Hrával jsem za Sigmu…

28.12.2008 / A tým

…Leoš Kalvoda (1958) Pro utkání s Baníkem jsme si do rubriky „Hrával jsem za Sigmu…“ pozvali Leoše Kalvodu. Nezapomenutelného středového záložníka našeho klubu, později také trenéra, mistra slovenské ligy se Žilinou a jak jistě většina z vás ví, dnes trenéra Karviné. Leoš přišel dobře naladěn a bezmála hodinu z něj sršel vodopád slov, kdy upřímně odpovídal na všetečné otázky. Snad se budete při čtení tohoto rozhovoru bavit stejně, jako jsme se bavili my při jeho realizaci. „V Olomouci bylo perfektní publikum, které mělo hlad po fotbale,“ říká bývalý hráč a v současnosti trenér Leoš Kalvoda. Obligátní otázka na začátek – co vás napadne, když se řekne: „Hrával jsem za Sigmu?“ Perfektní publikum, které tenkrát mělo hlad po fotbale, vedení, které nám vytvářelo výborné podmínky a hlavně – super fotbalová parta, což jsme dokázali i tím, že když jsme hned po roce spadli z ligy, tak jsme se hned následující sezonu dokázali vrátit zpátky. A spoustu vzpomínek, které díky Sigmě mám – Intertoto, zájezd do Malajsie, kde jsem byl s ligovým výběrem. Spousty humorných, někdy i smutných vzpomínek. Na působení v Sigmě prostě vzpomínám moc rád. Jaké byly vaše fotbalové začátky? Začínal jsem v Babicích nad Svitavou, to bylo v šesti letech, kde mě trénoval můj otec. Tenkrát ty vesnice hrály různé krajské soutěže a vítězové potom hráli mezi sebou na Moravě a potom bylo také celorepublikové finále. My tenkrát hráli brněnskou soutěž, kde s námi byla Zbrojovka Královo Pole, Moravská Slávie, Zetor, prostě všechny ty špičkové brněnské kluby. A my jsme tenkrát skončili čtvrtí, tedy hned za nimi. Ve čtrnácti letech si mě vyhlídla Zbrojovka, kde jsem potom hrál až do mého nástupu na vojnu. V dorostu jsme tenkrát získali titul mistra republiky, to bylo na úkor Interu Bratislava. Na vojně jsem hrál za Duklu Tábor a v Kutné Hoře. Odtud jsem přestoupil do Přerova. S Přerovem jsme postoupili do třetí ligy a ve dvaaosmdesátém jsem potom šel do Sigmy, kde jsem zůstal až do roku 1990. Jak na vás tenkrát Sigma přišla? Hrávali jsme se Sigmou docela hodně přípravných utkání. Přerov byl kousek, lidi kolem trenéra Spáčila se tam jezdili dívat, třeba pan Dohnálek, to byl takový vyhledávač talentů. No a asi jsem zaujal a ve svých 24 letech jsem přestoupil do Sigmy. Vzpomenete si na svůj první zápas? To bylo proti Nitře, hráli jsme 1:1. Vedoucí branku dával Jirka Navrátil, potom se zranil a já šel na hřiště. A od té doby se dá říct, že jsem nastupoval pravidelně. Roman Sedláček v rozhovoru přiznal, že jeho snem bylo nastoupit za Zbrojovku. Toužil jste se i vy vrátit do Brna? Když Zbrojovka znovu postupovala do ligy, tak měli zájem, abych tam hrál, ale to už jsem odmítnul. Byl jsem spokojený tady. Jak vzpomínáte na působení v „21“ a olympijském týmu? Za Olympijský tým si vybavuji hlavně zápas proti SSSR, to se hrálo tady v Olomouci, vyhrálo se, tuším, 2:0, ale to už si moc nepamatuju. Za „21“ jsem hrál ve Švédsku, na Islandu. Což jsou země, kam se člověk jen tak nepodívá, zvlášť v té době. Napínavé cesty na západ? Tak nějak. I s Olomoucí jsme byli v Německu a bylo to kolikrát dobrodružné, ty přejezdy hranic a tak. Když jsme měli u sebe nějaké Marky, tak jsme je všelijak schovávali, protože to jinak nešlo. Zůstat za hranicemi vás nikdy nenapadlo? Ne, tak to mě nikdy nenapadlo. V té době jsem už měl rodinu, což by přineslo jen další problémy, takže jsem o tom nikdy ani neuvažoval. Všichni dotazovaní zmiňují tu pověstnou super partu. Kdo byl vaším největším parťákem? Skutečně jsme tenkrát táhli za jeden provaz. V době kdy jsem přišel, tady byli Honza Chladil, Petr Uličný, Dostál, ten už bohužel není mezi námi, Jirka Navrátil, Kučerňák… Když se dělali zápisný, nebo po fotbale sedánky, tak bývala taková sranda, že jsem za celý večer skoro nepromluvil, jenom jsem se smál. Později přišli Lauda, Příložný Beznoska… A právě s Beznoskou jsem si byl v té době asi nejblíž. Našel se někdo, kdo nebyl zrovna podle vašeho gusta? Tak to se vyvine vždycky podle situace, ale že bych někoho evidentně nemusel, tak to ne. Já se snažím vyjít s každým. Našla by se nějaká mimofotbalová příhoda? Jednou jsme třeba měli večírek v Panoramě, to tady trénoval trenér Dočkal. Ten nás chodil kontrolovat, jestli se někde náhodou nesedí. A personál nás tenkrát schovával po regálech, všude možně kde se dalo. A on to celé prošel, a když nás nenašel, tak šel spokojeně pryč a my mohli dál v klidu pokračovat v zábavě. Jinak těch vzpomínek je strašně moc. Jezdívali jsme společně na dovolenou, na Silvestra na lyže, v létě k moři, k Balatonu. A setkáváte se dodnes… Ano. Hrajeme fotbal za staré pány. Laďa Kučerňák to vždycky domlouvá, já mu s tím trochu pomáhám, jen je trochu problém, že všichni slíbí, že přijedou, pak na srazu dáme dohromady tak akorát tu jedenáctku, no. Jenže on je problém, že spousta nás někde trénuje a kluby chtějí ty exhibice hlavně přes prázdniny, kdy jsou kluci buď na dovolené, nebo už začíná přípravné období a je těžké si ten čas vyhradit. Jak vzpomínáte na své trenéry? Když jsem do Sigmy přišel, byl tady trenér Dočkal. To byl hodně svérázný trenér, dbal především na tvrdost a kondici. To mi osobně hodně pomohlo, protože já na tomhle měl vždycky postavenou svou hru. Díky tomu jsem začal hrát stabilně, vyhrál jsem se a zvyknul jsem si na tu první ligu. Pak přišel trenér Brückner. Za něj jsem si zahrál pohár UEFA, dostal se do týmu pro turnaj v Malajsii… Brückner dal do naší hry především spoustu fotbalovosti. Naučil nás fotbal mít ještě víc rád, z něj to pro nás byla skutečně především hra a bylo to úžasné období. Trenér Dunaj byl zase hodně do party. Byla s ním sranda. Vydržel tady necelé dva roky a odešel po takovém extempore, ani ne tak mezi ním, ale spíš mezi Petrem Uličným a hráči. Byli jsme v Tatrách a hráli jsme na dvě. Trošku jsme se pokopali a Petr říkal, ať toho necháme – staří/mladí – nebo že půjdeme běhat. No a my jsme toho nenechali, tak trenér řekl, že se půjde běhat. Někteří hráči to odmítli a Ulda (Petr Uličný – pozn.) prohlásil, že toho má dost a že už u tohohle týmu dál působit nebude. Potom tady byl trenér Cviertna, za něj jsem tady ukončil působení a odešel jsem do Rakouska. Jaké bylo vaše zahraniční angažmá? V Rakousku jsem hrál třetí nejvyšší soutěž. Bojovali jsme o postup do druhé ligy, ale to se nepodařilo. Hráli jsme na vesničce o asi tisícovce obyvatelích. Ale bylo tam pěkné hřiště, bylo to u Wiener Neustadt a Eisenstadt, takže byl zájem sponzorů, aby se hrálo právě tam. Jinak z té vesnice byl asi jeden, nebo dva hráči. Ostatní dojížděli z okolí. Já tam tenkrát hrál ještě se Zdeňkem Válkem, bývalým hráčem Bohemky, nebo Vítkovic. Jak to s vámi bylo po skončení hráčské kariéry? Tak jako hrající trenér jsem začal už v Rakousku. Nemohl jsem moc hrát, kvůli zdravotním potížím. To se časem spravilo, takže jsem začal znovu hrát v Ratíškovicích, kde jsem byl poslední rok zároveň i trenérem. Po té už vaše kroky směřovaly zpět do Sigmy, že? Ano. Po dvou letech jsem v Ratíškovicích skončil a v roce 1995 si mě sem vzal trenér Brückner jako asistenta. To jsme skončili druzí. Honili jsme se se Slavíí o první místo, jenže jsme prohráli 1:2 se sestupujícím Uherským Hradištěm, čímž jsme se připravili o titul. Dostali jsme se do Poháru UEFA. První zápas jsme hráli doma s Krakowem před prázdným stadionem, vyhráli jsme 1:0. Venku jsme potom vedli 1:0, všechno vypadalo nadějně, ale nakonec jsme prohráli 1:3 a vypadli jsme. Druhý rok jsme skončili, tuším, osmí. Trenér Brückner odešel a já šel k juniorce jako hrající trenér. Bokša si mě ale vzal i k áčku spolu s Vlastou Paličkou. To byly opět poměrně úspěšné dva roky. Potom Dan Matuška a trenér Žemlík, se kterým jsme pak hráli na hraně sestupu. Já pak po něm trénoval do konce sezony. Uhráli jsme remízu se Spartou a tím jsme se zachránili. Poslední kolo jsme hráli v Budějovicích, vyhráli jsme a dostali jsme se do Intertota. Další sezonu jsem dostal šanci jako hlavní trenér a to jsme se dostali až do finále Intertota, kdy jsme oba zápasy s Udine hráli 2:2 a venku v nastavení jsme potom dostali dva góly. Kdy tomu vyrovnávacímu gólu na 2:2 předcházel faul na Tomáše Ujfalušiho. Atmosféra v Itálii byla jako kdyby se hrála Liga Mistrů. Sezonu jsme zakončili na třetím místě a dostali jsme se do Poháru UEFA. První zápas jsme venku prohráli 4:0, ale doma jsme vyhráli 4:3 a uštědřili jsme jim první porážku asi po půl roce. To už byli v mužstvu talenti jako Kobylík, Urbánek, Ujfaluši, Heinz, Špiláček... Potom se nám přestalo dařit a byl jsem odvolán. A šel jste na Slovensko... Ano. Potom v zimní přestávce jsem dostal angažmá v Žilině. S tou jsme uhráli první žilinský titul. S Basilejí jsme hráli předkolo Ligy Mistrů, ale neměli jsme šanci. Tenkrát měla Basilej formu jako hrom a dostala se snad až do čtvrtfinále. Po Žilině jste střídal Petra Uličného v Hradci, že? Petr tenkrát dostal nabídku ze Sigmy a já šel do Hradce, kde jsme se bohužel nedokázali zachránit v první lize. Potom jsem tam byl ještě rok ve druhé lize a poté jsem šel do Holice. A zažil nejúspěšnější roky fotbalu v Holici... Byl jsem tam čtyři a půl roku. Postoupili do druhé ligy, hned jsme skončili šestí a potom jsme do posledního kola hráli o postup do Gambrinus ligy a nakonec skončili třetí, když jsme doma s Bohemkou prohráli 3:1. Pak jsem dostal nabídku od Slovácka, kde říkali, že chtějí dělat fotbal koncepčně. Jenže se to vůbec nepovedlo, což je vidět i teď, když jsou v tabulce ještě pod Karvinou, kterou jako nováčka druhé ligy trénuji v současnosti. Karviné přepustila druhou ligu právě Sigma a navrch jí půjčila nějaké hráče… Ano. Máme ze Sigmy pár mladých hráčů, nebo hráčů po zranění, aby se rozehráli a dostali do formy. I teď probíhají nějaká jednání, kdy by mohli v zimě zase nějací hráči přijít. Jak vzpomínáte na olomoucké „zlobivé hochy?“ Tak ono to k mládí patří. Já mám radši spíš takové ty grázlíky, ale nesmí to přerůst únosnou mez. Ti kluci tomu první rok, co nakoukli do velkého fotbalu, dávali opravdu všechno, chtěli dokázat, že do ligy patří. Jenže potom se už začali cítit jako hvězdy, cítili jisté místo a popustili uzdu. Někdy z toho pak byly velké problémy. Je všeobecně známé, že jsem Radku Kováčovi i naliskal. Ale ten mi dnes děkuje, že ta facka přišla v pravý čas. Porovnal si to v hlavě a dnes je hvězdou Spartaku Moskva. Asi nejvíc promrhaným talentem té generace je Aleš Urbánek, že? Tak Aleš, to byl ohromný talent, jenže právě on strašně rád popil. Sednout si někam, to chodilo hodně kluků, ale on nedokázal udržet míru. Myslím, že kdyby si dal zavčas říct, byl by dnes úplně jinde. Éra trenéra Brücknera přivedla do českého fotbalu spoustu trenérů z Olomouce. Jaké máte mezi sebou vztahy, na malém českém písečku? Myslím, že mezi sebou vycházíme vcelku dobře. Samozřejmě mám s někým lepší, s někým horší vztahy, ale žádná nějaká nevraživost tam není. Neúspěchy a horší angažmá k fotbalu patří a každý trenér by to měl vědět a nebrat ukončení spolupráce nějak osobně. I když po mém odchodu ze Sigmy se to tady začalo trošku točit. Uklidnění přinesl potom Petr Uličný, po něm to zase byla trošku divočina a teď to zase vypadá, že se blýská na lepší časy. Ještě se zeptám na stravu, jaký máte názor na důsledném vyžadování zdravé výživy? Když se podívám na některá zranění, kterých dříve tolik nebývalo, napadne mě, že to může být částečně dáno přemírou snahy jíst „zdravě.“ Tělu potom zákonitě něco chybí. Určitě není dobré dát si v den utkání na oběd něco těžkého, ale když si dám jednou za čas pořádné jídlo, je to podle mého názoru jen dobře. Poslední otázka - co Leoš Kalvoda a Sigma dnes? Když můžu, rozhodně sedím na tribuně. Sigmu pořád sleduji a rád si zajdu popovídat za trenéry a vždycky si dobře pokecáme. Děkuji za rozhovor. Kluby, v nichž Leoš Kalvoda coby hráč (*1958) působil: 64-72 Babice nad Svitavou 72-76 Zbrojovka Brno 76-78 VTJ Tábor 78-82 Přerov 82-83 Olomouc 27- 5 83-84 Olomouc 2. liga 84-85 Olomouc 29- 4 85-86 Olomouc 29- 3 86-87 Olomouc 21- 4 87-88 Olomouc 29- 0 88-89 Olomouc 15- 0 89-90 Olomouc 30- 1 90-93 Wiener Neustadt 93-95 Ratíškovice Celkem za Olomouc v lize 180 zápasů a 17 branek. Olympijský tým 1-0 Repre„21“ 5-0