Hrával jsem za Sigmu…Milan Kerbr (*1967)

27.02.2010 / A tým

„Tahali jsme všichni za jeden provaz. Nikdo si nehrál na žádnou hvězdu. Všichni jsme šli jen za jedním, a to za vítězstvím,“ říká jeden z nezapomenutelných útočníků našeho klubu Milan Kerbr. První Hrával jsem za Sigmu… v roce 2010 patří vytáhlému útočníkovi, kterého si do Olomouce přivedl trenér Karel Brückner v roce 1991 ze Zlína. Olomouc byla jeho jedinou prvoligovou štací. Se Sigmou byl u pohárových zápasů s Realem Madrid, Juventusem Turín, Hamburgerem SV a dalších. Díky svým výkonům se dostal až do výběru Dušana Uhrina na EURO 1996. Za Sigmu odehrál 143 ligových utkání a vstřelil 35 branek. Nastoupil ve čtrnácti pohárových zápasech, ve kterých dal šest gólů. Ty nejdůležitější v rumunské Craiově. Také díky jeho dvěma přesným trefám v tomto utkání, hrálo pak v Olomouci Fenerbahce Istanbul a Juventus Turín.

Co vás napadne, když se řekne „Hrával jsem za Sigmu“?

Krásné vzpomínky. Na Sigmě jsem prožil nejlepší fotbalová léta. To je neskutečné, co se tam tenkrát sešlo za partu - za mančaft, který dokázal pan Brückner vytvořit. On udělal z neznámých hráčů silný tým. Dokázal tak konkurovat takovým týmům, jako byl Real Madrid, Juventus Turín nebo Hamburg, se kterými jsme odehráli vyrovnaná zápasy. Takže to byly opravdu nezapomenutelné zážitky.

Jak jste se vlastně dostal k fotbalu?

Na první trénink mě přivedl můj otec, který tenkrát trénoval v Bílovicích, kde jsem vlastně fotbalově vyrůstal. Začal jsem trénovat, začal jsem hrát, dával jsem góly, až přišla nabídka z Jiskry Staré Město.

A jak to šlo dál?

V těch žacích to se mnou bylo docela dobré, tam jsem hrál, střílel jsem góly. Ale potom, v tom dorosteneckém věku, přišel jakýsi útlum. Pocházel jsem z dědiny a přišla na mě ta hloupá léta, takže to byla sama zábava. Napřed kamarádi, potom až fotbal. Tím jsem se začal živit až v pozdějším věku, až po vojně. Když se šlo na vojnu, bylo potřeba doporučení. Ja jsem žádné neměl, tak jsem s Tachovem, kam jsem narukoval, hrál 2. českou národní ligu. Navíc než jsem se prosadil do základní sestavy a než jsem tak měl výhody jako ostatní, tak to trošku trvalo. Předtím to bylo dost nespravedlivé – kluci, ze sousední vesnice, kde jsem bydlel, odjeli po půl roce na dovolenku, ale já jsem nemohl – i když jsem byl ženatý a měl jsem malou dceru. Ja jsem musel zůstat tam a místo na dovolenku jsem jel na cvičení dělostřelců. Po této události jsem si řekl, že tohle ne, že ten fotbal hrát umím, tak že se do toho pustím a prodám všechno, co ve mně je. Takže jen díky vlastni vůli a pílí jsem začal pořádně hrávat a měl jsem konečně ty výhody co ostatní. Možná i díky tomu potom začaly přicházet i ty nabídky – z Bohémky, z Plzně. Nakonec přišla nabídka ze Zlína, tak jsem se rozhodl vrátit za rodinou.

Byl v tomto období někdo, kdo vám pomohl, nebo jste si to uvědomil sám?

Sam, protože když jsem viděl ty kluky, kteří bydleli vedle naší vesnice, jak mohli jet domů, přivezli mi věci, které mi posílala manželka, měl jsem doma dítě a nedostal jsem se…Toto byl můj impuls. Začal jsem tvrdě makat. Tyto vzpomínky se mnou šly celou karieru – že nikdy nedostanu nic zadarmo. Co jsem si nevydobyl sám, tak jsem neměl.

Přišel jste do Zlína…

Nechtěl jsem manželku tahat někde po česku – po Praze, po Plzni. Chtěl jsem se vrátit domů. A myslím si, že jsem udělal velmi dobře. Taky se tam sešla dobra parta, hráli jsme velice pěkný fotbal, góly jsem začal dávat. No a potom přišla nabídka z Olomouce.

Kdo byl za přestupem do Olomouce? Karel Brückner?

Ano, pan Brückner. Šlo vidět, že mě pozoroval, jezdil na naše zápasy. Sledoval mě dlouhodobě, takže věděl, koho si do Olomouce přivedl.

Jak vzpomínáte na tréninky s panem Brücknerem?

Tréninky byly tvrdé. Když jsme nacvičovali třeba ten presink. Pokud nám to nešlo, tak nás tam dusil třeba 3 hodiny. Nadával nám, ale v dobrém. Nakonec nás to naučil a my všichni jsme za to sklízeli ovoce. Ta práce, kterou si s námi dal, se potom vrátila.

Podle statistik byl váš přechod do Olomouce výjimečný. Dalo by se říct, že to byly vaše nejlepší fotbalové roky?

Určitě, jak jsem již říkal, na Sigmě jsem zažil nejlepší fotbalová léta. Co dokázal tenkrát Brückner udělat, jak ten mančaft dokázal složit – on sám si ty hráče vybral, a pak dokázal to, co dokázal. Udělal z obyčejných, průměrných, hráčů z okolních vesnic výborný tým. To obdivuji, že si to mužstvo dokázal sám vybrat, sladil ho a sestavil tak, aby konkurovalo těm zahraničním mančaftům. Opravdu to byla zásluha především pana Brücknera, který to táhl ve 12-13 lidech. Ale každý jsme měli na hřišti své místo, každý věděl o pohybu toho druhého.

Pro vás to tenkrát muselo být jako sen, hlavně ta první sezóna.

No je to tak (smích). Ja jsem měl opravdu neuvěřitelný začátek. Přišel jsem, hned jsme hráli myslím s Chebem a hned v tomto prvním zapase jsem dal gól. Byl jsem samozřejmě nervózni, ale Brückner mě na zapas dokázal připravit. Před utkaným mi vždycky řekl, co po mně v zápase chce. A i když jsem šel třeba na plac až v 76. minutě, měl jsem na konci jazyk na vestě, protože on mi předtím řekl: „Ty čtyři obránce musíš ubránit sám“. Tak jsem na hřišti lítal, jak jsem jen mohl. Možná jsme měli i trošičku štěstí, ale ta parta, co se tam sešla, hrála opravdu skvělý fotbal. Když jsme s presinkem, který začal pravě za Brücknera, vyrukovali ve čtvrtfinále na Realu Madrid, tak ti nevěděli co s tím. Oni si mysleli, že si zalezeme na svoji půlku a oni do nás budou bušit, ale to se nestalo. Prohráli jsme jen 0:1. Já jsem ještě na konci dal hlavou tyčku, takže možná, kdyby to bylo 1:1, tak by to bylo někde jinde…

A ještě předtím byl Hamburk, na ten vzpomínáte jak?

Ano, na ten vzpomínám asi nejraději. S ním jsme doma 4:1 vyhráli. Ja jsem dal gól a na další tři jsem přihrál. Hned po mém gólu mě jejich brankař fauloval a šel ven. A v Hamburku? Co tam s nimi provedl Pavel Hapal, to bylo neskutečné. Ve vápně si dokázal položit dva hráče i s gólmanem a uklidil to pod břevno. To byly zápasy, na které se nedá zapomenout.

Začátek v Sigmě byl pro vás fantastický. Ale jak to vypadalo ke konci působení v Olomouci?

No tenkrát už jsem byl možná i nenáviděný. Na Sigmě jsem byl už pátý, šestý rok. Navíc se mančaftu přestalo dařit, nedávali jsme góly a diváci už mi to dávali značně najevo. Ja jsem třeba ještě ani nenastoupil na hřiště a diváci už na mě začali řvát. Brückner ale asi věděl, proč mě tam ještě dává. I když jsem ty góly nedával, plnil jsem zase jinou práci, především v obranné činnosti. Nedělalo mi problém se vrátit do našeho pásma, tam balon vybojovat a vrátit se zase dopředu. Pro mě bylo vyznamenáním i to, když mi trenér po zápase řekl: Nedal jsi gól, ale tvůj výkon byl dobrý. S tímto jeho hodnocením jsem byl spokojený.

Říká se, že si pan Brückner dokázal najít cestičku k jednotlivým hráčům. Bylo to tak?

Určitě, před tréninkem nebo i po něm si vždycky někoho zavolal… On se dokázal s hráči bavit. On na ně vsadil, věřil jim a takovými osobními debatami si je prostě získal. Pokud hráč vidí, že o něho není v klubu zájem, tak má pak zaječí úmysly. Ale Brückner byl takový, že se s námi bavil. Poznal taky, když jsme měli problémy. Navenek působil jako morous, ale byl skutečně pohodový. Když jsem mu i já ke konci říkal: „Trenére, já už to nezvládám, chci odejit. Diváci na mě řvou, já se na svůj výkon nemůžu koncentrovat,“ tak on řekl: „Vy… se na ně.“ Byl to takový psycholog. Dokázal mě na každý zápas připravit i psychicky. V tomto si ho vážím.

Na koho ze spoluhráčů vzpomínáš nejvíc?

Cela kabina, tam to žilo. Když byly výsledky, probíhaly i různé srandičky. Naopak, když jsme zápas prohráli, nadali jsme si. Sedli jsme na pivo a další den už to bylo zase v pohodě, zase jsme jeli naplno. Tahali jsme všichni za jeden provaz. Nikdo si nehrál na žádnou hvězdu. Všichni jsme šli jen za jedním, a to za vítězstvím.

Nominace na EURO 96?

Z toho jsem byl taky trošku překvapený. Ale zase na druhou stranu, to mi vyšla sezona. Byli jsme druzi, myslím, že za Spartou. Ja jsem dal nějaké góly, odehráli jsme spoustu utkaní bez porážky. Tím pádem museli někoho vzít. Byl tam Karel Rada, Martin Kotůlek a byl jsem tam já. Tenkrát se rozhodovalo mezi Vágnerem, Sieglem a mnou. No a volba skončila na mně. Na soustředění jsem odjel já. Bylo to překvapení, vůbec jsem nečekal, že pojedu. Odehrál jsem jen dvě přátelská utkaní, s Irskem a s Rakouskem. No a pak se jelo na EURO.

A zážitek z EURA?

Nepopsatelný. Škoda jen, že jsem se nedostal na hřiště. Ale i přesto všechno jsem vděčny za to, že jsem se tam vůbec mohl podívat, vyjit na tu tribunu podat si ruku s anglickou královnou. To jsou nezapomenutelné zážitky. Když vyjdete po těch schodech a teď tam stoji ti nejvyšší představitelé, prezident, atmosféra, to je neskutečný zážitek. Tady v Německu je to normální, na druhou ligu třeba přijde dvacet tisíc lidi. Tady se diváci baví, jsou nadšeni. Tady je to opravdu normální. To hráče i vyhecuje. Ten hráč to určitě vnímá – že mu fandí fanoušci, cely kotel. Ten hráč se pak snaží podat maximální výkon. Na tom EURU to bylo to samé. Když hraje hymna, je člověk odhodlaný vletět na hřiště a udělat pro mužstvo maximum, udělat něco i pro republiku. Rozcvičoval jsem se na finále. Hráčů tam už nebylo moc - byla tam zranění, červené karty. Takže jsem byl připravený nastoupit, ale bohužel to nepřišlo. Potom za mnou v kabině přišel pan Uhrin a řekl, že to bohužel nevyšlo, ale že mam na sobě pracovat dal. A tím to skončilo. Nebyl prostě vhodný moment, aby mě tam dal. Je to škoda.

Po EURU jste zůstal v Olomouci ještě rok a pak…

Potom přišla nabídka z Fürthu, kam jsem taky odešel. Ze začátku byly nějaké problémy s řečí, ale měl jsem tam Škarabelu, který mi hodně pomohl. Potom jsem hrával, dal jsem i nějaký gól. Jenže pak přišla změna trenéra a s tím už jsem si nesedl. Byl to Němec, dost nepříjemný. Než přišel, bylo tam osm cizinců, potom tam zůstal jen Škarabela. On zřejmě neměl rad cizince, všechny je vyházel. Tak jsem musel po roce a půl jít i já. Zavolal jsem známému a přestoupil jsem do Weismainu, který hrál 3. ligu. Tam se mi dařilo, dával jsem góly. Pak si mě zase vybral trenér, který mě předtím dostal do Fürthu. Trénoval Reutlingen, který k nám přijel na zápas. Tomu jsem dal gól a trenér říká: „Milane, co tady děláš? Pojď k nám.“. Takže si mě zase přetáhl do Reutlingenu. Ten hrál taky 3. ligu, ale hned po roce jsme postoupili vyš.

A váš fotbalový konec?

Ten ovlivnilo zranění. Při jednom tréninku jsem dostal ránu z boku do kolene, ale myslel jsem si, že to rozběhám. No a za pár dní se mi koleno zablokovalo. Dělali mi artroskopii kolene, vzali mi kousek menisku a tak to začalo. Byl jsem na operaci a po osmi dnech už jsem začal trénovat, čímž jsem to zřejmě uspěchal. Za půl roku jsem podstoupil pět operací. Nakonec to skončilo tak, že mi udělali transplantaci chrupavky a už to nešlo. Koleno mě pořad omezovalo. I přesto všechno za mnou po tom roce marodění přišli, že se mnou chtějí smlouvu prodloužit. Neprodloužil jsem a skončila tak vlastně moje kariera. Z Německa jsem se vrátil domů. Přišla nabídka na trénování z Bílovic a já jsem cítil jakýsi závazek. Byla to srdeční záležitost. Když jsem z Bílovic tenkrát odcházel, byli v nějaké čtvrté třídě. Řekl jsem si, že bych jim měl pomoct. Byl jsem tam tři roky a každý rok jsme postupovali. Dotáhli jsme to do okresního přeboru. Musel jsem tam odehrát i pár zápasů. Na těch dědinách to funguje tak, že jednou nepřijde ten, po druhé zase ten. Lepí se to, jak to jde. Na koleno jsem vždycky v zápalu boje zapomněl. Potom jsem se vždycky pár dní léčil. Ti kluci ale byli vděčni.

Čím to je, že z Olomouce vyšlo tolik trenérů? Měl na tom zásluhu i trenér Brückner?

Určitě, to byl podle mě nejlepší trenér v České republice. Sice jsem jich hodně nepoznal, ale Brückner vlastně potom oprávněně skončil u reprezentace. On ví, jak se dělá fotbal. Naučil nás hodně moc a my bychom to chtěli předat dál. Jaké měl tréninky, zaměření, byla to pro nás dobrá škola.

Co děláte kromě fotbalu?

Měl jsem nějakou dobu hospůdku v Olomouci, ale to nebylo ono. V roce 2008 jsem odešel zase do Německa trénovat. Trénoval jsem dva mančafty, ale přestalo mě to bavit. Ti kluci měli malou kázeň, úroveň byla taky malá. Teď zvažuji, že se zase vrátím domů. A nevím, jestli se k fotbalu vrátím. Rad bych u něj zůstal třeba jako asistent.

A syna jste dovedl k fotbalu vy?

Ano, začal v Olomouci, potom jsem ho přivedl na nábor v Uherském Hradišti. Tam udělal nějaké vstupní testy, oni řekli, že ho berou. A tak začal ve Slovácku s fotbalem. Ale pořádně začal hrávat, až když mu bylo kolem osmnácti. Je to hlavně o tom, že vám trenér věří. Když se trenéra spíš bojíte, váš výkon jde dolů. Ve Slovácku mají akademii, která stojí spoustu peněz, ale oni nevychovali hráče, kterého by prodali do Sparty, do Slavie, nebo i do zahraničí. Jezdil jsem se dívat na každý synův zápas, viděl jsem spoustu dobrých fotbalistů, ale nikdo jim tu šanci nedal. Milana čeká ještě spousta tvrdé práce, a pokud na sobě bude makat, může to někam dotáhnout. Ve Slovácku však šanci nedostal. Odehrál jen par minut. Dusili ho tam dva a půl roku. Milan je v letech, kdy se potřebuje vyhrát, což mu klub teď neumožňuje, proto Milan v létě ve Slovácku končí. Myslím, že Sigma to má nastavené jinak. Mladí tam dostávají šanci.

V prvním jarním kole hostí Sigma Slovácko. Jak to dopadne a komu budeš držet pěsti?

Tak fandit budu určitě Sigmě, a věřím, že vyhraje 2:1.

Milane, děkuji za rozhovor, a věřím, že se brzo uvidíme v Olomouci a za všechny fanoušky Sigmy přeji vše dobré.

Taky děkuji, a zároveň všechny zdravím v Olomouci a přeji, ať vám Sigma děla jen radost.

Kluby, v nichž Milan Kerbr (*1967) působil:

1974-76 Jiskra Staré Město

1976-87 Slovácká Slavia Uh. Hradiště

1987-89 VTJ Tachov

1989-91 Svit Zlín

1991-92 SK Sigma MŽ Olomouc 27– 11

1992-93 SK Sigma MŽ Olomouc 20– 6

1993-94 SK Sigma MŽ Olomouc 19– 4