Hrával jsem za Sigmu…...Petr Uličný

11.11.2008 / A tým

...Petr Uličný (1950) „Zažil jsem tady krásné roky,“ říká bývalý hráč a trenér Sigmy Rodák z Kroměříže se do olomoucké Sigmy dostal přes Spartu Praha a Škodu Plzeň. Vrátil se však na Moravu v pravou chvíli. Byl součástí týmu, který vybojoval pro Olomouc nejvyšší fotbalovou soutěž. Na závěr své hráčské kariéry působil v Hranicích a Uničově. Do Sigmy se vrátil, aby pokračoval ve stopách svého trenérského vzoru, Karla Brücknera. Nejprve vedl juniorku, poté působil v roli asistenta trenéra Brücknera a Dunaje, aby se přes několik dalších klubů opět vrátil, vyzrálý pro prvoligové áčko Sigmy. Dnes se vrací na olomoucký Andrův stadion v roli kouče Brna. Při našem setkání si rozložil před sebe fotky a okamžitě se rozpovídal o době, kdy hrával za Sigmu ….napíšeš tam, hrával jsem za Sigmu, Petr Uličný, 1950, že? A co dál? Přesně tak. Takže když se řekne, hrával jsem za Sigmu, co se vám vybaví jako první? První se mi vybaví, postup do první ligy. V roce osmdesát dva jsme postoupili do první ligy s mýma velkýma kamarádama! Postoupili jsme s Bolóšem Zemanem, který to tehdy převzal po Milanu Máčalovi. Pamatuji si, že ten poslední zápas před postupem jsme vyhráli v Třinci. A jak jsme jeli zpátky autobusem, tak jsme křičeli: ať žije Bolóš s mamó! To tam určitě napiš (smích). Tak jsme to všechno oslavili samozřejmě…. Mně bylo třicet dva roků a to byl takový pěkný moment. Když jsem přišel v tom sedmasedmdesátým roce, po pěti letech našeho snažení, s těma mojema spoluhráčema a trenérama slavnyma, jako Brückner, Máčala a potom ten Bolóš Zeman. Tak jsme vykopali ligu! Začala éra, kdy nám tvůj táta dělal asistenta, Dan Matuška asistent….(zasní se s úsměvem na tváři). Jak vedla vaše cesta do Sigmy? Mě sem angažoval v létě sedmdesát sedm Ota Spáčil a panem Prejzou ze Škody Plzeň, kde jsem hrával první ligu. Ale já se chtěl za každou cenu dostat na Moravu, protože jsem velkej patriot, Kroměřížák. Chtěl jsem se dostat prostě někde na Moravu. A tady jsem zakotvil. Dnes, když se mnou děláš rozhovor, tak je to už třicet jedna let, co tady žiju (důrazně). Každý z vašich spoluhráčů vzpomínal na hráčskou partu.... Přesně tak! Ale tam byly osobnosti, který bych musel vyjmenovat všechny. Protože od toho roku sedmdesát sedm, kdy nás začal trénovat Karel Brückner a potom Milan Máčala, tak jsme měli opravdu silné mužstvo. Musím vzpomenout na tvého tátu, teď tam byl Jenda Chladil, Dan Matuška….Abych někoho neurazil, tak vyjmenuju ty, kteří mi tak nejvíc utkvěli v paměti….Vlasta Petržela, Laďa Kučerňák a největší můj kamarád ze všech kamarádů, to tam musíš zdůraznit, který mi ale umřel (odmlčí se)….Rosťa Dostál…..dále Jirka Vít…..(hledá v paměti)…. Kdybyste měl přesto jmenovat jen jednoho, kdo by to byl? Jak jsem řekl, můj největší životní přítel byl Rosťa Dostál, se kterým jsem prožíval i krásny mimofotbalovy okamžiky. A to vlastně až do jeho smrti. Takže to byl můj největší kamarád. Já jsem člověk, který je komunikativní, dělá šprýmy, který nemá nepřátel. To si myslím. Já vždy vymýšlel šprýmy, ale v dobrém. Já tak byl brán. S ostatními spoluhráči se pravidelně scházíme a stále si máme co říci. Spousta vašich mladších spoluhráčů vzpomíná, že jste nad nimi držel jakoby ochrannou ruku… Jak vzpomínáte na mladší spoluhráče. Na jedné z fotek jste vedle Ivo Knoflíčka, vzpomínal na vás Jirka Malík…. Ano, Ivoš Knoflíček, který na mě vzpomíná v jedné knize, jak jsme závodili na sto metrů….(bere si fotku do ruky)….tady vidím…. Fiala, oba Fialové, „Čiča“ Navrátil, dareba (smích), kterej nás obíral, mě a Rosťu, v kartách, Vlasta Petržela, Čížek, Standa Skříček, Jirku Víta jsem říkal, byl tady s náma i Jirka Kubíček, Tvého tatu jsem říkal, ze začátku tam s nama byl Pavel Beneš, velmi dobrý hráč, pak tam byli i mladší kluci, ale to už jsem byl v roli asistenta….(bere do rukou jinou fotku)…. Tady vidím třeba Jirka Doležílek, Peťa Mrázek se mnou ještě hrával….Musím zmínit Paličku, Kalvodu a další kluky…. Jako hráč jsem měl kolem sebe spoustu kvalitních fotbalistů. Nejde vyjmenovat všechny. Co se mladších hráčů týká….Já nikdy nesnášel šikanování či povyšování. To jsem nikdy neuznával. I když jsem byl ve Spartě, tak jsem se nikdy nenechal, byť tam byli starší borci. Když ti mladí kluci byli slušní, makali a měli k tomu výkonnost, prostě bylo vše v mezích, tak jsme je brali. Takže hráči jako Machala, Jirka Malík nebo Ota Vyskočil, to byli krásní kluci…Dnes ti hráči jsou zodpovědnější, profesionálnější. Ten jejich vztah k fotbalu je jiný než u nás, protože my byli poloprofesionálové, kteří se těšili z práce na trénink. My tomu tedy nemohli dávat všechno. Myslím si, že řada fotbalistů, která se mnou hrála by to dnes dotáhla výš. Měli jsme svá dobrá zaměstnání, nebyli z toho takové peníze, ale brali jsme určité finanční požitky, dostali jsme byty…. Takže já vždycky říkám, že jsme byli, fotbalisti, šlechta za toho režimu. Když se postoupilo do ligy, tak jsme byli ryze profesionální. Já v tom osmdesátém třetím šel již pryč, ale když jsem to pozoroval, tak to bylo úžasné. Ten boom, kdy na nás v sedmdesátém sedmém chodilo šest stovek, a my byli pochopitelně rádi, a najednou v osmdesátém třetím roce čtrnáct tisíc…Tak to byly velky rozdíly a bylo to úžasny! Vzpomínám na to strašně rád. Vždy když se sejdeme, tak na to všichni strašně rádi vzpomínáme. Tehdy se jezdilo na různá soustředění, zájezdy. Skvělá parta kamarádů. Dnes už máme všeci jen mladé mozek, ale starou schránku (smích). Vidíš, tady jsme zrovna někde na zájezdu (ukazuje fotku). Tady vidím, že jsme s tvojim tátou, asi někde v Rusku (smích)…. Rak, Uličný, Brückner a masér Hořava. Probíráme taktiku na zítřejší trénink (smích). Velmi dobrá fotka. Jak byste sám sebe charakterizoval coby hráče. Trenér Uličný je pro každého bouřlivák, ale co hráč Uličný? No, dívej se. Já bych to řekl, takhle. Ta moje kariéra, ta je rozdělena na hráčskou a trenérskou. Já, pokud se toho dožiju, oslavím příští rok čtyřicáté výročí co se živím profesionálně fotbalem. Hrozně si toho vážím, protože je to můj koníček a navíc dobře placené zaměstnání. Čtyřicet roků je dlouhá doba. Z toho jsem zažil krátkou dobu druholigovou tady. Sám bych se hodnotil jako průměrný ligový fotbalista, protože mám 184 ligových startů, což není málo, ale jen 18 gólů, za což se vždycky stydím (smích), což je zase malé číslo. Ale jako trenér, pokud se dožiju devátého kola, se chystám na 400 ligových startů. To tady nemá žádný trenér. Tomu vévodím, to je obrovské číslo. Takže v té trenérské kariéře mám větší úspěchy než v té hráčské. Ale zase se hodnotím za dobrého trenéra, jak říkám, trenér na trojku! (smích). Mám totiž 145 vítěznejch, 145 porážek a 120 nebo kolik, remíz. Takže to je jasná trojka, že? (smích). Takže to je ta moje skromnost trenérská. To slovo dobrý je vždycky pozitivní, že jo? Pravdou je, že ze začátku jsem byl jako trenér strašně bouřlivej, to jsem na té lavce opravdu vyváděl, dneska je to o něčem jiným samozřejmě. Jsem už starší pán, také rozhodčí ke mně chovají větší úctu, už si na mě nedovolí žádnej z nich, ale jednak se i já chovám daleko kultivovaněji a klidněji. A jako hráč, jak jsem říkal, průměrný. Byli kolem mě daleko lepší fotbalisti. Jednu takovou negativní vlastnost jsem měl. Ty trenéry jsem nerad poslouchal, to je pravda. Jednak z toho pohledu, že jsem v tom roce osmdesát, už jako třicetileté hráč, měl vysokou školu a to nejvyšší trenérské vzdělání. Takže jsem byl trošku takovej rebel. Měl jsem konflikt jak s Karlem Brücknerem tak s Milanem Máčalovym. Ten mě chtěl dokonce jednou i zbit (smích). To ke mně patřilo, to rebelství. Ale byl jsem vždy dobrej chlap. Myslím si, že jsem měl i talent, ale já nerad trénoval. Takže jsem byl takovej fotbalista, kterého když teď vidím, tak bych ho nejraději vyvalil! (smích). Tak takovej jsem byl. Koho ze svých svěřenců v Sigmě byste jmenoval? Na koho vzpomínáte nejvíc? (smích) To je hezká otázka. O mě se říká, já to vlastně sám říkám také, že mám hráče rozdělené do pěti šuplíků. Ty tady máš v kanceláři čtyři, já mám na hráče pět (smích). V tom horním, to jsou bombarďáci, ke kterym mám velký vztah. Vévodí tomu ze Sigmy Radim Kučera, Tomáš Randa, Vlček tam je určitě a musel bych ještě zapřemýšlet. No ale potom jsou hráči ve druhym a ve třetim a ve čtvrtym…(smích). Pak si dělám srandu, když někoho z těch hráčů potkám, tak se jich ptám: a ty si u mě ve kterym šupliku? (smích) Ale vždycky, když někoho tak potkám, tak se ti hráči ke mně chovají moc slušně. Protože já je vždy učím jedné věci. Říkám jim, nejhorší vlastnost je ta, když trenér odchází, tak ho některý z těch hráčů pošpiní. To se nedělá. Říkám jim, vím, že jsem na Vás taky někdy byl zlej, ale to špatny dejte pryč a nechte jen to dobry. A pak, když se potkáme, můžeme se podívat do očí. Teď jsem tady potkal Lovásika, toho mám taky v prvním šupliku. Strašně moc hráčů, co se týká Sigmy, tak mám v prvním šupliku. Zase bych musel jich jmenovat víc, ale Kučera, Randa a Vlček tomu vévodí. Teď mám třeba v Brně Trousila, ten taky patří do prvniho šupliku. Nebo v Hradci jsem měl Zoubka. Takže ten první je skoro plnej, ale pozor, v tom pátym mám taky pár dacanů, který jsem nemusel (smích). Stejná otázka k trenérům… Tak tady musím zmínit Brücknera, protože to je úplně top trenér. Ve všech těch jeho fázích, kdy byl na výsluní či byl v krizi, tak jej považuji za jednoho z nejlepších trenérů na světě. Taky byl několikrát oceněn. Vynikající trenér je i zmíněný Milan Máčalů, který ale doplatil na to, že se pohybuje v tom světě, který v těch našich očích není poznaný a není možné jej v anketách hodnotit. Silný charakter, velmi pracovitý, který byl na stejné úrovni jako Brückner, protože i spolu studovali. Určitě hned za Karlem. Prošel jsem pod hodně trenéry, ale žádný se ani zdaleka nepřiblížil těmto dvěma. Potom to s nama dokopal Bolóš Zeman. Napiš tam takový poznatek, že tady máme dva fantasticky trenéry, Brücknera a Máčalu. Dva top trenéry. Máčala je úžasný trenér, já jej nikdy nepochválil a on mi to pak vyčítal (smích). Ale chci říci, že Olomouc, toto město, vyprodukovala šest trenérů ve druhé lize a tři v první! (důrazně) Je tam Palička, Kouřil, Kalvoda, Mucha, je tam Neček a v Hradci Machala. Psotka, Uličný, Hapal v první lize! Takže tohle nemá žádné město! A jsou i další trenéři, kteří třeba teď nemají angažmá jako třeba Dan Matušků…Takže Olomouc po této stránce vévodí tomu našemu vrcholovému fotbalu. Zmínil jste konflikt s trenéry. Můžete to přiblížit? No jo, protože já byl takový dacan, který se nebál. Já se do dneška nebojím autorit. Proto mě taky asi řada manažerů nemusí. Někdy, když se mi ta huba otevře, jsem hodně ostrý až vulgární. Dříve jsem se vůbec nedíval na nějakou hierarchii. Dnes, čím jsem starší, tak tu strukturu vnímám víc. Vím, že nade mnou je ředitel atd. Přesto jsem se nebál tyto osobnosti zkritizovat nebo být na ně ostrý. A z toho musel zákonitě vzniknout nějaký ten konflikt. Takže malé konflikty jsem měl jako hráč i se svým idolem Brücknerem, který mě tady kdysi natřel. Nebo Máčala byl ještě ostřejší, ten dokonce, když jsem něco řekl na tréninku, tak jsem se musel omluvit, což je v pořádku. Šlo se ale dál. Konflikt jsem měl ale i s Jarkem Dočkalem. Takže byl jsem konfliktní typ hráče. Typ hráče, které nemám teď sám rád. Právě proto, jaký jsem byl a jak jsem oponoval trenérům. Takže když mi to nějaký hráč dělá, nejraději bych ho sestřelil! (smích). Je to taková škola sama sebe. Já si myslel, že jsem pan fotbalista a nechápal jsem proč nejsem v nároďáku a proč mě trenér posadil na pět zápasů na lavku a tak dál. Dnes si ale hráči ke mně nedovolí to, co jsem si dovolil já. Jednak je tam věkový rozdíl, ale také je to dobou. Tenkrát to bylo takové amatérské. Ani pro mě nebyl Brückner taková autorita, jakou je nyní pro současné reprezentanty. Které z utkání v dresu Sigmy Vám utkvělo v paměti? Každopádně to zmíněné utkání v Třinci, kdy jsem Čermákovi nahrál na gól, který rozhodl o postupu. Pamatuji si také utkání v Jablonci, kde se to lámalo a kde se rozhodovalo o postupu. Navíc jsem v té době odehrál nejvíc zápasů z těch mých kamarádů, dvacet osm. Takže jsem patřil k těm pilířům postupového mužstva. Ale v tom Třinci se muselo vyhrát, takže asi ten Třinec. Jak vzpomínáte na soupeře? V nejvyšší soutěži jsem odehrál asi jen osm zápasů. Já moc nehrál. Postoupilo se do ligy, nakoupili se hráči a Jarek Dočkal mě dal pryč. Takže já takových vzpomínek moc nemám. Spíš jsem byl náhradníkem. Ale mám takovou jednu vzpomínku, kterou vždy dávám k dobru (úsměv). Hráli jsme s Košicema, já nastoupil, ale hrál jsem nějak špatně. Potom byla večeře tady na Zoře a já šel za tím Dočkalem a říkám: „Trenér, já nevím, ale já si myslím, že už na to nemám.“ Ale já to říkal proto, aby mě řekl: „Ne, Peťo, dobry je to, pokračuj!“ Ale on mi říká: „Já si to myslím taky!“ (bouřlivý smích). A tím jsem skončil! (smích) To vždycky klukům vykládám u piva (smích). Takže já si o ten konec vlastně řekl. To byl můj poslední špíl. Co fanoušci? Jaký jste s nimi měl vztah? Mě měli vždycky rádi. Protože jsem už tehdy dělal srandičky. Když jsem dal občas nějaký gól, tak jsem udělal nějaky krokovy variace (smích). Ten můj šéf z práce, ze Sigmy, tomu vždycky tekly slzy. Jenda Chladil dělal taky srandičky. Vždycky mi zatleskalo pár lidí. Takže jsem byl populární. Setkáváte se s bývalými spoluhráči? Scházíme se. Jsem vždycky rád, když mě pozvou v prosinci na tu vánoční akci. Rád zpívám, Jenda Chladil rád zpívá, takže vždycky rádi vzpomínáme. Vememe i manželky a vzpomínáme na ty naše časy, vybereme takovy choulostivy příběhy (smích). Vzpomínám i na to, jak jsem přišel, v tom sedmdesátym sedmym roce, jak mě pozvali k tvymu tatovi na chatu. Měl jsem daciu a já tam k té chatě nemohl ani vyjet! Jenda Chladil tam dělal ty svoje srandy. No, zažil jsem tady krásných šest let. Vlastně pět, protože ten půlrok jsem se těšil na ligu, ale těch šancí jsem už tolik nedostal. Ale dnes už vím, že jsem na to asi neměl a ti kluci, co přišli jako posily, byli lepší. Tenkrát jsem si to sice nemyslel, ale to je ta moje povaha. Ale ta Olomouc….Já jsem sice obrovský kroměřížský patriot, ale v Olomouci žijeme už třicet roků a Olomouc mě i manželce strašně přirostla k srdci a mám tady řadu přátel. Prožil jsem tady dva vrcholy té své kariéry. Postup do ligy jako hráč. A jako trenér to tady bylo mé nejúspěšnější působení. Takže Olomouc hlavně, ale i Brno, protože jsem čtyřikrát udělal víc než padesát bodů, dvakrát s Olomoucí a dvakrát s Brnem. Ale nejvíc si vážím toho, že jsem vystudoval vysokou školu. Protože kdybych ji nevystudoval, nejsem teď trenér. A já studoval asi jedenáct roků! Takže nebýt toho, tak jsem někde v zapadlosti dějin a ty se mnou teď neděláš rozhovor! (smích) Třeba ano. Zmínil jste Brno, své současné angažmá. V neděli nás čeká vzájemný souboj… No po včerejšku (po porážce Brna se Spartou a Sigmy na Kladně, pozn.) to máme oba týmy podobné. Vy jste prohráli s mužstvem papírově slabším, které jste asi chtěli porazit. My zase chtěli navázat na to, že jsme je porazili loni. Ale letos byla Sparta lépe připravená a neměli jsme na ni. Zápas s Olomoucí bude zase jiný, protože budou hrát týmy asi na stejné úrovni, které mají dobré věci, ale i slabiny a bude to o tom, kdo to jak využije. Poslední zápas tady skončil 1 – 1, ale je pravdou, že v tom zápase byla Sigma jasně lepší, ten bod byl pro nás obrovsky cennej. Teď uvidíme až na hřišti. Po té porážce budeme chtít asi oba vyhrát nebo aspoň bodovat. Ale já vždycky říkám přistupovat k soupeři s pokorou. Sigma nebýt toho utkání na Kladně byla letos odborníky hodnocena hodně vysoko. Rozdáme si to na hřišti. Těším se určitě, protože je to pro mě i Karla Trnečku, mého asistenta, prestižní utkání. Působili jsme tady. Ještě když jsem působil v jiných klubech, tak jsem sem jezdil rád s touhou uspět. Jak říkám, s pokorou k soupeři sem pojedeme bodovat. To se má říkat. Děkujeme za rozhovor. Martin Rak Kluby, v nichž Petr Uličný (1950) hrával: 1957-1969 Slavia Kroměříž 1969-1972 Sparta Praha 1972-1977 Škoda Plzeň 1977-1978 TJ Sigma ZTS Olomouc 1978-1979 TJ Sigma ZTS Olomouc 1979-1980 TJ Sigma ZTS Olomouc 1980-1981 TJ Sigma ZTS Olomouc 1981-1982 TJ Sigma ZTS Olomouc 1982-1983 TJ Sigma ZTS Olomouc 1983-1984 Hranice (hrající asistent) 1984-1985 Uničov (hrající asistent)