Hrával jsem za Sigmu…Jiří Vít

12.03.2009 / A tým

…Jiří Vít (*1949) Do dnešního Fotbal INFO a rubriky Hrával jsem za Sigmu, jsme si pozvali rodáka z Ivanovic na Hané, bývalého brankáře, který byl u toho, když Sigma soutěž po soutěži stoupala vzhůru až do 1. ligy. Je dalším z hráčů, kteří v Sigmě zůstali i po skončení aktivní hráčské kariéry. V klubu působil jako trenér brankářů, asistent trenéra, masér a v současnosti zastává funkci klubového kustoda a asistenta trenéra juniorky. Svoji stopu zanechává také jako masér u reprezentačního týmu. „Sigma je můj život“, říká gólman, který Sigmu pomáhal vytáhnout až do 1. ligy a již 39 let je ve službách našeho klubu. Co se Vám vybaví, když se řekne: „Hrával jsem za Sigmu…“? Polovina mého života. Přišel jsem v roce 1970 a teď je rok 2009, takže jsem v Sigmě devětatřicet let. Ať už jako hráč, trenér, masér… takže Sigma je můj život. Jsem modrobílý od hlavy až k patě a jiný už asi nebudu. K fotbalu Vás přivedli rodiče? Ne, to ne. Jsem z Ivanovic na Hané a tam to bylo tak, že když se jel Závod míru, tak všichni jezdili na kole, v zimě byli všichni hokejisti a v létě jsme zase hrávali fotbal. A hned od začátků v bráně? No, jak jsem se dostal do branky? Asi jsem byl obratný. Jestli jsem to zdědil po rodičích, to nevím, ale nebyl jsem nijak vysoký. Prostě jsem se do té brány postavil a už mi to zůstalo. Takže žádné pokračování rodinné tradice… Ne, to ne. Otec fotbal hrával, ale na žádné vyšší úrovni. To bychom měli úplné začátky, ale jak vedla vaše cesta do Sigmy? No, z Ivanovic jsem šel do Brna do učení. Tam jsem byl s kamarádem z Mostkovic u Prostějova. No a on začínal dorosteneckou ligu v Prostějově. V Brně jsme si ve volných chvílích kopali a jednou se v Prostějově zmínil, že by možná věděl o jednom šikovném brankáři. A tak jsem s ním sedl na autobus, jel na trénink a už tam tehdy zůstal. Rodiče na mě sice tlačili, abych se nejdříve vyučil, že fotbal počká, ale nakonec se ten přestup uskutečnil. Takže jsme s kolegou, dodnes mým velkým kamarádem, jezdili dvakrát týdně z Brna do Prostějova na trénink, což trvalo až do mých 18-ti let. Pak přišlo stěhování do Olomouce? To jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu do Dukly Olomouc. Tam jsem dělal dvojku Zdeňkovi Mandíkovi, ale po ¾ roce šel dřív z vojny díky hornickému náboru a odešel do Baníku Ostrava. Ten ročník jsem pak dochytal já. A druhý rok už jsem byl jedničkou a chytal jsem třetí ligu za Duklu. Takže jste vlastně okusil domovský stadion ještě před tím, než samotná Sigma vznikla. Vlastně ano. Sigma tehdy ještě neexistovala a stadion se jmenoval Stadion míru. Tehdejší Železárny hrály většinu zápasů v Řepčíně na škváře, od dubna pak mistrovská utkání hrály tady s námi, takže jsme se na tom hřišti střídali. My zase trénovali na škváře na Lokomotivě, kde je dnes rugbyové hřiště. A po vojně se už návrat do Prostějova nekonal? No, jak jsme se střídali na jednom hřišti, tak jsme se všichni znali, chodívali jsme společně po zápasech na nějaké to občerstvení. A tam jsem se už tehdy setkal s trenérem Brücknerem. A protože Železárny tehdy nějak neměli brankáře, tak slovo dalo slovo a přišli za mnou nějací funkcionáři. No a mě se v Olomouci líbilo, tak jsem jim kývnul. Prostějov mě ale nechtěl pustit, že si nevychovali brankáře, aby potom hrál jinde. Tehdy se hrálo derby OP – Železárny a oni chtěli mít silný kádr. No, ale nakonec to nějak dopadlo a těsně před prvním mistrovským zápasem jsem přestoupil do Olomouce. A od té doby jste Sigmák, i když tehdy to ještě Sigma vlastně nebyla. No, to až po nějaké době se začala Sigma rozmáhat a spojila se s železárnami jako Sigma Moravské Železárny. A pan generální ředitel Ing. Cahel se o fotbal nějak začal víc zajímat. Když přišlo na reorganizaci soutěží, byli jsme třetí z šesti postupujících a šli jsme do celostátní třetí ligy. Zanedlouho jsme pak bojovali s Havířovem o druhou ligu, asi dva roky za sebou, což se nám také podařilo. Havířov jsme u nás porazili 5:0, venku jsme vyhráli 2:0 a postupovalo se. To Brückner ještě hrával a byli tu hráči jako Máčala, Frýdecký, Milan Frank, Ivan Čech… Měli jsme výbornou partu. A také střelce – Pavla Beneše, který ovšem přestoupil do Hranic a bohužel tragicky zahynul. A potom… První liga! No ano, památný zápas v Třinci, kdy nás honila Plzeň. My jsme museli vyhrát. Tenkrát ukrutně lilo, na to se ani nedá zapomenout. To už tady byla jména jako Čížek, Uličný, Petržela, Vybíral, Knoflíček a trénoval nás Máčala. Jenže Máčala dostal nabídku ze Slavie a v polovině soutěže si s sebou vzal Vlastu Petrželu a Ivo Knoflíčka. Nás převzal trenér Zeman a pořád to vypadalo tak, že bychom mohli postoupit. Potom jsme v Boleslavi dostali 4:0 a byli jsme všichni smutní, to si nás trenér zavolal, byli jsme na soustředění v Bystřici pod Hostýnem. Mě určil kapitánem, trochu nám promluvil do duše a my od té doby neprohráli a nakonec jsme do té ligy postoupili. No a v tom Třinci jsme tedy vyhráli 1:0. To bylo takové vyvrcholení. Měli jsme šoféra Milana Šrubaře, ještě jezdí občas s béčkem a on s námi za odměnu objel náměstí.  To už tam byl zákaz vjezdu, ale my tam tehdy vjeli i s autobusem a troubilo se, my jsme řvali, lidi nám mávali a tak jsme to pěkně oslavili. Takže na samý konec kariéry se vám poštěstilo ochutnat první ligu. Přesně tak. Šestnáct zápasů v lize, nováčkem ve třiatřiceti.  To nás pak v lize vedl trenér Dočkal, jenže jsme pak hned vypadli. Vrátil se Brückner a po domluvě s ním jsem začal dělat trenéra gólmanů. V Prostějově jsem si udělal profilicenci a začal jsem trénovat. Jenže doba byla taková… zvláštní. Když se jelo na zájezd někam na západ, tak se určoval počet lidí, kteří smí jet. No a jako trenér brankářů jsem se do toho nikdy nevešel. Takže do NDR, Polska, Bulharska, to jsem mohl, ale na západ jsem se tehdy nepodíval. Ale nakonec jste i na to vyzrál, ne? To až onemocněl Jirka Hořava, náš masér. Když bylo hodně práce, tak jsem mu s tím pomáhal už dřív. Začal jsem se o to nějak zajímat, a když mi pak řekl, že už by s tím nejradši skončil, udělal jsem si i masérský kurz a začal jsem k trénování dělat i maséra. Jenže to už zase starý režim končil, takže jsem na něj vyzrál zrovna v době, kdy mu zvonila hrana. Ale nakonec jsem se tedy do zahraničí podíval a se Sigmou absolvoval spoustu velkých zápasů – Real, Juventus, Hamburk, Dortmund. Trenér Brückner je tak trochu váš osudový „parťák“. No určitě, vděčím mu za hodně. Když u preprezentace do 21 let nebyl masér, tak si na mě vzpomněl. Když přecházel k „A“ reprezentaci, tak jsem šel s ním, no a už jsem tam osm let. Takže se zase podívám do zahraničí, byl jsem na dvou evropských šampionátech, na jednom světovém… Když se ohlédnete za svým profesním životem, tak musíte být docela spokojený? No samozřejmě. Jako hráč jsem si splnil sen, pomohl jsem vybojovat první ligu, kterou jsem si taky zachytal. A později jako trenér a masér jsem poznal kus světa, byl jsem u reprezentace do jedenadvaceti let, jsem u A týmu, víc už není, takže musím být spokojený. Navíc, moje práce mi byla po celý život koníčkem. Když se ještě vrátíme k vaší hráčské kariéře, napadá mě, že jste vlastně zažil jak postup do ligy, tak pád, prázdné tribuny, i „plný dům“... To je pravda. Když jsme začínali, chodily dvě-tři stovky. Na třetí ligu přišlo patnáct set, do druhé ligy chodilo pět tisíc, když se bojovalo o postup a pak, třeba na Spartu, přišlo i sedmnáct tisíc… Lidé viseli i na stromech. No a ten postup a pád... Hodně jsme dopláceli na nezkušenost toho kádru. Potom, co jsme spadli, přišel trenér Brückner. Ten přivedl Beznosku, Laudu, Příložného, zkušené borce, kteří věděli, o co jde. Do brány přišel Zdenek Tulis. Byli už zkušení a věděli, o čem liga je. Já na to tedy doplatil.  Byl nějaký gól, který vás do teď„budí ze snu“? No tak samozřejmě, jak jsem měl nějaké dobré zákroky, tak se také stalo, že jsem třeba nějaký hloupý gól pustil, ale to se stane každému. Ale že bych se k nějakému konkrétnímu pořád vracel a vyčítal si ho, to nemá cenu. A to taky vštěpuju klukům na tréninku, že obdržené branky musí co nejdřív pustit z hlavy. A kterou branku na Sigmě jste měl radši? Vždycky tu, co stojí pod jižní tribunou. I přes to, že se mi tady stalo docela ošklivé zranění. Jednou jsme hráli přípravu s Magdeburgem, což byl prvoligový klub z Německa, a přerazili mi žebra. Dodnes je někdy cítím. To byl poslední přípravný zápas před sezonou a mě odvezli v bezvědomí se třemi zlomenými žebry. Takže vůči zraněním jste imunní nebyl? Vůbec ne. Výrony v kotníku, zlomené ruce, sanice… Ale to ke sportu patří. A když jsme vzpomínali to cestování, kde se vám nejvíc líbilo? To bylo na Maltě. Nevím proč, ale tam se mi líbilo asi nejvíc. I když všude je krásně, ale nejlíp je doma. To je to nejkrásnější, co člověk má. A nejkurióznější místo, kam jste se s fotbalem dostal? Návštěva věznice na Mírově. Nikdy jsem neviděl, jak to v takovém zařízení chodí a opravdu mě mrazilo po zádech. Všem bych takovou návštěvu doporučil z výchovných důvodů. Rukama vám prošla spousta hráčů. Ke kterým máte nejblíže? Určitě Pavel Nedvěd, to je vynikající člověk. Pavel Hapal, David Rozehnal, Tomáš Ujfaluši, Honza Polák, Jarda Drobný, Petr Čech… To jsou všichni výborní kluci, se kterými si člověk výborně popovídá. Oni se většinou na tom masérském stole pěkně uvolní a začne se to z nich sypat. Problémy, radosti, všední život. Ale zase je pak na mě, abych dokázal držet jazyk za zuby a necítil potřebu to někde ventilovat. Takže takový polní kaplan? Přesně tak. Popovídám si, vyslechnu, ale jakmile vyjdu z masérny, o ničem nevím. Ono je to oboustranné a důvěra musí být vzájemná. Nejhorší zážitek spojený s fotbalem? Boj o udržení v lize. Zažil jsem to jako hráč a ta sezona, kdy do konce nebylo jisté, že se Sigma udrží, to byla neuvěřitelná muka. No a u reprezentace pak prohra s Řeckem. Už jsem věřil, že budeme hrát finále s Portugalskem, jenže přišla poslední minuta, poslední roh Řecka a bylo po všem. Hráči brečeli, my jsme brečeli, hrůza. Jinak bych chtěl poděkovat všem lidem okolo klubu, od pana Gajdy přes pana Kubíčka, prostě všem, protože jsme spolu už tolik let, a i když k sobě někdy máme výhrady, tak jsme se nikdy spolu nepohádali natolik, abychom spolu měli takový problém, že bychom spolu nemohli pracovat. Teď tady máme perfektní zázemí, klub funguje a za to jim patří velký dík. Tak to by mohla být pěkná tečka za naším rozhovorem, děkujeme. Není zač a těším se na všechny v neděli na fotbale. Kluby v nichž Jiří Vít (*1949)působil: 1957-1965 Ivanovice na Hané 1965-1968 OP Prostějov (krajský přebor a dor. liga) 1968-1970 Dukla Olomouc (III. liga) 1970-1984 Olomouc (divize, III. liga, NL, I.ČNL, I. liga) Za Sigmu 340 mistrovských utkání, 384 přípravných, celkem 724. Z toho 16 utkání v 1. lize.