12.12.2008 / Ostatní
…Jiří Doležílek (1958). Místo setkání pro náš rozhovor tentokrát vybral sám dotazovaný. Pozval nás do svého baru na výbornou kávu, u které zavzpomínal na svou fotbalovou kariéru. V dnešním rozhovoru se dozvíte o sázkách s Laudou, o vztazích mezi brankáři, proč mu nevadily penalty atd. Možná právě proto, že byl Jirka na „domácí půdě,“ byl velice bezprostřední. Hodinu a čtvrt dlouhé povídání uteklo jako voda a nebýt pracovních povinností, debatovali bychom o fotbale snad ještě teď. „V Olomouci to byla opravdu báječná parta,“ říká bývalý brankář Co Vás napadne, když se řekne Sigma? Rozhodně životní, osudový klub. Vždycky jsem si myslel, že budu hrát jenom v Sigmě, ale nakonec, když jsem byl na rok v Žilině, tak jsem byl mile překvapen - vůbec to tam nebylo špatné. Bylo tam silné mužstvo, dařilo se nám, zato Sigma ten rok málem sestoupila. Tady v Olomouci jsme hráli památné utkání 3:3, kdy Olomouc vyrovnala v 90. minutě Beznoskou z penalty. Tenkrát, kdyby se nám tady podařilo vyhrát, tak by to asi pro Sigmu znamenalo sestup. Jaké to bylo, hájit bránu proti Sigmě? Tak bezpochyby velmi motivující. Rok před tím se Žilina pohybovala kolem dvanáctého místa. Potom, co jsem přišel, se docela dařilo a byli jsme kolem sedmého místa, zato Sigmě se vůbec nedařilo a pohybovala se hodně dole. Takže pro mě byl ten rok, co se výsledků a fotbalové stránky týče, velmi dobrý. A po návratu do Sigmy proti Žilině? To jsme vyhráli 5:0 a to jsem byl také velmi spokojený. Rok na to Žilina dokonce sestoupila. Když jsem se vrátil, docházelo zrovna k docela velké obměně kádru. Skončili starší hráči a přišel Mároši, Mlejnek, Látal, Hapal, Kotůlek, Janošťák, Drulák… Prostě úplně jiné mužstvo než to, ze kterého jsem tehdy odcházel. To bylo za trenéra Dunaje. Ale ten tým měl potom velmi dobré výsledky. S fotbalem jste začínal ve Slavoníně. Jak jste se dostal do Sigmy? Pocházím z Nedvězí a do Slavonína mě přivedl kamarád. Hrával jsem v útoku, protože jsem nikdy nechtěl chytat a byl jsem docela rychlý. A s námi v žácích chytal Pavel Mačák. Byl o něco starší a vzpomínám si, že odešel do Baníku Ostrava. A mě z nouze strčili do brány a tak jsem začal chytat. Potom jsme hráli nějaký větší turnaj, kde hrálo NHKG Ostrava. Ti mi dali přestupové lístky, protože jsem se jim líbil, jenže moje máma mě do Ostravy nepustila, abych tam na internátě „nezvlčil.“ Na Sigmě se o tom, že je o mě zájem, asi nějak doslechli. Přijel k nám Ota Spáčil a koupil mě do Sigmy. To už rodičům nevadilo. Slavonín za mě dostal 5 000 Kčs a oni mi tenkrát z toho půlku dali. Tehdy to byly dva máminy platy, takže z toho bylo v rodině docela pozdvižení. Pak si mě hned v šestnácti letech vytáhl trenér Brückner do prvního týmu, kde jsem pak dělal dvojku Jirkovi Vítovi. Největší slabina Jiřího Doležílka? Jednoznačně vysoké balony ve vápně. Nikdy jsem neměl nějak robustní postavu a kvalita míčů, s tím ruku v ruce i kvalita centrů, se hodně zlepšovala. Takže pro toho gólmana to bylo čím dál těžší. Takže dodnes tvrdím, že je lepší zůstat na brankové čáře, než špatně vyběhnout na centr. A co největší přednost? Docela jsem si věřil na penalty. Mám asi 53% úspěšnost a vážně mě to bavilo. Myslím, že hráč to má daleko těžší, protože musí trefit bránu a minout gólmana. Také záleží na stavu utkání. Když soupeř vede o tři branky, je daleko klidnější, než když jeho proměněná penalta zachrání alespoň bod. Pro brankáře je základ dobře odhadnout, kam ta střela půjde. Pak má na půl vyhráno. Pamatuji si zápas na Petržalce, Vlado Weiss, pozdější trenér nároďáku, šel proti mně na penaltu v devadesáté minutě a já mu ji chytnul. Ten zápas nakonec skončil 0:0, přestože nás celý ten zápas neuvěřitelným způsobem tlačili. Měl jste, jako gólman, oblíbenou branku, ve které se Vám chytalo líp? Ne, to jsem neměl. Takže neměl jste třeba za jednou z branek svůj fanklub? Za oběma bránami jsem měl spoustu přejících, ale i spoustu nepřejících fanoušků, to už tak bývá… Lidé byli sice dál, než sedí dnes, byli tam oblouky, ale zato jich chodilo nepoměrně více. Nevím, čím to je, že dnes nechodí, ale ta atmosféra potom byla úplně jiná. Dřív jsme před zápasy jezdili na soustředění, a když jsme potom tak hodinu a půl před výkopem přijížděli na stadion, spoustu fanoušků už bylo na svých místech. Tribuna na stání už v tu dobu byla plná a hlavní byla poloprázdná především pro to, že na ni chodili permanentkáři. Vlastně hodinu před utkáním byly předzápasy žáků a dívalo se na ně čtyři, pět tisíc diváků. To bylo úžasné. Současní brankaři mají v oblibě stížnosti na nové míče, že se zase o něco hůř chytají. Platilo to už tehdy? No, tak tohle už říkají brankaři alespoň třicet let. Já bych to neviděl tak dramaticky. Nevím, jestli to říkají proto, aby ze sebe aspoň trochu shodili vinu za obdržené góly. Je jasné, že každý nový míč je jiný, než ten předchozí. Na druhou stranu ty týmy s ním každý den trénují a není možné, aby si na něj hráči, nebo gólmani nezvykli. Takže potom si v sezoně stěžovat, že míče plavou… Ano, ony plavou, ale to plavaly už za nás. Já bych spíš řekl, že ze začátku osmdesátých let, když balony ani zdaleka nebyly tak kvalitní jako dnes, plavaly daleko víc. Neměly dokonalý tvar, byly šišaté, nasáklé vodou. To dnes není. Když má gólman formu, může míč plavat, jak se mu chce a on to chytí. Když tu formu nemá, tak mu to holt propadne. To je normální. Udržet stabilní výkonnost je nemožné, vždycky přijde nějaký výkyv a pokles formy. Brankář má tu smůlu, že je to u něj víc vidět, než u hráčů v poli. Tak mě ještě napadá, dřív brankářům rozhodně nenahrávala kvalita trávníků… No, to je pravda. Každá střela po zemi byla velmi nebezpečná. Lidé pak samozřejmě pískali, když vám zdánlivě lehký balon vypadl, jenže vápno, to bylo kolikrát jedno velké oraniště. Jenže na druhou stranu, ono to bylo těžké i pro hráče v poli, trefit míč tak, aby mířil na branku. A fotbal celkově, tehdy a dnes? Dnes je to daleko více o agresivitě, o rychlosti. Bohužel, na úkor techniky. Podle mě to začíná už u mládeže. Trenér v prvním mužstvu už s tím těžko něco udělá, když dostává hráče technicky nepřipravené. U žádného ligového týmu nevidím bývalé špičkové fotbalisty, co by se starali o výchovu hráčů. Na to ve finále doplácí celý český fotbal. Trenér by měl malým fotbalistům umět přesně ukázat, jak se k tomu postavit, jak trefit míč… Myslím, že kdyby kluby ve svých rozpočtech našly peníze právě pro takovéto trenéry z řad bývalých špičkových fotbalistů, nakonec by na tom jen vydělaly, protože by měly daleko větší přísun kvalitních mladých hráčů. Špatné návyky totiž v dospělém věku odstraníte jen velmi těžko. Kondice a taktika se dohnat dá, technika ne. Proto bych u mládeže preferoval právě tohle. Teď se díváme na fotky z vašich zápasů, co se vám vybavuje? Tak zrovna tady se dívám - to je fotka, když jsme znovu postoupili do ligy. To skončil trenér Dočkal, přišel Karel Brückner, a my jsme na podzim z 30 bodů uhráli 29. Remízu s námi uhrálo pouze Brno u nich doma, to bylo 0:0. Brno vlastně sestoupilo spolu s námi a bylo největším favoritem na postup zpátky do ligy. No a na jaře jsme je potom doma porazili 5:0. Novinám se moc nelíbilo, že máme takovou sérii a dávali nám to pěkně najevo. Trenér Brückner měl vždycky před zápasem své čtyřicetiminutové proslovy, ale jednou přišel do kabiny, na nástěnku vyvěsil asi třicet těch článků a řekl jenom: „Teď si to tady přečtěte a běžte do nich.“ No - v poločase to bylo 4:0 a ve druhé půlce jsme ještě jeden gól přidali. Přišlo asi čtrnáct tisíc diváků, parádní zápas! Jaká byla vůbec tehdy parta? Ohromná. Já jsem teda nikdy nemíval s hráči problém, ale tady v Olomouci to byla opravdu báječná parta. Když už jsme někam šli a zůstali trošku déle, tak šli opravdu všichni. Za mých let tady byl vždycky výborný kolektiv, i Pražáci k nám zapadli. Měli jste nějakého vůdce? No, vždycky se někdo našel… Ve své době to byl určitě Lauda. Ale poznat to bylo hlavně na hřišti. Když řekl: „dejte mi to do vápna a běžte se na půlku objímat,“ tak to tak většinou taky bylo. Trénovat se mu sice nechtělo, ale byl to výjimečný talent. Měli z něj gólmani strach i na tréninku? Jasně, že jo. Ale pro mě to bylo obzvlášť motivující. Padaly různé sázky, takže to bylo pro obě strany motivující. A protože to uměl trefit, tak mi to pomáhalo, abych se i na tom tréninku mohl zdokonalit. Podobný případ byl později Honza Maroši. O co jste se tenkrát sázeli? Tak rozhodně v tom nebyl alkohol, nebo peníze. Většinou šlo třeba o to, vzít vítěze na záda a oběhnout s ním hřiště, nebo že ten kdo prohraje, bude tomu druhému týden leštit kopačky… A trenér Brückner se do sázek taky aktivně zapojoval? Třeba motivace před zápasem? Schopnost motivovat - to byla, nebo vlastně pořád ještě asi je, jedna z nejsilnějších stránek Karla Brücknera. Vždycky věděl, co přesně říct, jestli je potřeba zvýšit hlas, nebo mluvit v klidu, nebo neříkat vůbec nic, jako už jsme vzpomínali ty výstřižky z novin. On to uměl vycítit a to je pro trenéra velká deviza. O náladě v týmu jsme mluvili, ale jaké jste měl vztahy s vašimi rivaly na postu brankáře? Většinou jsem se přátelil s hráči z pole. S brankářskými kolegy jsem měl spíše neutrální vztahy. Ale když už jsem svého kolegu, jak se říká, nemusel, tak jsem mu to rozhodně nedával najevo. Nevím, jak to je jinde. Já jsem nikdy nebyl ten typ, co by seděl na lavičce a chodil za tím druhým, který stál v bráně místo mě, plácal jej po zádech a říkal mu, jak je super. Pro mě to byl vždycky hlavně konkurent. Ale taky jsem se nikdy nesnížil k tomu, abych mu házel klacky pod nohy. Prostě jsem po zápase, kdy chytil šest vyložených šancí, neskákal radostí. Moje motivace byla vždycky hlavně chytat. Byl v lize nějaký útočník, kterého jste vyloženě neměl rád? Když byl ten protihráč opravdu kvalitní, uměl a nebyla to žádná namistrovaná primadona, tak mi až tak nevadilo, že mi dal gól. Třeba Standa Griga, to byl skromný, férový kluk, toho jsem měl opravdu rád. Když mi dal dva góly, tak jsem mu po zápase klidně pogratuloval a necítil jsem k němu žádnou zášť. Ale vadili mi takoví, kteří zbytečně moc machrovali. U těch jsem si zase většinou našel ve vápně chvilku, kdy jsem jim mohl trošku naložit. Co Jiří Doležílek a Sigma v současnosti? Za patnáct let jsem vynechal tak dvě utkání, když jsem byl nemocný. Troufnu si říct, že mám docela přehled. Přál bych klukům, aby hlavně dávali góly. Góly, góly a góly - pak budou mít lidi na co chodit. Budou se těšit, že uvidí dobré akce, střely. Přál bych si, aby zase chodil plný stadion, aby se fandilo, protože těm hráčům se pak úplně jinak hraje. Je to sice otřepaná fráze, ale je to tak. Liga jako taková jde nahoru. Budují se stadiony, tréninková zázemí, dělá se marketing, jen podchytit ty diváky a začít je dostávat zpět na tribuny. Takže když přijde plný stadion… Když přijde plný stadion, tak to má dvojí účinek. Za prvé to dokáže namotivovat, vybudit ty hráče, kterým se pak skutečně daleko líp hraje, za druhé to má ohromný vliv na spokojenost samotných diváků. Při té atmosféře, když je fotbal průměrný, tak se pod dojmem té divácké kulisy zdá daleko lepší. Stačí se podívat na Bundesligu. Když hraje Dortmund a Brémy, tak stačí vypnout zvuk. Když odbouráme těch 70 tisíc diváků, tak si po dvaceti minutách člověk řekne: „proboha, co je to za fotbal, vždyť to je jako u nás na vesnici.“ Ale protože je tam ta atmosféra, tak to diváka vtáhne a odchází spokojen. I když se vyhraje třeba jen 1:0. Jako když hraje například Sigma proti Zlínu. Nejhorší na tom je, že ztratit diváky, vyhnat je ze stadionu, to trvá chviličku. Ale dostat je potom zpátky, to je běh na dlouhou trať. To konec konců vídám každý ligový zápas na Andrově stadionu. Děkujeme za rozhovor. Kluby, v nichž Jiří Doležílek (*1958) působil: 1969-73 - Slavonín 1973-78 - Sigma Olomouc 1978-80 - Dukla Hradec Králové (vojna) 1982-83 – Sigma Olomouc - 14 1984-85 - Sigma Olomouc - 14 1986-87 – Žilina - 30 1987-88 - Sigma Olomouc - 30 1988-89 - Sigma Olomouc - 27 1989-90 - Sigma Olomouc - 6 1990-96 - Wiennerfeld Za Sigmu odchytal 91 utkání, celkem 121. Trenérská kariéra: 1996-97 Holice (trenér) 1997-99 Drnovice (asistent trenéra) Příště: Roman Sedláček
