J.Chladil a J.Vít slavili kulatiny

18.12.2009 / A tým

V těchto dnech oslavili bývalí hráči Sigmy Jan Chladil a Jiří Vít kulaté životní jubileum. Oběma přejeme hodně zdraví, štěstí, životních úspěchů a mnoho spokojenosti do dalších let. Při této příležitosti vám znovu nabízíme „Hrával jsem za Sigmu“ s Honzou Chladilem a Jirkou Vítem, pro které byla a stále je Sigma jejich život. Hrával jsem za Sigmu...Jan Chladil (*1949) „I když se nedařilo, tak fanoušci věděli, že každý z těch kluků co byl na hřišti, tam nechal úplně všechno,“ říká bývalý záložník Olomoucký rodák začínal s fotbalem v městské části Nový Svět. Jeho cesta do Sigmy však byla dlouhá. Přes fotbalový klub z Nových Sadů, pražskou Slavii a ostravské Vítkovice se vrátil na Hanou v létě 1975. Byl v týmu, který vybojoval pro Olomouc nejvyšší fotbalovou soutěž o sedm let později. Konec hráčské kariéry působil v nedalekých Hranicích. V dresu staré gardy však stále dokazuje své fotbalové kvality. V Sigmě i trénoval. Devět let vedl juniorku, kterou převzal po Petru Uličném. Dnes vede technický úsek Sigmy. Při našem setkání si rozložil před sebe fotky a okamžitě se rozpovídal o době, kdy hrával za Sigmu… ….Jééé, tady je ještě Honza Tichý….. Milan Franků a tvůj táta hráli beky, tady je Honza Gomi (Jan Gomola, pozn.)….To byla ta naše parta. Co se mi dál vybaví? Vstup do něčeho, co jsem před tím tak neznal, protože jsem byl doma. Pár těch kluků jsem znal, když jsem ještě byl v dorosteneckém věku. Jako byl Honza Haník, Jirka Vít, co jsme se trošku znali. A navíc, ještě než jsem odešel na takovou minizkušenou do světa, do Slavie a do Vítkovic, tak jsem tady nějakou krátkou dobu působil. Na zkoušce, asi 14 dní, tři týdny, to tady trénoval ještě pan Šindelář. A to tady byli ti kluci, co já si pamatuji z toho dorostu. No a v roce 1975, když jsem přišel v červnu, tak tady…..teď to vidím (zadívá se na fotky, pozn.)…. ještě hrával Milan Máčala, pravý obránce Franta Rak, Frank, Pavel Beneš a trenér Brückner. Bylo to pro mě nádherné, protože byla výborná parta a každým rokem šla kvalita nahoru. Kádr se postupně doplňoval. No a tady je rok 1977 (ukazuje na fotky, pozn.), to už tady byl Palička, Matuška…. Zmínil jste Karla Brücknera. Zkuste porovnat trenéry, kteří Vás v Sigmě vedli… Když projedu ten svůj fotbalový život, tak se přikláním k tomu, co už řekli určitě kluci mladší několikrát přede mnou, že z těch trenérů si každý vezme něco. Ale ten Karel je z nich dominantní. Měl samozřejmě své povahové vlastnosti….Třeba veškeré nepříjemné věci řešil vždy Milan (Máčala, pozn.). Třeba zužování kádru. Nedá se zapomenout na trenéra Dočkala. Mám nádhernou vzpomínku (ukazuje na fotku, kde je s Petrem Uličným, pozn.). Petr tady už půl roku nebyl, šel v zimě do Hranic. Tady se vrátil jen na rozlučku. Hráli jsme doma s Interem, když jsme se loučili. To tady chodilo lidí…Já šel za Dočkalem a říkám, že chci odejít. Měl jsem už roky. On mi řekl, že tady zůstanu, že to buď přežiji nebo zdechnu, ale že vydržím! Za pana trenéra Dočkala (ironicky, pozn.) to byly opravdu hrozné metody….Kluci na to asi vzpomínali již přede mnou. On mohl trénovat opravdu jen nějaké armádní mužstvo. Na tu dobu to byly strašné tréninkové dávky. On v tom ale nebyl sám. Pověstný tím byl Zachar, když trénoval Spartu. Třeba 16 km rychlostní vytrvalost…To bylo fakt neskutečné. Jak jsme to mohli přežít, nevím (úsměv). Dvě a půl hodiny trénink! Člověk na to časem zapomene. Jeho příchod sem byl ale chybou. Práce Karla (Brücknera, pozn.), spěla k fotbalovosti. Čížek, Jirka Navrátil…To byli fotbalisti. My když přijeli někam do Čech, tak všichni hleděli. Oni byli zvyklí na Třinec, Vítkovice, oba Frýdky, Opavu. Ti to vždy mydlili. My ale hráli pěkný fotbal. Typicky český, ale s něčím navíc. A slavili jsme s ním úspěchy. Karel (Brückner, pozn.) rád odehrál sezónu ve dvanácti lidech. Nerad do toho zasahoval. Měl své oblíbence, které toleroval, ale oni mu to vraceli třeba střílením branek nebo něčím, co přinášelo body. Dočkal, ten mě nechal běhat ve dvaceti centimetrech sněhu ve skupině s Navrátilem, Honzou Tichým, tvým tatíkem….S takovýma lehkonohýma běžcema! Já měl vždy zadek, stehna jak Honza Maroši. Opravdu dvě a půl hodiny trénink! A jak na nás řval….Jednou švihl v kabině do emulze, ta se rozprskla klukům po oblečení! Na koho ze svých spoluhráčů nejvíc vzpomínáte? Protože jsem tady působil dlouhou dobu, tak těch spoluhráčů bylo strašně moc. Určitě nejvíc na ty první kluky. Na Pavla Beneše asi nejvíc. Myslím si, že to byl na tehdejší dobu výborný ligový hráč. Jenže měl zdravotní potíže. Měl spoustu nabídek. Byl i takový svůj, prostě Beny. V tu dobu ještě Jirka Vít, Honza Haník. No a postupem času se to doplňovalo dalšími hráči. Přišel Petr Uličný, Zdeněk Čížek, Jirka Navrátil, Laďa Kučerňák....Pomalu se to omlazovalo…Kluci Fialovi, Palička a pak generace ještě mladší, Pučálka, Doležílek…Řekl bych, že jsme měli dobrý pocit z toho, když byly výsledky. Tak nás i hra všechny bavila. Parta byla po celou tu dobu úžasná! Nemůžu říct, že se hráči po domácím zápase rozprchli…Po domácím utkání se šlo sednout. Samozřejmě měli jsme pár průserů, ale to k tomu patřilo. Kluci hrávali karty. Peťa Uličný, Navrc (Jiří Navrátil, pozn.), Laďa Kučerňák….No a s příchodem Laudy to zase nabralo trochu….(smích). Bylo zvykem po každém utkání doma chodit prodávat párky, klobásky a pivo. Samozřejmě kdo nehrál, kdo byl třeba zraněný. I s manželkami. Táta ti to potvrdí, on s Brücknerem tu starou garáž, ze které vznikl bufet, obíjeli dřevem taky. Za utržené peníze, které se rozpočítaly, se jelo po sezóně do Bulharska. To jen potvrzuje, jaká tady byla parta. Když se přijelo z venkovního utkání, sedlo se někde s klukama z hokeje, basketu či boxu. Tak to tady fungovalo. Dodnes se hodně kamarádím s Laďou Kučerňákem. Máme vždycky krásný pocit, když se tady sejdeme před vánočními svátky. Už asi 12 let se scházíme na takovém vzpomínkovém večeru tady v prostorách stadionu. To vytáhneme fotky a vzpomínáme, co jak bylo…I to je potvrzení toho, že ta parta tady byla. Samozřejmě, byli i tací, kteří do té party nepatřili. Jako v každém jiném kolektivu. Byla tam i kvalita a starší hráči si udělali pořádek! Marodka? Ta za nás nebyla. Když to dnes někdy vidím…(nevěřícně kroutí hlavou). V klubu stále působíte. Zkuste porovnat život trenérů a hráčů tehdy a dnes.Museli jste skloubit zaměstnání a fotbal… Já si myslím, že nám to ani nepřipadlo nějak divné, protože tak to bylo zajeté. Měli jsme tu výhodu, že jsme měli kratší pracovní dobu. Chodili jsme z práce dřív a trénovalo se ve 13 nebo 13:30. Potom, s postupem času, kdy se to dostalo až do téměř vrcholné podoby, tak tam už, myslím poslední půlrok, se do práce nechodilo. Samozřejmě, když to srovnám s dneškem, tak je to trošku úsměvné, ale myslím si, že v tu dobu o tom nikdo ani nepřemýšlel. No a srovnání? Myslím, že ta doba to nese sebou. Jednak ta kvalita, i když někdy je to v uvozovkách. Mám ten pocit, že tam chybí trošku toho srdíčka. Taky bych řekl, že se změnila hodně třeba metodika. Už není možné v tom objemu fotbal spojit se zaměstnáním. Profesionalismus je v tomto asi již jinde. Na jednu stranu je to krásné, být profesionálním fotbalistou, někdy je to i o štěstí, co si budeme říkat, na druhou stranu to není jednoduché. Za nás byla lepší parta. Forma odměňování byla jiná. Jedna krásná vzpomínka na toto téma. Za Brücknera, zeptej se tátu, skončil trénink, žádný příkaz, každý vzal jednu rouru, spojila se hadice, někdo pustil vodu a zakropilo se hřiště. Skončila sezóna a my všichni naběhli na hřiště a drnovali jej. To jsem si v té době ani neuvědomoval, že to jednou budu dělat. To bylo také o tom přístupu Karla (Brücknera, pozn.). Často hráči Vaší generace zmiňují slovo parta. Když jsem dělal rozhovor s trenérem Petrželou, tak zmínil v této souvislosti právě Vás. Je to také tím, že jste dokázal skloubit sport s hudebním nadáním? Řekl bych, že my, co jsme narození dřív, tak pamatujeme nástup Beatles a všech tady těch skupin co byly. No a samozřejmě každý kluk, který jezdil na čundr, tak musel umět hrát na kytaru. Já jsem chodil ještě navíc na harmoniku, takže to bylo takovým způsobem propojené. Navíc můj strýc, Milan Chladil, byl muzikant. V začátcích, kdy se jezdilo dlouhé štreky domů z Čech, tak nebylo žádné rádio. První kazeťák měl Standa Skříček, to si pamatuji. Měl ho koupený přes tuzex (smích). Karel Brückner zpíval, Standa Sprušanský, úžasný zpěvák,…..To byla sezóna 1975-1976. Kluci, jak přicházeli, tak se přidávali do zpěvu. Třeba Peťa Uličný! Samozřejmě, když se prohrálo, tak ta nálada nebyla až taková. Ale stejně se někam zašlo a trošku se ztracené body zapili…(úsměv). Muzika ke sportu patří a utužoval se tím kolektiv. Na jakém postu jste nejčastěji nastupoval? Když jsem přišel, hrálo se na větší počet útočníků než dnes. Pavel Beneš, to byl asi nejkvalitnější hráč, gólový typ. Já hrával útočníka zprava, Pavel a Honza Haník spojku. Potom Standa Sprušanský, běhavý typ…Postupem času jsem se posouval dozadu a za trenéra Dočkala jsem končil na levém beku! Pro mě úplný šok! My hráli v Chebu, on četl sestavu a mě čte zleva....No, ale potom jsme se potkali v Hradci, když já trénoval béčko, nabídl mi tykání…. Kudy vedla vaše cesta do olomoucké Sigmy? Na Novém Světě jsem byl jeden z těch mladých. Sázeli jsme topoly, budovalo se hřiště. Postupem času jsme se pomaličku dostávali mezi mužstva jako byl Černovír, kde první utkání jsme prohráli 12:0, potom ale jen 7:0….Zatím jen formou přátelských utkání. Musím vzpomenout pana Tihelku, který je o dva, tři roky starší a hrával za Černovír. Postupně vznikl dorost, muži se posbírali z jiných částí města, hráči se zkušenostmi. Tak se Nový Svět vypracoval do nižší soutěže. Pak přišla nabídka z Nových Sadů, kde jsem měl to obrovské štěstí hrát s hráči, co hráli dorosteneckou ligu a na které se chodívalo na předzápas dívat neuvěřitelné množství lidí. Tam hráli kluci, od kterých jsem se učil takové ty první fotbalové kroky. Nerad bych na někoho zapomněl, ale nejznámější byli Kalandr, Zlámal, Kovář, Štafa, Simon, Jeřábek…Měl jsem vedle nich možnost poznat takovou tu fotbalovost, protože to byli na tehdejší dobu fotbalově vyspělí kluci. No a pak jsem dostal nabídku po dvou letech ze Slavie Praha. Jenže to bylo propojené se zaměstnáním, protože jsem se po vojně upsal na dráhu. Jak se kluk z olomouckého Nového Světa dostane do pražské Slavie? Byl jsem v zimě na zkoušce v Sigmě. Ale jednou za mnou přišel člověk, který byl členem Klubu přátel Slavie, jméno si už nevzpomenu. Sparta i Slavie měla tehdy členy po celé republice. A tento člověk si mě vyhlídl již v létě na jednom turnaji v Černovíře. Tak jsem šel na zkušenou do Prahy. Dostal jsem se do kádru béčka, potom jsem rok trénoval i s áčkem. Nicméně hrával jsem pravidelně za béčko, to hrálo třetí ligu. Za áčko jsem hrával jen přáteláky. Ale i to béčko bylo narvané. Mareš, Jurkanin….Veselý, Cipro, Lubas, Klimeš, Smolík….Já tam byl jak jojo. Kluk z vesnice. Pak přišla nabídka z Vítkovic do 2 ligy v roce 1974. To byla také celostátní liga, takže to bylo docela náročné. Michalovce, dvoje Košice, Povážská Bystrica, Ústí nad Labem, myslím i Kladno, takže náročné i po stránce cestování. A přišel návrat do Olomouce… V roce 1975 jsem dostal nabídku od července se vrátit zpět domů do Olomouce. To jsem uvítal, protože v té době jsem měl už rodinu, dvě děti a manželka je také z Olomouce. Půl roku přede mnou přišli Honza Gomola, Jirka Jiskra. To byli ligový hráči. Měli jsme kvalitní mužstvo. Ale zažili jsme taky špatné začátky, kdy se moc nedařilo. Některé výroky pana generálního ředitele koncernu Sigma Ing. Cahela jsou památečné (smích).Chodili jsme samozřejmě na takový „sprcunk“, kde jsme si to všichni včetně trenéra vyslechli. Ale bylo i krásné období, kdy se dařilo. Postoupilo se o soutěž výš a vyvrcholením byl postup do ligy po památném utkání v Třinci v roce 1982. Ten den, kdy mi oslavovali postup do ligy, zabil se Pavel Beneš. Ten v té době hrál již v Hranicích. Potom tam šel Petr Uličný a půl roku po něm i já. Jak vzpomínáte na diváky? Kdyby jste měl porovnat atmosféru dnes a tehdy… Nádherné vzpomínky na Olomouc. Ještě když jsme hráli třetí ligu, tak nám lidi hodně fandili. Chovali se velice vstřícně i v práci. Možná to bylo i tím, že nebyla taková závist. Dnes se stále píše o tom, kolik hráči berou peněz….Co bylo pro mě nezapomenutelné ještě v nižších soutěžích, tak to byla pohárová utkání. Když jsme tady v těchto utkáních porazili, dá se říct každého. A paradoxně jsme vždycky narazili na Duklu doma a na Duklu venku. Dvakrát jsme prohráli, ale byla to obrovská zkušenost. Ale tady ať to byl Baník, Cheb, Brno….. každým rokem byla atmosféra nádherná. Stadion byl naprosto plný. No a pak vzpomínky, když se postoupilo první rok do ligy. Dnes máme krásný stadion, kde máme přes12000 míst k sezení, ale tehdy tady nebylo nic. Jen takový ovál s betonovými schůdky, ale bylo tady v podstatě stejné množství lidí, jako se vleze dnes. Na nás chodilo opravdu i 12000 lidí! Lidi viseli na topolech, na plotech, okolních domech! Bylo to takové to opravdové fandovství. I když se nedařilo, tak fanoušci věděli, že každý z těch kluků co byl na hřišti, tam nechal úplně všechno. Dneska se to mnohdy říct nedá. Je ale těžké srovnávat tehdejší dobu a dnešek. Kromě hokeje žádná větší možnost pro lidi tady nebyla. Fotbal v televizi v podstatě neexistoval. Talentovaní hráči odchází v pubertálním věku, kdy ještě nic nedokázali. Tehdy měl každý motivaci vypracovat se tady v tomto klubu někam nahoru, probojovat se do sestavy, udržet se tam. Je to dobou i výchovou. Vy sám jste si trénování vyzkoušel, proč jste u tohoto řemesla nezůstal? Navázal bych na diváky. Lidi, i když se zrovna nedařilo, tak to odpustili. A zvlášť já jsem takový typ. Byli jsme i tak vychovávaní. Třeba Milan Máčala to byl stejný buldok. Toho jsem nenáviděl, když nás trénoval. My běhávali a nadávali. On jen odsekl: jenom řvěte, jednou si na mě vzpomenete! Pár let uběhlo, já byl na jeho postu a vše jsem si uvědomoval. Já měl vždy pocit, že každý by měl být jako já. Druhá věc byla, že jsem trénoval béčko devět roků a měl jsem tu nevýhodu, že to byli všechno kluci, kteří přecházeli z dorostu do béčka. Ten věkový průměr byl mladý a když jsme hráli někde venku, tak nás tam řezali rozhodčí hrozným způsobem. Chovali se k nám i jako k trenérům dost zle. Dostávali jsme to pocítit teda hlavně venku. To mě svým způsobem odradilo, být po každém zápase vytočený. Protože ti kluci se snažili. Dnes těm trenérům trochu závidím, jak mají široký kádr. Mně chodilo trénovat, pět, šest, sedm hráčů! K tomu jsem bral pár studentů. Když jsem přišel za Karlem (Brücknerem, pozn.), ať mi dá z áčka hráče, dal mi třeba jen dva, tři. Po této stránce to bylo těžké. Neviděl jsem smysl práce. Za týden se hrálo doma, došlo šest hráčů z áčka, vyhrálo se nad Karvinou 6:0, hráči brali prémie. Ti co hráli ale venku, Miša Kovář, Marťas Kotůlek, Pepik Muchů, to byl můj oblíbenec, Luboš Přibyl…přišli za mnou, že se jim to nelíbí. Chtěl jsem vymyslet systém odměňování, aby ti hráči byli odměněni za přístup, výkon atd. Já chtěl kluky vychovávat… Ale mám i krásné vzpomínky. Mladí kluci hráli vedle starých. Kikin (Petr Kirschbaum, pozn.) v necelých sedmnácti letech…. Z těch starších třeba Pivarník nebo Přibyl si rádi chodili zahrát. Jednou v Karviné, vyhráli jsme a diváci nám tleskali! To bylo úžasné. Těm našim klukům tleskali. Dnes ta práce má smysl. Má to návaznost na dorost, žáky, ale i na áčko. Tehdy to nemělo koncepci. Vše bylo postavené na výsledcích áčka. Hráči jezdili sedět lavku s áčkem, místo aby hráli za béčko. Střídat se mohli dva hráči…. Spousta těch hráčů se přesto dokázala prosadit. Petr Pižanowski, Michal Kovář a další. Vydali jsme se ve stopách Baníku. Ti už to měli propracované. Časem jsme je začali porážet! Vzpomínky krásné ale převažují. Když dnes vidím, jak ti manažeři kradou hráče ve čtrnácti letech… Děkujeme za rozhovor. Kluby, v nichž Jan Chladil (1949) působil: 1957-1971 Nový Svět 1971-1973 Nové Sady 1973-1974 Slavia Praha 1974-1975 Vítkovice (2.liga) 1975-1976 TJ Sigma ZTS Olomouc 1976-1977 TJ Sigma ZTS Olomouc 1977-1978 TJ Sigma ZTS Olomouc 1978-1979 TJ Sigma ZTS Olomouc 1979-1980 TJ Sigma ZTS Olomouc 1980-1981 TJ Sigma ZTS Olomouc 1981-1982 TJ Sigma ZTS Olomouc 1982-1983 TJ Sigma ZTS Olomouc 1983-1984 Hranice (divize) 1984-1985 Hranice (divize) autor: Martin Rak, Marcela Kubíčková Hrával jsem za Sigmu…Jiří Vít (*1949) „Sigma je můj život“, říká gólman, který Sigmu pomáhal vytáhnout až do 1. ligy a již 39 let je ve službách našeho klubu. Do dnešního Fotbal INFO a rubriky Hrával jsem za Sigmu, jsme si pozvali rodáka z Ivanovic na Hané, bývalého brankáře, který byl u toho, když Sigma soutěž po soutěži stoupala vzhůru až do 1. ligy. Je dalším hráčů, kteří v Sigmě zůstali i po skončení aktivní hráčské kariéry. V klubu působil jako trenér brankářů, asistent trenéra, masér a v současnosti zastává funkci kustoda a asistenta trenéra u juniorky. Svoji stopu zanechává také jako masér u reprezentačního týmu. Zde je pro vás rozhovor s Jirkou Vítem. Co se Vám vybaví, když se řekne: „Hrával jsem za Sigmu…“ Polovina mého života. Přišel jsem v roce 1970 a teď je rok 2009, takže jsem v Sigmě devětatřicet let. Ať už jako hráč, trenér, masér… takže Sigma je můj život. Jsem modrobílý od hlavy až k patě a jiný už asi nebudu. K fotbalu Vás přivedli rodiče? Ne, to ne. Jsem z Ivanovic na Hané a tam to bylo tak, že když se jel Závod míru, tak všichni jezdili na kole, v zimě byli všichni hokejisti a v létě jsme zase hrávali fotbal. A hned od začátků v bráně? No, jak jsem se dostal do branky? Asi jsem byl obratný. Jestli jsem to zdědil po rodičích, to nevím, ale nebyl jsem nijak vysoký. Prostě jsem se do té brány postavil a už mi to zůstalo. Takže žádné pokračování rodinné tradice… Ne, to ne. Otec fotbal hrával, ale na žádné vyšší úrovni. To bychom měli úplné začátky, ale jak vedla vaše cesta do Sigmy? No, z Ivanovic jsem šel do Brna do učení. Tam jsem byl s kamarádem z Mostkovic u Prostějova. No a on začínal dorosteneckou ligu v Prostějově. V Brně jsme si ve volných chvílích kopali a jednou se v Prostějově zmínil, že by možná věděl o jednom šikovném brankáři. A tak jsem s ním sedl na autobus, jel na trénink a už tam tehdy zůstal. Rodiče na mě sice tlačili, abych se nejdříve vyučil, že fotbal počká, ale nakonec se ten přestup uskutečnil. Takže jsme s kolegou, dodnes mým velkým kamarádem, jezdili dvakrát týdně z Brna do Prostějova na trénink, což trvalo až do mých 18-ti let. Pak přišlo stěhování do Olomouce? To jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu do Dukly Olomouc. Tam jsem dělal dvojku Zdeňkovi Mandíkovi, ale po ¾ roce šel dřív z vojny díky hornickému náboru a odešel do Baníku Ostrava. Ten ročník jsem pak dochytal já. A druhý rok už jsem byl jedničkou a chytal jsem třetí ligu za Duklu. Takže jste vlastně okusil domovský stadion ještě před tím, než samotná Sigma vznikla. Vlastně ano. Sigma tehdy ještě neexistovala a stadion se jmenoval Stadion míru. Tehdejší Železárny hrály většinu zápasů v Řepčíně na škváře, od dubna pak mistrovská utkání hrály tady s námi, takže jsme se na tom hřišti střídali. My zase trénovali na škváře na Lokomotivě, kde je dnes rugbyové hřiště. A po vojně se už návrat do Prostějova nekonal? No, jak jsme se střídali na jednom hřišti, tak jsme se všichni znali, chodívali jsme společně po zápasech na nějaké to občerstvení. A tam jsem se už tehdy setkal s trenérem Brücknerem. A protože Železárny tehdy nějak neměli brankáře, tak slovo dalo slovo a přišli za mnou nějací funkcionáři. No a mě se v Olomouci líbilo, tak jsem jim kývnul. Prostějov mě ale nechtěl pustit, že si nevychovali brankáře, aby potom hrál jinde. Tehdy se hrálo derby OP – Železárny a oni chtěli mít silný kádr. No, ale nakonec to nějak dopadlo a těsně před prvním mistrovským zápasem jsem přestoupil do Olomouce. A od té doby jste Sigmák, i když tehdy to ještě Sigma vlastně nebyla. No, to až po nějaké době se začala Sigma rozmáhat a spojila se s železárnami jako Sigma Moravské Železárny. A pan generální ředitel Ing. Cahel se o fotbal nějak začal víc zajímat. Když přišlo na reorganizaci soutěží, byli jsme třetí z šesti postupujících a šli jsme do celostátní třetí ligy. Zanedlouho jsme pak bojovali s Havířovem o druhou ligu, asi dva roky za sebou, což se nám také podařilo. Havířov jsme u nás porazili 5:0, venku jsme vyhráli 2:0 a postupovalo se. To Brückner ještě hrával a byli tu hráči jako Máčala, Frýdecký, Milan Frank, Ivan Čech… Měli jsme výbornou partu. A také střelce – Pavla Beneše, který ovšem přestoupil do Hranic a bohužel tragicky zahynul. A potom… První liga! No ano, památný zápas v Třinci, kdy nás honila Plzeň. My jsme museli vyhrát. Tenkrát ukrutně lilo, na to se ani nedá zapomenout. To už tady byla jména jako Čížek, Uličný, Petržela, Vybíral, Knoflíček a trénoval nás Máčala. Jenže Máčala dostal nabídku ze Slavie a v polovině soutěže si s sebou vzal Vlastu Petrželu a Ivo Knoflíčka. Nás převzal trenér Zeman a pořád to vypadalo tak, že bychom mohli postoupit. Potom jsme v Boleslavi dostali 4:0 a byli jsme všichni smutní, to si nás trenér zavolal, byli jsme na soustředění v Bystřici pod Hostýnem. Mě určil kapitánem, trochu nám promluvil do duše a my od té doby neprohráli a nakonec jsme do té ligy postoupili. No a v tom Třinci jsme tedy vyhráli 1:0. To bylo takové vyvrcholení. Měli jsme šoféra Milana Šrubaře, ještě jezdí občas s béčkem a on s námi za odměnu objel náměstí.  To už tam byl zákaz vjezdu, ale my tam tehdy vjeli i s autobusem a troubilo se, my jsme řvali, lidi nám mávali a tak jsme to pěkně oslavili. Takže na samý konec kariéry se vám poštěstilo ochutnat první ligu. Přesně tak. Šestnáct zápasů v lize, nováčkem ve třiatřiceti.  To nás pak v lize vedl trenér Dočkal, jenže jsme pak hned vypadli. Vrátil se Brückner a po domluvě s ním jsem začal dělat trenéra gólmanů. V Prostějově jsem si udělal profilicenci a začal jsem trénovat. Jenže doba byla taková… zvláštní. Když se jelo na zájezd někam na západ, tak se určoval počet lidí, kteří smí jet. No a jako trenér brankářů jsem se do toho nikdy nevešel. Takže do NDR, Polska, Bulharska, to jsem mohl, ale na západ jsem se tehdy nepodíval. Ale nakonec jste i na to vyzrál, ne? To až onemocněl Jirka Hořava, náš masér. Když bylo hodně práce, tak jsem mu s tím pomáhal už dřív. Začal jsem se o to nějak zajímat, a když mi pak řekl, že už by s tím nejradši skončil, udělal jsem si i masérský kurz a začal jsem k trénování dělat i maséra. Jenže to už zase starý režim končil, takže jsem na něj vyzrál zrovna v době, kdy mu zvonila hrana. Ale nakonec jsem se tedy do zahraničí podíval a se Sigmou absolvoval spoustu velkých zápasů – Real, Juventus, Hamburk, Dortmund. Trenér Brückner je tak trochu váš osudový „parťák“. No určitě, vděčím mu za hodně. Když u preprezentace do 21 let nebyl masér, tak si na mě vzpomněl. Když přecházel k „A“ reprezentaci, tak jsem šel s ním, no a už jsem tam osm let. Takže se zase podívám do zahraničí, byl jsem na dvou evropských šampionátech, na jednom světovém… Když se ohlédnete za svým profesním životem, tak musíte být docela spokojený? No samozřejmě. Jako hráč jsem si splnil sen, pomohl jsem vybojovat první ligu, kterou jsem si taky zachytal. A později jako trenér a masér jsem poznal kus světa, byl jsem u reprezentace do jedenadvaceti let, jsem u A týmu, víc už není, takže musím být spokojený. Navíc, moje práce mi byla po celý život koníčkem. Když se ještě vrátíme k vaší hráčské kariéře, napadá mě, že jste vlastně zažil jak postup do ligy, tak pád, prázdné tribuny, i „plný dům“ To je pravda. Když jsme začínali, chodily dvě-tři stovky. Na třetí ligu přišlo patnáct set, do druhé ligy chodilo pět tisíc, když se bojovalo o postup a pak, třeba na Spartu, přišlo i sedmnáct tisíc… Lidé viseli i na stromech. No a ten postup a pád... Hodně jsme dopláceli na nezkušenost toho kádru. Potom, co jsme spadli, přišel trenér Brückner. Ten přivedl Beznosku, Laudu, Příložného, zkušené borce, kteří věděli, o co jde. Do brány přišel Zdenek Tulis. Byli už zkušení a věděli, o čem liga je. Já na to tedy doplatil.  Byl nějaký gól, který vás do teď„budí ze snu“? No tak samozřejmě, jak jsem měl nějaké dobré zákroky, tak se také stalo, že jsem třeba nějaký hloupý gól pustil, ale to se stane každému. Ale že bych se k nějakému konkrétnímu pořád vracel a vyčítal si ho, to nemá cenu. A to taky vštěpuju klukům na tréninku, že obdržené branky musí co nejdřív pustit z hlavy. A kterou branku na Sigmě jste měl radši? Vždycky tu, co stojí pod jižní tribunou. I přes to, že se mi tady stalo docela ošklivé zranění. Jednou jsme hráli přípravu s Magdeburgem, což byl prvoligový klub z Německa, a přerazili mi žebra. Dodnes je někdy cítím. To byl poslední přípravný zápas před sezonou a mě odvezli v bezvědomí se třemi zlomenými žebry. Takže vůči zraněním jste imunní nebyl? Vůbec ne. Výrony v kotníku, zlomené ruce, sanice… Ale to ke sportu patří. A když jsme vzpomínali to cestování, kde se vám nejvíc líbilo? To bylo na Maltě. Nevím proč, ale tam se mi líbilo asi nejvíc. I když všude je krásně, ale nejlíp je doma. To je to nejkrásnější, co člověk má. A nejkurióznější místo, kam jste se s fotbalem dostal? Návštěva věznice na Mírově. Nikdy jsem neviděl, jak to v takovém zařízení chodí a opravdu mě mrazilo po zádech. Všem bych takovou návštěvu doporučil z výchovných důvodů. Rukama vám prošla spousta hráčů. Ke kterým máte nejblíže? Určitě Pavel Nedvěd, to je vynikající člověk. Pavel Hapal, David Rozehnal, Tomáš Ujfaluši, Honza Polák, Jarda Drobný, Petr Čech… To jsou všichni výborní kluci, se kterými si člověk výborně popovídá. Oni se většinou na tom masérském stole pěkně uvolní a začne se to z nich sypat. Problémy, radosti, všední život. Ale zase je pak na mě, abych dokázal držet jazyk za zuby a necítil potřebu to někde ventilovat. Takže takový polní kaplan? Přesně tak. Popovídám si, vyslechnu, ale jakmile vyjdu z masérny, o ničem nevím. Ono je to oboustranné a důvěra musí být vzájemná. Nejhorší zážitek spojený s fotbalem? Boj o udržení v lize. Zažil jsem to jako hráč a ta sezona, kdy do konce nebylo jisté, že se Sigma udrží, to byla neuvěřitelná muka. No a u reprezentace pak prohra s Řeckem. Už jsem věřil, že budeme hrát finále s Portugalskem, jenže přišla poslední minuta, poslední roh Řecka a bylo po všem. Hráči brečeli, my jsme brečeli, hrůza. Jinak bych chtěl poděkovat všem lidem okolo klubu, od pana Gajdy přes pana Kubíčka, prostě všem, protože jsme spolu už tolik let, a i když k sobě někdy máme výhrady, tak jsme se nikdy spolu nepohádali natolik, abychom spolu měli takový problém, že bychom spolu nemohli pracovat. Teď tady máme perfektní zázemí, klub funguje a za to jim patří velký dík. Tak to by mohla být pěkná tečka za naším rozhovorem, děkujeme. Není zač a těším se na všechny v neděli na fotbale. Kluby v nichž Jiří Vít (*1949)působil. 1957-1965 Ivanovice na Hané 1965-1968 OP Prostějov (krajský přebor a dor. liga) 1968-1970 Dukla Olomouc (III. liga) 1970-1984 Olomouc (divize, III. liga, NL, I.ČNL, I. liga) Za Sigmu 340 mistrovských utkání, 384 přípravných, celkem 724! 16 utkání v 1. lize. Tomáš Ostřanský, Mirek Skácelík