09.04.2008 / Ostatní
Radoslav Látal se zařadil mezi slavné klubové odchovance, kteří během spanilé jízdy evropským pohárem vyřadili bundesligový Hamburk. Rodák z Němčic na Hané se díky svému talentu, vytrvalosti a píli vypracoval mezi základní pilíře hanáckého celku, bundesligového Schalke 04 i národního týmu. Olomoucký odchovanec tak sbíral úspěchy nejen v české nejvyšší soutěži, ale i v Německu. Na mezinárodním poli získal s reprezentací stříbro z EURA 1996 a na klubové úrovni vítězství v Poháru UEFA s německým Schalke. Jako mnoho jiných i on se vydal na dráhu trenéra. Dnes trénuje třetiligový Frýdek-Místek. Bydlí v Olomouci, chodí na zápasy Sigmy a vede svého syna stejnou fotbalovou cestou. Radku, tradiční otázka na úvod….první dojmy z Tvého působení v dresu Sigmy? Úplně v první chvíli si vybavím přechod do města. Přišel jsem z Němčic, tedy vlastně z vesnice. Jestliže jsem chtěl hrát v Sigmě, musel jsem bydlet v Olomouci na internátě. Začal mi úplně nový život. Musel jsem se sám o sebe postarat, chodil jsem každý den na tréninky. Úplně se mi obrátil můj dosavadní život. Dá se říci, že doma jsem byl hýčkán od maminky, ale tady jsem byl, jak se říká, vhozen do vody a musel jsem se postarat sám. Začínal jsem tady v B dorostu, pak jsem se propracoval přes A dorost až do áčka mužů. Do mužské kategorie jsi přešel na jaře 1988. Takový přechod ne každý zvládne. Jak si ho zvládl ty a kdo ti v té době nejvíc pomohl? V tomhle jsem měl možná štěstí, protože Pavel Hapal byl tenkrát v áčku o půl roku dřív. Se mnou přišel Martin Kotůlek a byla tu celkem dobrá parta. Starší hráči nám taky pořád pomáhali, i když to bylo trošku jiné než nyní. Byli jsme více pod drobnohledem, museli jsme více sekat latinu. Určitě nás ale nebuzerovali, pomáhali nám, protože cítili, že jsme pro A mužstvo přínosem. Beznoska nebo Doležílek, prostě tihle staří mazáci, nám pomáhali a patří jim díky za to, že nás vychovali. Vyrůstali jsme pod jejich kontrolou. Přišel jsi do mužské kategorie jako dorostenec. Sigma měla tehdy tým plný zkušených hráčů. Vzpomeneš si na další hráče? Velký podíl na mém přeřazení měl trenér Brückner, ten si nás hýčkal. V kabině v té době byla spousta mazáků, ať to byli již zmínění Doležílek, Beznoska nebo Laďa Richtera či Radek Drulák. Tihle šéfovali kabině a měli všechno pod kontrolou. Zmínil jsi trenéra Brücknera. Ten je u tebe asi trenérské číslo 1. Jak dnes, coby trenér, vzpomínáš na tvé trenéry? Já bych nerad na některého z nich zapomněl… Já tady fotbalově vyrostl pod trenérem Brücknerem a tady jsem prakticky trénoval jen pod ním. Když jsem se vrátil z Německa, byl tady chvíli Leoš Kalvoda, ale převážná část mé olomoucké kariéry se tvořila pod trenérem Brücknerem, který tady byl po dobu mého působení prakticky pořád. Jaké vzpomínky máš na jednotlivá utkání, soupeře, protihráče…? Za nás se ještě hrála společná československá liga, jezdilo se do Prešova, Dunajské Stredy. Tam se nám stabilně nedařilo. Když pak přijely tyhle mančafty k nám, tak jsme si s nimi poradili. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme doma každého válcovali, ale zvenku se nám ty body vozily strašně těžko. Dá se říci, že doma jsme byli suverénní. Po Spartě jsme byli jeden z nejlepších domácích celků, ale ty venkovní výjezdy nám neseděly. Jak se liga rozdělila, měli jsme za trenéra Brücknera perfektní dvě, tři sezony, kdy jsme se dostali i do Poháru UEFA. Na tu dobu velice rád vzpomínám. Měli jsme tu dobrou partu, všechno nám tady klapalo a trenér nám věřil. Byla to pěkná léta. Kde vidíš základ té domácí suverenity? Hlavně v trenérovi. Ten nás nabádal, ať hrajeme aktivně. Soupeře jsme napadali, atakovali, dostali pod tlak a ve 20. minutě jsme vždycky vedli již 2:0 a ten zápas byl rozhodnutý. Lidi to bavilo, protože jsme hráli aktivní fotbal, bylo hodně šancí. Chodila spousta lidí a to byl ještě starý stadion. Dodnes si pamatuji, že když jsme nastupovali, bylo vždycky vyprodáno. Ty zápasy byly velice kvalitní. Presinkem, ke kterému nás trenér Brückner pořád vedl, jsme dostali obránce pod tlak a snažili jsme se zápas co nejdříve rozhodnout. Takže to byla kombinace skvělé taktiky a domácí atmosféry diváků? Ano. Domácí atmosféra, napadání a standardní situace. To byla doména trenéra. Nejdřív jsme se vždycky snažili co nejdřív vstřelit gól, dostali jsme soupeře pod tlak a rozhodli. To se nám venku, hlavně v dřívějších dobách, nedařilo. Pojďme ještě k tvým spoluhráčům. Zejména jméno Pavla Hapala nejde nezmínit. Média vám přezdívala olomoucká dvojčata. Jak se z vás stali takoví kamarádi? Všechno vzniklo mým přechodem do Olomouce na internát. Chodili jsme na stejnou školu, bydleli spolu na internátě. Pavel byl sice o rok starší, ale na tréninky jsme chodili spolu. A po tréninku zase společně na internát. Oba jsme byli zároveň i na vojně v Dukle. V lize si začínal hodně mladý, což je teď hodně populární. Myslíš, že současná generace to má snazší, než jste to měli vy? V dnešní době je to tak, že se hodně pracuje s mládeží. Každý ligový klub chce vychovat své talenty a těm musí dávat šanci. Zahraniční kluby se dnes dívají hlavně po těchto talentovaných mladých hráčích. Těžko budete v dnešní době přestupovat někam ve třiceti. Dá se říct, že dnes je těch talentů víc a hodně se jim věnuje. Já třeba nikdy neměl manažera. Dnes má každý hráč svého manažera. Já za celou svou kariéru neměl podepsanou žádnou smlouvu s žádným manažerem (důrazně). On se jim sice postará o kopačky, ale abych kvůli tomu měl podepsaný nějaký papír… Tak to ne. Mně to nechybělo. Dostal jsem se ven díky vlastní píli a talentu. Sigma mi dala prostor, já jej využil a doufám, že jsem jí to vrátil. Díky úspěchům v lize přišly poháry. Zažil jsi to slavné pohárové tažení. Na jaký zápas vzpomínáš nejraději? Tak těch zápasů bylo víc. Byl tady slavný Real Madrid, bylo vyprodáno. Někdo nemůže zapomenout na vyprodaný stadion, když přijel Hamburk. Pamatuji si, že bylo mínus dvacet stupňů, lidi zmrzlí stáli dvě hodiny před zápasem na stadionu, lístky nebyly a Němci přijeli ze svých vyhřívaných trávníků úplně vyplašení. Měli z toho terénu hrůzu. Na to se nedá zapomenout. Jak v Hamburku, tak tady. Do Německa nás přijela podpořit spousta fanoušků, pro které to byla jistě dlouhá cesta. A také docela drahá, ale vraceli se s vynikající náladou. Já tento zápas řadím i před ten s Realem Madrid. S pohárovými zápasy Sigmy jste dostali možnost se ukázat v zahraničí. Ty jsi přestoupil do Německa. Jak jsi zvládl přechod do cizí země. Jak dnes vzpomínáš na přestup do Bundesligy? Přechod byl pro mě velice složitý. Dcera měla teprve pět měsíců. Navíc nám hned první měsíc dcerka onemocněla. Hodně mi pomáhal Jirka Němec, ale ten první měsíc tam zrovna nebyl, odjel a já neuměl ani slovo německy. Učil jsem se řeč, ale kdyby tam Jirka nebyl, bylo by to mnohem těžší. Začátky jsou vždycky těžké. Já naštěstí v kariéře moc klubů nevystřídal. Nechtěl jsem kluby tak měnit. Byl jsem hodně roků v Olomouci, asi osm let. Dalších osm let potom v Schalke. V Německu jsi se zabydlel, přesto jsi se po určité době vrátil domů… Já bych se k tomu nechtěl vracet. Stalo se to a je to tak. Vrátil jsem se. Odešel jsem do Baníku, kde jsem získal titul. Tak se to zklamání trošku zalepilo. Bylo to krásné období. Těžko někdo v lize tohle prožije. Měli jsme celý rok vyprodaný stadion, získali jsme titul i český pohár. Je to osud a nikdo dopředu neví, jak má ten svůj život nachystaný. Teď už to neřeším. Konec tvého hráčského působení v Sigmě byl hodně medializován. Nedopadl podle tvých ani klubových představ. Dnes, když na to vzpomínáš… Není ve mě žádná zloba. Vzpomínáš tedy spíš na to krásné… Samozřejmě. Zažil jsem tady krásná období. Děkuji Sigmě, že jsem to někam dotáhl, že jsem si mohl vydělat peníze. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Já přestoupil do Baníku, kde jsem prožil také krásné období. Na severu Moravy působím i teď. Každý si nemůže vybrat, že bude působit v Olomouci. Na Sigmu jsem nezanevřel. Chodím na každý zápas. Mám permanentky, se synem chodíme. Ten navíc tady hraje v přípravce. Pravidelně s ním chodím na tréninky. Občas, když mám čas, pomůžu trenérovi a jedu s ním i na mistráky. Nějaká zášť vůči Sigmě? To ne. Takže kdyby přišla nabídka ze Sigmy Olomouc? Teď to neřeším. Za své spoluhráče jsi měl výborné brankáře: Vaniaka, Lehmanna, Laštůvku. Kdybys je měl porovnat… Lehmann byl velice impulzivní. Když přišel na hřiště, viděl jen fotbal. Měl i osobního trenéra. Jak se říká udělal by pro fotbal všechno. S Jirkou Němcem máme i příhody, kdy jsme se nemohli česky ani pozdravit. On to nesnášel. Jakmile jsme prohodili nějaké české slovo, okamžitě nám impulzivně vytýkal, abychom se přestali bavit česky, že nerozumí. Byl kamarádský, v pohodě, ale tyhle věci… možná i někdy v televizi bylo vidět, jak mu přeskočilo v hlavě a udělal nějaký zákrok…. Byl opravdu strašně impulzivní. S Honzou Laštůvkou jsem dodneška kamarád, voláme si. Působí v Bochumi, to je 10 kilometrů od Gelsenkirchenu. Je to taky brankář, který na sobě vždy dost pracoval, také impulzivní. Má občas nějaké výkyvy, ale myslím si, že měl dostávat více příležitostí. Martina Vaniaka znám dlouho. Je velice klidný, bezkonfliktní typ. Je tedy odlišný od předchozích dvou. Jak vidíš dnešní fotbalové dění z pozice trenéra? Musím v prvé řadě říct, že pozice trenér a pozice hráč je úplně jiná. Je to sto a jedna. Jako hráč jsem přišel na trénink, všechno bylo nachystané, odtrénoval jsem, přichystal jsem se na zápas. Teď jsem trenér Frýdku-Místku a toho času je málo. Musíte sledovat soupeře, jezdit a hledat hráče, vymýšlet tréninky, aby nebyly stereotypní. Hráč a trenér jsou úplně jiné role. Trénuji již rok a půl a dá se říct, že se do té role se teprve dostávám. Baví mě to a doufám, že dosáhnu nějakého úspěchu. Hrál jsi za Sigmu i za Baník. S Baníkem jsi před čtyřmi lety slavil titul na Andrově stadionu. Jak vzpomínáš na působení v Baníku? Měl jsi s Ostravou domluvenu nějakou pozici i po skončení kariéry, ale nakonec jsi tam nezůstal. Proč? Již jsem zmiňoval, že to byla pro mě ohromná vzpruha. Poznal jsem to, co v Česku asi málokteří fotbalisti poznali. Já říkám, že získat jednou titul s Baníkem je pro mě lepší, jak ho získat desetkrát se Spartou. Ta to bere jako na běžícím pásu. Když se v Ostravě daří, je to obrovské. Každý vás tam nosí na ramenou. Já tam mám dodnes spoustu kamarádů a známých. Pořád působím na Severní Moravě, takže jsem v Ostravě pořád. Pro mě to bylo něco těžko dosažitelného, málokdo si myslel, že toto se může stát. Já Ostravě za to děkuji. Skončit v Ostravě jsem se rozhodl sám, měl jsem již dost let. Nechtěl jsem tu svoji fotbalovou kariéru natahovat. Domluvili jsme se s vedením Baníku, že ukončím kariéru. Dělal jsem vedoucího mužstva s tím, že jsem tam Pavlovi pomáhal i s trénováním. Neměl jsem dostudovanou profilicenci, takže tam byl problém. Pak mě vzali na studium profilicence. Dostal jsem nabídku z Frýdku. Byli jsme s Baníkem domluveni, že mě v případě nabídky uvolní. Chtěl jsem trénovat. Momentálně trénuješ ve Frýdku-Místku. Vytváříš tam také taktickou variantu „Látal-Pospěch“? To byla sezona, kdy nám to se Zdenou klapalo. Mužstvo v Ostravě se tři roky budovalo, byl tam ještě pan Hadamczik. My jsme se Zdenou hráli tři čtyři roky pohromadě. Byli jsme na sebe tak zvyklí, že nám to klapalo i poslepu. My jsme o sobě věděli. Když tři roky hrajete pořád s jedním hráčem, tak si na sebe zvyknete a víte, co od něj čekat. Máš trenérský vzor? Na které trenéry z hráčské kariéry rád vzpomínáš a které jsi „nemusel“? Moc klubů jsem neprošel, takže ani moc trenérů jsem nevystřídal. Musím vyzdvihnout opět trenéra Brücknera. Ten mi dal ze všech nejvíc, protože mě již od 18 let vedl k aktivní a agresivní hře. Od něj jsem si vzal asi nejvíc. Na Schalke jsme měli úspěchy pod trenérem Stevensem. Dodneška jsme spolu v kontaktu. Na tyhle dva trenéry nemohu zapomenout. Ale těch trenérů bylo víc, kteří mě vedli v jedenadvacítce, v osmnáctce…. Trenérů byla spousta, ale pod těmito dvěma jsem trénoval delší dobu a dali mi tak nejvíce. Máš nějaký trenérský sen? Když jsem hrával fotbal, měl jsem vždy cíle vysoké. Teď jsem začal trénovat a samozřejmě budu chtít dosáhnout co nejvíc i jako trenér. Kariéra se ale nedá naplánovat. Někdy máte úspěch, zažil jsem to. Pak spadnete tak dolů, že se z toho hrabete delší dobu nahoru. Nějaké představy mám, takže pokud zdraví dovolí… To se nedá naplánovat. Poslední otázka. Má klan Látalů fotbalového pokračovatele? Jak jsem říkal, mám syna. Je v přípravce Sigmy. Hodnotit bych ho nechtěl. Je ročník 1997. Je tam spousta šikovných kluků. Spoustu turnajů jsem s nimi objel, málokdo je porazil. Myslím, že o tomto ročníků ještě uslyšíme. Je opravdu hodně silný. Kluby, v nichž Radoslav Látal (1970) působil: 1976-1984 Němčice na Hané 1984-1985 Prostějov 1985-1986 SK Sigma Olomouc (dorost) 1986-1987 SK Sigma Olomouc (dorost) 1987-1988 SK Sigma Olomouc 9/0 1988-1989 SK Sigma Olomouc 26/1 1989-1990 Dukla Praha. 28/1 1990-1991 Dukla Praha 13/1 SK Sigma Olomouc 6/0 1991-1992 SK Sigma Olomouc 29/4 1992-1993 SK Sigma Olomouc 27/2 1993-1994 SK Sigma Olomouc 25/4 1994-1995 Schalke 04 32/7 1995-1996 Schalke 04 32/1 1996-1997 Schalke 04 28/2 1997-1998 Schalke 04 26/1 1998-1999 Schalke 04 16/0 1999-2000 Schalke 04 24/1 2000-2001 Schalke 04 28/2 2001-2002 SK Sigma Olomouc 15/1 Baník Ostrava 10/1 2002-2003 Baník Ostrava 25/2 2003-2004 Baník Ostrava 26/2 2004-2005 Baník Ostrava 25/0 Bilance v české nejvyšší soutěži: 264/19 Bilance v bundeslize: 186/14 Bilance v reprezentaci: 58/3 Úspěchy: stříbrný z EURA 1996, vítěz Poháru UEFA (1997, Schalke 04), vítěz německého poháru (2001, Schalke 04), 2. (2001) a 3. (1996) místo v bundeslize (Schalke 04), vítěz Pohár ČMFS (2004/2005, Baník Ostrava), 1. místo v Gambrinus lize (2003/2004, Baník Ostrava), 3. místo v Gambrinus lize (1990/1991, 1991/1992, SK Sigma Olomouc).
