Hrával jsem za Sigmu... Rudolf Muchka

16.06.2008 / A tým

„I přes zájem pražských týmů jsem dal přednost Sigmě,“ říká bývalý útočník Rodák z Vysokého Mýta začínal s fotbalem v Chocni. Přes Spartak Hradec Králové se dostal v lednu 1984 do Sigmy. Na Hanou zamířil v devatenácti letech a to i přes zájem pražských klubů. Nelitoval. V sezóně 1983-1984 Sigma vybojovala návrat do první ligy. V třiceti zápasech vstřelila neuvěřitelných 74 branek a při dvoubodovém systému získala 50 bodů. Druhá Zbrojovka Brno měla o patnáct méně. To již v sestavě s Rudolfem Muchkou, který se zapsal do paměti fanoušků jako rychlý a technický fotbalista. Okusil i reprezentační atmosféru v dresu týmu do 21 let. Na zahraničním angažmá se potkal ve Weismainu s Milanem Kerbrem. Dnes trénuje, ale i hraje. A stále dokazuje, že nic neztratil ze své fotbalovosti. Rudo, obligátní otázka úvodem: tvé první vzpomínky na dobu, kdy jsi hrával za Sigmu? Tak první vzpomínky…. Vlastně ty vzpomínky sahají až do doby, kdy jsem hrával za dorost Hradce Králové. Samozřejmě jsem sledoval první ligu, protože jsem byl od sedmnácti členem kádru druholigového Hradce Králové. Na zimním soustředění v Nymburce, kde byl Karel Brückner s áčkem Sigmy, které sestoupilo z ligy, jsme hráli s nimi utkání. Tam mě vlastně poprvé Karel Brückner oslovil. Bylo to v době, kdy bylo jasné, že se postoupí do národní ligy, vedlo se s velkým náskokem. Jaké byly tvé fotbalové začátky? U nás v Chocni byl dobrý žákovský ročník, kdy jsme stále bojovali s Hradcem a Pardubicemi v krajském přeboru. K vrcholovému fotbalu mě dovedl pan Škorpil, dnešní trenér Liberce. Jemu vděčím za hodně. Jeho zkušenosti s dorostem byly obrovské. Na tom soustředění v Nymburce, jak už jsem říkal, tak nás oslovil pan Brückner. Nejprve teda Milana Frýdu a pak mě. Už tenkrát, v dorostenecké lize, jsem dával hodně gólů. Byla se tam na mě podívat Sparta i Slavie... I přes zájem pražských celků jsem se rozhodl, ještě za pana Spáčila, pro Sigmu Olomouc. Takže jsi těch nabídek měl víc… Jak říkám, už jsem vlastně v 16 nebo 15 byl v béčku Hradce Králové, potom jsem šel hned do áčka dorostu. Hrál jsem dvě a půl sezony za ligový dorost, kde jsem průměrně nastřílel pětařicet branek, což už bylo pro pana Škorpila neúnosné, s tím, že to tam leželo na dvou hráčích. Takže jsme s tím Milanem Frýdou trénovali od sedmnácti let s áčkem Spartaku. Přišel jsi do Sigmy, v podstatě jako náctiletý a hned jsi dal čtyři góly. Tvoje střelecká bilance pak již nebyla nikdy lepší. Proč? Ze začátku, když jsem přišel, tak mě pan Brückner nechával volnost. Já byl vždycky zvyklý hrát takového volného hráče nebo většinou na hrotu. V národní lize to fungovalo, v lize se pak trošku změnil herní systém. Nehráli jsme na tři útočníky, tak jako v sezóně 83/84 v národní lize. V lize jsem pak většinou hrál záložníka. Ta volnost mi chyběla, v Hradci jsem měl od pana Škorpila volnost neomezenou, v podstatě jsem se toulal po hřišti a víc jsem byl ofenzivní hráč než defenzivní. Pan Brückner preferoval defenzivu. To mě zas až tak moc nesedělo. To byl asi tak jeden z hlavních důvodů, proč.... Když jsi přišel do Sigmy, seděli v šatně hráči jako Lauda, Příložný, Hajský, Kučerňák, Šišma nebo Kalvoda. Jaké byly vztahy mezi zkušenými hráči a nováčky? Myslím si, že vztahy byly na lepší úrovni než dnes. Byla tam ta přirozená autorita staří, mladí. Byl tam respekt a úcta jeden ke druhému. Já hrozně rád vzpomínám na Jirku Hajského, Zdeňka Koukala - to byli skvělí kluci. Když jsem ještě hrával, tak to nebylo jak dnes. Dostali jsme se dva do kádru v devatenácti, dvaceti letech. Bylo tam mužstvo s věkovým průměrem kolem třiceti let. Byl tam dost velký věkový rozdíl. Střední generace tam chyběla. Musel jsi těm starším vykat? To ne (úsměv). Já byl vždycky drzý (smích). Ani to nikdo nevyžadoval. Přijali mě dobře. Vzpomínky, třeba na Nikiho, musí mít každý….Mě si navíc vzal pod ochranná křídla, když jsme ještě jezdili do Avionu…(smích). Vzpomíná se na to velice dobře a těch historek by bylo moc. Od mládežnických kategorií jsi se pohyboval v útoku. Tato pozice ti zůstala? Později jsem hrál takového ofenzivnějšího záložníka a tam mně to vyhovovalo, protože jsem měl volnost - doprava, doleva, kamkoliv. Neměl jsem problém střílet pravou levou. Tohle mi trošku v první lize chybělo, tak mě to zabrzdilo. Bylo to na úkor defenzivy. To byl asi ten největší důvod, proč se mi zastavila střelecká bilance na čtyřech gólech. Taky jsem ale hodně gólů připravil, byly tam penalty na nás s Oldou Machalou. Myslím, že mi dost scházela ta volnost. Hned následující sezónu skončila Sigma čtvrtá a hrála Pohár UEFA. Ten ročník začal výhrou doma nad Bohemians 6:1. Ty jsi nastoupil za stavu 3:0 a především díky tobě se skóre vyšplhalo tak vysoko. Vzpomínáš si na ten zápas? Abych se přiznal, ne tak úplně. Plete se mi to. Myslím, že to byl tenkrát Český pohár, ale konkrétněji si asi nevzpomenu. Po třech letech jsi šel do Chebu, spolu se Zdeňkem Koukalem, jako kompenzace za Radka Druláka. Byl si tam na vojně a potkal si se s Pavlem Kukou nebo Horstem Sieglem. Jak vzpomínáš na základní vojenskou službu ve fotbalovém prostředí? Na tu dobu vzpomínám velice rád. Z dnešního pohledu, byla ta doba trošku jiná. Na vojnu se chodilo na dva roky a bylo to, myslím si, hodně dobrý a důležitý pro kluky, co měli ligové zkušenosti. Bylo jim umožněno hrát dál fotbal. Vzpomínám strašně hrát na kluky, kteří tam byli jako zaměstnanci, třeba Jarda Šilhavý. Byly to velice pěkné dva roky fotbalového života. Měl jsem tam k dispozici i byt, takže byla žena se mnou, nemusel jsem jezdit do Olomouce. Rád na to vzpomínám. Z Chebu jsi se vrátil a pak začala zlatá éra Sigmy. Ročník 90/91 a třetí místo, první medailové umístění v historii klubu. A úspěch v Poháru UEFA. Tam jsi nastoupil i v domácím utkání proti Realu Madrid… Samozřejmě to byl velký úspěch pro celou Moravu, protože prioritu měla vždycky pražská mužstva. Myslím si, že se udělalo velice dobré jméno Sigmě. Vrátil bych se k tomu prvnímu zápasu v roce 85, kdy jsme hráli v Göteborgu. Tam jsme dostali 4:0. Tam nám myslím hodně chyběly zkušenosti z evropských pohárů. Mezinárodní zkušenosti v té době prostě nebyly možné. Dostali jsme se maximálně na letní soustředění, kde jsme hrávali přátelské zápasy. Ten ročník začalo utkání s Bangor City, pak tam bylo tuším Torpedo Moskva a Hamburg. Poslední byl Real Madrid. V té době jsem už tak pravidělně nehrál a sám na sobě jsem cítil, že bych potřeboval změnu. Ten zápas proti Realu Madrid, který skončil 1:1, byl pro mě poslední v dresu Sigmy. Hned následující sezónu přišel další bronz, ale to už jsi byl v Olomouci jen na podzim. Pak jsi šel do ciziny. Dnes, když si vzpomeneš na svůj odchod, nemyslíš, že odejít v sedmadvaceti bylo předčasné? Neměl jsi raději pokračovat v kariéře v Česku? Bylo to docela složité. Jak jsem řekl, sám na sobě jsem pociťoval, že jsem tu docela dlouho. Klaním se k tomu názoru, že hráč by měl po těch třech, čtyřech letech zkusit změnit angažmá. Pokud se cítí, že už tomu klubu nemá co dát a už se s ním moc nepočítá... Zvažoval jsem tehdy Hradec Králové. Měl jsem nabídku i ze Zlína od Petra Uličného, hráli ale jen druhou ligu a do té se mi nechtělo. Chtěl jsem zkusit zahraničí. Jinou možnost odejít do zahraničí do špičkového klubu jsem měl v dobách 85/86, kdy to nebylo oficiálně možné. Hráli jsme tenkrát Interpohár s Hannoverem… Letěli jsme s nároďákem do Švýcarska a já tam mohl zůstat. Bohužel v té době to nešlo. Navíc jsem měl doma tříměsíčního syna, takže jsem se rozhodl záporně. Jinou konkrétní nabídku z ligového klubu jsem neměl, takže jsem zkusil to zahraničí. Když jsem v roce 92 přestupoval, tak šance dostat se do druhé Bundesligy byla mizivá. Tenkrát byli pod smlouvou hráči mimo evropskou unii a měli pod sebou talenty z Afriky. Ta šance nebyla velká. Odešel jsem tedy do malého klubu Salmrohr, kde jsem zůstal čtyři roky a pak jsem šel do Eintrachtu Trier, který mě chtěl už dřív. Chtěl jsem to prostě zkusit. Nakonec jsi byl v zahraničí osm let. Kdybys měl to své zahraniční angažmá shrnout ... Je rozdíl, když dnes hráči přestupují do klubů, kde mají veškeré zázemí a podmínky. Můžou se starat jenom o fotbal. Člověk šel tehdy do neznáma, neuměl řeč a musel se postarat sám o sebe. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale ty lidi, co si to nezkusili, nedokáží posoudit, jak tvrdé to je. Jak se na cizince koukali a koukají. Dnes bych se nevrátil, dalo mi to opravdu hodně. Stále tam jezdím, mám tam přátele a vzpomínám velice rád. Máš na svém kontě i několik startů za reprezentaci „21“. Spoluhráči Němeček, Němec, Bittengel... Trenér Brückner… Skvělá parta. Dnes se prosazují i jako trenéři. Strašně rád vzpomínám na Jirku Němce. To byl fajn kluk. Měl jsem tu možnost hrát s Vencou Němečkem, Lubošem Kubíkem nebo Pavlem Černým již v Hradci. Já byl v podstatě jediný, kdo z Hradce odešel na Moravu. Všichni moji spoluhráči, kteří se mnou hráli v dorostu, skončili ve Spartě nebo Slavii. To bylo takové specifikum. Jirka Němec i Bittengel byli skvělí kluci, vždycky jsme se na jedenadvacítku těšili. S tím, že já jsem byl na vojně, takže mě to potěšilo ještě víc (smích). Byla to krásná léta. Vzpomínám si na tu éru, když jsme začínali hrát v roce 84 ligu. Hráli jsme v záloze s Oldou Machalou. Na tu dobu jsme podávali velice dobré výkony. On měl dvacet já jedenadvacet let po návratu z vojny. Dveře do nároďáku byly pro nás ale v podstatě zavřené...To byla ta naše smůla….Kdybychom byli v Praze, tak bychom tu šanci dostali. Pojďme do současnosti. Hraješ ještě nebo již jen trénuješ? Trénuji Nové Sady, kde jsem do léta a aktivně hraji za Sokol Bouzov, kde mě přemluvil kamarád. Pokud to jde a zdravíčko slouží, rád si zahraji. Máme tam výbornou partu kluků, každý si tam jede opravdu odpočinout. Zatím mě to baví, zdraví slouží, tak proč toho nevyužít. Zahraješ si i za starou gardu Sigmy? Rád vidím kluky, s kterýma jsem hrával. Ono to má něco do sebe. Jezdíme na turnaje, v létě odehrajeme pár zápasů. Člověka to potěší a účastním se toho opravdu rád. Pokud na nás tedy nenastoupí dvacetiletí kluci, to už je trošku problém (smích). Fanoušky bude jistě zajímat i tvé současné zaměstnání… V personální agentuře, mám pod sebou Německo a Lucembursko jako personální ředitel. Takže docela dost cestuji. Ale rád se vracím samozřejmě domů (smích). Děkujeme za rozhovor. Kluby, v nichž Rudolf Muchka (1965) působil: 1972-1980 Choceň 1980-1984 Spartak Hradec Králové 1984-1985 SK Sigma Olomouc 23/4 1985-1986 SK Sigma Olomouc 18/0 1986-1987 SK Sigma Olomouc 21/1 1987-1988 RH Cheb 23/1 1988-1989 RH Cheb 21/3 1989-1990 SK Sigma Olomouc 20/0 1990-1991 SK Sigma Olomouc 16/0 1991-1992 SK Sigma Olomouc 9/0 1992-1996 FSV Salmrohr 1921 1996-1998 SV Eintracht Trier 05 1998-1999 SC Weismain 2000-2001 LeRK Prostějov 11/1 (2. liga) 2001-2002 LeRK Prostějov 12/0 (2. liga) 2002-2007 nižší rakouské soutěže 2007- Bouzov Bilance v 1. lize: 151 utkání/9 branek Bilance ve 2. lize: 23 utkání/1 branka Bilance v reprezentaci „21“: 7 utkání/0 branek