Hrával jsem za Sigmu … Radim Kučera (1974)

17.05.2012 / A tým

Poslední rozhovor sezony pro rubriku Hrával jsem za Sigmu jsme neobvykle věnovali hráči, který je ještě v našem prvoligovém kádru. Kapitán Radim Kučera s koncem ročníku 2011/2012 uzavře svou profesionální kariéru. Jedna z legend SK Sigma končí tak, jak si přála – ziskem trofeje!

Co se vám vybaví, když se řekne – Hrával jsem za Sigmu?

Vybaví se mi to, že jsem hrál se spoustou dobrých hráčů. Nechci nikoho urazit tím, že bych na něj zapomněl, ale jsou to například ti, kteří prošli reprezentacemi – Ujfaluši, Rozehnal, Hubník, Kováč, takhle bych mohl pokračovat. A samozřejmě evropské poháry. Z tohoto pohledu to beru tak, že jsem tady zažil hodně krásné roky. Teď nedávno jsme to završili, že jsme udělali historický úspěch v českém poháru. Takže když to shrnu, tak jsou to určitě tyto zážitky – Evropa, plno výborných spoluhráčů a završení českým pohárem.

Jak začínal Radim Kučera s fotbalem?

Začínal jsem, když jsme ještě bydleli na Soláni. Což bylo dva kilometry k zastávce, nebyla tam ani příjezdová cesta, prostě jenom chodníček, byla do dřevěnice v lese na samotě. Ve třech letech jsem dostal poprvé balón. Nebyla tam ani žádná rovina. Pořád jsem si ho kopal do kopce a on se mi zase skutálel zpátky. Z těch kopců a kotárů jsem byl vyběhaný. Když jsme se v mých pěti letech přestěhovali do Vigantic, navíc jsme se nastěhovali asi padesát metrů od hřiště, takže jsem byl na hřišti vlastně pořád. Neexistovalo nic jiného jenom fotbal, nebyly žádné playstationy, nic takového. Navíc musím říct, že ve škole jsem byl totální lajdák, takže jenom hřiště, hřiště, hřiště. To byly moje začátky.

Ve Viganticích jste hrál až do vojny?

Ano. Tam jsem hrával, kromě jednoho roku mezi čtrnácti a patnácti, kdy jsem šel na učiliště do Kopřivnice, nepřetržitě až do vojny. Za Tatru Kopřivnice jsem hrál za dorost, jinak jsem byl do osmnácti ve Viganticích. Tam jsem se vrátil v patnácti a hrál jsem hned župní přebor za muže. Měl jsem patnáct a hrál jsem první zápas.

Nebyl to trošku šok?

Byla to výborná škola. Klíčové bylo, že si mě trenér vytáhl, dal mi navíc hned důvěru, že jsem hrál. V té době jsem dokázal zvládnout v sobotu béčko, v neděli ráno deset patnáct dorost a odpoledne áčko. Takže ten víkend býval hodně napráskaný. V té době byla župa daleko kvalitnější než teď. Byli tam dobří hráči, co se vraceli z Vítkovic, Frýdku, staří, zkušení. Hrával jsem i s tátou Milana Baroše. Před vojnou to byl výborný základ do mužů.

Co jste tehdy hrával za post?

Levého obránce nebo levého záložníka, většinou jenom zleva.

Z Vigantic jste šel na vojnu do Dukly Hranice, tehdy se ještě chodilo na základní vojenskou službu.

Šel jsem na vojnu na rok a půl. Před vojnou jsem ještě půl roku dělal v Tatře Kopřivnice, normálně jsem chodil do práce jako každý jiný, na montáž tatrovek, byl jsem přímo na montážní lince. Pak jsem šel na vojnu. Když jsem tam přišel, tak musím říct, že tam se mi za začátku kluci smáli. Protože se mnou přišlo patnáct borců a bylo tam samé tři hráči Baník Ostrava, dva Sigma Olomouc, dva Vítkovice, Havířov, Karviná, všechno z vyšších soutěží. A na konci bylo napsané TJ Modrá hvězda Vigantice, tak nikdo nevěděl, co se děje. Ale paradox byl, že z těch patnácti borců, jsem v prvním kole nastoupil jako jediný v základní jedenáctce. Myslím, že to bylo tím, že ti kluci nebyli zvyklí na mužský fotbal a já ano, už jsem ho hrál tři roky. I fyzicky jsem na tom byl dobře, protože jsem hrával za víkendy dva tři zápasy …

A hlavně jste v těch třech letech běhal s míčem pořád do kopce.

Přesně tak. Takže s tím jsem neměl nikdy problém. Byl jsem chlapskou kopanou otrkanější. Ti kluci přechod těžko zvládali, já jsem věděl, do čeho jdu. Proto jsem hrával, byl to vlastně odrazový můstek nahoru.

Měl jste na vojně nějaké zajímavé spoluhráče?

Z těch známějších určitě Renda Bolf, byl tam Jarda Kolínek, který hrával za Opavu, to samé Mara Stoniš, po mě tam přišel René Formánek, ale ten se mnou nehrál, já jsem končil a on přicházel. Můj starý byl Radek Matějek, ligový rozhodčí. V té době to byl brankář. Bylo tam hodně dobrých hráčů, kteří se dostali do druhé nebo třetí ligy. Za celou sezonu v župním přeboru jsme ze třiceti šesti zápasů jenom dvakrát remizovali. Takže ten kádr měl kvalitu.

Jako to byla vojna? Taková ta typická sportovní nebo jste si užil i něco běžného.

Byl jsem na bojovém útvaru, než vznikla sportovní četa. No, čtyři mladí a dvacet starých, tak jsem si takové ty bufety užil. Byl jsem i pasovaný, dostal jsem opaskem, takže všechno, co k tomu patří. Ale bral jsem to v té době, přežili to ostatní, tak jsem to přežil i já. Co tě nezabije, to tě posílí, na vojnu vzpomínám rád.

Po vojně následoval Frýdek-Místek?

Ano. Vojnu mi zkrátili na rok, přišel jsem do Frýdku v rozehrané soutěži, takže mě pustili na hostování do Sigmy Hranice, kdy jsem dohrál podzim. Ale zimní přípravu už jsem začal ve Válcovnách. Měl jsem tam zase štěstí na trenéra a na všechno. Myslím, že jsem v té době vynikal dobrou fyzickou kondicí, což my vždycky pomohlo. Začal jsem hrávat za Válcovny, kde jsem potom byl rok a půl. A pak jsem šel do Opavy. Ve Frýdku to byla výborná škola. Druhá liga byla tehdy velice kvalitní, bylo tam hodně dobrých hráčů. Musím říct, že Válcovny nedisponovaly nějakým velkým rozpočtem, ale stadion Stovky měl super atmosféru, doma jsme všechny Válcovali. Přišel jsem jako mladý klub, dostával jsem dobrou školu. Dostal jsem v kabině místo hned vedle kapitána Miry Elka, ten mi dával školu života, rady, všechno, to bylo super. Hrával jsem také levého záložníka nebo obránce, začal jsem střílet góly. Kopal jsem tam i standardky, to i na vojně, a dával jsem z toho hodně gólů. Frýdek pro mě byl další úspěšný odrazový můstek, odtud jsem šel do Opavy.

A už začal hrát první ligu.

My jsme celou sezonu hráli proti Opavě, tam jsme dokonce i vyhráli. Předvedl jsem tam dobrý výkon, což mi možná pomohlo k tomu, že jsem tam šel. A také to, že tam šel trenér Žemlík. Opava postoupila a já jsem do ní přestoupil.

V Opavě jste byl tři sezony.

První dvě byly fantastické, sponzoroval to Kaučuk, ale třetí sezonu odešel. Přišel jsem tam a v týmu byli výborní fotbalisti – Jirka Bartl, Lojza Grussmann, Karel Orel nebo Martin Rozhon, v té době jsme měli nováčkovskou euforii, finančně byl klub výborně zajištěný a divácky to byla nejlepší atmosféra, co v té době v českém fotbale bývala. Doma jsme všechny poráželi, vyhráli jsme i nad Spartou, za kterou chytal Kouba a hráli Nedvěd nebo Frýdek, 2:0. Byli jsme takový ten venkovský mančaft, který sbíral hodně bodů doma. První sezonu jsme skončili šestí, to byl velký úspěch. První dva roky byly fantastické, pak skončil Kaučuk a Opava se dostala do problémů. A i můj přestup řešili tak, že přišla nabídka z Olomouce a myslím, že kdyby Opava byla finančně zajištěná, tak by mě těžko prodávali. Ale potřebovali peníze, naskytla se jim šance, byl o mě zájem. A já jsem to kvitoval. Byl jsem rád, protože Sigma v té době figurovala někdy úplně jinde, byl to daleko lepší klub, hrával poháry. Strašně mě to potěšilo a byla by chyba, kdybych sem nešel. Ještě se musím vrátit – když jsem byl ve Frýdku, tak za mnou byl pan Kubíček také. V Olomouci trénoval Dušan Radolský, který mě chtěl. A pan Kubíček se tehdy rozhodoval, jestli mě má vzít nebo ne. Nakonec mě nevzal, vzala mě Opava. A stejně jsem se pak do Sigmy dostal.

Mělo to tak zřejmě být.

Asi ano. Trošku se zpožděním, ale myslím si, že to tak bylo možná lepší. Protože jsem šel do menšího klubu, kde nebyl takový tlak. Tam jsem se rozehrál, pravidelně nastupoval, což je vždycky důležité. Když jsem přišel do Olomouce, tak tady byla konkurence obrovská. A třeba by mě to semlelo a vůbec bych se do toho nedostal.

Když začala v roce osmadevadesát vaše první Sigmácká kapitola, tak vás to nesemlelo vůbec, byl jste hned v základní sestavě.

Samozřejmě. Ale měl jsem už nějakých osmdesát ligových startů, to vždycky pomůže. Přišel jsem do Sigmy a věděl, že tady budu muset ještě víc přidat, bylo tady plno reprezentantů do jedenadvaceti let. Jak jsme byli v Opavě venkovský klub, kde byla výborná parta, tak tady v Olomouci to bylo to samé. Měl jsem z toho ze začátku strach, ale těšil jsem se na to, že si se Sigmou zahraju poháry, které pro mě byly velice lákavé. Věděl jsem, že začátky budou těžké. Ale začal jsem hrávat. Vzali mě místo Michala Šmardy, který odešel do Sparty. Dostal jsem po něm dokonce i byt. A zalíbilo se mi tady tak, že jsem se oženil a založili jsme tady i rodinu, narodily se nám tady děti, takže se ze mě stával Olomoučák. Ale věděl jsem, že jakmile to půjde, tak si začnu stavět barák na Valašsku. Na Olomouc ale nedám dopustit, půlku týdne žiju tady, půlku na Valašsku.

V tom prvním olomouckém období jste zažil dvakrát třetí místo. Které bylo těžší, složitější?

Při tom prvním jsme atakovali i Ligu mistrů, to nás předběhla Slavia. Hráli jsme na Spartě, Slavia v Drnovicích. My jsme potřebovali vyhrát a Slavia ztratit, hráli bychom předkolo Ligy mistrů. My jsme to zvládli, ale Slavia také. Každé to třetí místo bylo těžké. Ale třeba za trenéra Uličného to bylo perfektní. Přišel nás na jaro zachránit. To se mu povedlo a další sezonu jsme skončili třetí. Což bylo perfektní. Na to rád vzpomínám. V té době jsem dostal i kapitánskou pásku, mužstvo si mě zvolilo. S trenérem jsem konzultoval takové ty obvyklé věci. Bylo příjemné, jak to vyšlo celému mužstvu, protože když jsme hráli o záchranu, tak to byla větší odpovědnost než obvykle. Mužstvo bylo perfektní a ještě to okořenil trenér. Trenér Uličný říká, že jsem jeho fotbalový syn a on asi bude můj fotbalový táta. V kariéře jsem s ním prožil hodně času a budu na něj vzpomínat v hodně dobrém. Protože jako kouč má super charakter. Dokáže mančaft solidně seřvat do totální mrtě, ale dokáže i udělal srandu sám ze sebe, z čehokoliv, dokáže navodit super atmosféru. Z tohoto pohledu ho dávám mezi těmi svými trenérskými otci úplně na Adama. Určitě tam byl i trenér Žemlík, který mě vytáhl, ale tohle se nedá zapomenout. Zažil jsem tady spoustu dobrých kamarádů, jako je třeba Standa Vlček, s kterým jezdíme v létě na dovolenou k moři, i s Markem Heinzem, v zimě jezdíváme na Silvestra na hory. Zažil jsem tady spoustu krásného. Olomouc je můj druhý domov.

Za úspěchy v lize byly evropské poháry, třebas i finále Intertoto Cupu. Na který z těch zápasů vzpomínáte nejvíce?

To finále Intertoto Cupu jsme si trošku zpackali sami. Vedli jsme dva jedna a dostali gól v nastaveném čase, navíc soupeř hrál v deseti, to byla velká škoda. Ale já nejraději vzpomínám na Marseille. Protože v té době to byl našlapaný mančaft. Duggarry, Lorant Blanc, Pirres, Ravanelli, to byl top mančaft. My jsme s nimi hráli doma famózně dva dva, kdy Mara Heinz podal fantastický výkon, dělal si s nimi co chtěl. To člověk pozná, že se dá hrát prakticky s každým. Ale potom jsme přijeli tam a věděli, že to bude těžké. Snažili jsme se hrát útočně, ale dostali jsme za vyučenou. Kdybychom si přivezli z domu náskok třeba dva jedna a poctivě bránili, tak jsme možná uhráli přijatelný výsledek. Ale museli jsme to otevřít a s takovými mančafty je to pak složité. Mám doma dres Laurenta Blanca, což je pro mě super suvenýr. Takže tento zápas bych vypíchl. Ale každý zápas v poháru jsem bral vždycky jako něco navíc. Je to pro hráče a tým ocenění, atmosféra je trošku jiná, než ligová.

Po sedmi letech v SK Sigma jste odešel do ciziny. Přesun do zahraničí vám dlouho nevycházel, měl jste pak velkou radost, když to klaplo?

Samozřejmě. Snažil jsem se o to rok. Ale byly tady různé okolnosti, které tomu nenahrávaly. Pamatuju si, že mi jednou pan Kubíček řekl, že pokud bude záležet jenom na něm, tak z tohoto klubu neodejdu. Což jsem na jednu stranu nechápal, protože jsem tady strávil sedm let. A všichni stáli při tom, že bych mohl dostat svolení k tomu, abych si zkusil zahraniční angažmá. Nevyšla mi v té době Sparta, měl jsem ještě dvě jiné nabídky, nevyšlo to. Nakonec vyšel Bielefeld, který nebyl tak známý. Ale hrál bundesligu. A když jsem tam v jedenatřicet šel, tak si hodně lidí myslelo, že to bude handicap, v tak pozdním věku. Ale zahrál jsem si tam čtyři roky bundesligu, hrával jsem pravidelně. Někdo v jedenatřiceti končí, mě začala další nová epizoda, fantastická. Byl jsem vděčný za to, že mi nakonec odchod do Německa umožnili.

A tam jste si to pořádně užil. Přece jen zájem fanoušků a médií o fotbal je s tím, co je zvykem u nás, naprosto nesrovnatelný.

Za začátku jsem z toho byl vyjukaný jako zajíc. Měl jsem jedenatřicet let a neuměl jsem řeč, to byl můj největší handicap. Ale co se týče těch fotbalových věcí, zázemí, stadiony, hráči, protihráči, všechno, to se nedá popsat. Přeju těm mladým klukům, co s nimi momentálně hraju, ať si to vyzkoušejí. Přeju jim to. Určitě z našeho kádru má hodně lidí na to, aby si tu bundesligu zahrálo, přeju jim to, ať si to vyzkouší, aby byli také nadšení. Je to potom umocněno tím, když hráč pravidelně nastupuje, a já jsem pravidelně hrával. Dostal jsem se i do toho, že jsem se naučil řeč, pak je to ještě lepší. Nebudu zastírat to, že z toho plynout i finanční výhody, nějaké zajištění se do budoucna. Ale v ten moment jsem to tak samozřejmě nebral, byl jsem rád, že jsem hrával. Po dvou letech mi nabídli prodloužení o tři roky. Z toho jsem byl úplně nadšený a rodina také. Dokonce mě chtěl po třech letech, ve čtyřiatřicet, Sparta. Měl jsem jednání s trenérem Lavičkou, Pepou Chovancem a panem Křetínským. Nedopadlo to, nedomluvili jsme se, ani rodina nechtěla. Hodil jsem to za hlavu. Musím říct, že jsem ani nepočítal s tím, že bych se do Sigmy někdy vrátil. Ne, že bych se nevrátil do Sigmy, ale byly tady ty okolnosti, třeba jedna byl pan Kubíček. Nepočítal jsem s tím, že bych se obecně vrátil do české ligy. Užil jsem si to v Německu, myslel jsem si, že to zakončím v zahraničí. Nezakončil jsem, zakončil jsem to až tady v Olomouci.

A zakončil jste to celkem pozitivně. Když jste přišel zpět z Německa, tak jste řekl, že chcete zvednout nad hlavu nějakou trofej. To se povedlo.

Přesně tak. Jsem rád, že jsem se vrátil. Už jsem si říkal, že mám svůj věk. Hodně tomu pomohlo, že tady byl Zdeněk Psotka, který tady trénoval. Znal jsem se s ním, volali jsme si. Pak jsem potkal i pár lidí, něco se v tomto klubu změnilo, což tomu samozřejmě také nahrálo. A já jsem dostal v šestatřicet novou výzvu. Věděl jsem, protože jsem Sigmu i v Německu pořád sledoval, že tady mají kvalitní mančaft, že to mužstvo má perspektivu. Tak jsem si říkal, pokud se mám vracet do české ligy, tak asi ne nikam jinam, než do Sigmy. Strašně jsem to uvítal. Počítal jsem s tím, že něco vyhrajeme, ta síla na to byla.

Vyhrát ten pohár se povedlo až na druhý pokus.

První sezona byla ovlivněna tím, že jsme si jaro pokazili. Ale podzim byl rozehraný fantasticky. Malinký škraloup může být ten, že jsem si zlomil nohu. Což bylo moje nejvážnější zranění za kariéru, navíc v šestatřiceti letech. Ještě jsem se z toho vylízal. Nakonec jsme si zahráli finále, které jsme na penalty prohráli. To bylo velké zklamání. Myslím si, že kdybychom pohár vyhráli minulý rok, tak bych asi skončil už loni. Tak nějak už jsem si to v duchu plánoval. Ale nevyšlo to, klub uplatnil opci, já jsem nebyl úplně proti. Kdybychom tu trofej vyhráli, tak už bych to ukončil. Dali mi druhou možnost, já jsem si to prodloužil a ono se to splnilo. Asi bylo odvážné to říkat, ale odvážnému štěstí přeje. A při té kvalitě se to jednou prolomit muselo. Jsem rád, že se to prolomilo teď. Musím klukům poděkovat, protože to dokázali vyhrát. Je to nezapomenutelný zážitek. A ještě si pořád říkám: je to vůbec pravda, že jsme to vyhráli?

Sezona skončí, začne vám dovolená a po ní už z vás bude bafuňářů. Jak se na to těšíte?

Někdo musí skončit, nedostane nabídku na prodloužení smlouvy, nemá další angažmá, nemá možnost dál pokračovat, tak musí skončit a najít si novou práci. Já se s tímto už nějaký rok peru, že vím, že konec přijde. Mohl přijít už minulou sezonu. Nebudeme si nic nalhávat, hrát fotbal tak dlouho, je dar. Vydržel jsem hodně dlouho. Už je prostě čas odejít a nechat to těm mladším. Co se týče toho bafuňaření, uvidíme, kterým směrem se to vyvine. Ze začátku možná budu trošku v Jiříkově vidění, je to něco jiného než fotbal. Ale zaučím se, žádný učený z nebe nespadl. Tak, jak jsem postupně vstřebával fotbalové zkušenosti, tak bych chtěl postupně vstřebávat ty funkcionářské. Mám se tady od koho učit, od Adama Košaře, pana Gajdy, Pepy Lébra, od každého si něco vzít. Určitě se vrhnu na studování profilicence. Chtěl jsem to udělat, podal jsem si přihlášku, ale je posunutá až na rok 2014. Což mi trošku udělalo čáru přes rozpočet, ale plánuju to. Začnu dělat něco jiného, člověk se musí od něčeho odrazit. Uvidíme, třebas zažiju nějaké úspěchy se Sigmou Olomouc jako bafuňář. A konečně se tady vyhraje i ten titul.

Ale hrát úplně nepřestanete, budete hrát za Vigantice.

Asi by bylo špatné, kdybych teď najednou přestál hrát úplně fotbal. Myslím, že kdybych skončil, tak by po mě nějaká druha liga, třetí liga nebo divize, sáhli, určitě bych si ještě někde čutnul. Ale v tomto případě to nepůjde, když tady budu zaměstnaný, tak fotbal bude jen můj koníček. A tomu se budu moci věnovat jen tehdy, pokud tady budu mít volno. Tréninky, ty potřebovat nebudu, tady si půjdu zatrénovat s klukama, nějaké sportovní aktivity mít budu. Těším se na to. Myslím, že ve Viganticích na mě někteří lidé čekají už od té doby, co jsem odešel na vojnu. Což už je dvacet let. A čekají na to, až se vrátím zpátky. Teď jim udělám radost a vrátím se. Zahraju si s nimi župní přebor. Těším se na to. Budu hrát konečně bez nervů, bez stresu, s chutí. A doufám, že i s tím, že to mužstvo bude šlapat, že nebudeme hrát o záchranu.

Na jaký post se ve Viganticích chystáte? Zase toho levého beka nebo záložníka?

Ne. Už jsem jim to nahlásil. Řekl jsem jim, že budu hrát volného hráče s tím, že se nebudu se vůbec vracet přes půlku, protože jsem bránil skoro celý život. Takže zpátky přes půlku nepůjdu, ale klidně to sám zpresuju vpředu celé.