Hrával jsem za Sigmu …. Radek Vodička (* 1965)

24.11.2010 / A tým

Další pokračování populární rubriky Hrával jsem za Sigmu … je věnování hráči, který nejvyšší soutěž v dresu SK Sigma Olomouc nikdy nehrál. Přesto je dnes legendou fotbalu na Olomoucku. Radek Vodička byl jedním z nejnadějnějších hráčů, kteří v mládeži SK Sigma působili. Přednost před jeho obrovským fotbalovým talentem ale nakonec dostalo studium. Pracuje na ústavu lékařské genetiky, brzy bude prvním bývalým hráčem Sigmy, který se stane docentem.

Co se vám vybaví, když se řekne hrával jsem za Sigmu?

No, to je hezká otázka. Já si spíš ani tak nevybavuju ty testy v áčku, jako spíš tu partu kluků z mládeže. Já jsem si v áčku zahrál jen svých hvězdných dvanáct minut. Tak možná se mi vybaví těch mých hvězdných dvanáct minut. Možná budu v dějinách Sigmy hráč s nejnižším odehraným počtem minut.

Kdy jste si těch svých hvězdných dvanáct minut odehrál?

To bylo v sezoně 83/84, kdy se znovu postoupilo do ligy, bylo to v utkání proti Jablonci.

Takže jste pomohl vykopat zpět první ligu.

Ano, byl jsem u toho.

Jaké byly fotbalové začátky Radka Vodičky?

Bylo to díky tomu, že můj táta byl věhlasný trenér, takže mě k tomu odmalička vedl. Začínal jsem ve Šternberku a pak jsem šel, asi v patnácti do Sigmy: Jestli si mě vybrali, nebo jestli mě protlačil můj taťka, to nevím (směje se). Tehdy tady kluci vyhráli v žácích přebor republiky, s těmi jsem se postupně spojil.

A přes mládež se dostal do širšího kádru áčka.

Poprvé jsem s áčkem koketoval za trenéra Dočkala, tam jsem šel na zimní přípravu. A po tom, co jsem tady odběhal asi padesát čtyřstovek v patnáctikilové věstě, tak jsem říkal, že na to kašlu a jel jsem radši na hory lyžovat. To byla moje taková první zkušenost, bylo to drsné. Ty, vesty, to byla strašně velká móda. To jsem nesnášel. Po vzoru Laudy jsme ty kuličky různě sypali. Kdo to nakoupil, tak toho bych možná ještě zpětně zažaloval. Pak jsem pokračoval v dorostech. Místo Dočkala přišel Brückner. Rok jsem trénoval s áčkem, ale mistrovské zápasy nehrával, jen nějaké poháry. A pak těch dvanáct minut. Nebo třináct? Nevím.

Slyšel jsem, že s trenérem Brücknerem a vámi se pojí jedna veselá příhoda.

Vím, že se říká ta historka. Řekl jsem mu, že nebudu běhat bez balónu a on mi ho vrazil pod dres. To se tady traduje.

A běhal jste s míčem pod tričkem?

No běhal. Samozřejmě jsem uběhl padesát metrů a vyhodil jsem ho.

Kam se ubírala vaše fotbalová kariéra potom?

Po těch dvanácti minutách jsem se cítil takový ukřivděný, tak jsem si říkal, že v áčku nebudu a šel jsem studovat vysokou do Prahy a skončil jsem tam v Xaverově. Tam jsem byl rok, pak jsem se vrátil, protože jsem měl trošku studijní problémy. Ale v Xaverově mě to bavilo.

Tehdy byl Xaverov dobrý oddíl.

Hrála se tam druhá liga, byli tam třeba Dušan Herda nebo Franta Mysliveček. Ale musel jsem skončit se školou. A vrátil se domů.

Další pokus o místo v áčku Sigmy?

Za dva měsíce jsem pak musel na vojnu. Hrál jsem rok v Tachově tuším třetí ligu a pak v Písku divizi. A po vojně jsem se sem vrátil, pak to byl můj poslední trénink v Sigmě.

Jak to?

Byl tady pan trenér Dunaj, Petr Uličný byl asistent. Odtrénoval jsem první trénink a pak jsem vyrazil, že jedu domů vlakem. Skončil jsem na autobusovém nádraží. Byl tam autobus, který jel do Špindlerova Mlýna, tak jsem do něj nasednul. A skončil jsem tam jako kulturní referent, od té doby jsem se fotbalu až tak nevěnoval.

A jaké to bylo dělat kulturního referenta. Bylo to něco jako v Homolka a tobolka?

(směje se) V podstatě je tam hodně analogie. Nedělal jsem ty klece, jako on, ale nosil jsem babičky na Sněžku, naučil se hrát tři akordy na kytaru a zpíval rekreantům písničky. Bylo to v Peci, Zotavovna ROH, nejvýše položená zotavovna. Přijel jsem tam, ptal se po práci. A vedoucí zotavovny řekl, ano, budeš tady dělat kulturního referenta. Autobus jel zrovna do Špindlu, kdyby jel do Tater, tak jsem byl tam. (směje se)

Ovšem fotbal jste začal záhy znovu hrát.

Vydržel jsem tam asi půl roku, než na mě přišli z Trutnova. Začal jsem tam trénovat, zaměstnali mě v továrně na kožichy, v Kaře Trutnov, že jim tam budu dělat fotbalistu. To mě také moc nebavilo. Mezitím jsem podal přihlášku na vysokou školu do Brna. V té době se mi ozvali z Xaverova, jestli bych tam zase nechtěl hrát. Na prvním přáteláku jsem si těžce pohmoždil kotník a tři měsíce byl mimo. Což bylo naštěstí, protože za ty tři měsíce jsem se pořádně připravil na přijímačky. Školu jsem si tehdy vybíral podle toho, abych neměl čas na nic jiného. Vybral jsem si molekulární biologii a genetiku. A začal studovat. Na fotbal jsem zapomněl.

Ale zase jste se k němu vrátil.

Pak mě znovu objevil můj bývalý tchán, který už zemřel. Vytvářeli jsme něco na chalupě, byl tam suchý záchod. On na něm seděl a zařval: To je Radek! Na tom záchodě jim visel plakát Sigmy, na kterém jsem byl. Já jsem to do té doby tajil, oni nevěděli, že jsem hrál někdy fotbal. Takže jsme se bavili, proč nehraju. A došlo na to, že jsem pokračoval v Prostějově, tam se tehdy hrála divize. Párkrát jsem byl na tréninku i v Králově Poli, ale to mi připadalo až moc vysoko, musel bych tam trénovat. Prostějov jsem měl po cestě do školy, cestou do Brna nebo zpět sem se tam vždycky zastavil. Buď jsem odtrénoval, nebo odehrál nějaký zápas. Pak už mi ke konci říkali večírkový hráč, protože už jsem chodil jenom na začátek a konec sezony.

V Prostějově jste ale natrvalo nezůstal.

Odešel jsem do Rakouska, kde jsem byl třináct let. Předtím byly ještě chvilku Hodolany a Německo. V Rakousku jsem byl v jednom klubu tři a ve druhém deset let. Pak jsem skončil v Rakousku. Před dvěma lety jsem ještě hrál v Bohuňovicích I. B třídu. Teď jsme založili béčko a postoupili jsme. Jsme ve třetí třídě na postupovém druhém místě. Když jsem to rekapituloval, tak kromě okresního přeboru a první ligy jsem hrál už všechny soutěže. Okresní přebor mám na dosah, snad postoupíme. První ligu, tu už nestihnu.

Byl jste v kádru v době, kdy v Olomouci startovala ligová tradice. Máte třeba nějakou veselou vzpomínku na Vladislava Laudu?

No, dluží mi dva šampusy. V tělocvičně se hrával nohejbal. Jednou jsem ho vyzval o šampus, pak o druhý, prohrál to. Do teď mi visí dva šampusy, ještě mi je nedal. Pořád se mnou chtěl chodit pařit na koleje, nikdy jsem ho tam za to nezval.

Vy jste jednou při utkání údajně prokličkoval celé hřiště od rohového praporku k soupeřově brance a pak zase zpátky.

I teď razím, že fotbal by se neměl hrát tolik na výsledky. (směje se) Učil jsem kluky v Hodolanech s Martinem Šavrňákem altruismu, možná jsme díky tomu nepostoupili. Učili jsme je radovat se, když se v sousední šatně zpívá vítězný chorál, aby se radovali z jejich úspěchu. Není nad to jim to přát a také se z toho radovat (směje se). A že jsem to prokličkoval a šel zase zpátky? Když to šlo, tak jsem se otočil a šel zase zpátky. Navíc to zrovna bylo pod tribunou, hrávali jsme předzápasy. Asi jsem se chtěl převést, jinak si to také nedovedu vysvětlit?

Sapér Vodička, postava z románu Jaroslava Haška, je prý váš předek?

Měl by to být můj prapraděda. Byl to jeden z legionářů, kteří se kamarádili s panem spisovatelem Haškem. On ho pak uvedl ve své knížce. Prý to byl docela veselý zábavný chlapík, ale já ho nepamatuju. Ovšem podle historek, které o něm kolují, by se mi líbil.

Chodíte se podívat na zápasy Sigmy?

Chodím. Ale většinou když přijdu, tak to dopadne špatně. Když jsem přišel na posledních dvacet minut a vedlo se pět nula, tak dostali gól. Občas na Sigmu jdu, hrají teď dobrý fotbal. Když mám čas a není zima, tak se jdu podívat.