23.06.2010 / Ostatní
David Rojka. Absolutně nejmladší hráč, který se objevil v této rubrice. K prvnímu ligovému utkání nastoupil 18.3. 2001 na Andrově stadionu proti Jablonci. Sigma zvítězila 1:0 a David nahrával na gól Patriku Sieglovi. První ligovou branku vstřelil v dresu Sigmy ve Zlíně 22.9. 2002. V Mladé Boleslavi se z něj stal televizní kat pražských „S“ a Slavii pomohl porazit dvěma brankami o rok později v našem dresu s číslem 27 (27.8. 2005 Sigma-Slavia 4:3). Jak sám David říká v dnešním rozhovoru, byl to pro něj životní zápas. Když nastupoval ve 27. minutě s číslem 27 na dresu za zraněného Gaucha, tak na něj diváci pískali. Po závěrečném hvizdu ho tribuny oslavovali. Přesně za tři měsíce (27. listopadu) však hrál proti Jihlavě svoje poslední utkání v lize. Chvíli před koncem se zranil a již se na ligový trávník nevrátil. Hrával jsem za Sigmu…David Rojka (*1981) „Diváci mě sice neměli rádi, ale já na Sigmu nikdy nezanevřu. Sigma je pro mě srdeční záležitost a mám prostě ten klub rád,“ říká 193 cm vysoký David Rojka, bývalý útočník Sigmy. Když se řekne, Hrával jsem za Sigmu, co se ti Davide vybaví. Klub s dobrou historií, super zázemí, výborná práce s mládeží a pro mě vzpomínky, které zůstanou. Diváci mě sice neměli rádi, ale já na Sigmu nikdy nezanevřu. Sigma je pro mě srdeční záležitost a mám prostě ten klub rád. Jaké byly tvoje fotbalové začátky? K fotbalu mě přivedli rodiče. Začal jsem v Lutíně. Do Sigmy mě přivedl pan Jarolím. V začátcích mi hodně pomohl pan Chromý, na toho rád vzpomínám. Samozřejmě jsem postupoval stále výš, až jsem se dostal do dorostu, do „béčka“ a pak až do „A“ týmu. Odehrál jsem pár zápasů, moc gólů jsem sice nedal, ale snad jsem trošku pomohl. Už v Lutíně jsi hrál v útoku? To byla ještě přípravka a moc si to nepamutuju. Asi mi to už tehdy tam padalo, jinak by si mě do Olomouce nevybrali. Nějaké góly jsem dával, to je jasné. Hodně branek jsem dával v žácích, pak taky v dorostu a béčku. Ten přechod z béčka do prvního týmu…šance byly, ale moc těch gólů nebylo. Tam se možná ta kariéra přibrzdila a pak taky ty moje zranění. Ty jsi v kabině „áčka“ zažil vynikající partu. To opravdu rád vzpomínám. Hrával jsem s Oldou Machalou, Pepou Muchou, Martinem Vaniakem, Radimem Kučerou, s klukama, kteří se pak dostali do reprezentace jako Kováč, Rozehnal. Všechny ty kluky jsem tady zažil. Když jsem přišel poprvé do kabiny, tak jsem pomalu nevěděl, jestli můžu říct ahoj, nebo dobrý den. Taky v útoku jsi měl skvělé spoluhráče, ale taky konkurenty. Jasně, Standa Vlček a taky Luboš Reiter. Všichni to byli kvalitní spoluhráči. Na to opravdu vzpomínám v dobrém. Zahrál jsem si vlastně taky v Dortmundu, v Hamburku, byl jsem taky ve Vigu, a i když jsem se na hřiště nedostal, moc rád na to vzpomínám. Mohlo toho být víc, ale to je prostě osud, to je život. Trenér Chromý vzpomenul rozhovor s panem Brücknerem, ve kterém tě přirovnal ke Kolerovi v reprezentaci. Kdyby prý trénoval Olomouc s Rojkou, tak Sigma hraje na tebe. Tak to jsem taky slyšel. Možná pan Brückner viděl pár zápasů, ve kterých se mi dařilo. Kdy vůbec přišly ty zranění? Jak jsem přešel do mužů, tak vzhledem ke svojí výšce, jsem měl problémy se svalama. Ještě jsem asi neměl takovou svalovou hmotu. To mě taky docela přibrzdilo. Pak jsem šel na hostování do Boleslavi. To se mi vydařilo a vrátil jsem se zpět do Olomouce. Tady to bylo taky dobré, docela se dařilo, dal jsem gól na Slovácku, pak dva Slavii. Potom při utkání s Jihlavou přišlo to osudové zranění. Zřejmě se to trošku podcenilo, nevěděl jsem o tom zranění moc a začal s tréninkem moc brzo a rupnulo to znovu. To už bylo po všem. Už jsem věděl, že s vrcholovým fotbalem je konec. Vzpomínám rád, i když ta moje kariéra byla krátká. Zažil jsem si svoji chvilku slávy, dal nějakou branku, zahrál jsem si proti Hamburku, proti Štětínu doma jsem nahrával Babničovi na gól, byl jsem ve Vigu, a i když jsem si tam nezahrál, jsem za to vděčný. Jaké to je na psychiku? Hraješ ligu, makáš, strašně chceš a najednou je po všem, sejmou tě zranění. Je to samozřejmě těžké, ta rekonvalescence je dlouhá. U toho křížového vazu to trvá osm měsíců. Je to strašně náročné a taky na tu psychiku. Člověk si zvykne na ty tréninky, pořád je v kolektivu s klukama a najednou z toho vypadne. Je těžké se s tím vypořádat. Celkem mě to trápilo. Pak to přišlo znovu, to samé dokola. To už jsem si říkal, že to koleno tu zátěž asi nezvládne a s vrcholovým fotbalem je konec. Začal jsem myslet na to, co bude dál, co budu dělat. Byl jsem postavený do reality a začal jsem přemýšlet jinak. Po tom prvním zranění jsem ještě nevěděl, co to bude, jak probíhá léčení, jak dlouhé to bude, ale když už to bylo podruhé, tak jsem věděl, o co jde. Kdo tě nejvíc podržel, kdo tě podpořil, když bylo nejhůř? Já jsem taková povaha, že si nic moc nezabírám a nelámu si s ničím hlavu. Bylo to těžké, ale že bych se v tom nějak rýpal tak to ne. Bral jsem to jak to je. Určitě mi pomáhala přítelkyně. Asi mě taky nasměrovala do těch správných kolejí. Nějak jsem se v tom opravdu nehrabal a asi to tak mělo všechno být. Ty jsi ze Sigmy odešel na roční hostování do Mladé Boleslavi. Tam bylo o tobě hodně slyšet. Kat Sparty a Slavie… Tam jsem dával ty televizní góly Spartě a Slavii. Když jsem hrál proti těmto týmům a hrálo se v televizi, tak moje góly znamenaly body (smích). To možná bylo to štěstí, které jsem si vybral, a pak se zase otočilo zády. V Boleslavi jsem byl spokojený a chtěl tam ještě na rok zůstat. Sigma mě však stáhla zpět. Boleslav vlastně postoupila do ligy a zažívala tu euforii. Diváci tam byli super. To město fotbalem žilo. Šel jsem nakupovat do obchodu a zůstal jsem tam hodinu. Lidi mě zastavovali a chtěli si povídat. Na to taky rád vzpomínám. V Boleslavi jsem taky potkal vynikající hráče. Matějovský, Bednář tam byl, Divecký, Mira Baranek. Moje kariéra nebyla dlouhá, ale potkal jsem výborné hráče. Tobě se pak povedl zápas za Sigmu doma proti Slavii. To jsi nastoupil ve 27. minutě s číslem 27 na zádech za zraněného Gaucha. Stadion tě moc pěkně nepřivítal na hřišti, ale ty jsi dal dvě branky a Sigma vyhrála 4:3. Byl to ten „nej“ zápas Davida Rojky? Byl to divoký zápas a ty góly jsou hodně o štěstí. Je třeba samozřejmě talent, ale je to hodně o štěstí. Měl jsem smůlu, že když jsem nastoupil, tak jsem ty góly nedával. Škoda. V těch zápasech se Slavií mi to tam spadlo. Pak jsem dal ještě góla na Slovácku a na další přihrál Hubňovi nebo Randovi. Pak už přišlo to zranění. To bylo doma v utkání s Jihlavou, které se ani snad nemělo hrát. To bylo strašné počasí, nasněžilo. Nakonec se to stáhlo a hrálo se. Nastoupil jsem za Martina Hudce, který se těsně před půlkou zranil, asi ve 44. minutě. To jsem tam vběhl vlastně bez rozcvičení. Na konci zápasu, který se prohrál 1:2, jsem se zranil. To byl můj poslední zápas. Přesně si ten den pamatuju. Ráno jsem se probudil, hodně sněžilo a hned jsem si říkal, že se v tomhle nemůže hrát. Přijel jsem na stadion a hrálo se. Bylo to v listopadu 2005 a 12. prosince jsem šel na operaci. Jak vzpomínáš na trenéry? Jak už jsem říkal. Nejvíc mi pomohl pan Chromý. Jako trenér, ale taky jako člověk. Na toho nedám dopustit. V béčku Zdeněk Psotka, když jsme vykopali druhou ligu. Už tenkrát jsem si říkal, že by to jako trenér mohl někam dotáhnout. Ještě vzpomínám na trenéra Jirku Vaďuru, Leoše Kalvodu, pana Pánika, Jiřího Kotrbu jsem tady zažil a super vztah mám s trenérem Uličným. Udělal bys něco jinak? Určitě bych nějaké věci udělal jinak. Když se člověk ohlédne, tak by určitě udělal něco jinak. Také ve vztahu k tréninku. Přidával bych si, nějaké ty silové a rychlostní věci. Dával bych si prostě navíc. Možná bych tomu zranění předešel. Měl jsem taky zkrácené vazy, možná bych víc protahoval. To rozcvičení jsem až tak nedodržoval a to bych určitě dělal jinak. Říkám to tady z pohledu osmadvaceti let. To zranění se mi stalo ve třiadvaceti. Když jsem tady začínal a měli jsme regeneraci, tak jsme hleděli na hodinky, ať už je konec. Naopak starší kluci jako Patrik Siegl, Standa Vlček, nebo Radim kučera, tak ti tam zůstávali i déle. Radim Kučera, to byl příklad pro všechny nejen v zápase, ale i na tréninku. Hlavně všichni tihle ještě hrají. Tu regeneraci a kompenzační cvičení, tomu bych teď dával větší důraz. Co jsi vyloženě nesnášel? O mě bylo známo, že jsem neměl rád běhání. To nemá rádo 80 procent fotbalistů. Je to však určitě potřeba. Musíš mít fyzičku. Nejtěžší přípravu jsem zažil v Boleslavi s trenérem Uhrinem mladším. To byla opravdu drsná příprava. To si pamatuju, jak jsem chodil skoro po čtyřech domů. Ale trenér to byl výborný. Trenéra Pulpita jsem tam zažil jen chvíli, ale to jeho dobíjení baterek mi stačilo. Vztah s ním mám ale dobrý. Na koho nejraději vzpomínáš tady ze šatny? Jako osobnost jsem bral Radima Kučeru a taky Pavla Hapala. Taky jsem kamarádil s Davidem Kobylíkem, s Hubníkama, s Tomášem Janotkou, Tomík Randa byl fajn kluk a taky Tomáš Glos. Těch hráčů co jsem tady zažil, bylo hodně. Jaký okamžik z hlavy nevymažeš a který naopak z ní chceš dostat? Určitě ten gól Spartě, kde jsme s Boleslaví vyhráli. To byla branka, která mě nastartovala, to nevymažu. Nejlepší zápas jsem odehrál se Slavií tady v Olomouci, a co bych chtěl vymazat je to utkání s Jihlavou, kdy se mi stalo to zranění. To se ta moje kariéra začala ubírat úplně jiným směrem. Když jsem se vrátil ze Sokolova, tak jsem měl jít do Karviné do druhé ligy a na prvním tréninku mi na tom samém koleně prasknul meniskus. To už se utnulo a byl konec. To jsem věděl, že si budu muset najít práci. Udělal jsem si taky trenérské „béčko“ a chtěl bych si udělat ještě „A“ licenci. Až skončím s fotbalem úplně, tak bych chtěl něco trénovat při té práci, kterou teď mám. Už jsem slyšel, že jsi začal pomáhat s žáky. Ano, pomáhal jsem s klukama, kteří mají dvanáct až třináct let. Kvůli práci jsem toho ale musel zatím nechat. To mě moc bavilo, ale bohužel, práce měla přednost. Jak moc pro tebe bylo nepříjemné, že na tebe byli lidi zlí, ještě ani nezačal zápas. Třeba s tou Slavií na tebe pískali ještě dřív, než jsi oblékl dres. Oni si většinou jednoho vyberou a bývají to ti vysocí hráči. Došek, nebo když Koler začínal. Tady to bylo od dvou o třech lidech a ostatní se přidali. Na to hřiště se nejde lehce. Nic ještě člověk neudělá a už je špatnej. Nikomu bych to nepřál. Naopak v Boleslavi jsem zažil příjemné chvíle, když diváci vyvolávali moje jméno, zastavovali mě na ulici. Taky jsem se tam asi zapsal jinak. Postoupilo se do ligy, dal jsem nějaký ten gól. Možná jsou tady ti diváci náročnější. Ty jsi tady měl hodně vysokého předchůdce… Luďa Zdráhal…to možná tomu taky pomohlo. On odešel a já začal hrát po něm. Tak jsem to asi trošku převzal. Teď ještě hraješ někde v Rakousku… Je to asi šestá soutěž na úrovni naší župy. Lidi příjemní a zvládám to při práci. Jeden trénink a zápas. Ale fotbal mám rád a jsem rád, že si můžu zahrát. Chtěl bych vydržet co nejdéle. Tento rozhovor děláme na utkání s Mladou Boleslaví. Komu budeš fandit a jak toto utkání skončí? Budu určitě fandit Sigmě. I když jsem v Boleslavi zažil krásný rok, tak Sigma je pro mě srdeční záležitost. Klukům tady moc fandím a sleduju výsledky. Věřím, že toto utkání zvládnou. Kluby, v nichž David Rojka (1981) působil: 1986-90 Sigma Lutín 1990-00 SK Sigma Olomouc 2000-01 SK Sigma Olomouc 8- 0 2001-02 SK Sigma Olomouc 16- 0 2002-03 SK Sigma Olomouc 12- 3 2003-04 SK Sigma Olomouc 4- 0 2004-05 Mladá Boleslav 25- 4 2005-06 SK Sigma Olomouc 12- 3 2007- Uničov 2008- Sokolov 2009- Protivanov 2010- Grossrussbach (nižší soutěž Rakousko) Celkem v dresu Sigmy v lize: 52 zápasů a vstřelil 6 branek. V lize odehrál David Rojka: 77 utkání, ve kterých vstřelil 10 gólů. Ve všech statistikách najdete, že dal David Rojka pouze 9 branek. Jedna mu však byla při utkání ve Zlíně neprávem upřena. V našem součtu je však tento gól Davidovi připsán (pozn. autora). Petr Uličný o Davidu Rojkovi: Na Davida vzpomínám rád. Je to dobrý chlapec. Měl u mě trošku smůlu, že v týmu byli tehdy Reiter, Babnič, Vlček a moc si nezahrál. On měl díky svojí výšce takový zvláštní styl běhu, pro který ho možná neměli lidi rádi. Ale měl ve hře dobré věci. Taky jsem se ho zastal před jedním sprostým divákem. Ten instruktor to slyšel a já dostal flastr třicet tisíc. Radim Kučera, hráči a taky klub se mi na to tenkrát složili, když slyšeli, jak jsem ho bránil. Nebýt těch zranění, mohl to dotáhnout dál. Augustin Chromý o Davidu Rojkovi: David Rojka patřil mezi výrazné talenty v žákovském a dorosteneckém věku. Podobně jako Schulmeister, byl schopný v těchto kategoriích nastřílet 20 až 40 branek. Když jsem ho měl v dorostu, tak patřil mezi tak výrazné hráče, že když jsem dělal nějaké průpravné hry na tréninku, tak jeden tým, ve kterém hrál, vedl 10:1 a já ho musel dát na druhou půlku do toho druhého týmu a on to v něm dokázal otočit třeba na 11:12. To bylo zcela běžné, že on do čeho kopl, tak dal gól. Sledoval jsem pak jeho vývoj v áčku, několikrát jsem ho také hájil před lidmi, i trenér Uličný se ho zastal proti celé tribuně a tenkrát za to měl disciplinární trest. David byl velice výrazný hráč a mluvil jsem o něm s Karlem Brücknerem. Ten říkal, že takový hráč, který si tak dokáže stáhnout a pokrýt míč na jedenáctce, tak je obrovsky cenný pro tým a kdyby tenkrát trénoval Sigmu tak by to podobně jako v reprezentaci na Kolerovi, stavěl tady na Rojkovi. Škoda. Patří mezi ty talenty, které to také díky těm zraněním, nedokázali dotáhnout do té absolutní špičky, i když ty předpoklady měl. Zdeněk Psotka o Davidu Rojkovi: David byl jeden z těch hráčů, na které se těžko zapomíná. Pozitivní člověk, ale na tréninku někdy trošku lajdáček. Několikrát se stalo, že musel trénink opustit. Ale když chtěl a dokázal využít ten svůj potenciál, tak byl neskutečně gólový. Ať už v zápasech, nebo na tréninku byl neskutečně produktivní, měl dobré krytí tělem, byl většinou pozitivní jako člověk. Myslím si, že kdyby ho nezastavila zranění, tak byl jedním z nejlepších střelců naší ligy.
