Hrával jsem za Sigmu...Stanislav Sprušanský (*1946)

13.03.2010 / A tým

„Vzpomínky na to, kdy jsem hrával za Sigmu, mám velice dobré. Výborná parta, mám velice hezké vzpomínky,“ říká bývalý hráč Sigmy Stanislav Sprušanský. Dnešní „Hrával jsem za Sigmu“ patří rodákovi ze slovenských Šenkvic, který se díky vojně a také svojí lásce usadil v Olomouci. Podle kronikáře klubu pana Antonína Nevrlého, byli tenkrát fanoušci moc rádi, že zůstal. Rychlostně výborně vybavený hráč, vynikající technik, pravák, který však hrál velmi dobře také levou. Jak vzpomíná na svoji kariéru Stanislav Sprušanský, další z těch hráčů, kteří pomáhali posunout Sigmu do vyšších pater v našem fotbale.

Když se řekne hrával jsem za Sigmu, na co si vzpomenete?

Vzpomínám na zážitky s fotbalem, bylo jich moc příjemných i nepříjemných. To se týká hlavně proher. Vzpomínky na to, kdy jsem hrával za Sigmu, mám velice dobré. Výborná parta, mám velice hezké vzpomínky.

Jaké byly vaše začátky?

Můj tatínek hrával fotbal, byl brankář. Táta mě k fotbalu vedl. Pocházím z chudé rodiny, bylo nás doma osm dětí. Vzpomínám si na poslední zápas za žáky, ve kterém jsem nastoupil na místo v kopačkách jenom v ponožkách. V zimě jsme rádi hrávali hokej ve škole mezi třídami. Neměl jsem peníze na hokejku, a to tehdy stála, jak se říká, blbých sedm korun. Byly to tenkrát pěkné peníze a táta nebyl schopný mi ji koupit. Tak jsem šel, upiloval jsem si větev ze stromu a s tím jsem hrál hokej. V šestnácti letech jsou nastoupil za muže. Tenkrát jsem musel starším hráčům vykat. Když jsme na tréninku hráli fotbal nebo bago a já nepřihrál tomu staršímu, tak přiběhl a dal mi facku.

Jak jste se dostal do Olomouce?

Narukoval jsem na vojnu.

A zůstal jste kvůli fotbalu, nebo v tom byla láska?

Obojí. Našel jsem si tady ženu a už jsem tady zůstal. Tím, že jsem se brzy oženil, tak se mi nikam odsud nechtělo jít. Nějaké nabídky byly, ale žena mě ukecala, abych zůstal doma.

Chodíte ještě na fotbal?

Na ligu moc nechodím. Zajímám se o to, co trénuju. Teď trénuju Hlubočky, tak se chodím dívat do Bělkovic nebo do Dolan. Tam si člověk užije nejenom ten fotbal. Je tam dobrá atmosféra, lidi se hecují, hážou vtipy jeden na druhého. Naopak přijdu na Sigmu a z fotbalu odcházím otrávený. Tady je tolik názorů, tolik chytráků, co se dívají na ten fotbal. To se nedá kolikrát ani poslouchat. Kdyby ten názor měl kolikrát alespoň smysl. Plácají tam nesmysly a to mě úplně otráví. Hrával jsem fotbal, tak vím, co to je. Dovedu pochopit hráče, když něco pokazí, je pod tlakem a tak. Vidím, že to neudělal schválně, že to neumí. Hned se tady nadává. Naopak ti dědináři, tam se tomu lidi zasmějí. Fotbalista zkazí lehký balon a oni mu ještě zatleskají a dobírají si ho, jako ať to příště udělá znova.

A jak byste srovnal dnešní fotbal a fotbal vašeho mládí?

Dnešní fotbal je rychlejší, i když kluci co se mnou hrávali mi vždycky tvrdili, že jsem byl rychlý hráč. Hlavně s míčem. Dneska vidím, jak je to všechno rychlé a tvrdé. Myslím si ale, že za nás byli zase hráči chytřejší. Já vždycky říkám jméno Karel Brückner. To byl fotbalista, kterého jsem v životě já nepoznal. Dneska v té lize takového hráče nevidím, tak chytrého a hráče, který vezme zodpovědnost sám na sebe. Nemůžu porovnávat ligový fotbal. Nevím, jak ti hráči žijí. Ale když vezmu hráče, které trénuju, tak tam jde vidět, že ta dnešní mládež je úplně o něčem jiném. Ti jako skok z místa nebo koníčkování, to jsem měl horší. Brückner začal i s taktikou. Do té doby si nevzpomínám, že by se tady řešily nějaké taktické pokyny, kreslení po tabuli a takové věci. Do té doby to bylo, že ten kdo umí hrát fotbal, ten hrál.

Když to Karel Brückner začal dělat jinak, jaký to mělo efekt?

Když začal s těmi tréninky, které i bavili, tak nám málokdy chyběl někdo na tréninku. To ten hráč musel být zraněný, prakticky nesměl chodit, aby nepřišel na trénink. Já jsem se bál nepřijít na trénink, že když vynechám jeden trénink, že nebudu mít fyzičku, že to nebudu stíhat. Snažil jsem se, že i když mě něco bolelo, třeba sval, tak jsem se snažil přijít na trénink. Dneska hráč přijde, řekne, že ho píchá v kotníku a nemůže trénovat. To za nás neexistovalo. Nevzpomínám si, že by z nás tenkrát někdo dlouhodobě marodil. Dneska vidíme, že ten má něco, ten má něco. To za nás nebylo. Ani ta péče se nedá srovnat. My jsme měli maséra Jardu Novotného. Namazal nám nohy a hráli jsme.

Je nějaká příhoda, které se zasmějete i po letech, když se sejdete?

Hráli jsme v Napajedlech a už nevím jak se jmenoval ten rozhodčí. Byl to pomezní a řezal nás a Milan Frank to nevydržel, přiběhl k němu a praporek mu zahodil. Už ani nečekal na červenou kartu a šel do kabin rovnou sám. Nebo jsme hráli v Kroměříži, která postoupila do divize. Hráli dobře a měli malé škvárové hřiště. Měli nízké kabiny a měly takový zlom. Měli jsme tam lavičky, masérský stůl a rozcvičovali jsme se tam. Honza Tichý byl zvyklý vyskakovat, jako že hraje hlavou a dal strašnou ránu do stropu. Pak jsme šli na hřiště a ve druhém poločase mě faulovali před bránou. Pískal to nějaký rozhodčí Ježa a ukázal na lajnu na velké vápno, tedy že ten zákrok nebyl ve vápně. Tak jsme se na něj vrhli. A Karel se tam nahrnul mezi nás a říkal: „Uhněte, já stejně dám góla.“ On si to postavil a bác, dal ho.

Byl tehdy v týmu Sigmy nějaký hráč, který kdyby hrál někde v Praze, dostal by se někam dál?

Pavel Beneš. Nevím, jak je to teď, ale tehdy jsme chodili každý rok na prohlídky. Pavel Beneš měl srdeční vadu, určitě by někam odešel. Já jsem měl také nabídky. Mohl jsem jít do Plzně nebo do Jablonce, když tam hrával Petráš. Tam byl tenkrát Dočkal, a ten za mnou přišel, že jim mám dát preference. Brückner nás viděl a hned se ptal, co mi chtěl. Nic jsem neřekl.

A co diváci ve vaší době?

Většinou to bylo dobré. Ale jednu dobu tady chodíval na ty schodky nějaký železničář v uniformě a ten na nás nadával. Domlouvali jsme se, že si ho chytneme (směje se). užili jsme si i v práci v železárnách. Byli to ale většinou kamarádi.

Jaký jste byl vy, jako hráč. Zkuste se přiblížit.

Odjakživa jsem byl útočník. S věkem jsem získal zkušenosti a postupně jsem se dostal do zálohy a na závěr jsem v Dolanech dokonce hrál stopera. Jako stoper jsem dal za sezonu čtyřicet gólů a byl jsem nejlepším střelcem. Je pravda, že pětatřicet jich bylo z penalt nebo trestných kopů, ale z pozice stopera. V útoku jsem hrával spíše zleva. Na pravé straně jsem hrával v záloze za Brücknera. Když v týmu byly Vlček, Šindelář, Krupka nebo Kudýn, tak jsem hrával s jedenáctkou na levé straně. Jsem obounohý. Když jsem byl v učení, hráli jsme na turnaji v Neratovicích proti Ústí nad Labem. Jejich stoper mi šlápl na kotník a měl jsem krevní výron. Musel jsem se léčit sám. Tři měsíce jsem nemohl kopnout pravou nohou, tak jsem začal kopat levou. Tím jsem se naučil kopat levou nohou. Byl jsem přinucený.

Trénujete v Hlubočkách, byl jste i v Dolanech. Co trenéři za vaší doby a ve vašich začátcích?

U nás na dědině byl trenér jeden z tatínků. Začalo se to bouchat na branku, odehrálo se bago a šlo se domů. Většina těch kluků v Olomouci má vzpomínky na Brücknera. Já také. Karel Brückner tady začal dělat fotbal. Když nám skončil trénink, tak jsme chodívali na pivo na Zoru. Seděli jsme tam já, Karel, Máčala, Beneš a Valenta. A Karel tam říkal panu Matouškovi: „Pane Matoušek, sežeňte sedmdesát tisíc, a příští rok postoupíme do třetí ligy.“ A tak se stalo. Vzpomínám si, jak jezdívali Brückner s Máčalou na studium trenérské profilicence do Prahy. Tenkrát to mohl dělat jen ten, kdo měl střední školu. Říkali mi, proč nejezdím s nima, proč nechci studovat tu trenérskou licenci. Ale já neměl žádnou školu. Šlo to i bez školy, po praxi. Ale já tenkrát říkal, že trenéra v životě dělat nebudu. Od té doby, co dělali Karel s Milanem tu profilicenci a Karel se stal hrajícím asistentem, tak až od té doby tady ty tréninky začaly mít nějakou úroveň. Do té doby to byla rozcvička, trénink rychlosti a hrál se fotbal. Za Brücknera to začalo mít smysl, byly tam soutěže. Měl v plánu jedenáct disciplín a podle toho si udělal žebříček. Vždycky mě štvalo, že jsem skončil v tom žebříčku akorát jedenáctej. Dostal jsem se akorát do základu, ale vždycky mě štvalo, že jsem se nedostal výš. Výsledky v bězích jsem měl dobré, ale technické disciplíny,

Co byste vzkázal divákům, kteří chodí na Andrův stadion?

I za nás bylo pár jedinců, kteří nadávali. Nebylo to ale jak dneska. Sigma nehraje třeba špatně, ale nedá góly a lidi hned nadávají. Kluci se snažili, nechtěli ten zápas prohrát. Já říkám, že fotbal a veškerý sport je o štěstí. To mi nikdo nevyvrátí. A když ti kluci mají smůlu, tak to nejde. Je fakt, že hrají pro diváky. Je důležité dostat se alespoň do šancí.

Jak dopadne Sigma dnes s Příbramí?

Měli bychom vyhrát! Bude lepší hřiště, než bylo na Strahově. Kluci hrají kombinační fotbal, není to jenom o bojovnosti, takže by se měli prosadit.

Stanislav Sprušanský (*1946)

1956- 61 Šenkvice

1961 – 64 Inter Bratislava

1964 – 66 Šenkvice

1967 – 68 Dukla Neředín

1968 – 76 TJ Sigma MŽ Olomouc

1976 – 77 PS Přerov

1977 – 84 Sokol Dolany