Jiří Texl, další odchovanec SK Sigma mezi elitou

22.08.2017 / A tým

Do prvního týmu SK Sigma Olomouc se pro soutěžní ročník 2017/2018 propracoval záložník Jiří Texl. Člen úspěšného sigmáckého ročníku třiadevadesát už možná ani sám nedoufal, že se mu podaří prosadit do elitní soutěže, jednu chvíli dokonce uvažoval o tom, že opustí vrcholový fotbal. Ale nakonec je všechno jinak, Jiří má za sebou první starty v nejvyšší soutěži a debut v základní sestavě, navíc velmi povedený, v Plzni. „Myslím, že to bylo celkem dobré,“ řekl Texl. Pak se doma proti Brnu blýskl dvěma vstřelenými góly a byl Mužem zápasu napříč českým tiskem.

Jak jste si užil první utkání v první lize v základní sestavě? Navíc v Plzni, před deseti tisíci diváků. Jaké to bylo?
Ti diváci, to je mi, upřímně, tak celkem i jedno. V zápase to nějak vůbec nevnímám. Všiml jsem si jich, až jsem střídal. Podíval jsem se kolem a říkal jsem si: Tady je nějak hodně lidí. Tu atmosféru, jak se fandí, to vnímám, ale jestli je hodně nebo málo lidí, to moc neregistruju. Ani že bych z toho byl nějak nervózní, to vůbec ne.

Kdy jste se dozvěděl, že nastoupíte v základní sestavě?
Před zápasem. Byl jsem rád, že budu hrát. Věděl jsem, že to hlavně nesmím podělat.

Ale to se vám povedlo, premiéra v základní sestavě se vám podařila.
Myslím, že to bylo celkem dobré. Měl jsem tam dvě situace, ze kterých jsem mohl dát gól. A bylo by to snadnější. Ale myslím, že na první start, na to, že to bylo proti hráčům, které jsem do té doby sledoval jen v televizi, kteří mají třeba takové platy, že co já vydělám za rok, tak oni mají za týden, to bylo docela dobré. Hlavně mi vyhovuje náš herní styl, líbí se mi. Napadá se, hraje se aktivně.

Zmínil jste ty dvě šance. Co ke vstřelení gólu chybělo? Jenom to lépe trefit?
No … Řekl bych, že největší rozdíl mezi první a druhou ligou není v běhání, v tempu, ale ve způsobu hry kolem šestnáctky. Je tam méně času, necítil jsem tam takový klid. Při té první jsem si to dobře zpracoval, posunul míč. A jak proti mně vystoupil Hruška, tak najednou vypadal přes bránu strašně velký. Dal jsem ránu na zadní po zemi, no a šlo to kousek vedle. Ted bych to zpětně řešil tak, že bych ho loboval na zadní tyč. Tu druhou, tam jsme si narazili se Zahrym, on mi to hodil přes obránce. Chtěl jsem to trefit z vrchu do brány, ale trefil jsem to šajtlí a balon se vytočil nahoru. Tam asi tak centimetr na botě rozhodl, že to letělo jinam, než mělo.

Jak si užíváte to, že jste zůstal po hostování v kádru, začínáte sbírat starty v první lize, hrajete v základní sestavě.
Málokdo ví, že než jsem šel před rokem do Vítkovic, tak už jsem byl rozhodnutý, že už nebudu hrát na takové úrovni. Byl jsem odhodlaný, že minulou sezonu dohraju v béčku, vyprší mi smlouva a půjdu hrát nějak do Rakouska, nebo tak, a budu pracovat. Pak jsme se ale ve Vítkovicích zvedl, byla tam skvělá parta, měli jsme tam úspěch v podobě záchrany. Tam na mě hodně stavěli i do ofenzivy, začalo mě to zase bavit. Měl jsem potom i nějaké jiné nabídky, ale pak volal trenér Jílek, že chce, abych začal přípravu v áčku. Nečekal jsem vůbec, že bude chtít, abych šel do přípravy s áčkem. Vrátil jsem se, hrál jsem, trenér si mě pak nechal. Věděl jsem, že Plša s Housim jsou na mém postu a budou mít určitě přednosti, to je jasné, takže jim budu krýt záda. Nastoupil jsem poločas, když byl Plša zraněný, pak jsem ho zastoupil. Tak snad jsem ho zastoupil dobře. Teď se vrátí, tak budu nejspíš zase na lavičce. Ale jsem s tím takhle srovnaný, že jim kryju záda.

Což tak ovšem také nemusí být pořád, že ano? Pokud dobrým výkonem přesvědčíte trenéra.
To ano, to je jasné. Ale kluci hráli dobře předtím, je jasné, že se vrátí.

Proč jste vůbec měl takovou myšlenku, že nechcete pokračovat? Bylo to proto, že jste se stále nemohl pořádně prosadit do prvního týmu?
Ano. V béčku jsem měl hodně moc let, byl jsem tam tak čtyři roky. A hrál jsem tam furt beka. V MSFL to bylo ještě dobré, tam jsem mohl i útočit. Ale pak ve druhé lize, jak jsme se pořád jenom bránili. Uvnitř jsem cítil, jak to na mě všechno padá, ty roky, ten post, jakoby mě to fakt přestávalo bavit.

Takže hostování ve Vítkovicích pro vás přišlou v pravou chvíli?
Přišlo dobře. Tam jsem hrál střeďáka, to, co jsem hrával předtím skoro pořád. Bylo to tam dobré.

No a teď v kabině áčka, to je pro vás jistě také dobré, máte tam plno spoluhráčů z dorostu.
Jasně. Vlastně jsme tam půlka těch, co jsme vyhráli tituly v sedmnáctce, devatenáctce. Mám tam nejlepšího kamaráda Hausiho, sedím vedle Zahryho. Takže to jsou samé srandičky, tým je v pohodě, je to dobré. S některými kluky spolu hrajeme pět šest let, s některými i déle. Z většiny je to tým, se kterým jsme vyhráli titul v devatenáctce, spolu jsme od sedmnácti. Takže na hřišti si skvěle vyhovíme.

V neděli jste hrál prvoligový zápas v základní sestavě na Andrově stadionu, premiéru jste si osladil dvěma góly. To je jako splněný sen.
O tom jsem ani nesnil, dřív jsem většinou na góly jen nahrával. Jsem rád, že jsem je dal, jsem určitě spokojený.

Sigma utkání rozhodla uragánem v úvodních minutách.
Vletěli jsme na ně, vypadalo to, jakoby to nečekali. Pak už jsme měli nahráno, polevit jsme nechtěli, mohli jsme pak hrát ale ještě daleko lépe. Investovali jsme do toho hodně sil, bylo vidět, že soupeř nám pohybově nestačí. Hrajeme běhavý fotbal.

Při těch gólech jste byl dvakrát na správném místě.
Ano, takto jsem dával góly i v minulé sezoně ve Vítkovicích, že se to ke mně nějak odrazilo. Než že bych něco pěkného třeba vymyslel. Takže mě to trefilo.