Hrával jsem za Sigmu… František Rak (*1947)

09.09.2011 / A tým

Odchovanec Chválkovic spojil svůj život se Sigmou na téměř čtyři desítky let. Přes Duklu Olomouc a Přerov se dostal do Sigmy, ve které odehrál deset sezon, v pěti navíc s kapitánskou páskou na ruce. Jeho hráčskou kariéru přibrzdilo zranění kolene. Po jejím skončení se vydal na dráhu funkcionáře a nakonec klub podporoval coby sponzor. Jako hráč se Sigmou vybojoval postup z divize až do druhé nejvyšší soutěže, jako funkcionář potom až do první ligy. Jeho generace hráčů v klubu pomáhala budovat stadion i udržovat hřiště. František Rak si dnes užívá zaslouženého odpočinku a samozřejmě fandí Sigmě.

Jaké byly vaše fotbalové začátky?

Tak to je už hodně dávno. Začínal jsem ve Chválkovicích, v deseti letech, kde tehdy sídlila Lokomotiva. Byla to obrovská výhoda. Jako žáci jsme tak jezdili k utkáním zadarmo, třeba na letní turnaj do Kyjova.

První kontakt se Sigmou?

Tak to bylo v mých osmi nebo devíti letech, kdy jsem se s mým otcem, funkcionářem Chválkovic, dostal na řepčínský stadion. Tehdy železárny pomýšlely na druhou ligu, stadion se začal zvelebovat, takže se již hrálo před solidní diváckou kulisou. Kontakt přímo na hřišti jsem v rámci přípravy zažil někdy v letech 1965 až 1966, kdy jsem proti železárnám odehrál dva přípravné zápasy. Dostali jsme samozřejmě pořádnou nakládačku (smích). My, Chválkovice, druhá třída, věkový průměr od 17 do 37 let, proti Moravským železárnám! Tehdejší někteří protihráči se později stali mými spoluhráči, třeba jako Karel Brückner. Ale také spolupracovníky v Moravských železárnách. Krásně se na tyto okamžiky vzpomíná… V této době se Dukla Olomouc střídala s TJ MŽ Olomouc ve druhé lize, takže se stále bylo na co koukat a já díky tátovi jsem u toho býval v roli diváka na tribuně.

Jak hodně složitá byla cesta do Sigmy?

Byl jsem z Chválkovic na hostování v Dukle Přerov. Hrál jsem pravé křídlo, soutěž krajský přebor, a upozornil na mě tehdy jeden rozhodčí pana Atíka Koláře, tehdejšího sekretáře fotbalu. Ten mě potom téměř rok sledoval a na předposledním utkání sezony v Rožnově mě oslovil a připravil na to, že budu hráčem Sigmy, tehdy Moravských železáren. Rok předtím jsem byl v Dukle Olomouc, ale tam jsem si ani nevrzl (smích). To byla divize, kdežto přerovská Dukla hrála krajský přebor. Takže mé poděkování patří hlavně panu Kolářovi, který mě do klubu přivedl.

Jaké byly vaše první dojmy z přestupu?

Moc jsem se těšil. Už se začínalo hrávat na Andrově stadionu. Tehdy ještě historická dřevěná tribuna, ale běžecký ovál kolem hrací plochy, takže největší fotbalová dominanta v širokém okolí. První utkání jsem odehrál v létě 1969 hned po návratu z vojny. To bylo v rámci letní přípravy na turnaji ve Štěpánově. Byla doba dovolených, takže takové výletní tempo. Ale klub v tomto roce slavil 50. výročí a při této příležitosti se turnaje účastnila i stará garda klubu! Takže o to větší divácká návštěva a pro mě pocta. Spousta slavných hráčů, které já znal v té době pouze dle jmen.

Jak vzpomínáte na fanoušky, kdybyste měl porovnat tehdy a dnes?

Co mě těší velmi, je fakt, že lidi, které jsem vídával tehdy na tribuně, vídávám i dnes! To jsou skalní fanoušci, kteří budou na Sigmu chodit do konce svého života.

Jak jste prožíval první mistrovská utkání v Sigmě?

První můj mistrovský zápas nedopadl dle mých představ. Byla to divize, hrálo se v krásném prostředí na Slavii Kroměříž, ale na škváře. Na hřiště jsem šel v průběhu utkání, ale vydržel jsem jen asi čtyři minuty – udělal jsem si výron kotníku. Měsíc pauza a pak výron druhého kotníku… Doktor Novák mi tehdy řekl: no jo, to je ta vojenská strava (smích). Pro mě tím byla celá podzimní část sezony ztracená. Fotbal jsem sledoval z té dřevěné tribuny s otcem. Tehdy to nebylo s regenerací jako dnes, takže problémy s oběma kotníky mi přiváděly na mysl otázku, jestli budu moci fotbal hrát vůbec dál… Ale přišla zimní příprava, odjelo se do Moravského Berouna, kde oproti Olomouci panovala tuhá zima. Vítr, půl metru sněhu. Kádr byl tvořen mladými, jako jsem byl já, ale také zkušenými hráči, kteří již okusili druhou ligu. Třeba Karel Brückner, ten zkoušel i první ligu v Ostravě, brankář Franta Kracík, myslím Milan Frank, určitě Tonda Frýdecký z těch starších… Ale my byli jako jedna rodina. Večer se hrála ruleta a karty (úsměv). Soustředění bylo pestré. Zasněžené stráně kolem Berouna přímo vybízely k dlouhým výběhům. Vzpomínám si hned na první den, kdy všichni běželi ve skupince, ale na čele, zhruba pět set metrů před námi, Honza Tichý s Karlem Brücknerem. Já si řekl, že buď to tady zvládnu nebo skončím s fotbalem. Byl jsem odhodlaný udělat maximum. Samozřejmě se našli šprýmaři, kteří mi řekli: kam spěcháš, máš před sebou ještě týden, nehoň se (smích). Ale já s fyzickou kondicí neměl nikdy problémy a tak jsem to napálil a vidím to jako dnes, když jsem ty dva skoro dvoumetrové čahouny doběhl, jak Karel pronesl: ježíš, Franta! (smích). Od té doby mi Karel, obrazně řečeno, odpovídal na pozdravy. Prostě mě začal brát. A s Honzou Tichým jsme se zabydleli na pravé straně obrany na dlouhých deset let.

Jak vzpomínáte na trenéry?

Tím prvním v železárnách byl pan Vlček, pozdější správce řepčínského areálu. Poté ligová legenda pan Krupka. To byl prvoligista postavou, vystupováním i oblékáním. Pan trenér! Vzpomínám si, jak k naší nelibosti trval na ranních rozcvičkách. My byli na ledacos zvyklí, ale tato sokolská tradice nikomu moc nevoněla (úsměv). Ale jinak byl tréninkový proces velmi pestrý a zajímavý.

Fanoušci si vás pamatují jako pravého obránce, jak jste k tomuto postu dostal z křídelního útočníka?

Přišel jsem jako útočník, ale v koncovce se mi nedařilo. Způsob hry byl zde úplně jiný než na vojně. Strategie byla taková, že se hodně kombinovalo. Na vojně se hrálo na dlouhé pasy a my vpředu honili balony. Obráncem jsem se stal hned při prvním divizním mistráku. Hráli jsme na OP Prostějov, což pro mě bylo výjimečné i v tom, že jsem tam čtyři roky jezdil na školu a měl tam spoustu známých. Samozřejmě tam byla i spousta trenérů, hrávalo se tam dopoledne. Vzpomínám si, že se jelo autobusem k utkání a já nevěděl, jestli nastoupím v základní sestavě. Chybělo nám několik hráčů, tak jsem tušil, že bych mohl nastoupit. V autobuse ke mně přišel trenér a říká mi: jsi na tom dobře, začneš od začátku, na pravém beku! Já jen polkl a přemýšlel, co vlastně pravý obránce hraje! (smích). Já nikdy v životě nebránil a byl od žáčků zvyklý čekat na půlící čáře na vhodný balon a potom s ním pádit na bránu soupeře! Moc jsem toho samozřejmě nevymyslel… Ještě před utkáním za mnou trenér přišel znovu a upozorňoval mě na leváky, že jsou to výjimeční lidé, stejně jako brankáři, taková zvláštní kasta. Dával jsem si pozor, ale stejně hned v prvních minutách, byť jsem měl rychlé nohy, na rohu vápna mi útočník odcentroval a málem z toho byl gól. Potom jsem se do toho dostal, v utkání jsem obstál a zabydlel se na beku na dlouhých deset let.

Jak vzpomínáte na spoluhráče?

Jenom v dobrém. Nerad bych na někoho zapomněl, ale tehdejší sestavu odříkat zvládnu: Vít, Rak, Tichý, Máčala, Frank, Pohlídal, Frýdecký, Brückner, Dobrovič, Pavel Beneš, nejlepší střelec v divizi, Laďa Valenta. Samozřejmě hráči odcházeli a mladší přicházeli (dívá se na fotografie). Tady vidím… Honza Chladil, Dan Matuška, Jirka Navrátil, Miloš Krupička, výborný obránce z Prostějova, Laďa Kučerňák, Petr John Uličný, Standa Skříček, Vlasta Petržela, Zdenek Kořínek, Laďa Šišma, Zdeněk Čížek, Jan Gomola, Ivan Čech, Standa Sprušanský, Miloš Zavadil, Mirek Dvorský, Franta Kracík, Jan Šimek, Jardu Fialu jsem stihl ... Za těch deset let se ten kádr hodně obměnil. Nejde vyjmenovat všechny a já bych nerad na někoho zapomněl.

Jak přeškolený útočník jste měl asi hodně ofenzivní choutky…

Jako bývalý pravý útočník jsem z pozice pravého obránce dal i nějaký gól, takže se mi dařilo. Ta první sezona 1969 - 1970 byla pro mě fotbalově bezstarostná. V kolektivu problémy nebyly, s trenérem také ne, měl jsem ke všem úctu. Mužstvo se pohybovalo v polovině tabulky, ale sebekritika v týmu fungovala velmi dobře. Později, ve druhé sezoně, jsem ale ztratil pokoru k soupeři. Vymstilo se mi to v jednom okamžiku. Bylo to na podzim, kdy se hrávalo na těžkých terénech. Bylo to na domácím hřišti, kdy jsem si dovolil několik kliček na rohu vápna soupeře, do dnešního dne to místo vidím, u dnešní nové jižní tribuny. Soupeř mě zdvojil, mně utekl trochu míč, zachraňoval jsem ho na dlouhou nohu a oba mi přisedli koleno ze strany. Ozval se praskot a záchranka mě odvezla do špitálu. Operace menisku a já se dostal na hřiště až po téměř půl roce, v květnu na poslední domácí zápas sezony v roce 1971. To už tým vedl Franta Šindelář, bývalý hráč Slavie, který mě zřejmě nechal zápas odehrát jen kvůli psychice. Když mě viděl trénovat, jak se snažím, s tím zabandážovaným kolenem...

Zranění vás asi hodně přibrzdilo.

V úvodu kotníky, potom koleno… Samozřejmě tehdy nebyla medicína a rehabilitace na dnešní úrovni. Hrával jsem s bandáží, já s ní i spával, až do poloviny roku 1974. Bylo to dost zlé. V tu dobu jsem v pondělí chodil do nemocnice na punkci, do pátku klid, obstřik, trénink a v sobotu zápas. Muselo to vypadat… Ale měl jsem naběháno ze zimní přípravy a z toho jsem žil. To už trénoval Karel Brückner a hrála se třetí liga. Obstáli jsme a za odměnu se jelo do Itálie, kousek od Rimini. Tam se hrály tři zápasy a my se nestačili divit. Pro nás velký zážitek. Hrálo se až od devíti večer pod umělým osvětlením, plno diváků. Pro nás i fotbalová zkušenost. Fotbal se v Itálii hrál mnohem rychleji než u nás, byť v nižší soutěži. V tom sedmdesátém čtvrtém roce se objevili i dva mladí funkcionáři Jaromír Gajda a Václav Plný, se kterými jsem později spolupracoval i na funkcionářské úrovni. V té době jsme také odstartovali tradici postupu v českém poháru. Kdy i v budoucnu se několikrát končilo jarem na Dukle.

S pražskými týmy jste se potkávali asi často. Na jedné z fotek hrajete na pražské Letné…

To bylo již po postupu do 3. ligy. A my v té třetí lize hrávali v Praze na Viktorce Žižkov, se sparťanským béčkem na Letné, myslím i Motorlet… Ze začátku jsme se trochu trápili a zvykali si na vyšší soutěž. Na Letné jsme tehdy navíc hráli s velkou marodkou. Nastoupili, již téměř ve fotbalovém důchodu, budoucí reprezentační trenéři Brückner a Máčala, oba na postech stoperů. Chytal brankář béčka, bývalý vynikající druholigový hokejista, Honza Polách zvaný Janis, na lavičce myslím byl jen jediný náhradník… Naopak Sparta měla sestavu prošpikovanou prvoligisty. První liga se hrávala v sobotu odpoledne, takže mohli posílit béčko na nedělní dopoledne. Uhráli jsme remízu, ale především díky tomu, že ty prvoligové hvězdy to braly spíš jako trénink než zápas. Vzpomínám si na jednu úsměvnou historku z Letné. Honzovi Poláchovi spadly vlasy do očí zrovna při jedné skákavé střele a míč dlouho hledal mezi nohama. Chytl ho asi deset centimetrů před brankovou čarou! V té době jsme byli všichni hodně kudrnatí a střapatí (smích). Nicméně v utkání jsme obstáli, stejně jako v celé soutěži.

Jak se projevil postup do třetí nejvyšší soutěže na týmu a chodu klubu?

Samozřejmě postup je radost, ale i starost. Po sportovní stránce je to pro nováčka vždy krušné období. Ale na druhé straně se postup okamžitě projevil na zvýšeném zájmu olomoucké veřejnosti a i díky skvělé partě jsme tu počáteční nervozitu zvládli. V té době byly postaveny již nové šatny, z Řepčína se přestěhovala sauna, vybudoval se bazének, takže regeneraci jsme již měli zajištěnu, a pomýšlelo se již na novou tribunu. Postup do druhé ligy znamenal i zvýšený zájem firem. Tehdy patronátní podniky Sigma a Moravské železárny. Parta byla skvělá. Drželi jsme při sobě. Skončila sezona a my pod vedením Karla Brücknera se vrhli na rekonstrukci hrací plochy. Předrnovala se pokutová území, vybudovali jsme dětské hřiště, jakési rychlé občerstvení, kterému jsme říkali Čsárda (úsměv). Podle stánků u Balatonu, kde byly samé Čsárdy. Dále jsme uspořádali zimní fotbalový ples v Křelově, udělali jsme s manželkami pár společných dovolených v Bulharsku, Jugoslávii a Maďarsku.

Na jedné z fotek se hodně rozčilujete s kapitánskou páskou na ruce. Jak jste na tom byl s tresty?

Červenou kartu jsem dostal snad jen jednou. To bylo na Baníku, s béčkem. Po dvou žlutých kartách. První byla za úmyslnou ruku, druhá za diskusi s rozhodčím. Jako hráč se domnívám, že jsem byl tvrdý, rychlý a srdcař. Fotbal ve druhé lize byl tvrdší. Byl již cítit trend první ligy. Kapitánskou páskou jsem byl poctěn v roce 1975 a vydržela mi na ruce pět let. Velmi si toho do dneška vážím. Rozhodčí byl vždycky na hřišti pán. Dnes je jich na hřišti pět a jak je často vidět, nestačí to. Zavedení videorozhodčího bude ve prospěch tohoto sportu.

Jak vzpomínáte na závěr hráčské kariéry?

Tak jak vše jednou začne, jednou také skončí. Přišel rok 1980, zimní příprava. Já se cítil velmi dobře, ale věk se připomínal stále častěji. Tehdy jsme si s Honzou Tichým říkali: bacha na to, jsme už staří, každá chyba na nás bude dvojnásob vidět! Celou zimní přípravu jsem odmakal bez vynechání minuty. Přišla generálka v Řepčíně, krásné slunné počasí, skvěle upravená škvára. Jenže přišla dvacátá minuta, já se začal enormně potit, třepaly se mi nohy a já nevěděl, co se se mnou děje. Musel jsem se poprvé v životě nechat vystřídat. Další týden se jelo k prvnímu mistráku do Pardubic, které trénoval Franta Šindelář. Tam byl celý tým špatný. Jednak ten stadion s cyklistickou dráhou, diváci daleko od hrací plochy, počasí… Jindy bych tohle vše neřešil, ale ten den to na mě vše nějak dopadlo… Zbytek sezony jsem střídavě hrál, nehrál, přišel jsem o kapitánskou pásku…. Propásl jsem ten okamžik, kdy jsem se mohl nějak důstojně rozloučit.

Takže to bylo vaše poslední utkání?

Ne, odehrál jsem ještě jedno utkání za béčko, ale na to mám krásnou vzpomínku. Vedl jsem béčko jako hrající trenér. V roce 1981 jsme postoupili, o rok později jsme hráli jako nováček v krajském přeboru o záchranu. Tehdy hrálo o sestup asi sedm týmů, tak to bylo vyrovnané. Hráli jsme ve stejný den i hodinu jako áčko, které hrálo o postup. Rok 1982. My v Řepčíně, áčko na Andrově stadionu. Na tribuně pouze jeden divák, tatínek od gólmana, všichni samozřejmě na áčku. Potřebovali jsme vyhrát, byli jsme dobře nachystaní, ale tým byl samozřejmě složený z mladých hráčů kolem dvaceti let. Přišla průtrž mračen a my skončili na tribuně. Pak když jsme vyběhli na hřiště, tak než jsme se rozkoukali, dostali jsme tři góly! V přestávce jsme přeorganizovali systém na pět útočníků a jednoho středopolaře, vyrovnali jsme na 3:3, ale odcházeli jsme ze hřiště s tím, že jsme sestoupili. Asi hodinu po skončení utkání jsme se dozvěděli, že jsme se díky ostatním výsledkům zachránili v krajském přeboru. To byl můj poslední zápas v roli hráče. Poté jsem pokračoval v klubu jako funkcionář.

Stejně jako váš syn…

Ano, je pokračovatelem fotbalové rodinné tradice v Sigmě. Hrával zde v mládežnických kategoriích a dnes funkcionaří. Vnuk Martin začal hrát letos v přípravce Sigmy a druhý vnuk Francesco ve stejné kategorii, ale v Belgii.

Co byste vzkázal na závěr fanouškům Sigmy?

Jako dlouholetý hráč, funkcionář a sponzor Sigmy bych chtěl poděkovat všem, kteří tento klub podporují jakoukoliv formou. Píší tak historii Sigmy a to není málo. Za chvíli klub oslaví stoleté výročí, já připomněl výročí padesáté, je to kus historie a já bych rád k tomuto výročí dotáhl celou tu generaci, která v tom roce 1969 hrála. Obzvlášť teď, když má Sigma nádherný stadion, je milé se zde potkávat s fanoušky, funkcionáři, sponzory a bývalými spoluhráči i protihráči. Je to sice s troškou nostalgie, ale moje kariéra začala v době dřevěné tribuny, dnes je zde areál snů.