Hrával jsem za Sigmu… Zdeněk Tulis (*1956)

13.09.2010 / A tým

Další díl naší nekonečné rubriky „Hrával jsem za Sigmu“, je věnovaný vynikajícímu gólmanovi, který byl ve službách našeho klubu v letech 1983 až 1987. Do Olomouce ho přivedl Karel Brückner a celých 935 minut trvalo, než mu dal v Třinci v jedenáctém kole národní ligy z penalty branku Miroslav Mlejnek. Sigmě tak pomohl k návratu mezi elitu při její spanilé jízdě druhou ligou v sezoně 1983-1984. Za Sigmu odchytal 51 ligových utkání, a kdyby ho nepřibrzdila zranění, objevil by se snad i v reprezentačním výběru trenéra Vengloše. V současnosti podniká a je také šéfem FC Vysočina Jihlava. Vysoký sympaťák se v tomto rozhovoru rozpovídal o působení v Sigmě, ale také o celé své kariéře. „Sešlo se tady tenkrát fantastické mužstvo. Opravdu fantastické mužstvo, které bylo poskládané z toho nejlepšího, co na Hané bylo,“ vzpomíná bývalý brankář Sigmy Zdeněk Tulis.

Když se řekne „Hrával jsem za Sigmu“, co se ti Zdeňku vybaví?

Vynikající lidi, myslím tím vedení a nechci na nikoho zapomenout. Musím však jmenovat Jardu Gajdu, Jirku Kubíčka, Frantu Raka, pana Brücknera, také lékaře nesmím zapomenout, protože jsem měl zdravotní problémy a doktor Ditmar pro mě hodně udělal. Pak musím zmínit fantastické diváky, kteří nám v úspěšných časech fandili, zaplnili stadion a sedm až deset tisíc lidi na zápas nebylo vzácnosti. Někdy byli i diváci na stromech okolo stadionu. Sešlo se tady tenkrát fantastické mužstvo. Opravdu fantastické mužstvo, které bylo poskládané z toho nejlepšího co na Hané bylo. Trošku to bylo promíchané s Brňakama, kteří byli tak trošku odstrčeni a v Olomouci chtěli tomu velkému fotbalovému Brnu ukázat, že jsou dobři fotbalisti a myslím si, že sehráli důležitou roli při tom začátku a budování Sigmy. Myslím tím Jirku Hajského, Leoše Kalvodu a Laďu Kučerňáka.

S fotbalem jsi začal docela pozdě.

Já jsem kluk z dědiny. My jsme na tom venkově dělali všechny sporty. Hráli jsme fotbal, hokej, pozemní hokej, plavali jsme, honili jsme veverky…Prostě dělali jsme všechno. Bylo mistrovství světa ve volejbale a tak jsme hráli volejbal. Tak to bylo se vším. Z pohledu dnešní doby mě trošku paradoxně objevili na pionýrském táboře. Královopolská byla velká fabrika a měla asi devět tisíc zaměstnanců. Měla samozřejmě rekreační středisko a tam se pořádali sportovní akce. Já jsem se zúčastnil snad všeho. Dělal jsem tam atletiku, košíkovou a taky fotbal. Tam mě objevil jeden trenér a ten mě přivedl do Královopolské. Já pocházím ze Žebětína, což už je vlastně Brno, ale dřív to byla vesnice. Tam jsem za ten Žebětín hrál fotbal.

Co rodiče? Podporovali tě?

Rodiče byli zaměstnáni v Královopolské a tata sportu fandil, ale upřednostňoval hlavně školu a učeni. Byl rad, že dělám fotbal, ale jediné co pro mě udělal bylo, že mi koupil kolo, abych mohl jezdit na tréninky, což bylo z domu třináct tam a třináct zpět.

Už od začátků jsi byl v bráně?

Já jsem byl nejvyšší z těch kluků a to samozřejmě předurčovalo k tomu brankářskému řemeslu. Nebyl jsem tak obratný a rychlý, navíc se mi to docela líbilo a začal jsem se připravovat na tu dráhu toho brankaře.

V KPS ti už někdo naznačil, že bys mohl něco dokázat, nebo někam to dotáhnout? Nebyl taky už zájem třeba od jiného klubu?

Já jsem procházel reprezentačními výběry kraje. Samozřejmě první byla Zbrojovka a pak až KPS. Většinou tam brali ze Zbrojovky a pak až par kluků od nás. Já tam byl většinou také, ale že by ta moje kariera za něco mohla stát, se asi ukázalo až kolem jednadvaceti, kdy jsme s KPS reorganizaci postoupili z divize do druhé ligy a začal jsem pravidelně chytat a upozorňovat na sebe. V té době jsem už měl nabídky z Interu Bratislava, ČH Bratislava ta hrála druhou ligu, už také Zbrojovka, kde však byl jako jednička Pepik Hronů. Zájem byl, ale tata to stále tak nějak blokoval a chtěl, abych napřed udělal školu. Tak jsem do čtyřiadvaceti studoval strojařinu na VUT Brno ekonomiku a řízení strojírenského podniku. Studoval jsem, abych mohl hrát fotbal.

V Brně tenkrát fotbal vládl. Zbrojovka získala titul a měla plný stadion. Ty jsi však byl v KPS. Nelákalo tě to tam?

Jak už jsem říkal. Byl tam Pepa Hronů a ten byl o šest roků starší. Měl v klubu výbornou pozici. Pro mě bylo důležité, že jsem mohl chytat v KPS druhou ligu a měl jsem čas na studium. Lákalo mě to do Zbrojovky. Škola však měla přednost. Když přijde nějaké zranění a člověk pak nemůže hrát, neštěkne po něm ani pes. Potom je důležité, že má něco v hlavě.

Vojnu jsi zažil v Dukle Praha.

To byl výběr, kde jsem se objevil společně s Borovičkou a Mikloškem. Oni si nás rozdělili a já jsem šel do Dukly, Borovička do Banské Bystrice a Mikloško do RH Cheb. Tím začaly moje první kontakty s první ligou a na Duklu strašně rad vzpomínám. Teď jsme tam hráli s Vysočinou druhou ligu a potkal jsem se tam s těma legendama a bylo to nádherný. Na Duklu taky nedám dopustit. V té době to bylo vysoce profesionální mužstvo, které mělo obrovské možnosti včetně výjezdů do zahraničí. Bylo štěstí, že jsem tam byl a chytal tam s Netoličkou a Stromšíkem. I přes tyto borce jsem dostal šanci. Odchytal jsem tam první utkaní jak v lize, tak také v poháru. Zároveň jsme vyhráli Československy pohár, byli jsme druzi v lize, takže to byly moje první úspěchy.

V Dukle jsi zažil poháry…

Zažil. Ale také třeba v přípravě jsme hráli ve Stuttgartu s Kaiserslauternem a tam bylo pětadvacet tisíc diváků. Letěli jsme taky do Řecka a hráli s Olympiakos Pireus. V Dukle byl mezinárodní styk, který byl v jiných klubech omezený. Dukla měla obrovské renomé nejen u nás, ale také v zahraničí a měla zkušenosti s mezinárodním fotbalem. Z těch patnácti hráčů, bylo tenkrát deset reprezentantů. Honza Fiala hrál beka, Macela, Samek, Rada, pravého záložníka Olda Roth, střed Jano Kozák a Standa Pelc, vlevo Štambacher s Gajdůškem a v útoku Vizek s Nehodou.

To bylo hvězdné mužstvo. Pro toho mladého gólmana velká škola.

Byla to obrovská škola a myslím, že jsem uspěl, protože mě nějaký čas lámali, abych zůstal a podepsal to tam. Oni chtěli tenkrát tu dvojici Netolička Stromšík rozdělit a já jsem o tom uvažoval. Měl jsem nabídky na přestup od Interu, Sparty a ozval se taky Slovan. Já jsem však chtěl jít vlastní cestou. Chytat jako jednička. Takže jsem upřednostnil Slovan Bratislava, který o mě nejvíc usiloval a byl nejvytrvalejší.

Slovan byl tenkrát v jaké pozici?

Přišel jsem do Slovanu, který na tom moc dobře nebyl. Končila tam doba Ondrušů, Göghů a Galisů. Zůstal tam jenom Janko Švehlík a Bela Masný. Slovan, i když měl obrovské jméno ve světě díky tomu vítězství v PVP, začínal mít menší kvalitu. Pravidelně jsme sice vyhrávali Slovenský pohár a jednou Československý, jednou jsme prohráli ve finále s Duklou, ale v lize jsme byli kolem devátého místa. Ve Slovanu jsem byl dva roky. Toužil jsem stále hrát v Brně. Horny chtěl jít z Brna do Slovanu a v té době už končil Pepik Hron a tak jsme se domluvili, že se vyměníme. Jenže mezitím se objevil Honza Stejskal a pro Brno to byl kmenový hráč, kterému chtěli dát šanci. V tu chvíli se objevil pan Brückner, který v Brně končil takovou anabázi, která se mu moc nepovedla. Šel do Olomouce a nakonec došlo k tomu, že jsem dal přednost Sigmě, která se mnou jednala velice seriózně a viděl jsem v Sigmě velikou šanci a obrovsky potenciál. Pan Brückner dokázal člověka přesvědčit a člověk byl ochotny pro něj udělat cokoliv. To je nejlepší psycholog, kterého jsem kdy zažil.

Když sestoupila Sigma společně se Zbrojovkou, všichni psali o tom, že nemůže postoupit nikdo jiny, než Brno. Ty už jsi to naťukl. Když jste jako Brňáci přijeli se Sigmou do Brna v té podzimní časti sezony (0:0), to musela byt obrovská motivace.

Trenér Brückner nás všechny dokázal namotivovat k obrovským výkonům. Jako Brňáci jsme se samozřejmě chtěli ukázat a porazit to velké Brno a určitě k tomu pomohla ta geniální polovina sezony, kdy jsme měli náskok pět bodů na Zbrojovku (za výhru dva body – pozn. redakce), hned na začátku jara jsme jim dali v Olomouci 5:0 a to už byla ta situace jasna. Mužstvo šlapalo jako hodinky. Sigmu čeká v neděli Brno.

Komu budeš fandit a jak to utkání podle tebe dopadne?

Já su Brňák jako poleno (smích). Budu fandit dobrému fotbalu. Sigma má velice dobře nakročeno do letošního ročníku, zatímco Brnu úvod nevyšel. Kromě toho utkaní v Příbrami, které se mi moc nelíbilo, se ukázala kvalitní práce celého realizačního týmu. Sigma je o kus dal než Brno. Nebojí se dát mladým šanci v lize a má vynikající zázemí. Myslím si, že Brno pořad tápe a od toho titulu pořad žije z té historie. Není to asi jen problém Zbrojovky, ale celého fotbalu v Brně. Kolik je v Olomouci a okolí klubů, které hrají solidní soutěže a co je v Brně. Tam to je špatné. Základní problém je, že Brno si razilo cestu, z které se nemůže vymotat, cestu jednookého mezi slepými králem.

Možná je to i tím stadionem. Na Srbské se taky hrál kvalitní fotbal, ale měla by Zbrojovka hrát Za Lužankama. Ale na rozumném stadionu pro patnáct tisíc diváků. Těch lidi už nebude chodit tolik.

Na Srbské by mělo hrát FK Královo Pole, které by tu Zbrojovku jako konkurenci tlačilo. Je tam pro výchovu dobré zázemí. V Brně chybí nějaký projekt rozvoje fotbalu, ale je důležité, aby do toho vstoupilo taky město a kraj, protože dneska bez pomoci těchto instituci, se to nemůže posunout dál a to vidím v Jihlavě. Staráme se o mládež, bojujeme proti drogám a dalším věcem, takže by tam měla byt ta spolupráce, mezi státní samosprávou a podnikatelskými subjekty tak, aby celek z toho profitoval. Myslím si, že v Brně toto není dotažené do konce a v tomto je zakopaný pes. Sigma je v tomto lepší. Byla skromnější, pokornější, víc pracovitější a dokáže tyto věci lépe zvládnout. Brno je jako na houpačce. Možná má Brno také přestárle mužstvo a je to pak i složitější s motivací těch hráčů. Momentálně je na tom Sigma lepe, ale v derby nebývá favorit a já bych byl spokojeny za remízu.

Při té spanilé jízdě druhou ligou se dařilo nejen týmu, ale taky tam byla ta tvoje 935 minut uzamčená brána.

Ta nulička. To samozřejmě každého gólmana potěší. V Třinci mi dával z penalty gól Mirek Mlejnek, který pak byl v Sigmě na stoperu a přišel taky Beznoska. To se tenkrát začal tým měnit. Ti starší hráči dohrávali. V obraně hrával Standa Skřiček, Vlasta Palička, Laďa Kučerňák, Ota Vyskočil a s postupem do ligy se to začínalo měnit. Někteří kluci měli zdravotní problémy, ale na tu první půlku sezony, kdy se nám tak fantasticky dařilo, se krásně vzpomíná. Mužstvo šlapalo, Nikimu to tam padalo, Brückner kluky naučil ty náběhy, po kterých dávali Palička s Kučerňákem góly, Kalvoda, který jezdil od vápna k vápnu, poctiví rychlící bratři Fialové, to bylo úžasné. A ti diváci. V Olomouci chodilo sedm až desež tisíc diváků a v té době to bylo užasné. Když jsme hráli v Brně tak tam bylo dvacet tisíc lidi a při odvetě v Olomouci na jaře patnáct tisíc. V Brně to bylo někdy v tomto období, to se jela taky Velká cena. No, to už je sedmadvacet roků. Život má jedinou spravedlnost. Všichni stárneme, všichni se narodíme a všichni umřeme. Někomu se ten život podaří prožít lépe, někomu hůř. Bohužel to utíká a teď, před tímto rozhovorem, jsem si říkal, že už to je těch sedmadvacet roků, co jsem přišel do Olomouce.

Zavzpomínej na kabinu, na kluky a třeba na nějakou historku.

Byli jsme normální kluci. Měli jsme rádi fotbal, ale měli jsme rádi taky diskotéku. Když se nám povedl zápas, tak jsme to taky trošku protáhli. V tom byl Karel Brückner ideální, protože jsme tam měli „Nikiho“ Laudu a Jirku Navrátila s „Johnem“ Uličným. A oni ještě s jedním zpěvákem z hotelu Sigma, na jméno si teď nevzpomenu, hráli karty. Jeden den měl kožený kabát Navrátil a druhý den v něm přišel Lauda. To byli takové úsměvné věci v kabině. Pražák Lauda vytáhl ze zadní kapsy kalhot baliček peněz a říká, pánové, dnes budou marky za patnáct, chce někdo marky? Pozor, za měsíc už budou za sedmnáct. A těsně před odjezdem nás upozornil, že budou za osmnáct. Když jsme večerku trošku přetáhli a Brückner to na nás viděl, tak změnil trénink a řekl Frantovi Rakovi, ať se jde s námi proběhnout na Poděbrady. Výběh, rozcvička, vrátili jsme se, vydýchali těch par piv, co jsme si dali a od úterka jsme zase tvrdě makali. Někdy jsme museli taky plavat. My jsme plavali a Lauda šel po dně, protože neuměl plavat (smích). Před utkáním jsme jezdili na soustředění do Chudobína. Tam nám Brückner řekl sestavu a já jsem měl to štěstí, že jsem patřil mezi těch jeho třináct hráčů. Měl ty stále a ty, kteří o místo bojovali. Za těch dvacet minut přípravy nás tak nabudil, že jsme byli za něj ochotni nechat život. Neskutečna víra v ten jeho optimismus a vítězného ducha. To bylo něco neskutečného. Zažil jsem hodně trenérů, vynikající trenéry, ale nikdy n takového stratéga a psychologa. Zažil jsem Laďu Nováka v Dukle. To byl taky vynikající trenér, který měl zkušenosti z Belgie, Michala Vičana, ten byl jedním z nejúspěšnějších trenérů, získal titul tuším s Legií Varšava, ale to co předváděl Karel Brückner, bylo opravdu neskutečné. V té době byl ještě neznámý, ale předběhl dobu o deset let. Začal s moderními trendy. Výskoky, rychlost, protahování, frekvenci. To on začal do toho našeho fotbalu dávat. Taky toho vítězného ducha dostal do tymu. Když jsme třeba hráli po postupu do ligy první utkaní tuším na Slavii, tak jsem měl zakázané vzít stranu. Kvůli slunci, nebo větru se to děla. Ne! Neexistovalo. Zdeno, vezmi balon. Nic jiného. Když jsme ho měli, tak hned z rozehrávky musel letět balon na „Nikiho“ Laudu k šestnáctce, on to musel zpracovat prsama a nechat se faulovat. Jako nováček, jako outsider jsme měli najednou na Slavii, nebo na Spartě balon pod kontrolou dvě až tři minuty. Byli jsme strašným způsobem ladění do vítězství. Karla Brücknera ani nezajímal soupeř. On věřil svému mužstvu, připravil si ho po taktické stránce. Na to byly taky taktické tréninky ve čtvrtek. Klukům se to nelíbilo, ale on to dokázal vyšperkovat takovým způsobem, že třeba začal trénink bagem. To se kluci trošku zahřáli a potom byl takový stereotypní trénink. Pořad se to opakovalo. Presink. Teď se o něm mluví a Sigma ho už tenkrát hrála. Pak byli standardní situace, zakládaní útoků, rozehrávky, otvíraní zdi. Když jsem chytil do ruky balon, tak jsem musel rychle rozehrát na Jirku Fialu, který už sprintoval z půlky hřiště. To bylo takové nezáživné, ale on to zpestřil tím, že udělal na závěr soutěž, kolik mi dají kluci ze šestnáctky gólů. Bylo to o čokolády a takové věci. Další věc byla, že on nikdy mužstvo na tréninku nezatavil. Michal Vičan nás třeba v přípravě stahal tak, že jsem si nemohl sednout na záchod z těch dvou a třístovek. To jsme tady nikdy nedělali. My jsme dělali silu, dynamiku, protaženi a fartlekove výběhy intervalové. Taktiku. Ta zaujímala největší místo v jeho trenérském repertoáru. On měl obrovsky cit pro mančaft. Byl obrovsky vítězně laděn, obrovsky věřil svým schopnostem a to přenášel na mužstvo. V tom nás nakazil. Nezažil jsem jiného trenéra, za kterého by byl tým schopny položit život.

Ty jsi v Olomouci bydlel, nebo jsi dojížděl?

Měl jsem tehdy byt v Brně a do Olomouce jsem dojížděl. Hanákem jsem se bohužel nestal. Ja su Brňák jak poleno a bohužel jsem nějaký ten rok kariery projezdil na silnici. Momentálně dojíždím do Jihlavy taky a mam už snad naježděno dva miliony kilometrů. Nikdy jsem nechtěl vytrhávat rodinu z toho prostředí, ve kterém byli zvyklí a měli příbuzné a známé. Rodinu potřebuješ, ta je důležitá pro život. Do dneška žiju s jednou ženou, jsme spolu třicet let a i když není vše bez problémů, to snad ani nejde, tak člověk potřebuje to své zázemí mít.

Tenkrát ve Slušovicích jsem byl taky spolu s velkou skupinou fandů. Utkání domácího poháru…

Já jsem měl v Sigmě smůlu. Měl jsem tady asi životní formu, a kdyby se mi nestaly dva zadrhely, tak jsem možná dosahl i na národní mužstvo, protože v té době Vengloš se o to velmi zajímal a znal mě i ze Slovanu. Po postupu do ligy jsem prodělal operaci kolene, což mě zabrzdilo v osmadvaceti letech na tři měsíce a potom, když jsem byl asi ve vrcholné formě, kdy mě v Gólu vyhodnotili nejlepším brankařem ligy, tak jsme byli se Sigmou v Malajsii na turnaji, kde jsme skončili druzí za Malajsií. No a po návratu se hrál pohár ve Slušovicích. Tam jsem udělal chybu a vyběhl do nesmyslného míče na kraj šestnáctky. Do toho souboje šel Beznoska, který byl velice tvrdý stoper a další velice tvrdý hráč Mikulička ze Slušovic. Výsledek byl takový, že já jsem neuhnul a oni mi urazili nohu. Ja jsem šel pod nohy, zařval jsem mám, Mikulička šel do souboje a Beznoska ho hlídal. Střetli jsme se všichni a oba mi prokopli nohu. Musím vzpomenout taky Jirku Víta, který měl těžkou roli, protože se tam střídali s Jirkou Doležílkem. Jako kolegové byli výborní. Jirka Vít tehdy dělal maséra, přiběhl za mnou a řekl Zdenku zkus to, to bude dobrý. Ja na to stoupl, noha se podlomila a už to bylo. Byl jsem pak půl roku mimo a návrat byl velice složitý, protože tam byly problémy zdravotní. Už to nebylo ono. Vychytal jsem nějaký zápas, ale pak jsem taky dělal chyby. Skončil Brückner a to mužstvo už bylo takové vyždímané a chtělo to změnu, které jsem byl součástí. Kluci si našli angažmá venku, Lauda šel na Kypr a já potom na rok do Brna jen proto, abych si to hledaní o rok prodloužil, byl doma a něco si sehnal venku.

Tady na fotce před sezónou 86/87 jsi v gólmanské trojici s Laďou Bubeníkem a Honzou Laslopem.

Po tom mém zranění se nevědělo, jestli to půjde. To se tam objevil vynikající Ivan Žiak ze Žiliny na rok a já jsem ho do brány nepustil. Po roce odešel, protože to jsem měl výbornou sezonu. No a pak vzali mladé Bubeníka s Laslopem, aby se u mě učili. Ja to odchytám a pak půjdu pryč. Jenže mně se to v těch Slušovicích stalo krátce před začátkem sezony a třináctého. Třináctého srpna. To si pamatuju do dneška.

Takže pokud si povídáme 13. srpna 2010, tak to je přesně čtyřiadvacet let na den přesně, co se ti to ve Slušovicích stalo.

Tak to je bomba. Opravdu na den přesně. Pak došlo k té generační výměně. Přišel trenér Dunaj a s ním taky hráči. Ve skřínce na šatně mě střídal Radek Drulák a zároveň přišel Honza Maroši z Královopolské.

Po tom zranění jsi se vrátil do branky, lidi byli nadšení, že jsi zpět, ale ten zápas po návratu ti nevyšel.

Tam to bylo tak, že ti gólmani chytali střídavě oblačno. Ja jsem měl tady tenkrát pevnou pozici. Jeli jsme v zimě na soustředění do Gagry do Gruzie a byl jsem ještě v rekonvalescenci. Hráli jsme tam Dynamem a Spartakem Moskva. Karel mě tam pustil a dostal jsem góly. Pořad jsem tu nohu cítil, cítil jsem bolest a pořad jsem na tu nohu trochu kulhal. To bylo v únoru. Přijeli jsme zpět a hráli jsme pohár se Slavii. To bylo před začátkem ligy, konec února, byla strašná zima, snad kolem minus dvaceti a hrálo se na ledu. Udělal jsem chybu. To srdce chtělo strašně hrát, lidi a novináři tomu přidávali a Brückner se mě zeptal, jestli do toho půjdu. Já jsem řekl ano, ale stalo se, že jsme prohráli 1:3 a udělal jsem dvě hrubé chyby. Tenkrát ještě hráč Slavie Mira Kouřil mi dal dvě branky hlavou. Na ty vysoké balony, na tu odrazovou nohu jsem ještě pořádně nemohl. Pak přišla liga a střídali jsme se s Laďou Bubeníkem. Zachytal jsem třeba v Nitře a byl v sestavě kola, ale už jsem tu nohu pořad cítil a nebylo to ono. Nebyl jsem v odrazové síle stoprocentní.

Máš syna, který je také brankář a starší dceru. Co oni a sport?

Kluk chytá, zachytal si taky ligu v Jihlavě, druhou ligu chytal, byl i v Německu, ale bohužel utrpěl těžký úraz. Při odkopu si utrhl přední přímý sval od úponu pánve a musel na operaci a od té doby s tím má problémy. Trhají se mu svaly, ale pořad o ten fotbal usiluje. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby si dodělal vysokou školu a teď mu skončila profesionální smlouva v Jihlavě a chtěl znovu ven, jenže si nic nesehnal a tak je v Kunicích. Teď si hledá prací, která by splňovala jeho ambice a fotbal bude hrát už jen doplňkově. Dcera hrála volejbal, ale nedorostla do potřebné výšky a tak teď už hraje jen plážový volejbal, ale už ne závodně. Dnes už je to třicetiletá ženská. Vdaná ještě není, žije s přítelem už asi šest let.

Vnoučci?

Ne. My jsme ještě pořad mladí. Ještě nejsme dědeček a babička (smích).

Jaké jsou teď tvoje aktivity? Čím se kromě fotbalu zabýváš?

Po tom angažmá v Rakousku jsem začal podnikat a dělám to stále. Měl jsem velkoobchod elektro, dovážel jsem mrazničky, chladničky z Dánska a Anglie. Teď zůstalo jen u mrazniček. Kamarád mě umluvil, abych šel dělat fotbal do Jihlavy a zatvrdl jsem tam na dvanáct let. Ještě mám smlouvu na dva roky a nevím, jak tam dlouho ještě budu, protože jsme si řekli s tím kamarádem, který tam dává peníze, že v Jihlavě vytvoříme malou Trnavu. Něco podobného, jako je v Olomouci. Vytvořit malou mekku fotbalu, která momentálně a také dlouhodobě patři díky svému zázemí, mládeži a funkcionářům k tomu nejlepšímu. Ja si myslím, že jsme tak deset roků za Olomoucí. Snažíme se ji dohánět hlavně v těch investičních věcech. Co se tyká mládeže a juniorky už trošičku Sigmě šlapeme na paty. Už asi pět roků hrajeme stejné soutěže a občas se nám ji podaří porazit. V lize jsme se otočili na chvilku a spadli dolů a znovu o ligu usilujeme. Je to však strašně těžké a nemůžeme se tam dostat. Podnikám, ale dělají to za mě jiní, já to jen kontroluji a kromě toho jsem čtyřikrát týdně v Jihlavě plus zapas a řediteluji fotbalu na Vysočině.

V Jihlavě se buduje nádherný stadion.

Kdyby se to dobudovalo, tak by to byl zřejmě nejmodernější stadion v republice, možná ještě lepši, než má teď Slavie. Máme výhodu v komplexnosti areálu a také v parkovacích plochách. Bylo by však potřeba ještě asi necelých šest stovek milionů a to si myslím, že v současné době je těžké sehnat. Navíc hrajeme pouze druhou ligu. Ja mám na tu první ligu takovou vzpomínku, že nás tam sestřelila Sparta, když na závěr sezony tenkrát prohrála s Plzni 1:3 a prostě od té doby jsme se nedostali zpět. Se stadionem se asi neposuneme dál, dokud se nedostaneme do ligy. I tak tam máme super věci. Máme fotbalové třidy, fotbalovou akademii, čtyři travnatá hřiště, dvě umělky. Takže se snažíme, tam kde lišky dávaly dobrou noc, v hokejové Jihlavě, posunout fotbalový fenomén kousek dál.

Ty jsi byl před dvěma lety na „Utkání hvězd“ na Andrově stadionu a velice jsi se bavil. Jenže pouze v civilu. Lákal jsem tě do brány i letos a nevyšlo to. Co příští rok? Zkusíš to v brance?

Nevím. Opravdu nevím, jestli bych si stoupnul do branky. V Brně už mě lákali a já tam se starými panama vlezl. Se mnou byli v týmu šedesátníci a hráli jsme proti Žabovřeskám. Jirka Hajský hrál proti nám a výsledek byl takový, že nás porazili a já dostal tři banány. Navíc mě kopli do hlavy a já pak chodil s monoklem. Všichni si dělali srandu. Ale lákalo mě to. Když jsem tehdy byl v Olomouci, tak mě to lákalo. Hodně lákalo. Na Vysočině jsem se vsadil tady s těma gólmanama. Deset střel, kolik dostanu gólů. Vyhrál jsem to. Ale pak jsem se nemohl tři dny hýbat. Nevím, jestli bych do toho utkání šel. Když jsem viděl Jirku Vita, kterému to v té brance velice slušelo, jak říkám druhy Tříska (smích), tak on je takový poctivec, ale je v tom pořad. Já už ty brankařské věci nedělám. Možná kdyby mě někdo vyhecoval, tak do toho půjdu, ale spíš si myslím, že ne.

Budu se snažit, aby tě někdo do branky dostal a vyhecoval tě!

Ja bych musel začít trénovat. Ale může se stát cokoliv. Zítra tady třeba ani nemusíme být.

Nemusíš se bát, že by přišel nějaký střet. Postavíme proti tobě Laudu a tam žádný střet nehrozí.

Niki je pořad vynikající. I když má nějaké to kilečko navíc, tak to pořad umí. To byl kluk, který Sigmě pomohl strašným způsobem. Je to taky otázka Brücknera, který s ním dokázal pracovat a Niki mu to vrátil. Brückner věděl, že po něm nemůže chtít, aby jezdil po zadku nahoru dolů. Niki říkal, že bude sedět na vozíku a ať tam někdo spadne, pak ho tam dovezeme, on to tam bouchne a zase odjede. Byl to hráč, který to měl v noze, pan fotbalista, kterého měli diváci rádi. Taky na něj nadávali, ale měli ho rádi. Olomouc byla známá poctivými hráči, ale ti poctiví se berou automaticky. Ti, kteří tomu dávali nadstandard jako Niki, tak ty si lide pamatovali. Ať už něco nafilmoval, nebo se nechal vyloučit, tak to bylo trošku teatrální a lidi z fotbalu odcházeli s pocitem, že viděli něco zajímavého a pak si o tom vykládali. Ono v tom socialismu se o ničem jinem pořádně nedalo vykládat.

Zdenku, za všechny v Olomouci přeji vše dobré a díky za rozhovor.

Ještě bych chtěl jednu věc na závěr. V Olomouci byla ještě jedna osobnost, kterou jsem nezmínil. Ta sehrála velmi významnou roli v těch ligových začátcích Sigmy. A to byl generální ředitel Sigmy pan Cahel. Když jsem začínal v Olomouci, tak byli lidi na stromech. Hlavni tribuna a kolem oválu jen takové schůdky. Po tom prvním roce se začala budovat ta protilehlá tribuna a to byl začátek budování toho stadionu a myslím si, že jsou tam velice chytří a rozumní lide a to, co se tam teď dostaví, tak patři k chloubě toho stadionu. Komerčně budou využity dvě tribuny, a když si představím, jaká je nádhera místo bývalého Spartakiádního stadionu, tak cely ten prostor, je vyřešeny výborným způsobem. Je tam také prostor pro lidi a jejich volny čas. V tom si myslím, může byt Olomouc vzorem a oprávněně na ten areál pyšná. Všem funkcionářům a fanouškům přeji do Olomouce hodně radosti z fotbalu.

Kluby, v nichž Zdeněk Tulis (*1956) působil

1966-69: TJ Jiskra Žebětín

1969-80: KPS Brno

1980-81: Dukla Praha 1- 0

1981-82: Slovan Bratislava 26- 0

1982-83: Slovan Bratislava 8- 0

1984-85: TJ Sigma ZTS Olomouc 17- 0

1985-86: TJ Sigma ZTS Olomouc 30- 0

1986-87: TJ Sigma ZTS Olomouc 4- 0

1987-88: Zbrojovka Brno

1988-93: FAC Gmünd

Celkem za Sigmu v lize odchytal 51 utkání. V dresu Sigmy, Dukly a Slovanu nastoupil v 86 utkáních.