15.10.2009 / Ostatní
„Bylo mi třicet, když jsem se zranil. Asi bych hrál ligu, tenkrát jsem byl v základu,“říká bývalý hráč Sigmy a trenér Dan Matuška. Pro rozhovor do dnešního Hrával jsem za Sigmu..., jsme vybrali Dana Matušku, který se sice jako hráč díky zranění nedostal do první ligy, ale pak byl na trenérské lavičce jako nejčastější asistent, při tažení Sigmy v pohárech. Na začátek tradiční otázka. Hrával jsem za Sigmu, co se vám vybaví? Vybaví se mi vstup, když jsem tady začínal v roce 1970. Staré hřiště, stará dřevěná tribuna, škvárové hřiště na Řepčíně, kde se tenkrát hrávaly první mistrovské zápasy v divizi. Potom se mi vybaví léta strávená v příjemném prostředí, kdy jsme pořád postupovali. Vlastně z té divize až do druhé ligy, kde jsem skončil pro zranění. Začal jsem dělat asistenta trenéra pod Milanem Máčalou. Po asi půlroční práci jako asistent jsme postoupili do ligy. Tam se nám to moc nepovedlo. Pak jsem skončil u prvního mužstva úplně a přešel jsem k mládeži. Jako hráč jsem byl tady spokojený. Začínal jsem hrát jako student, a to byl pro mě první příjem peněz. Potom jsme hráli fotbal na dobré úrovni a postoupili jsme až do druhé ligy. To bylo všechno skvělé. Nebýt toho zranění, asi byste hrál ligu, že? Bylo mi třicet, když jsem se zranil. Asi bych hrál ligu, tenkrát jsem byl v základu. Pokud by se tedy neudělaly velké personální změny. Předpokládám, že bych tu ligu hrál, jako ti kluci, co jsem s nimi hrával. Honza Chladil, Jirka Vítů... asi bych ten rok tu ligu odkopal. Ale to jsou teorie. Já toho nelituju, zase jsem se dostal brzo k trénování a to bylo taky k něčemu dobré. Mančaft v Olomouci byl tehdy dobrý, postoupil do ligy... Tým byl dobrý, ale hlavně si myslím, že tenkrát bylo dobré trenérské vedení. Milan Máčala s Karlem Brücknerem začali studovat trenérskou jedničku, což byla tenkrát novinka. Ty nové poznatky si pak zkoušeli v podstatě na nás. (směje se) A myslím, že zkoušeli dobře, protože se tam vytvořil ten základ, který potom ze třetí ligy rychle postoupil až do první. Doplňovalo se to pár hráči jako Vlasta Petržela nebo do Petr Uličný. Ale ten základ tvořili hráči, co tady byli od třetí ligy. Jirka Navrátil, Kučerňák, Chladil, Pavel Beneš, který se nešťastně zabil... ten kádr trenéři vytvořili dobře. Tehdy byl vlastně základ toho, co dneska Sigma je. Tehdy to všechno začalo... Byla to doba hluboké totality. Přiklonil se k nám vysoce postavený, jak pracovně, tak ve straně, generální ředitel Cahel. To bylo velké plus, protože zahájil atak na ligu. Pro něj bylo nepříjemné setkání s dalšími tajemníky. Oni hráli všichni ligu a on byl ve třetí lize. Nesl to těžce a tak řekl ne, takhle to nebude, my půjdeme do ligy. Začal materiálním vybavením, začal budovat stadion. Zbořili dřevěnou tribunu, začali budovat novou. My jsme během toho budování postupovali. Ligu jsme začínali ještě v tom domečku, kde je dneska fanshop. Tam byly naše šatny. První mistrák jsme odehráli ještě tam. V první sezoně v lize jste měli špatné závěry zápasů. Do pětašedesáté, sedmdesáté minuty to bylo dobré, pak v závěru se hodně zápasů ztratilo. To jsou ty zkušenosti. Tenkrát jsme prohráli venku 3:2 a 1:2 jsme vždycky vedli. Bylo potřeba se opráskat v lize, což se nám povedlo. Pak přišel Karel Brückner, vyhrál suverénně druhou ligu. Pak už to bylo lepší. V celostátní lize jsme byli jednou čtvrtí, třetí, což byly obrovské úspěchy. Byla tam silná mužstva... Sparta, Slavia, Slovan Bratislava, někdy Košice, někdy Inter. V celostátní lize jsme působili velmi dobře. To se odrazilo i potom, když byla česká liga. Hned jsme se dostali do pohárových soutěží, ve kterých jsme hráli taky velmi dobře. Jak těžké pro vás bylo hrát fotbal při studiu? To se radši nebudu zmiňovat (směje se). Pro mě to bylo jednoduché. Nevím, jak to funguje dnes, ale v té době si student volil co může absolvovat a co ne. Povinná byla jen cvičení, a těch bylo pár během týdne. Člověk si uzpůsobil rozvrh, když jsem měl cvičení během tréninku, šel jsem na něj s jinou skupinou. Šlo to krásně skloubit, jenom to obnášelo víc práce při učení na zkouškách. Sice jsem dvakrát propadl, než jsem to dostudoval, ale nelituju toho. Hodně hráčů tehdejší Sigmy studovalo nebo mělo vystudovanou vysokou školu. Dneska tomu tak již není... Dnes jsou hráči líní. Nebo vůbec lidi jsou líní. Proč se vůbec snažit, znepříjemňovat si život sám sobě studiem, když si teď vydělávám slušné penize. Co bude potom, oni neřeší. Bohužel. Na některé hráče to pak tězko dopadne. Kluci, co skončili ligu a byli v ní dobří, jsou rádi že žijou. To, že někdy hráli fotbal, to nikoho nezajímá. Tenkrát to studium bylo pro fotbalisty o něco jednodušší, aparát fotbalu fandil. Díky tomu se tady postavil stadion i ta první tribuna, která měla stát v Hodolanech. V Hodolanech? Ano, to byl materiál, který si někdo uzmul, že v Hodolanech postaví halu. Cahel řekl, že v Hodolanech žádná hala nebude, že to bude tady. Vzali všechen materiál, co si přivezli, a postavili to tady. Tak to tenkrát fungovalo, kdo byl silnější, ten bral. Cahel byl velký fanda fotbalu. Generální ředitel nahnal úředníky, kterým řekl, že stejně nic nedělají, tak ať jdou na brigádu. Tak betonovali fotbalisti, úředníci... Vybudovalo se to svépomocí. Nebýt zásahu z hůry, tak ta tribuna možná nikdy nestála, a možná tu nikdy nebyla liga. Ale těžko říct... Jako hráči jsme to neřešili, tak to tenkrát prostě bylo. My jsme nebyli nejsilnější klub, byly tady v regionu silnější kluby. Když jsem sem přišel, byla tu divize, hrálo se na škváře v Řepčíně. Na Andrově stadionu hrávala Dukla třetí ligu. Uničov, Prostějov byli daleko výš postavení než my. Teď jsou to kluby, které najednou nejsou a je jenom Sigma. Jaký byl Dan Matuška fotbalista? Jako hráč jsem byl rebel. Dělal jsem rád věci, co se nesměly. Kouřil jsem, ne moc, ale abych provokoval. Sem tam jsem chodil na pivo. Nechoval jsem se jako profesionální fotbalista. Díky tomu, že jsem dělal tělocvik, tak jsem měl dobrou kondici a běh mi nedělal problémy. Myslím si, že jako hráč jsem byl platný. Dokonce jsem měl tu výhodu, že jako pravák jsem hrál na levé straně, tudíž jsem uměl oběma nohama. Trenéři mě tak používali všude. Hrál jsem stopera, krajní beky na obou stranách, záložníky. Kromě klasického hrotového hráče jsem hrál všechno. Po zranění jste začal trénovat. Snesl by trenér Matuška hráče Matušku? Asi jo (směje se). Ale musel bych se s ním nějakým způsobem domluvit, aby fungoval tak, jak potřebuju. Hráč je taky člověk, měl by žít normálně. Pokud má pocit, že se potřebuje někde vystřelit, vyletět, tak ať vyletí, ale ať to nedělá v klubu. Aby nepobuřoval, neudělal veřejné pohoršení, kdy pak všichni volají, máte hráče tam a tam... To není dobré, ale jinak ti hráči nemůžou být jako mniši. Musí chodit za ženskýma, musí se sem tam pobavit. Ale musí na to najít vhodný čas, prostor a situaci, která tomu nahrává. Ne jako ten nároďák, když prohrají se Slovákama, tak se jít ožrat. Měli to vyřešit jinak, objednat si nějaké letadlo, zaletět si do Budapešti, tam je nikdo nezná. Ne jít v Praze, kde jsou všichni naštvaní a čekají, že se budou kát. A oni si tam udělají večírek, ať už byl s ženskýma nebo bez nich. Hráči se taky potřebují vyventilovat, ale měli to udělat jinak. Říkal jste, že se Sigma začala zvedat, když Máčala s Brücknerem začali studovat trenérskou licenci. Dalo se již tehdy odhadnout, že by mohlo vzniknout něco jako olomoucká trenérská škola? Od té doby je velké množství trenérů z Olomouce, kteří trénovali v profesionálních soutěžích. Je to ta doba, kdy začínaly trenérské školy. Karel Brückner s Milanem Máčalou nás asi do toho fotbalu tak zblbli... Ti trenéři byli většinou kluci, kteří to tady zažili. Ať to byl Vlasta Paličků, Kalvoda, já, Petr Uličný... to je všechno stejná generace. Z těch mladších pak Josef Mucha nebo Olda Machala, ale ti taky hráli pod Brücknerem. V čem bylo to, že pod Brücknerem s Máčalou to tak fungovalo? Jaký byl pan Brückner? Karel je pořád stejný. Takový filozof. Není moc kamarádský, že by se kamarádil s hráči, to ne. Uměl si vybrat ty správné hráče. Ale myslím si, že spíš než Karel Brückner, to studium podpořil Milan Máčala. Karel měl něco, co neměl Milan. Nepotřeboval tolik studovat, nějaké testy a moderní záležitosti, to ho nezajímalo. Řekl já se podívám a vidím, což taky není dobře. Ale fungovalo mu to. Ale Milan Máčala byl takový dříč. Ať už jako hráč, nebo jako trenér. Myslím, že on zblbnul většinu těch hráčů, že by měli studovat, že by se tomu fotbalu měli víc věnovat. O těch dvou je taky jedna dobrá zkazka. Povídejte! Když jeli na zkoušku z fyziologie nebo anatomie, tak Karel předtím, na co by se učil, že jo. Seděl někde v hospodě, pak se probral, celou cestu ve vlaku prospal a Milan Máčala se učil. Každý byl jiný. Karel se pak probral a říkal: Sakra už jsme v Praze? Co se to učíš? Milan říkal, tady mám superkompenzaci. Karel se ho začal ptát, co to je, jak to vypadá. Máčala udělal ten graf, nárůst výkonnosti, tak mu to v tom vlaku vysvětlil. Tak šli na tu zkoušku, Karel samozřejmě dostal superkompenzaci. Tak udělal to, co ho naučil Milan v tom vlaku. A Milan se tam se svou otázkou trápil a byl rád, že dostal trojku. Takoví oni byli. Jako trenéři skvělí, ale různí. Asi jste byli super parta. Kdo byli ti tahouni, kteří Olomouc vytáhli do první ligy? V kabině hodně práce udělal Honza Chladil. To je živočich, to je dílo samo o sobě. Bezvadný, uměl vždycky udělat srandu. Hodně mu v tom sekundoval Petr Uličný, to byl taky takový srandista. Na hřišti hodně udělal Laďa Kučerňák, ten to držel fotbalově, a Jirka Navrátil. To byli hráči, kteří nechtěli nikdy prohrát, za žádnou cenu. Oni to družstvo táhli. Pak v lize to byli další borci. Jak jsme už zmínili, potkalo vás zranění. Najednou byl z fotbalisty trenér. To bylo zase díky Milanovi Máčalovi, protože já jsem chtěl ještě hrát. Byl jsem na operaci, bylo to lehké zranění, praskl mi meniskus v zimě na soustředění. Jel jsem pak vlakem domů, dobelhal jsem se tam a objednal se v nemocnici. Druhý den jsem šel do nemocnice, primář Vágner mě operoval. Během dvou dnů, kdy jsem se zranil, jsem byl i po operaci. Říkal jsem si, že budu ještě hrát. Milan Máčala tenkrát ale neměl asistenta a říkal mi, ať už nehraju. Máš vysokou školu, uděláš si trenérskou dvojku. Ten kurz zrovna začínal v Prostějově. Mě se moc nechtělo, nakonec mě Milan sám přihlásil, donutil mě. Pak mi říkal, že potřebuje někoho, kdo by mu pomáhal. Tak jsem kývl. Tenkrát jsem si myslel, že to budu dělat jen do té doby, dokud nebudu zase zdravý. Chtěl jsem ještě hrát, ale nakonec z toho sešlo. Jak moc je to jiné, nemít na sobě dres a sedět na té lavičce. Ze začátku kopete na lavičce s klukama, pak si na to zvyknete. Nejhorší jsou ty první pocity, protože se to všechno převrátí. Říká se, že nejjednodušší pozici má hráč. Nejtěžšší pozice jsou pak těch manažerů, lidí, kteří zodpovídají za mužstvo jako celek, za jednotlivé hráče, za výsledky. Trenér by měl mít nadhled a vědět, co se na tom hřišti děje. Musí taky přemýšlet, jestli toho hráče už má stáhnout, nebo čekat, že se chytne. Ti trenéři, kteří s těmi hráči pracují ví, že jsou takoví hráči, kteří prvně špatně kopnou do balonu a veze se to s nimi celý zápas. Tak to prostě je, ne že by to neuměl, ale když se mu první akce nepodaří, tak ho můžete vyhodit. Ale není to k tomu klukovi fér, když ho tam dáte a za dvě minuty ho vyhodítě. Ale Karel Brückner to dělal, proto se dostal tak daleko. On vyhodil Jirku Jiskru, který přišel z ligového Třince k nám, do třetiligové Olomouce. Vyhodil ho v sedmé minutě, takového hráče! Ale je to tak, člověk ví, že se ten hráč nezlepší a celý zápas bude hrát pod své možnosti. Trenér si pak musí zhodnotit, jestli se mu vyplatí ho vystřídat, jestli střídáním situaci ještě nezhorší. A lidi pak křičí, proč ho nevyhodíš nebo dej tam koholiv, hlavně střídej. A chytl jste se někdy s někým na tribuně? Myslím, že v tomhle jsem silný. Vadí mi to, ale nereaguju. Umím to překousnout. Protože jakmile se s ním pustíte do řeči, tak to nikdy nevyhrajete a jste v pozici, že mu nemůžete dát přes držku (směje se). Jste v pozici, kdy nikdy nevyhrajete a pak vypadáte jako vůl. Někteří trenéři jsou impulzivní, já to beru. Fotbal hra emocí, ale záleží jak dalece si trenér ty emoce pustí. Aby pak nebyl součástí hry, kdy bude nadávat rozhodčím, soupeři a nebude vědět, že tam má jedenáct svých hráčů, které má dirigovat. Někdy to ale může hráče i vyburcovat, vidí, že trenér nadává, křičí na soupeře, tak jdem do nich taky. Ale musí ty své emoce ovládat, musí vědět, kdy je použít. Provedli vám někdy něco hráči, nějaký vtip? Jako trenérovi mi moji svěřenci nikdy nic neprovedli, ale jako spoluhráči určitě ano. To byly ptákoviny, jako když se namočilo do flašek od šampónu a pak ti ho spoluhráči nabízeli. A teď se umýváte a ono to nepěnilo. (směje se) Nebo Honza Homola byl takový recidivista. Jednou, když jsem chodil do práce na Sigmu, mně vyházel věci z tašky a dal do ní dvě cihly. Takové ptákoviny se dělaly normálně. A nějakou hezkou vzpomínku z trénování máte? Je vždycky pěkné, když se vám ti hráči ozvou a řeknou, jak to bylo dobrý. Oni vždycky nadávají, protože po nich chcete práci, sem tam jim vynadáte, jste sprostý. A když ti hráči se pak přihlásí a řeknou, že to bylo dobré, tak zjistíte, že ty vztahy nebyly tak špatné. Nezažil jsem nikdy během kariéry nějaké vyložené nepřátelství s hráčem. Měl jste někdy oblíbence, kluka, bez kterého jste si ten mančaft neuměl představit? Nebo někoho, kolem koho byste nejradši tým postavil? Dobrý hráč byl Mira Mikulík ve Slušovicích. Kdysi hrál na Žižkově. To byl poctivý Valach, ze Vsetína, takové jsem měl rád. Poctivý hráč byl tady například Honza Chladil, ten na tréninku dokázal strhnout ostatní, ale geniální hráč to nebyl. To byl zase Niki Lauda, u toho zase nikdy nevíte, jestli se mu chce, nebo nechce. Jednou byl trénink, běhalo se. Byl vždycky první, každý běh. Pak přišel podobný trénink, vytáhl čtyři stovky a řekl, že tady nebude dělat atleta, kašlu na trénink, jdu pryč. Dali jsme mu pokutu, sebral se a jel na ústřední prodej. Tam říkal, že trenéři z něj dělají atleta, že má pak těžké nohy a nemůže hrát. To je na nic. My jako trenéři jsme dostali sprda on dostal odměnu. Od nás dostal pět tisíc pokutu a v práci dostal odměnu deset. Takovej byl Lauda, ale geniální hráč. Takoví ti pracovití, kteří na sobě nechají dříví štípat, sice je taky potřebujete, ale nejsou geniální. Kdo řekne, že nechce problémového hráče, riskuje, že se zbavuje geniálního hráče. Může se stát, že nebude geniální, ale jenom problémový. Tak ho za rok prostě vyhodím a je to. Tuctoví hráči, tuctové mužstvo. Melinho byl geniální, ale měl i problémy. Urbánek, taky geniální, ale potom se nezvládl. To se musí zvládnout. Nemrzí vás, že jste Sigmu trénoval tak krátce? Mrzí. To je jediné co mě mrzí. Já jsem byl v Sigmě strašně spokojený. Byl jsem tady necelý rok, strašně mě to mrzí. Bohužel ta situace byla taková, že jsme měli sice slušné mužstvo, ale zranili se mi všichni útočníci, takže jsme nedávali góly. Hráli jsme pak výsledky 0-1, 0-0. Myslím si, že až tak kritické to nebylo, nevím z jakého důvodu tam byla ta skupina lidí, která křičela Matuška ven. To byla ta tribuna, která je teď zbořená. Pořád v tom vidím něco divného, ale nebudu to řešit. Díky tomu vyvstala atmosféra, tak mě museli vyhodit. Myslím, že jsme se rozešli v dobrém. Nikdo proti mě nemá doufám žádnou zášť, nenávist. Mrzí mě to, ale takový je život. Tady jsem už žádnou šanci nedostal, a to mě taky mrzí. Je spousta kluků v Olomouci, kteří by klubu nějakou radou, nápadem pomohli. Na fotbal chodíte? Jasně, chodíme se staršíma pánama. Myslím ale, že nějaká soudržnost těch bývalých hráčů a vedení tady chybí. Nevím čím to je, nebo proč to je. Myslím si, že to není dobře. Spousta kluků tady hrálo velké zápasy. Hapal, Látal, Drulák se rozešli vždycky tak nějak nedobře. Nevím proč, nechci hodnotit, čí je to vina, ale myslím, že to není ideální. Mohli by klubu vyhledat hráče, třeba Pavel Hapal těžko řekne, hele mám tady v Žilině dobrýho kluka, možná by se vám hodil. Všichni chceme, aby tady v Olomouci byla liga. Ti kluci by tomu mohli pomoct. Věříte, že Sigma bude mít zase nějaké úspěšnější období? Třeba teď pod Zdenkem Psotkou... Myslím, že tohle v Olomouci dlouho nebylo, aby se vedení rozhodlo pro vlastního trenéra. A vedení ho chce podržet. Myslím, že díky tomu, že léta působil u mládeže, že ty hráče zná. Ví jak fungují, ví jakou mají povahu, náturu. Ví co udělají, neudělají. Mohlo by to fungovat. Otázka je, jak dlouho ty kluky tady udrží a jak ukočíruje to, aby na sobě pracovali. Ti mladí mají tendenci zahrát tady půl roku a pak říct, hele co mě budeš radit. Dřív, když většinu mužstva tvořili starší hráči a mladí byli jeden dva, tak si je ukočírovali sami. Teď to máte naopak, jediný kdo to ukočíruje je trenér, nebo vedení. Kluby, v nichž Dan Matuška (1949) působil. Hráčská kariéra 1956-62 Lázně Bohdaneč 1962-68 VCHZ Pardubice 1968-70 Lokomotiva Pardubice 1970-81 TJ Sigma MŽ Olomouc Trenérská kariéra SK Sigma Olomouc(asistent) Hodonín Dukla Praha Slušovice Přerov Jihlava SK Sigma Olomouc (98/99 24.-30.kolo),(99-00 1.-9.kolo). Dubai „U20“ Třebíč HFK Olomouc Dub nad Moravou
