Hrával jsem za Sigmu…Radek Šindelář (1964)

17.05.2007 / A tým

Rodák z Uničova nezačínal paradoxně svou prvoligovou kariéru v Olomouci, ale ve Slavii. Trenér Máčala, již trenér pražského celku, byl tehdy rychlejší než olomoučtí funkcionáři. Radek Šindelář se na začátku své fotbalové kariéry v olomoucké Sigmě jen mihl na podzim roku 1983. Do Olomouce se však vrátil v pravou chvíli a spanilou jízdu Sigmy evropskými poháry v letech 1991 až 1993 okořenil třemi góly. Jeho kariéru přibrzdily zdravotní problémy, se kterými se potýká dodnes. Utkání Sigmy si jako divák nenechá ujít. Navíc ze své kanceláře sekretáře ŘK ČMFS pro Moravu, která sídlí v tribuně Sever Androva stadionu, to nemá vůbec daleko. Fotbalu se věnuje také trenérsky. Trénoval žáky a dorost v Holici, mužský tým Lipníku a dnes FK Hlubočky. Náš úspěch začal u trenéra Brücknera, říká bývalý útočník klubu. Fanoušci Sigmy si tě pamatují jako útočníka. Byl to vždycky tvůj post? Kdepak. Já začínal jako brankář. Byl jsem v žácích malý chroust a tak mě dali do brány. Mě to začalo bavit a až do dorostu jsem zůstal v bráně. Potom mě trenér Schneider vytáhl do útoku. Byl jsem hrající brankářská dvojka (úsměv). Ještě v dorostu jsem byl na testech v Ostravě a tam jsem byl vyhodnocen jako druhý nejlepší. Pak se to ale zlomilo ve prospěch útočníka. Nakonec jsem si prošel všechny posty. Kromě pravého beka (smích). Začínat v osmnácti letech ve Slavii Praha, to je pro kluka z Uničova celkem zajímavé. Jak jsi se tam tehdy dostal? Již v létě 1982 si mě na přípravu vytáhl trenér Máčala. Podepsal jsem sice hned přestup, ale hrál jsem ještě, i z důvodu školy, v Uničově. Do Slavie jsem tedy nastoupil až na druhou polovinu sezóny. Máčala si mě vzal hned na první mistrák do Vítkovic. Sice jen jako náhradníka, ale já dal hned gól. Slavia tehdy měla mužstvo plné slavných jmen – Petržela, Jarolím, Herda, Pešice. To musel být skutečně pořádný vstup do velkého fotbalu. S tebou tam tehdy začínal i Luboš Kubík, že? Když jsem tam přišel v osmnácti letech a měl s těmito hráči trénovat, tak mi běhal mráz po zádech. Všechno zvučná jména. Pomohl mi hodně Vlasta Petržela a samozřejmě trenér Máčala. Když jsem byl v nějaké krizi, tak mi opravdu hodně pomohli. Vlasta mi vždycky říkal, že jsem rychlý a důrazný, že se musím tímto prosadit. Hlavně v těch začátcích mi hodně pomohl. S mladýma, Kubík, Medynský, Zálešák, jsme bydleli na ubytovně. Já na pokoji s Radkem Zálešákem. On byl někde od Uherského Brodu, takže jsme jako Moraváci drželi spolu. Slavie, to byli tenkrát samí reprezentanti…Krásné zážitky. Sigma se tehdy neozvala nebo jsi neměl zájem? Vyhlédl si mě trenér Máčala ještě když trénoval v Olomouci. Jenže potom odešel do Slavie. Z Olomouce konkrétní nabídka nebyla, kontakt jsem měl z Vítkovic. Ale pro mě měla samozřejmě větší zvuk Slavie než Vítkovice. V Olomouci ses v začátcích přece jen mihnul…. Ano, na podzim 1983 jsem si zahrál za Sigmu půl roku. To tehdy platilo nějaké pravidlo o tom, že v týmu musí nastupovat jeden hráč do devatenácti let. Nastupoval jsem na poločas, někdy na minuty, ale někdy i od začátku. To byla spanilá jízda druhou ligou zpět do nejvyšší soutěže. Po Slavii tě čekalo hostování a vojna. Poté již další slavná hráčská parta v Bohemians… Slavii se přestalo dařit, byli jsme na „padáka“ a já přestal hrávat. Přišla nabídka z Chomutova. Všichni mladí jsme dělali výšku. Já usoudil, že to bude i pro školu lepší. V Chomutově jsme hráli o postup, který nám nakonec utekl. Po vojně v Žatci jsem už věděl, že se na skok vrátím do Chomutova, ale že si mě potom trenér Zadina vezme do Bohemky. Předtím dělal asistenta Máčalovi ve Slávii, takže on znal mě a já jeho. Tenkrát jsme s Bohemians skončili na čtvrtém místě. Prohráli jsme na Slavii a nešli díky tomu do pohárů. Tam byl výborný tým. Třeba brankáři Zdeněk Hruška nebo Petr Kouba, Pavel Chaloupka. V útoku se mnou hrával Mirek Siva…Bohemka byla tenkrát na výsluní. Ale obecně Praha je pochopitelně více na očích. Musím říci, že byť nebyly naplněny některé sliby ze strany klubu, tak ty dva roky v Bohemce byly výborné. Přestupoval jsem s příslibem bytu. Jenže nastaly nějaké problémy a já byt nedostal. Měl jsem rodinu…. Takže když o mě potom projevilo zájem Brno a nabídli mi i byt, neváhal jsem. V Brně jsi ale strávil pouze jednu sezónu a v ní mnoho zápasů neodehrál. Kde byla chyba? Stejný problém jako v Bohemce. Uběhlo půl roku a byt stále v nedohlednu. Měli jsme již dvě děti a bydleli v garsonce. Plachtou rozdělený pokoj….. Musím poděkovat manželce, že to se mnou zvládla, protože to nebylo příjemné období. Navíc se mi potom přestalo dařit a zápasy jsem trávil na tribuně. Když se potom ozval Jirka Kubíček, a také mi slíbil byt (smích), vzal jsem to. Takže konečně spokojenost? Určitě. Už to bylo opravdu deset minut po dvanácté. Dostali jsme pěkný byt po rudé armádě (smích). Na jaro 1991 se vrátili kluci z vojny, takže se nás tam sešlo víc. Kotůlek, Hapal, Latál, přišel Kříž ze Starého Města. Bydlel tam i Bokij a Pivarník. Všichni na jednom sídlišti. Po dlouhém kolečku po republice opět doma a s jistotou bydlení. Navíc pod Brücknerem mě fotbal zase začal bavit, měl řád. Po podzimu byla Sigma na jedenáctém místě, ale my se vyhoupli až na třetí místo! Hrával jsem se Sedlem (pozn. Roman Sedláček). Ten ale po sezóně odešel s Machalou do Rostocku. Myslíš, že kdybys tenkrát místo do Slavie šel do Olomouce, že by to pro tebe bylo lepší? Zabezpečená rodina, otrkaný v domácím prostředí…. Znovu musím zopakovat, klobouk dolů před manželkou, která cestovala s jedním, potom se dvěmi dětmi, za mnou po celé republice. Já věčně na fotbale…. Ty myšlenky nebyly v pohodě. Hlavně se mi v Praze moc nelíbilo. Vůbec jsem si tam nemohl představit dlouhodobé bydlení. Navíc jsem začal mít zdravotní problémy s achilovkama. Problémy mám dodnes. To mi také nepřidalo. Jediný doktor Káňa v Ivančicích mi dokázal pomoci. Jinak jsem hrával pod injekcemi. Proti Realu jsem tak nastoupil a stejně jen na poločas. Potom jsem dva dny nemohl ani chodit. Hrůza. Pomohlo mi, že jsem vypadl ze sestavy. Šel jsem se rozehrát za juniorku na stoperu. Tam mi achilovky nikdo neokopával a já najednou mohl hrát normálně. Do Poštorné jsem tedy již šel doléčen a mohl jsem hrát opět v útoku. Dalších sedm let jsem neměl problémy! Potom jsem si vyzkoušel ligu ještě v Chebu. Pojďme ještě zpátky. Slavná olomoucká fotbalová devadesátá léta. Trenér Karel Brückner, třetí místo v lize v sezoně 91/92 označované jako „sezóna snů“, spanilá jízda v evropském poháru….. Když odešel Sedláček, hrával jsem s Kebym (pozn. Milan Kerbr). My byly takové dvě věže a odskákali jsme si to (smích). „Ligový podzim odehrála Sigma ve velkém stylu, když ani jednou neprohrála. Od šestého kola vedla ligu a nakonec skončila na druhém místě s 26 body, dva body za Slovanem Bratislava a pětibodovým náskokem před třetí Slavií. Nakonec Sigma obhájila třetí místo z minulé sezóny za Slovanem a Spartou, získala 43 bodů a skóre 60:23. Znamenalo to pro příští sezónu opět účast v poháru UEFA.“ Z knihy SK Sigma Olomouc, 1 + 20 ligových sezón. Jaké máš pohárové vzpomínky? Tak ten mráz, co mi běhal po zádech na Slavii mezi hráči reprezentace, tak ten byl stejný při zápasech UEFA. Celkově to bylo perfektní. Ubytování pro rodinu, byl jsem zpět doma, skončili jsme třetí v lize, pohár! Dal jsem dvě branky Bangoru, jednu Torpedu Moskva! Paráda. Hamburg paráda. Domácí večerní utkání, skvělá atmosféra na domácím stadionu....(zasní se). V této sezóně Sigma obhájila třetí místo. Přitom se často tvrdí, že české kluby obvykle nezvládnou na úrovni ligu a pohár zároveň…. Já už tu předchozí sezónu měl zdravotní problémy. Takže další rok byla sice opět UEFA po třetím místě v lize, ale to já už odehrál jen pár zápasů. Úspěch začal určitě u trenéra, který si vybral vhodný tým, poskládal si hráče a dokázal jim rozdělit a vysvětlit jejich úkoly. Opět dobrá partie kluků. Ten byl na to, aby jezdil po lajně, ten na to, aby dával góly atd. Nikdo si nevymýšlel, co by chtěl či nechtěl. Lidi byli třeba nespokojeni, ale každý, když si splnil své úkoly, byl spokojen, protože si splnil trenérovy pokyny a pomohl tak mančaftu. Já měl vyhrávat souboje a sklepávat míče. A to se mi dařilo. Že sem nedal gól byla druhá věc. Ale já ten gól třeba připravil pro Hapala nebo Marošiho. Brückner měl v tomto jasno. My pod ním hráli tak disciplinovaně a měli tak propracované standardky…..(zasní se). Měli jsme vždy připraveno několik variant do zápasu. Někdy to bylo teda na tréninku k zblbnutí…. My jsme nabíhali třeba třicetkrát na standardku….Ale ovoce to přinášelo. Hráli jsme naslepo a táhli za jeden provaz. Do toho ta domácí perfektní atmosféra. Na hřišti jsme byli opravdu parta. Ale i mimo něj jsme se scházeli a vymýšleli různé akce pro děti atp. Kdybys měl vyzdvihnout jednoho ze spoluhráčů, se kterým sis rozuměl na hřišti i mimo něj…. Na hřišti mi to bylo jedno, ale mimo něj určitě Miloš Slabý. To je kamarád, se kterým jsem hrál již v Bohemce. Tomu, když jsem třeba o půlnoci zavolal, tak mi pomohl. A zase obráceně. Dodnes si spolu voláme. Přes Poštornou jsi se dostal znovu do 1. ligy…. V Olomouci jsem se rozehrával v juniorce pod Honzou Chladilem. Potom mi jako neperspektivnímu, a zdravotně nestabilnímu, neprodloužili smlouvu. Ozvala se ambiciózní Poštorná. Tam chodilo mezi čtyřmi a pěti a půl tisíci diváky! Vynikající atmosféra. Já byl v té své druhé sezóně nejlepší střelec soutěže, vyhrál jsem dokonce televizi! Tu mám doteď! (smích). Ještě, když jsem jezdil do Rakouska, tak jsem se tam občas stavil na kafe a lidi na to vzpomínali. A ještě dlouho budou… V klubech jsi potkal spoustu dobrých brankářů. V Bohemians Zdeňka Hrušku nebo Petra Koubu, ve Slavii Juraje Šimurku, v Chebu Radka Černého. A v Sigmě Luboše Přibyla, Petra Pižanowského nebo Martina Vaniaka. Je pro útočníka výhodné pro jeho další růst nebo naopak? To bych neřekl. Snažil jsem se dát gól vždy. Mikloškovi jsem dal třeba hattrick a my vyhráli 3:1. To si potom člověk zapamatuje! Potom jsem mu dal ještě jednou gól a ten byl vyhlášen brankou měsíce. Takže slavná křištálová kopačka novoborských sklářů ti unikla jen o fousek? Ano! To bylo za Cheb a ten můj gól se držel na prvním místě jen tři měsíce. Samozřejmě gól má vždy váhu, ale když ten gól dáš známému brankáři, má tu váhu ještě větší! Sigma nyní zahazuje hodně šancí. Co bys, jako bývalý forvard, poradil hráčům v situaci pokud jdou sami na brankáře? Tak to není tak jednoduché. Už jako starší zkušený hráč jsem si říkal, teď to dám technicky, samozřejmě blbě, potom, že to propálím, samozřejmě zase blbě…Takže každý útočník si tím musí projít a vyzkoušet si to sám. V daný okamžik to vyhodnotit nejlépe. Samozřejmě je to o kopací technice a koncentraci. Kolikrát jsem už na malém vápně zvedal ruce a slavil ….(smích). Určitě bych si takto nikomu obecně radit nedovolil. Děkuji za rozhovor. Kluby, v nichž Radek Šindelář (1964) působil: 1971 – 1982: Uničov jaro 1983: Slavia 5-1 podzim 1983: Sigma Olomouc (2. liga) jaro 1984: Slavia 4-0 1984 – 1985: Chomutov (2. liga, hostování ze Slavie) 1985 – 1986: VTJ Žatec (3. liga, vojenská základní služba) 1986 – 1987: VTJ Žatec (3. liga, vojenská základní služba) podzim 1987: Chomutov (2. liga, přestup ze Slavie) jaro 1988: Bohemians 13-6 1988 – 1989: Bohemians 25-6 1989 – 1990: Bohemians 1990 - 1991: Brno 13- 1 jaro 1991: Sigma Olomouc 10-2 1991 - 1992: Sigma Olomouc 16-4 1992 - 1993: Sigma Olomouc 2-0 1993 - 1994: Poštorná (3. liga, přestup z Olomouce) 1994 - 1995: Poštorná (3. liga) 1995 - 1996: Cheb (1. liga, hostování z Poštorné) 23-2 1996 - 1997: Poštorná (3. liga) 21-9 1997 - 2002: nižší soutěže v Rakousku Vysvětlivky: doba, klub, počet utkání, branky Popisky ke kolektivním fotkám: 1. TJ Sigma ZTS Olomouc v sezóně 1983 - 1984. Horní řada zleva: Lauda, Šindelář, Čížek, Kořínek, Mrázek, Schneider, Richter, Kučerňák. Střední řada zleva: Hořava (masér), Juřica, Knapp, Palička, Doležílek, Skříček, Vít, Fiala Jiří, Vyskočil, Navrátil. Dolní řada zleva: Jeřábek, Kalvoda, Brückner (trenér), Fiala Jaromír, Tulis, Hajský, Rak (asistent trenéra), Jegla, Malík. 2. SK Sigma Olomouc v roce 1992. Horní řada zleva: Barbořík, Guzik Michal, Guzik Martin, Látal, Hanus, Hapal, Gottwald, Kovář, Čapka. Střední řada zleva: Kříž, Mucha, Kerbr, Přibyl, Vaniak, Šindelář, Slabý, Kotůlek. Dolní řada zleva: Matuška (asistent), Vaďura, Maroši, Gajda (předseda), Brückner (trenér), Kubíček (manažer), Bokij, Muchka, Vít (masér). Příště rozhovor s Pavlem Hapalem.