Hrával jsem za Sigmu…Alexander Bokij (*1957)

22.11.2009 / A tým

„Výborná parta, vynikající trenér a super vedení. Byla to taková symbióza. Všichni měli mezi sebou pochopení, všichni věděli co chtějí. Sigma byla po této stránce moje nejlepší působiště“, takto vzpomíná na své působení běloruský stoper, který v Sigmě odehrál za dva roky sedmačtyřicet utkání a zahrál si také pohárové bitvy, včetně souboje s Realem Madrid. Tady jsou jeho vzpomínky na angažmá v Olomouci.

Když se řekne, hrával jsem za Sigmu. Co se vám vybaví?

Výborný mančaft, super vedení, krásná divácká atmosféra, na tu dobu vynikající výsledky a tým se dostal do čtvrtfinále poháru UEFA. Takže určitě hezké vzpomínky.

Vaše vzpomínky na spoluhráče?

Pamatuji a vzpomínám na všechny. Z těch starších Drulák, Sedláček, pak přišli Přibyl, Kerbr, Hapal, Maroši, Hanus. To byli všichni výborní kluci. Vybavuji si, jak přišli mladí fotbalisti. Kotůlek, Kovář. To byli hráči, kteří dokázali něco ve fotbale nejen tady, ale taky v zahraničí. Byla tady výborná parta a nemůžu nevzpomenout na výborného super trenéra pana Brücknera. Ten nás vedl k úspěchu.

Takže kvalitní tým, ale i po té lidské stránce výborná parta včetně trenéra.

Tak to bylo. Výborná parta, vynikající trenér a super vedení. Byla to taková symbióza. Všichni měli mezi sebou pochopení, všichni věděli, co chtějí. Sigma byla po této stránce moje nejlepší působiště. Bylo to pro mě o to důležitější, že to byl můj závěr kariéry.

Vaše fotbalové začátky?

K fotbalu mě přivedl můj starší bratr. Hrávali jsme fotbal všude. Na ulici, na dvoře. To byly pěkné časy. Tak jsem se dostával k fotbalu přes toho staršího bráchu. Na škole pak bylo oddělení fotbalu. Tam jsem šel od sedmi let do fotbalové třídy.

Jak vedla vaše cesta do Sigmy Olomouc?

Já si myslím, že za vším byl Jirka Kubíček. On byl několikrát ve Spartaku Moskva a chtěl tam asi navázat nějaké kontakty. Spartak byl už tenkrát jeden z nejlepších mančaftů v Rusku. Šel na stadion a chtěl navázat spolupráci. Myslím, že první tady byli bratři Šarapovové. Tuším rok, nebo půl sezóny. Já jsem pomalu ve Spartaku končil a dostal nabídku ze Sigmy Olomouc a vzal ji.

Neměl jste trochu obavy z toho přesunu?

Měl jsem ještě nabídku do druhé ligy do Francie a do Železničar Sarajevo. Tenkrát jsem zvažoval, ale rozhodně nelituji, že jsem si vybral Sigmu. Když to vezmu po sportovní stránce, nebo po té společenské, tak to chyba určitě nebyla. Ani v komunikaci problém nebyl, takže všechno bylo v pořádku. Hráči mě vzali jako fotbalistu a pak asi jako člověka.

Vy jste vlastně přišel v roce, kdy z Olomouce odcházeli vojáci Sovětské armády.

Ano, tenkrát odcházeli poslední vojáci, když jsem přišel. Já jsem žádný problém neměl. Já, ani moje rodina. Myslím, že jsem se rychle adaptoval na život tady a také po fotbalové stránce nebyl sebemenší problém.

Když se řekne Saša Bokij, tak vás hromada lidí spojuje se jménem Michal Kovář.

Škoda, že se nedostal do reprezentace. On na to výkonnostně měl.

Je někdo z hráčů, se kterým jste se třeba navštěvovali?

Vedle mě bydlel Kříž, Šindelář, Kerbr. Nepamatuji si, že bych se někdy s někým třeba pohádal. Se všema to bylo v pohodě. Taky s Martinem Kotůlkem jsme zůstávali po tréninku a pilovali techniku.

Který zápas vám nejvíc utkvěl v paměti?

Takových bylo několik. Na Slávii byl jeden důležitý zápas, který jsme museli vyhrát. Pak si pamatuji utkání v Dunajské Stredě. Tam nám pan rozhodčí naznačil, že tady prostě nemůžeme vyhrát a my jsme tam vyhráli 1:0. Já tam měl zákrok, který rozebírala televize. Takovým zvláštním způsobem, jsem vykopl z brány míč. Nikdo nechápal jak. Hodně zápasů si vybavuji. Také poslední zápas, když už jsem věděl, že toho už mám dost. Že už dál nemůžu držet tu kvalitu na ligu a také evropské poháry. Navíc jsem měl zraněné koleno. V tom posledním utkání proti Slávii v Olomouci jsem nastoupil na druhý poločas. Když jsem se šel rozcvičovat, tak tam někdo volal Sašo ahoj, pak tribuny začaly volat Saša Bokij. Tak to byl pro mě ohromný zážitek. Ten stadion byl tenkrát plný. Úžasné vzpomínky.

Český fotbal sledujete?

Samozřejmě sleduji, když je možnost tak se dívám. Sigmu jsem letos viděl snad jenom jeden zápas. Spíše jsem sledoval jen výsledky. Teď má Sigma nějaké prohry (pozn. redakce – bavili jsme se po utkání v Plzni, před domácím zápasem s Brnem). Ty prohry vždycky byly, ale já věřím, že tady pracují lidi, kteří to dokážou vrátit. Jirka Kubíček, jeden z nejlepších manažerů a fotbalových odborníků v republice, něco určitě vymyslí, aby to zvrátil.

Spousta mladých hráčů odešla od nás do Ruska a neprosadili se. Kde vidíte příčinu? Třeba Roman Hubník.

Myslím si, že pro něj nevybrali správné mužstvo. Měl jít asi jinam. Kvalita ligy v Rusku pomalu stoupá nahoru. Pak se stává, že hráči odsud často v těch nejlepších klubech sedí na lavičce a čekají dlouho na šanci. Naopak se mi zdá, že šla dolů úroveň ligy tady. Zápasy jsou tady více bojovnější a kvalita hry je nižší. Kvalita myšlenky, kombinační hra. Ta fotbalová chytrost, tak jak jsem Československý fotbal poznal já, jako hráč. Možná je to taky tím, že už tak před deseti lety převládala výchova kolektivu nad výchovou jednotlivce. Důležité bylo, jeden druhého na hřišti zajistit. Je to teď víc do taktiky. Ale to není jen tady. Je to skoro v celé Evropě. Proto jsou reprezentační zápasy více vyrovnané.

Když se ještě vrátíme do pohárové kabiny Sigmy. V čem bylo to kouzlo toho týmu tenkrát?

Jak už jsem říkal. Výborné vedení, sehnali se peníze, aby se mohlo investovat do týmu, trenér, který je jeden z nejlepších v Evropě. Byli tady starší hráči, kteří dokázali učit mladé. Radek Drulák, nejlepší střelec ligy, reprezentant. Roman Sedláček a Honza Maroši hráli výborně. Hanus, Slabý v obraně. Pak přišel Kotůlek, Vaďura. Hráči, které trenér chtěl a chtěl je za každou cenu. Ten pak s tím týmem měl nejen výsledky, ale když jsme hráli venku, tak se na ten fotbal chodili lidi dívat, protože Olomouc hrála dobrý fotbal. Když jsme třeba vyhráli na Slovensku, tak nám lidé po zápase tleskali. Přišli pak mladí. Z vojny se vrátil Kotůlek, Látal, Hapal, ze Zlína Kerbr. Byla to opravdu skvělá symbióza trenér, tým, vedení.

V čem vidíte kouzlo pana Brücknera?

Určitě tréninkový proces. Za ty dva roky v jeho týmu si nepamatuji, že bych byl po fyzické stránce dole. On dával zátěž tak, abychom hráli fotbal. Nepřeháněli jsme trénink. Pak to bylo kouzlo taktiky a standardní situace. Když se hraje 0:0, proměníš standardku, tak se už hraje jinak. Otevírá se prostor pro rychlé protiútoky. Látal byl rychlý, Kerbr, Hapal taky. Pak nás naučil postupný protiútok. Na jeden dva dotyky. Učil nás nejen bojovat, kopat, ale taky přemýšlet. Byli tady nejen výborní fotbalisté, ale taky to byli vynikající lidi. Každý trénink nás bavil a byl zajímavý. Každý makal, protože chtěl v zápase nastoupit od začátku. Taky jsme si zašli sednout do restaurace. Brückner nás tady sledoval. Já jsem šel pěšky, za chvilku za mnou šel Slabý a Šindelář, Kerbr třeba vyjel autem a pak jsme se sešli někde na večeři. Dali jsme si jídlo, jedno, někdo možná dvě piva. Nikdo nic nepřeháněl. Bylo to fajn. Hrávalo dvanáct, nebo třináct hráčů, ostatní čekali na příležitost, když měl někdo karty, nebo byl zraněný. To byli bratři Guzikové, Kovář, Vaniak, Barbořík, Gottwald.

Hromada z těch kluků, kteří tady s vámi hráli, tak teď jako vy trénují.

Určitě, vím kam míříte. Já při tréninku taky používám věci z tréninku pana Brücknera. To je stoprocentní. Ale já si ještě pamatuji, když jsem byl v Zenitu, tak za mnou přišel Martin Horák a říká: trenére, já jsem vám v Olomouci podával balóny. A byl jsem rád, že jsem vám ho mohl hodit. Horák, Ujfaluši, Rozehnal, Kovář a další. To je celá plejáda vynikajících stoperů co vychovala Sigma Olomouc. Po mě tady byl Olda Machala, přede mnou naopak Kalvoda, Kučerňák. Tady byli vždycky vynikající stopeři.

Co vzkážete našim fanouškům, v době kdy se nedaří (pozn. redakce - rozhovor jsme dělali po utkání v Plzni).

Trpělivost. Jedině trpělivost, protože vždycky může přijít špatné období. Hráči i diváci mají rádi fotbal a to špatné je jen dočasné. Určitě se to zlomí a obrátí k lepšímu.

Stalo se vám, že na vás diváci na domácím stadionu pískali?

Jako hráč si to nepamatuji. Jako trenérovi mi nadávali na internetu. Třeba teď v Chimki křičeli na trenéra Konstantina Sarasinju, ať jde za nimi. On šel, postavil se před tribunu a říká: já jsem tady. A bylo ticho. Nikdo nic. Najednou viděli, že to je normální člověk, který chce komunikovat. Ale nikdo z těch lidí ze sebe nic nevydal. Bohužel, jsou lidi, kteří se přijdou na fotbal vyřvat. To je také v Rusku.

Co je těžší. Být na hřišti a dirigovat tým před sebou, nebo být na lavičce jako trenér?

To je pěkná otázka. Když jsem hrál, tak trenér chtěl to nebo ono, musíš doběhnout, nesmíš dovolit odcentrovat, přihrát… Já už jsem kolikrát říkal, že už nemůžu, ale trenér je ten, co kolikrát chce, to co není možné. Takže těžší to má trenér, který si musí najít hráče a pak jít na vedení, aby mu toho hráče koupili. Teď se do fotbalu dostávají díky penězům lidi, co mu vůbec nerozumí a do teď ho viděli jen v televizi.

Jak prožíváte zápasy jako trenér?

Já jsem spíše kliďas, protože jsem zjistil, že nemá cenu křičet. To co hrají hráči, to je vizitka trenéra. Trenér může něco málo při zápase změnit, něco změnit třeba přes kapitána. Dát impuls o poločase. Ale je to opravdu vizitka trenéra co je naučil. Nemá pak cenu při zápase do něčeho kopat. Někteří to hrají na diváky, že jsou impulsivní, prožívají to. Já si myslím, že to nepomáhá. Někdy možná nějakým pokřikem povzbudit, to možná na chvíli pomůže. Když to však dělá pořád, tak si hráči na to zvyknou a pak je jim to jedno.

Takže u vás taky platí metoda cukru a biče.

Tak samozřejmě. Jsou to profesionálové, dostávají za to peníze. Já je musím naučit kopat, skákat, běhat, bojovat. Když ne, tak jsem špatný trenér. Mourinho není trenér. To je kouč. Ten potřebuje hráče na nějaký post a vedení mu ho koupí. Udělá si kondici, nějakou taktiku a víc ne. Ti hráči všechno umí! V našich podmínkách musíš hráče vytipovat, odhadnout jestli v sobě něco má a pracovat s ním. Ne každý to však vidí. Nechci se chlubit, ale v Uničově když jsem trénoval rok a půl, tak pak šlo asi dvanáct hráčů do vyšší soutěže. Třeba Vychodil. On jezdil s traktorem. Na trénink přijel v kopačkách, odtrénoval a jel zase na pole. To jsou takový blázni co fotbal mají rádi. Tady po tréninku zůstávali Hapal, Látal, Kotůlek dál na hřišti. Přidávali si. Chtěli, pracovali na sobě a prosadili se.

Jak vzpomínáte na atmosféru při pohárových zápasech. Stadion dlouho před zápasem plný.

Nezapomenu na utkání v Hamburku. Pavel Hapal dával dva góly a u jednoho mám asistenci. Kopal jsem od brány, Kerbr prodloužil na Hapala. Pak už Pavel udělal ty nádherné kličky, položil si tři hráče a dal super gól. Potom doma 4:1. To bylo špatné počasí. To nebylo jednoduché. 1:1, Hanus nedal penaltu a bylo ticho. Pak šel Kerbr kopat roh a Hanus dal nůžkami krásný gól. Pak si pamatuji, jak byl závěr zápasu. To jsme si dávali na jeden dotek a diváci aplaudovali. Dali jsme si 42 přihrávek jedním dotykem a lidi nám to počítali. Krásné. Hraješ a diváci jsou s tebou na tom hřišti. Ještě si pamatuji jak přijeli novináři před Realem. Fotili to nejhorší co tady viděli. Záchody a tak. Pak to samozřejmě dali do novin. Už jen kvůli tomu jsem je chtěl porazit. S Realem doma jsem nehrál, protože čtyři dny předtím jsme vyhráli v Trnavě 7:1 a já se zranil. Ptali se mě novináři ze Španělska, jestli vím, co je Real. Nevěděl jsem co tím myslí. Říkal jsem, že Real je Real. Co jsem měl odpovědět. Na Realu jsem už viděl jak dávám gól, ale na poslední chvíli tam dal nohu obránce, Kerbr dal tyčku. Pak nám dal Sanchíz patičkou na 1:0. Oni měli super tým, ale nám nechybělo moc.

Máte nějaký suvenýr z těchto zápasů?

Já nejsem takový. Dresy nesbírám. Jen vzpomínky. Pamatuji si jak Kotůlka stále okopával Sanchíz. Musel jsem něco udělat. Tak jsem mu řekl, že jestli to ještě jednou udělá, tak ho zabiju( smích). Podíval se na mě, ale už ho nekopl.

Co plánujete teď?

Konstantin Sarsanija, se kterým jsem byl teď v Chimki, tak s tím spolupracujeme od roku 2004. V zimě jsme chtěli obránce Sigmy Martina Hudce. Byl také s námi chvíli na soustředění, ale padlo to, protože nebyly v Chimki peníze ani na výplaty. S Konstantinem si velice rozumíme. Je to velice dobrý manažer, který má velké jméno i v zahraničí. Rozumíme si a máme velice podobný pohled na fotbal. Do budoucna očekávám, že když bude něco zajímavého, tak bych s ním šel rád pracovat. Má prý několik nabídek a teď jen čekám, jak to dopadne.

Kluby, v nichž Alexander Bokij (*1957) působil.

1964-74 Ščučin (Bělorusko)

1974-75 Chimik Grodno („repre“ Bělorusko)

1975-77 Dynamo Stavropol

1977-81 Dynamo Moskva

1981-87 Lokomotiv Moskva

1987-90 Spartak Moskva(2x titul)

1990-91 Sigma MŽ Olomouc 29-0

1991-92 Sigma MŽ Olomouc 18-0

1992-93 Topolčany (hrající trenér)

1993-94 Sigma Lutín (hrající trenér)

1994-96 Unex Uničov (hrající trenér)