barcelona nebo anglická mužstva. Já si myslím, že každé mužstvo má něco svého progresivního a když má chytrého trenéra, tak ví, jak to uplatnit. Má chytrého trenéra Slovensko v osobě pana Weisse? Je chytrý, zdatný. Myslím si, že trenér se pozná, až je za ním vidět třeba dvacetiletá práce. Ale myslím, že Vlado tam udělal velký kus práce a vím, že málokdy jsem se tak sledoval soupeře, jako Slovensko. Co se týká herní disciplíny a fotbalových věcí, tak šli nahoru. I když jim konec utekl a zaváhali, tak tam měli výborné věci. Pane trenére, co je vaší největší současnou radostí? To jsou zase ty sentimentální otázky. Co je to radost? Neříkejme takové ostré termíny, třeba čím jsem se uspokojil... Že jsem prožil život, který mě naplnil. A bylo to něco v takové atmosféře, a co všechno jsem mohl prožít. Ale to je pořád minulý čas a vy se ptáte na současnost. O soukromí nechci mluvit, ale patří to tam. Je to rodina a vnoučata, ale to jsme zase někde u Boženy Němcové. (úsměv) Zkusíme to jinak. Díváte se pořád hodně na fotbal a těší vás to? Nedívám se hodně. To mi vyčítala novinářská obec, že sleduju neustále videa, ale bez toho si nedokážu představit, že může někdo pracovat. Byl jsem schopný se dívat na zápas desetkrát nebo patnáctkrát, než jsem tam něco objevil. Vždycky jsem považoval za lepší dívat se tady na zápas Brno – Sparto a natočit si Vladivostok – Saturn, než naopak jet do Vladivostoku a natočit si Brno – Sparta. Z toho jsem hodně čerpal, ale že bych byl nějaký konzument... Pořád mi říkali, že jsem neviděl Hübschmanna, ale já jsem ho viděl tolikrát, že jsem ho pomalu ani nechtěl vidět. Ale když máte tolik videozáznamů, tak si pak radši pustíte to „vékávé“. (smích) Ne, to nesleduju, ale pustit si pak fotbal by už byla zrůdnost. Dokážete se dívat na fotbal jako divák? To máte tři pohledy. Buď se díváte jako trenér, jako divák a nebo proto, že se chcete pobavit. K tomu, abyste tam něco viděl, se potřebujete nachystat. Ale teď si to pustím tak, že se chci pobavit, jako divák. Je možné, že mluvíte naposledy s novináři? Já nevím, kde jsem dostal nálepku, že jsem nekomunikativní, zlej a nepříjemnej. Vždyť já jsem se na tiskovkách bavil. Já jsem na tiskovkách neprohrával, málokdy jsem na tiskovkách prohrál. Byl jsem dobrej soupeř, ale když to zašlo do extrému a někdo si chtěl vytáhnout téma... A kontroverzní, a hloupé, a někdy i sprostý a neodborný, tak jsem nereagoval. Když reagujete, tak to téma je. A tak jsem nereagoval. A když to tak v poslední době bylo, že těch kontroverzních a hloupostí bylo hodně, tak jsem hovořil čím dál méně. Ale těžko znám trenéra, který měl tolik interview a vystoupení. Navíc pak je to už taky strašná zátěž a to nejen v médiích, ale i v dalších oblastech okolo a tomu jsem se bránil. Jak vidíte budoucnost českého fotbalu? Není to jen v českém fotbale. Rozšířil bych to, co jsem nakousl o té pyramidě: v Belgii v Beverenu nenastoupil ani jediný belgický hráč, ani jeden hráč bílé pleti, všichni to byli Afričani. Je to i ztráta klubové příslušnosti v rámci nějakého regionu. Je spousta dovezených hráčů odnikud a pokud nebude základna nejen v Česku, ale všude jinde, tak to bude problém. Ono to tak nejde. Je to už spojené s komercí a s obchodem, ale to už se fotbal dostává mimo sportovní platformu. Už jsme úplně jinde. Ten romantismus, který jsem ještě zažil já, tak mizí. Jestli je to v Česku, v Belgii, Holandsku nebo ve Francii, tak má stejné jmenovatele. To už bylo popsáno, nechodit v osmnácti nebo v šestnácti pryč a do toho agenti. Trend je prodat hráče za každou cenu, ani ne vyhrát zápas. Je toho dost, co má fotbal řešit za problémy. Ať v celoevropském nebo regionálním měřítku.
