Hrával jsem za Sigmu…Vladislav Lauda (*1955)

25.04.2010 / A tým

Vladislav Lauda. Když toto jméno slyší pamětníci prvních krůčků Sigmy v lize, vybaví se jim přezdívka „Niki“. Snad nikdo mu neřekne jinak. Pro fanoušky to byla modla, která svými nenapodobitelnými kousky na hřišti, dokázala bavit publikum. Tento bývalý kanonýr Sigmy je zapsán trvale ve vzpomínkách fanoušků nejen jako výborný fotbalista a šoumen, ale také jako vynikající společník a kamarád se srdíčkem na správném místě. Stal se prvním reprezentantem, který vzešel z našeho klubu. „Olomouc mi podala pomocnou ruku, postarali se o mě a dodnes se o mě výborně starají. Za to jsem moc vděčný. Na toto město, na tyhle lidi a fanoušky budu vzpomínat do konce života. Moc jim děkuji všem,“ říká bývalý vynikající útočník našeho klubu Vladislav Lauda.

Když se řekne Hrával jsem za Sigmu, co se ti vybaví?

Nádherné fotbalové roky, fantastická atmosféra na stadionu, fanoušci, kteří mě měli rádi, výborná parta hráčů s trenérem Brücknerem, super vedení v čele s generálním ředitelem Cahelem, Jirkou Kubíčkem a panem Gajdou. Před zápasem nám vždycky přišli popřát do kabiny, ať se nám to utkání povede. Vybaví se mi příjemní, slušní a upřímní lidi na Moravě, celá řada přátel a kamarádů, prostě něco, co v Praze nenajdete.

Jaké byly tvoje začátky s fotbalem?

Začínal jsem v Bělé pod Bezdězem, ale až v šestnácti letech. Do té doby jsem hrál házenou. Ta mě bavila, protože jsem jako pivot dával hodně gólů. Jednou odpoledne, mi dorostenci z Bělé řekli, ať jedu s nimi hrát do Boleslavi fotbal. Boleslavský dorost postoupil do ligy. Já jsem jel, hrál jsem tam na černo, prohráli jsme asi 5:3 a já dal tři góly. Z Boleslavi mi tenkrát hned dali nabídku, ať jdu k nim hrát do dorostu. Když se dozvěděli, že jsem házenkář a že tam hraju na černo, tak se tomu dost podivili. Za dva měsíce jsem už hrál dorosteneckou ligu v Mladé Boleslavi. Tam jsem také udělal truhlářskou školu. Když mi bylo asi sedmnáct a půl, tak jsem šel do Slavie hrát třetí ligu. Pamatuju si takové ty zápasy, kdy jsme přijeli do Olomouce, tak tady jsme vyhráli vždycky 2:1 a já dal vždycky toho druhého góla. To tady kopal Máčala s Brücknerem. Těm jsem utekl a dal góla. Tam se mi začalo dařit a přestoupil jsem do Slavie.

Takže je docela možné, že si tě už tenkrát Karel Brückner všimnul.

Je to možné. Já byl takový rychlík. Utíkal jsem, dával hodně gólů, byl jsem hubenej… V té době přijela Slavie asi v půl jedné v noci, to jsem měl malou dceru a najednou bouchání na dveře. S manželkou jsme měli strach co se děje. Za dveřmi stál sekretář Slavie Holender a hned mi nabízel peníze, když podepíšu. Na tu dobu hodně peněz, ani nebudu říkat kolik. On přijel přes Jablonec, kde si nechal podepsat Patlejcha a ještě spěchal do Pardubic, kde si jel pro Karla Jarolíma. Po trase Jablonec, Boleslav, Pardubice, podepsal Holender tři lidi. Druhý den byl za mnou trenér Milan Kolár, který mi nadával, že si mě chtěl vzít do Sparty. Ale to už bylo pozdě.

Ve Slavii byla tenkrát řada vynikajících hráčů.

Já jsem se tam s Karlem Jarolímem objevil jako mladej. Tam byl Biroš, Dušan Herda…ten byl starší než Petr, Pauřík, Nachtman, Ruda Svoboda, Segner v útoku, Ivan Lubas. Tam jsem zažil pěknou řádku vynikajících, tenkrát už starších fotbalistů. Franta Veselý, ten vždycky hrál pravé křídlo. Když se hrálo venku, tak jsem hrál já a doma hrál Franta. On dokázal v tom Edenu pobláznit lidi, penalty byly na něj a tak dále.

Tam se bylo od koho učit.

Samozřejmě. Tam to byla škola. Měli jsme ke starším hráčům veliký respekt. Když skončil trénink, tak jsme pouštěli starší sednout. Tam neexistovalo, aby mladej předběhl staršího na masáž. To kdybych udělal, tak jsem dostal pár facek.

Byl jsi v historii první, kdo se dostal z Olomouce do reprezentačního „A“ týmu.

Dařilo se mi tady a bylo to už tak neúnosné, že jsem se dostal do reprezentace. Ale to nebylo jen na mě. Kdybych neměl kolem sebe špičkové spoluhráče jako byli Kalvoda, Machala, v obraně Kučerňák a další, tak bych se tam nikdy nedostal. Nakonec se to povedlo, jsem šťastný, že jsem se tam dostal a dal jsem góla NSR. Skončilo to 2:2. Na to jsem hrdý. Mám to natočené, dívám se na to doma a jsem na to hrdý.

Co lidé, kteří se starali tenkrát o klub?

Pan generální Cahel. To byl můj druhý tatínek. Vždycky se u mě zastavil, zeptal se jak se máte? Ale pozor. My se tady pořád bavíme o hráčích, o trenérech. Velkou zásluhu, a teď už myslím i v dnešní době, na tom má Jirka Kubíček. Nebýt jeho, který tady pracuje pětadvacet hodin denně už pětadvacet nebo třicet let, tak ten člověk, by měl dostat metál. Samozřejmě taky pan Gajda a Pepa Lébr.

Tento rozhovor děláme do zpravodaje na utkání se Slavií, které se bude hrát 25.dubna. Až budeš na tribuně, komu budeš fandit v utkání Sigmy se Slavií?

Ale to je přece tak lehká odpověď! Já vám něco řeknu. Byl jsem ve Slavii, odehrál jsem tam přes šest let, byl jsem tam spokojenej, ale to je prostě život. Jednou jste tady, pak zase jinde. Ale co se týká Sigmy, tak ta mi pomohla hrozně moc. Už jsem to mockrát řekl a budu to stále opakovat. Sigma je moje druhá máma a u mě je na prvním místě. Hrál jsem ve Slavii, pak tady a šel jsem taky ven, Sigma je moje druhá máma a na ni nedám dopustit. A jestli tady budu za čtrnáct dní na Slavii, tak budu trošičku víc fandit Olomouci. Slavii a Olomouci už v lize o nic nejde. Rád bych, aby to skončilo třeba nerozhodně, ale srdíčkem jsem samozřejmě v Olomouci. To tak bude už do konce mého života.

Jak se ti dařilo ve Slavii?

Myslím, že dařilo. Pamatuju, jak jsme hráli nějaký pohár v Moskvě. To bylo po zimní přípravě. Tam byly vynikající týmy. Spartak Moskva, Jerevan, Dynamo Moskva, Drážďany. No a my jsme ten turnaj vyhráli. To se nám dařilo. Pak přišly takové věci, o kterých bych nerad hovořil a nějak jsem neseděl trenéru Máčalovi, protože jsem občas řekl co jsem neměl, bojoval jsem za druhé. Pak přišla liga, já mu ještě něco řekl a už jsem se neměl převlíkat. Takové ty řeči, že jsem ho políval vodou, to jsou blbosti. To není pravda. Trenér to byl dobrej, ale my se nějak rozhádali, že mě prostě vyhodil. Tak jsem šel do práce. Zaměstnal mě technický náměstek, bývalý předseda a já jezdil tři měsíce u něj na dispečinku. V té době potřebovala Olomouc útočníka. Ze Sigmy zavolali Máčalovi, že vyhodil Laudu a že potřebují útočníka. Mě se sem nechtělo. Bylo to hrozně daleko a já si řekl, že si budu muset říct hodně peněz a jak mi je nedají tak zůstanu v Praze. No a stalo se, že jsme se domluvili, Olomouc mi podala pomocnou ruku, postarali se o mě a dodnes se o mě výborně starají. Za to jsem moc vděčný. Na toto město, na tyhle lidi a fanoušky budu vzpomínat do konce života. Moc jim děkuju všem.

Ze Slavie do Olomouce za lepšíma podmínkama?

Určitě. Tady v Olomouci byly vytvořeny neuvěřitelné podmínky. Generální ředitel Cahel vytvořil takové podmínky, že se tady hrálo opravdu dobře. Tady byly daleko větší peníze než tehdy ve Slavii. Co se týká fotbalu, tak Olomouc měla asi nejlepší finanční podmínky. Pan Cahel se o nás staral dobře.

Ať oživíme trošku vzpomínky fanoušků. Jak vypadal ten příjezd do Olomouce?

(smích) Já jsem čekal, kdy se na to někdo zeptá. Tuto otázku jsem čekal. Ten příjezd byl nepříjemný. V té době jsem si koupil žluté kanárkové BMW, řítil jsem se do Olomouce a samozřejmě stopka. Otevřu okýnko a tam stál policajt, tuším, že se jmenoval Adam. Dopustil jste se přestupku… Asi jsem jel rychle, že jo? A on že jo. Tak mě tam začal buzerovat neskutečným způsobem. Musel jsem ukázat lékárničku, všechno možný. Já jsem si řekl sakra, já sem jedu hrát fotbal, zastaví mě policajt…, já mu asi ujedu. On chodil pořád kolem auta, prohlížel si ho, tak jsem skočil do auta, nechal jsem mu papíry a už jsem byl na Sigmě. Pak už to vyřídil za mě někdo jiný.

Byly to jen fámy, že se tomu žlutému bavoráku taky občas něco stalo?

No, častokrát jsem měl vypuštěné pneumatiky. Když se prohrálo, nebo když jsme trošku řádili ve městě, tak jsem měl taky vypuštěný pneumatiky. Když byly jen vypuštěný, tak to bylo dobrý. To jsem napumpoval, ale když chyběly ventilky, to bylo horší. Do města koupit druhé a pak to nafouknout.

Co trenéři v Olomouci?

Když jsem v lednu 83 do Olomouce, tak tady byl trenér Dočkal, který byl dost velký tvrďák a ta zimní příprava byla pro nás tak těžká, že jsem nakonec zůstal čtyři dny v nemocnici, protože jsem to nezvládl fyzicky. Byl to tvrdej trenér. To byly takový tréninky, že jsem si říkal, že to není možný, aby to mužstvo vydrželo. A taky to tak dopadlo. Sice jsme první zápas doma s Ostravou vyhráli 2:1, já jsem dal první gól tady, oni srovnali a Leoš Kalvoda dával v devadesáté na 2:1. Fyzicky jsme na tom byli špatně. Ty zápasy jsme prohrávali o gól. No a trenér Dočkal odešel a sezónu jsme už dohrávali s Danem Matuškou, panem Zemanem a Frantou Rakem. Když se změní trenér, tak se to mužstvo zvedne, ale ta liga už nešla zachránit a to mě mrzelo. Pak přišel ten trenér, ten Bůh, ten Karel Brückner. Zažil jsem u nás hodně trenérů, ale tohle byl stratég. To byl trenér, který byl pro ty kluky taky vzor, psycholog a dokázal z minima vytěžit maximum. Obrana byla dobrá, zálohu srovnal, v útoku jsme byli s Jirkou Fialou, dařilo se nám. První zápas ve druhé lize jsme vyhráli v Jablonci 1:0 a pak to šlo. Doma jsme poráželi každého a hned jsme byli hlavním kandidátem na postup. Brno dvakrát doma zaváhalo a bylo za náma o sedm bodů. Díky trenérovi v nás byla velká síla, co se týká rohových kopů, míčů ze strany, trestňáků. To všechno nás naučil trenér Brückner a je to jeho zásluha. S trenérem jsem měl velice dobrý vztah. Já jsem dával góly, on byl spokojený, plnil jsem veškeré jeho pokyny. Dobře jsme spolu vycházeli.

Co spoluhráči, karty, kulečník…

Měli jsme svoji hospůdku, jmenovala se „U koníčka“, tam jsme se scházeli po tréninku na kafe a na kulečník. Samozřejmě kamarádi „John“ Uličný, Jirka Navrátil a ti starší hráči. Taky jsme se tam někdy zdrželi až do rána. Karty jsem se naučil už ve Slavii. Tam přišel Vlasta Petržela a ten mě naučil pokra a tady jsem to využil. Tady byl Jirka Navrátil a ten poker ovládal. Ze začátku to stálo nějaké peníze, ale pak se začalo dařit, už jsem taky vyhrával, ale nepřeháněl jsem to.

Ještě rok před tím, než jsi odešel na Kypr, tak se povídalo něco o tvém odchodu.

Už vím, kam míříš. Generální ředitel pan Cahel si mě zavolal a řekl mi, že když chci skončit, že mě za dobrou práci pošle do Ekvádoru, do jižní Ameriky a tam budu jako zástupce firmy pracovat. Já jsem chodil se ženou na španělštinu, bylo to asi půl roku. Kluci se mi smáli, že mi to moc nejde a žena už to ovládá. Ale mezi tím, mi zavolal z Kypru Pepík Pešice, jestli tam nechci jít hrát. Já mu řekl, že mám nabídku do Ekvádoru, ale on že Havránek potřebuje útočníka a že teda toho útočníka jinak nabídnou někomu jinému. Tak jsem šel za panem Cahelem, že mám takovou nabídku a že bych tu práci chtěl zrušit, že bych si ještě chtěl zahrát fotbal. On mi řekl, máš volnou ruku, máme tě rádi, jdi si kam chceš. Tak jsem toho využil a nelituji toho. Pan Cahel pro mě udělal strašně moc.

Nebyl tenkrát trenér proti tvému odchodu?

Byl. Ale já už jsem chtěl odsud. Tři a půl roku tady bylo krásných, ale já už jsem byl dost utahanej, tak jsem vzal ještě na stará kolena tu nabídku k moři. Ráno jsem strávil u moře, večer jsem odtrénoval a o víkendu odehrál zápas. Byly to vlastně dva roky slušně zaplacené dovolené. Ale pozor. Tady jsem byl placený lépe než na Kypru.

Co bylo po Kypru?

Po Kypru jsem přibral 30 kilo. Protože jsem nevěděl co budu dělat, tak jsem se dal soukromě na taxikařinu po revoluci. Snažil jsem se jak jsem mohl. To víte, je to makačka. Ale teď se taxikařinou moc chlubit nedá. No a teď mi pomohl Jirka Kubíček, protože jsme kamarádi, tak mi pomohl sehnat práci. Doufám, že mi to do toho důchodu, těch osm, devět let vydrží. Mám odsud osmdesát kilometrů chaloupku na Svojanově, to je u Poličky. Jestli se dožiju důchodu na své chaloupce, tak sem rád budu jezdit na fotbal.

Noční život v Olomouci?

Já čekal, kdy přijde tato otázka. V Olomouci bylo krásně. Přes den do Nealka, Varna, tu jsme měli zakázanou. Vlastně ne. Tu měli zakázanou všichni kluci kromě mě. Já jsem trenérovi řekl, že tam budu chodit furt, tak mi nedával pokuty, jinak bych přišel úplně o peníze. Kluci se tam báli chodit, tak jsem za nima chodil do Nealka na čaj, nebo na kafíčko. Pak se chodívalo do Selika, dolů do Jednoty jsem chodil… Vzpomínám na to rád. Trenér Brückner nás hlídal. Vždycky říkal Niki, do středy si dělej co chceš, ale pak tě nechci vidět v žádným podniku. A to jsem dodržel. Do středy jsem trošku zlobil, že jsem se někde zdržel. Ale pozor! Nikdy jsem nepil. Vždycky kafíčko, nebo maximálně stříček, protože jsem všude jezdil autem a nechtěl jsem mít problémy. Opravdu jsem nepil.

Všímali si vás lidi na ulici?

Samozřejmě. Tady jsme byli známí. Když nás někdo někde viděl, tak hned žaloval. Ale my jsme byli ukáznění. Že se říkalo, že jsme se koupali v kašně, tak to ne. Nikdy jsme to nepřeháněli. Je pravda, že jsme to někdy protáhli do pozdního rána, někteří šli ráno do práce a my jsme šli teprve domů. O tom bych ale nerad mluvil, aby někdo neřekl, že jsem nějaký noční povaleč. To tak nebylo. Pak jsem tady měl manželku na dva roky, tak jsem se musel držet. To už si mě hlídala.

Léto roku 1986, Sigma měla před utkáním Interpoháru proti Young Boys Bern. Před hlavní tribunu předstoupil elegán Lauda v obleku a mával tribunám.

Já měl slzy na krajíčku a měl jsem co dělat, abych ty slzy udržel. Bylo mi hrozně do breku. Byl to krásný, nádherný pocit. Bylo to hezký a mám to pořád v srdci. Na to člověk nemůže zapomenout. Měl jsem tep přes dvě stovky. Příjemný, krásný pocit.

Jak by Lauda trenér ohodnotil Laudu fotbalistu? Kde byly jeho největší herní klady a kde byly jeho slabiny?

Já jsem byl dobrej ve všem! Lauda neměl žádnou chybu. Proč mi pokládáš takovou otázku, vždyť víš, že „Niki“ Lauda byl geniální ve všech směrech. Takové otázky už nechci slyšet (smích).

Strašně rád vzpomínám, jak se za vaší generace lidi dokázali fotbalem bavit. Zápasy byly svátkem. Nechybí dnešnímu fotbalu baviči jako jsi byl ty?

To je dobou. Byla úplně jiná doba. Tady byly menší tribuny, byly tady ty ploty. Já hrál vždycky fotbal pro lidi. Než jsem kopal nějakou tu standartku a rozhodčí se nedíval, tak jsem si posunul míč o dva metry. Toto třeba lidi bavilo. V dnešní době to chybí u těch hráčů. Nějakou trošku komedii, aby na tom hřišti udělal. Aby šel po gólu za fanouškama se radovat, nebo nějaké to gesto vstříc tribunám. Nebo něco nahlas říct před tribunou na rozhodčího. Samozřejmě slušně. Chce to, aby se lidi taky zasmáli. V dnešní době chybí komunikace hráčů s diváky. Na fotbale musí být taky sranda. Byla jiná doba. Snad tady nějaký komediant jako jsem byl já vyroste a tady ty lidi bude trochu veselit a bavit, jako jsem to dělal já.

Gól, na který nikdy nezapomeneš?

5:0 s Brnem, vyprodáno. Teď, jak to tady nacvičuju, tak jsem to dal Kostelníkovi přes zeď a bylo 1:0. Ten zápas skončil 5:0, já jsem dal dva góly, Jirka Fiala dva a ve druhém poločase jsem nahrával na gól Kučerňákovi. Ten zápas jsem neměl hrát. To jsem měl u Brücknera škraloup a on mi řekl: Niki, jestli dneska nevyhrajeme, tak si vezmeš auto a pomažeš zpátky do Prahy! Já jsem mu na to řekl, ať se nebojí, že to zvládneme. Já byl v úterý s klukama hrát karty a to byl ten škraloup. No a Brückner mi dal nůž na krk. Pak už se o tom nikdy nezmínil.

Byl nějaký trapas, nějaká vyložená šance, kterou jste neproměnil?

No jejda. Takových šancí bylo. To se prostě stává a stávat bude. Všem hráčům. Vidíte, že to jde metr od lajny, máte to na placírku a najednou to skočí nahoru, nebo to dáte vedle…To se stane každému hráči. To je fotbal.

Když srovnáš ty terény, na kterých jste hrávali vy a ty současné? Když třeba vzpomenu utkání s Povážskou Bystricí, které se hrálo na ledu.

Je pravda, že tyhle ty technologie vůbec nebyly. Ty možnosti a ty stroje co jsou teď tak vůbec. Všechno jde nahoru, tu trávu tady máte opravdu pěknou. Je to už o něčem jiném. Dříve neexistovalo vyhřívání a dnes to už bude muset mít každý klub. Dřív to nebylo, ale to jde všechno s dobou. Uvidíme dál. Za pár let ty trávníky budou úplně dokonalé. Je to tady teď nádherné. Co se tady za ty roky vybudovalo. Tato tribuna, tam se staví další tribuna. Klobouk dolů. Taky ty tréninkové plochy. Ráno jsem se byl podívat na „béčko“ a viděl jsem tam ty talenty a ta mládež je tady na dost vysoké úrovni. Je dobré, že se to tady podchytilo už od žáčků. Je to tak všude ve světě. Jak říkám. Sigma je velký klub. A ty lidi kolem něj jako Jirka Kubíček, Gajda a Lébr dělají pro ten klub všechno. Moc se mi tady líbí.

Už jsi říkal, že si chodíš stále zahrát v pondělí a ve čtvrtek do haly.

Chodím. Pravidelně v pondělí a ve čtvrtek. Hrajeme tam takoví ti postarší s mladšími. Od osmi do deseti večer. Občas teda vynechám. Ale dávám jim zabrat. Vystrčím ten svůj zadek, roztáhnu ruce a oni mi nemůžou vzít balón. Pak to tam šoupnu… Moc neběhám. To už ne. Ale jak to před bránu dostanu, tak sázím jeden za druhým.

Takže pořád fotbal pro radost.

Samozřejmě. Bez toho nemůžu být.

Chtěl bys něco na závěr vzkázat fanouškům na tribunách?

Já bych popřál všem fandům, nejen v Olomouci, ale na všech stadionech, aby byli hlavně zdraví, aby fandili fotbalu, aby se vyvarovali takových těch vulgárních projevů, to se mi nelíbí. Jsou to emoce. Někdo si dá pivo, někdo víc. Ale to patří k tomu. Přál bych jim, aby je to bavilo, aby jich chodilo stále víc a víc.

Kluby, v nichž Vladislav Lauda (*1955) působil

71-73: Bělá pod Bezdězem

73-77: Mladá Boleslav

77-82: Slavia Praha 120-21

83: TJ Sigma ZTS Olomouc 14-4

83-84: TJ Sigma ZTS Olomouc ČNFL 22 branek

84-85: TJ Sigma ZTS Olomouc 27-11

85-86: TJ Sigma ZTS Olomouc 28-16

86-88: AEL Limassol

V lize odehrál celkem 189 utkání a vstřelil 52 branek.

Za Sigmu nastoupil v 69 prvoligových zápasech a dal 31 gólů.

Za reprezentaci odehrál 3 zápasy. Debutoval 25. 9. 1985 v utkání proti Portugalsku (1:0). Nádhernou branku vstřelil při utkání v kvalifikačním utkání proti NSR v Mnichově (2:2).