Hrával jsem za Sigmu…Vlastimil Petržela (1953)

05.04.2007 / A tým

Byl jeden z mála mrazivých podvečerů letošní zimy, když jsem přišel za trenérem Petrželou na hrací plochu Androva stadionu. Kouč Sigmy, evidentně v dobrém rozmaru, sledoval své ovečky, jak krouží ve skupinách pod nouzovým osvětlením tribun. Hráčům právě začínala zimní příprava, jakou většina z nich ještě nezažila. Trenér, s pověstí rasa, začal vzpomínat na dobu, kdy hrával za Sigmu. Zrodila se tak myšlenka na seriál o bývalých hráčích Sigmy. "V Olomouci jsem prožil své nejkrásnější fotbalové období." Co si vybavíte při pohledu na fotografii týmu Sigmy, který vedl trenér Karel Brückner? No jo…(úsměv). Honzík Tichý…, tvůj otec…, Honza Chladil, ten měl nohy jak špalky. A tu sílu v nich! Pavel Beneš! To byl hráč. On měl boží nohy! Standa Skříček, poctivej kluk, Peťa Uličnej, ten jeho vyčůranej výraz…(smích) ten mu zůstal dodnes. A když se podíváte na fotografii z utkání? Tenhle zápas si pamatuji, vyhráli jsme nad Opavou 4:1. To si tak pamatujete všechny zápasy? Tenhle ano, to byl můj první zápas za Sigmu. A já připravil tři góly! Já vždycky utekl a dal jsem to někomu před prázdnou bránu. Já to tady miloval! Já vždycky říkal, že v Olomouci jsem prožil své nejkrásnější fotbalové období. Sice krátké, ale mně připadlo hrozně dlouhé a bohaté. Ve všech směrech, nejen fotbalově, ale i společensky. Dostudoval jsem tady fakultu. Tenkrát jsem kvůli státnicím ani nejel na mistrák do Neratovic. To by bylo poslední utkání, které bych za Sigmu odehrál. Ale státnice jsem zdárně udělal. Z kluků jsem byl myslím jediný. Když se na ty fotky dívám, tak si vybavuji atmosféru. Ochozy byly vždycky plné. My jsme tady byli tenkrát hrozně slavní. Ale byla tady i výborná házená, 1. liga hokeje a box. Tenkrát tady boxoval Rosťa Osička a další kluci, kteří tady byli na vojně. S Rosťou jsem se potom potkával v Praze. Ale fotbal tomu jasně kraloval. Na hokej nechodilo tolik lidí. My měli i výborné výsledky v poháru. Šli jsme až do semifinále. Na Dukle, týmu kolem Vízka, se prohrálo 5:0. Ale to jsem si já už nezahrál, protože jsem musel na vojnu. Jak si chlapec z Kralic plánoval fotbalovou kariéru? Vysnil jsem si první ligu a reprezentaci na mistrovství světa. Obojí se mi splnilo. S fotbalem jsem začal, když mi bylo sedm, v šedesátým roce. To si pamatuji přesně, protože ten rok vystartoval Gagarin do vesmíru (smích). A já startoval do fotbalu. Byl jsem malej a tak mě dali na levé křídlo. Tam dávali vždycky ty největší blbce. Nevím, jak se to stalo, ale my třeba prohráli 17 : 1 a ten jediný gól jsem dal já. Protože mě ani nikdo nehlídal. Ale postupně jsem vyrostl a ve čtrnácti jsem už hrál nejen za dorost, ale i za muže. A při jednom z prvních zápasů si mě vyhlédli z Prostějova. Myslím, že to byl Kolda. To už byla pro mě změna. Ligový dorost cestoval k utkáním na delší vzdálenosti a hrál úplně jiný fotbal. Navíc jsem brzy hrával i tři zápasy za víkend. Za krátko přišla nabídka z Brna, ale táta mě nepustil. Říkal, že jsem ještě nevyzrál. To jsem se na něj jedenkrát zlobil. Přitom já chodil v Brně na střední a potom i na vysokou. Takže jsem tam stejně žil a na fotbal jsem chodil. Ale jen se dívat. Hrávat jsem jezdil na víkend za OP Prostějov. Dal jsem v sezóně 35 gólů, nejvíc v soutěži. No a to se pan Cezemský ze Zbrojovky objevil podruhé. Ale už jednal se mnou, osmnáctiletým klukem. Zbrojovka Brno měla tenkrát silnou sestavu. Nebál jste se, že se neprosadíte? Říkal jsem si, že na to nebudu mít, že první liga je první liga. Ale když mi předložil finanční nabídku a zařídil ve škole individuální plán, souhlasil jsem. Táta to nemohl skousnout. Začal jsem tam hrát s béčkem, ale trénoval jsem za áčko. Dařilo se mi střelecky. Měli fotbalově výbornou partu kluků. Pepa Mazura, Míra Bureš, Karel Jarůšek, Laďa Kučerňák a další. Výborně složené mužstvo, které se fotbalem bavilo. No a postupně jsem se dostával do nominace na utkání áčka. Za trenéra Masopusta jsem už byl v základní sestavě. No, ale co se nestalo, přítelkyně otěhotněla! (smích) A já se za ní vrátil do Prostějova. Přišel tak fotbalový přestup z Brna do Prostějova a školní do Olomouce na Univerzitu Palackého. A to už nebylo daleko k angažmá v olomoucké Sigmě… Hrál jsem 3. ligu za Železárny Prostějov. Měl jsem spousty nabídek, ale tchán všechno házel do koše. Nebožtík Hadamczik mě táhl do Opavy…Ale objevil se i trenér Máčala a že by mě chtěl. Potom to už nabralo rychlý spád a v průběhu jarní části sezóny 1974-1975 jsem naskočil do Sigmy. Roky to byly krásny! Ze začátku to jako trenér vedl Kája Brückner, potom se vyměnili s Milanem Máčalou, který byl do té doby v pozici asistenta. Byla to fantazie. Vzpomínám na Máčalovy přípravy. Vidím to jako teď. Stoupl si k černé tabuli, namaloval soupeřovu jedenáctku a začal jednoho po druhém škrtat: „tohle není fotbalista, tohle je hroch, tenhle neumí běhat, tenhle neumí skákat,…“ Až je všechny vyškrtal! A Uličný se přihlásil a ptá se: „a trenére, s kým my to teda vlastně hrajeme?“ A my hráli se Zbrojovkou, mistrem ligy! (smích) Tady vůbec byla strašná sranda. Už od prvního vstupu do kabiny. Když mě Karel Brückner posadil vedle Uličnyho. Na druhou stranu mu posadil Šišmu. Celá šatna věděla proč, jen já nevěděl, proč mi tak pečlivě Karel vybírá místo. Všichni čekali reakci Uličnýho. Ten se podíval na Šišmu, pak na mě a povídá: „kur.. Karas, to mě děláš schválně?! Další takovej!“ (smích) A proč Vás tam tedy posadil? To nemůžu říct. On by se Petr Uličný zlobil! (smích) Jaké to bylo hrát pod trenérem Brücknerem? My si všichni tykali. Předtím jsme spolu hrávali, ale respektovali jsme je jako fotbalisty i trenéry. Karas byl jako trenér výborný, ale měl takové nevyzpytatelné věci! Bylo s námi hodně starších kluků, kteří už hrávali ligu. Honza Homola z Plzně, dost jich bylo z Třince. No a těm dělal věci! Třeba se ve třetí minutě utkání objevila nahoře tabulka na střídání a on jednoho z těchto kluků střídal! Důvodem asi nebyla špatná hra? Sám nevím proč, ale ty kluky to sráželo. Když jsem se na to vyptával, tak mi bylo řečeno, že on to tak dělal už jako hrající trenér. Někoho vystřídal a postavil sebe. No já jsem se samozřejmě taky dočkal. Jeli jsme hrát do Benešova. Předtím jsme doma nevyhráli. Po cestě se nám porouchal autobus, takže zpoždění. Benešov nás nechal aspoň naobědvat. Ale udělali chybu, protože prohráli! (smích) Ale před utkáním Karas načmáral na tabuli sestavu, já koukám a nikde se nevidím. Tak mu říkám: „Karle, tys na mě zapomněl.“ Jen mávl rukou a řekl: „ale nezapomněl, buď v klidu.“ (smích) Já zuřil. Kluci mě uklidňovali, neboj se, on tě postaví. Zápas začal a co čert nechtěl, Honza Chladil, asi v 8. minutě, do té doby náš nejlepší hráč, myslím, že dal dokonce vedoucí gól na 1:0, se zranil. Roztrhli mu hlavu v nějaké srážce. Tak mě Karas poslal na hřiště. Jenže Benešov na začátku 2. poločasu vyrovnal. Najednou se zvedla tabulka na střídání. Já se na ni ani nedíval, ale když se nikdo k odchodu ze hřiště neměl a všichni se koukali po sobě, tak jsem se přece jen podíval. „To číslo mám já!“ řekl jsem si. (smích) Tak to jsem byl podruhé nasr…Ale nakonec jsme vyhráli. Vyříkali jste si to po utkání? Čekal jsem na něho v pondělí na tréninku. Ale oni jezdili vždycky v pondělí do školy a trénoval nás Ota Spáčil (pozn. tehdejší sekretář klubu). Karel mu dal vždycky pokyny. My byli sice lumpici mimo hřiště, ale fotbal jsme měli rádi a tak jsme chodili na tréninky poctivě, byť tam trenér nebyl. Karla jsem se dočkal. Nařídil mi, ať na něj počkám v pátek po tréninku. Přišel jsem na hřiště. On už si tam kopal. Tak jdu za ním. Povídá, že má zprávy, že jsem celý týden výborně trénoval. Tak jsem čekal, co bude dál, tma jako v pytli, kolem osmé večer. A on mě začal učit kopat šajtlí a la Toschak (pozn. John Toschak, bývalý anglický fotbalista). Mu to šlo, s tou jeho čtrnáctkou nohou! (smích) Ale já to nemohl furt trefit, toho jeho Toschaka. Navíc jsme tam byli sami, takže já lítal i pro balóny jako podavač. Až jsem mu musel říci, že druhý den hrajeme, že nebudu moct ani chodit. Tak jsme toho nechali. Druhý den jsme hráli s Frýdkem Místkem a já dal dva góly! Těsně před koncem mě vystřídal, ale abych se dočkal aplausu. No a od té doby se mi nic podobného jako v Benešově už nestalo. Ale prošel jsem si tím taky. Pro hráče nic příjemného. Jako trenér jste to hráči nikdy neudělal? Bylo to i mě velmi nepříjemné. Ale jsem zastáncem to stejného. Udělal bych to také. Několikrát jsem o tom přemýšlel. Když ten hráč špatně do utkání naskočí, tak je lepší ho vystřídat. Protože se nechytí. A já do toho utkání naskočil špatně, protože jsem byl uraženej a na to jsem neměl právo. Já se neměl co urážet. Ten trenér má právo vybrat si hráče, které potřebuje. A jestli si hráč myslí, že třeba dává góly a že je tedy automaticky v základu, tak se mýlí. Já mu dal tedy potom za pravdu. S Máčalou to byli nejlepší trenéři, pod kterými jsem hrával. Karel byl víc do party. Vzpomínal jsem na něj i ve Slavii, kde mě měl rád Pepi Bican. Byl jsem podobnej typ, dával jsem góly technicky, žádné rány. Vždycky za mnou po zápase přišel a říkal: „Vlastičku, tak se mají dávat góly!“ (smích) A já mu říkal: „to mě učil pan Brückner.“ (smích) Vzpomněl byste si na sestavu z té doby? Tak z těch kluků bych, myslím, dokázal vyjmenovat celou sestavu. A jich bylo samozřejmě víc, co se jich tady vystřídalo. Tak schválně... Tak na beku tvůj táta, ten hrál celou tu dobu, co jsem tady byl. Honza Tichý, přední stoper. Zadní stoper..... tam se to střídalo. Milan Máčala byl první, ten jen krátce, protože už měl roky. Zakončoval to Peťa Uličný. Střídali se tam ještě další kluci jako Standa Skříček. Hlavně tady na těch postech, protože na beku byl tvůj táta a ten byl „nezastřelitelnej“. (smích) Vlevo hrával Dan Matuška. Nebo také v halvu. Ale Dan nehrával pravidelně. V záloze Honza Chladil a Jirka Navrátil. To byli kouzelníci. Kdo s nimi hrál defenzivu, teď nevím, ale myslím Laďa Kučerňák. Vlevo hrál Zdeněk Čížek. Vpředu Pavel Beneš, nejlepší fotbalista jakého jsem kdy viděl. Famózní útočník. Ten by se i dnes prosadil. A vlevo se točil Málek, pak přišel Knofla (pozn. Ivo Knoflíček). To byl útok! Ale abych na někoho nezapomněl. Třeba Jirka Navrátil, tomu nesebral nikdo balon. Ten když šel….a tak chodí dodnes. Nedávno jsem ho viděl. On když vystupoval z autobusu, tak si lidi říkali, co to je za důchodce. A on to byl nejlepší chlap na hřišti! (smích) Jak byste viděl v dnešním fotbale útočnou dvojici Petržela – Knoflíček? Prosadila by se i dnes? Stoprocentně! Fotbal je sice rychlejší a dynamičtější, ale my uměli kopat! Nebáli jsme pracovat s míčem, jako někteří dnes! I takticky jsme to měli propracované. Na to byl Karel třída. On se tím bavil. Ale ten náš útok nebyl jen ve mně a Knoflovi. Mozkem toho útoku byl Pavel Beneš! Já to většinou rozjížděl a dával to Knoflovi před prázdnou bránu. Ten dal gól a byl pak nejslavnější. (smích) Bylo to hrozně fajn. My jsme si rozuměli. Nějaká závist, to mezi námi neexistovalo. Knofla přišel z Brna, s tím svým hantecem, byl mladej a my mu pomáhali. Trenér Máčala to s ním navíc uměl. A dnes, kdybyste Vaše bývalé spoluhráče potkal, poznal byste je i na ulici? Já obličeje poznám, ale nevím, kam je zařadit. Tady (pozn. ukazuje na fotografii) vidím Standu Skříčka. Ale na ulici bych ho dnes asi nepoznal. Když jsem jako nováček přijel do Prahy, tak jsem většinou zdravil herce. Jel jsem poprvé na eskalátoru z metra a proti mně jede pán v klobouku. Vypadal jako někdo od nás z Kralic. „Dobrý den,“ říkám mu. Ten kouká, kdo ho to zdraví. Nepoznal mě, ale na pozdrav odpověděl. No a já až večer doma u televize zjistil, že to byl herec Bronislav Poloczek! (smích) Já ho znal, ale z televize, ze seriálu. A tak si dnes připadám já! (smích) Jak jste dokázal skloubit vrcholový sport se studiem. Jak moc to bylo náročné? Těžko, opravdu těžko. Už tenkrát to bylo těžké. Měl jsem sice individuální plán, ale někteří učitelé jej nerespektovali. Studoval jsem obor tělocvik – zeměpis. V zeměpisu žádné úlevy nešly. Tam jsem musel být na všech hodinách. V tělocviku se dalo něco obejít. Fotbal a hokej. Tam, kde se předpokládalo, že to umím, jsem chodit nemusel. Ale třeba v plavání mě Talpa dusil! Když jsem přijel ze školy a z tréninku, zbitej jak pes, tak se manželka zavřela se synem v pokoji, aby mě neslyšeli, jak se učím. Naštěstí jsme měli velký byt, sice nevybavený, ale prostorný. Tak jsem měl v jednom pokoji jen molitan na zemi a lampu nad sebou. Učil jsem se do pěti do rána, chvíli jsem usnul a zase jsem valil do školy. Mně nevadilo, že bych zkoušku neudělal. Styděl bych se ale, kdybych u zkoušky neuměl. Zajímavé bylo, že u učitelů, kterých se všichni báli, jsem já měl jedničky. Z anatomie, fyziologie, biologie. Dokonce i psychologie, u Čížkové, to byl zázrak! „Do Slavie odešli ještě před postupovou sezónou výměnou za Lubomíra Juřicu a hostování Petra Čermáka také útočník Ivo Knoflíček a místo návratu do Sigmy z vojny k 1. 1. 1982 i další bývalá opora mužstva Vlastimil Petržela. Tím byla Sigma silně oslabena ještě před zahájením svého ligového působení.“ (Z knihy „SK Sigma Olomouc, 1 + 20 ligových sezón“) Přes základní vojenskou službu v Chebu jste se dostal do pražské Slavie. Měl jsem se vrátit, ale tenkrát nebyly takové smlouvy. A mě tehdy naháněly kluby jako Baník, Brno, Sparta, Slavie. Hlavně poslední dva kluby. Zvažoval jsem také dle trenéra mužstva. Slavie zrovna také přemýšlela o změně trenéra. Byl jsem v situaci, kdy mi byli ochotni splnit téměř všechno. Tak jsem jim řekl, že chci Milana Máčalu. Oni se s ním spojili a asi si rozuměli, protože se domluvili. Mezi kluby jste nezmínil Sigmu. Neměl zájem olomoucký klub nebo Vy? Chtěl jsem se vrátit! Ale mě se strašně dotklo, že za mnou všechny kluby jezdily a předháněly se v nabídkách, jen z Olomouce se nikdo neozval. Možná si tehdejší vedení klubu myslelo, že se automaticky vrátím…Tak jsem si řekl, že se zařídím po svým. Mnozí si řeknou, že jste vyměnil Sigmu za peníze…. Ano, někteří můžou říci, že jsem šel do Slavie pro peníze, ale já chtěl hrát fotbal. Sparta nabízela dvakrát víc! Měl jsem rodinu, po dvou letech na vojně jsem ji potřeboval zabezpečit. Kdybyste měl porovnat hráčské kolektivy v Sigmě, Chebu a Slavii… To se nedá srovnat. Ale to není pouze tím, že je Olomouc jiná než Praha. My jsme měli opravdu výbornou partu. Nikdo se neurážel, když nehrál. Jo, byly tam excesy mezi hráči a trenérem. Ale mezi hráči nikdy. Uměli jsme se společně pobavit. Co bys chtěl, když máš za parťáka Uličnýho, Kučerňáka, Navrátila a jiný šoumeny. Já jsem jim za to vděčný, protože to byly nádherné roky. V Chebu jsem si zase zapsal první ligový start. Probojovali jsme se, díky mé brance v utkání s Trnavou, do poháru Intertoto…. To jsou také krásné vzpomínky. Ale v Olomouci to bylo stejně nejlepší. Třeba když jsme měli po zápase společný večírek, tak na něm byli všichni hráči i s manželkama. Tady to bylo všechno výjimečné. V Chebu i ve Slavii jsme také chodili, ale po skupinkách. Kdybychom tady vydrželi a hráli dál ve stejném složení…..(pozn. zasní se). Byli jsme ještě relativně mladí….Kdyby Knofla (pozn. Ivo Knoflíček) neodešel, já kdybych zůstal,….(pozn. opět se zasní). Jsme to válcovali, nebožtík Pavel Beneš jako mozek útoku. To byl mančaft! Takže kdyby nebyla vojna povinná nikam byste nešel? Nééééé! V žádném případě. Já jsem tady byl hvězda. Měl jsem se jako prase v žitě. To už jsem dělal kapitána, myslím zrovna po tvým tátovi. Proč bych odcházel, to bych byl blázen! Angažmá ve Slavii nemělo dlouhého trvání. Proč? Dvakrát po sobě urvaná achilovka a skončil jsem v plném invalidním důchodu. Dva roky jsem bral jako invalida 1750 korun. Na rodinu s dvěma dětmi. Než jste se zranil, připsal jste si dva reprezentační starty. Jak na ně vzpomínáte? Jak jsem řekl, byl to můj další splněný sen. Ale i když jsem měl formu, v reprezentaci jsem byl svázaný větší zodpovědností než v lize. Nedokázal jsem se uvolnit. První zápas jsem nastoupil na mistrovství světa ve Španělsku proti Kuvajtu na druhý poločas. Remizovali jsme tenkrát 1:1, vyrovnával Tonda Panenka. Já se ale zranil hned v úvodu poločasu. Dohrával jsem zraněný a tím jsem si ublížil. Mohl jsem toho odehrát víc. Druhý start jsem měl v kvalifikaci na ME na Kypru. V širší nominaci jsem se držel ale stále. Tak jste se dostal k trenérskému řemeslu… Po dvou letech jsem se vrátil do Slavie, chtěl jsem trénovat mládež. Ale nakonec mě vzali jako asistenta k áčku. Asi po desátém kole odvolali trenéra Jareše a já to převzal. Vzal jsem si asistenta Frantu Zlámala, o kterém jsem věděl, že mě nepodrazí, a my za ten půlrok neprohráli ani jeden zápas. Měl jsem ale silný hráče. Stačilo mužstvo poskládat tak, aby ze sebe hráči dostali vše, co v nich bylo. Věděl jsem třeba, že Karel Jarolím je na straně hřiště zašitý a nesedí mu to, tak jsem ho dal doprostřed. Máte pověst rasa, který dává hráčům pěkně do těla. Jak jste na tom byli po této stránce jako hráči vy? Běhali jsme hodně. Karas (pozn. Karel Brückner) nás honil, až se z nás hulilo. Hodně jsme běhali čtyřstovky. Ty přípravy za něj byly dost tvrdé. Vybavuji si ten lesík, ten mě straší ve snech ještě dnes. Kostel, hřbitov,….tam nám Karas vytýčil dráhu, něco mezi čtyřma a šesti stovkami metrů. Za ten týden jsem z ní měl vyrážku. Na hřišti se trénovat nedalo, protože tam bylo plno sněhu. A Karel nám dal vždycky ještě švihadla, která nešla z toho sněhu ani vytáhnout. Trénovali jsme opravdu hodně. Na to, že jsme občas poseděli, pokecali a zahráli karty, jsme zvládli dost. Ale to je právě o tom, že ten náš kolektiv byl tak silný. Nikdo nic nevypustil. Karlos (pozn. Karel Brückner) už o půl sedmé ráno křičel: „stáváme, stáváme!“ Měl úžasnou vitalitu. A večer hrál zase karty. A Ulička (pozn. Petr Uličný) s ním. Ten to ale neuměl a furt prohrával. My jsme hráli velmi vášnivě karty. To bylo karbanicky mužstvo. Skončil zápas, jeli jsme domů, autobus ještě nevyjel a my už zase hráli karty. Celkem dost Vašich spoluhráčů z té doby se pak stalo trenéry. Mimo Karla Brücknera a Vás ještě Petr Uličný, Milan Máčala, Dan Matuška, Jan Chladil, Jiří Navrátil. Čemu to přičítáte? Určitě to není obvyklé. Z Olomouce nás je hodně. Není se co divit. My byli opravdu neskutečná parta fotbalistů. Nemůžu zapomenout na Rosťu Vybírala. Takový lumpik, ale geniální fotbalista. Pak odešel do Bohemky. Tady byl se mnou jen půl roku. V úvodu jste mluvil o splnění dvou fotbalových snů, toho ligového a reprezentačního. Máte ještě nějaké fotbalové přání? Mám. Zahrát si aspoň semifinále Ligy mistrů. Byl jsem tomu blízko…(zasní se). Děkuji za rozhovor. Kluby, v nichž Vlastimil Petržela (1953) působil jako hráč: 1960-69: Kralice 1969-72: OP Prostějov (krajský přebor) 1972-74: Zbrojovka Brno (1. liga) 1974-75: Železárny Prostějov (3. liga) 1975–80: Sigma Olomouc 1980-81: RH Cheb (1. liga) 1982-85: Slavia Praha (1. liga) Vysvětlivky: doba a klub Popiska ke kolektivní fotce: Tým Sigmy z roku 1978, označený v Almanachu vydanému k 60. výročí klubu jako „nejúspěšnější mužstvo v šedesátileté historii.“ Sedící zleva: Vít J., Fiala Jar., Beneš P., Chladil J, kapitán Rak F., Uličný P., Matuška D., Navrátil J., Kubíček J. Druhá řada zleva: trenér Máčala M., Šišma V., Petržela V., Čížek Z., Tichý R., Dostál R., Skříček S., Kučerňák L., asistent trenéra Jiskra J. Třetí řada zleva: Vítek V., Málek P., Kořínek Z., Krupička M., Chytil B. Příště rozhovor s Josefem Muchou.