Aktuality

Rozhovor s legendou: Martin Kotůlek

Rozhovor s legendou: Martin Kotůlek

11.09.2019 / Ostatní

Martin Kotůlek odehrál za Sigmu 256 ligových zápasů, během kterých si bezpochyby vysloužil vizitku jednoho z nejlepších obránců naší historie. Jeho fotbalový příběh se náramně podobá příběhu dalších velikánů olomoucké kopané Pavlu Hapalovi a Radku Látalovi. Společné rysy fotbalového románu jsou přestup do Sigmy v 16 letech z nedalekých vesnic, po roce v dorostu povolání do A-týmu, úspěchy pod Karlem Brücknerem a reprezentace. „Celé to bylo hrozně rychlé. V 16 letech jsem hrál ještě za Náměšť na Hané. Po roce v dorostu Sigmy jsem se ocitl v ligovém A-týmu a za pár let jsem po finále EURA podával ruku anglické královně,“ řekl Martin Kotůlek, který už třetím rokem předává své zkušenosti mladým fotbalistům v Regionální fotbalové akademii. Dnes slaví 50. narozeniny.

Martine, jaké bylo vaše dětství a fotbalové začátky?

Od malička jsem bydlel v nedalekém Ústíně a do školy jsem začal chodit v Těšeticích. V Ústíně žádný fotbalový klub nebyl, takže jsem se přihlásil spolu s třemi kamarády do fotbalového klubu v Těšeticích, kde hrával táta. Často jsem se díval na jeho zápasy. Pamatuji si, že vždycky po konci zápasu jsem za ním chodil do kabiny na žlutou sodovku. Tehdy měli kabinu ze slisované slámy, nebyla to ani dřevotříska. Když jsem byl ve 4. třídě na základní škole, přestěhovali jsme se do Náměště na Hané, kde táta postavil dům. Tím pádem jsem přešel i do místního fotbalového klubu. Do Náměště se na fotbal sjížděli kluci z okolních vesnic, a tak se poskládalo v žácích dobré mužstvo, za které jsem hrál až do dorostu. V té době jsem původně chtěl jít studovat veterínu do Kroměříže. Zkoušky jsem udělal, ale kvůli velkému zájmu jsem se nakonec na školu nedostal. Neměl jsem špatné známky, a tak za mnou a tátou přijeli náboráři s tím, že můžu jít studovat stavební izolace do Prahy. Zkusil jsem to. Po půl roce jsem se vrátil zpět, protože dojíždění bylo složité a s fotbalem se to také nedalo moc skloubit. Byl jsem rád, že jsem udělal rozdílové zkoušky a nastoupil tady na zemědělku.

Kdy se vůbec zrodil váš přestup do Sigmy?

V 16 letech jsem začal hrát v Náměšti za muže, tehdy tam přišel Jirka Navrátil, který hrával ligu Sigmu. Je možné, že se o mně někomu ze Sigmy zmínil. Shodou okolností jsem na zemědělce chodil do třídy s Jardou Vodičkou, který byl synem trenéra ligového dorostu Štěpána. Ten mě oslovil, jestli bych neměl zájem přijít na trénink. Po prvním tréninku už jsem v Sigmě zůstal. Za dorost jsem odehrál jednu sezónu. O prázdninách mi pak přišel telegram, že jedu s prvním týmem do Bulharska na zápas Intertoto Cupu proti Slavii Sofie. Bylo to ze dne na den.

Váš příběh je podobný příběhům ostatních úspěšných hráčů Sigmy. Přestup v 15 nebo v 16 letech, po roce a půl v dorostu rovnou do ligy.

Když jsem přišel do Sigmy, po technické stránce jsem spíše zaostával, ale rychlostně a obratnostně jsem na tom byl vždycky dobře. Najednou jsem trénoval pětkrát týdně s kvalitními hráči a to se muselo projevit, techniku jsem zlepšil. Přišel jsem v 18 letech do áčka, kde byla kostra zkušených hráčů jako Doležílek, Mlejnek a Drulák. Pak tam byli tři mladí kluci - já, Pavel Hapal a Radek Látal. Trénovali jsme s týmem a měli jsme ukázat, co umíme. Čekali jsme na příležitost, když někdo vypadne ze sestavy. Pak je to jen o tom, jestli ji využiješ nebo ne. Nastoupil jsem proti Chebu s úkolem hrát osobku na Boba Kafku. Vyhráli jsme 3:0 a už jsem v základní sestavě zůstal. Před odchodem na vojnu jsem odehrál 19 utkání, ale jednoduché to nebylo. Týden nebo dva po Chebu jsme hráli na Interu Bratislava, kde jsem za stavu 1:0 zavinil penaltu. Jirka Doležílek ji naštěstí chytil, ale mohlo se stát, že bychom prohráli a trenér by mě ze sestavy vyndal.

Z vašeho trenérského pohledu je správná cesta dávat šanci  v lize tak mladým hráčům?

Pokud je ten kluk talentovaný, ať v 17 letech trénuje v áčka a pak ať se to s ním zkusí i v zápase. Beru to podle sebe. Nás tam taky hodili. Nikdo neřešil, co s tím klukem bude, když se mu to nepovede. Vrátil by se třeba do juniorky a hrál by fotbal dál. Dnes se dává hráči šance až ve 20 letech, což je podle mě pozdě, pokud má třeba jednou přestoupit do zahraničí. Momentálně jsou na trhu nejžádanější hráči ve věku od 18 do 20 let. Stále řešíme, jestli je hráč fyzicky připravený. Já jsem měl vždy lehce přes 70 kilo, což není bůhvíco. V 16 letech jsem hrál krajský přebor, kde hráli chlapiska o 10 kilo těžší. Tam jsem se obouchal, nabral zkušenosti a můžu říct, že mi to jen pomohlo. Na druhou stranu vím, že pro trenéra není jednoduché dát do sestavy mladého hráče, když se hraje o záchranu. Ale když to nezkusíme, jak to zjistíme?

Jak vzpomínáte na brücknerovskou éru?

Nejprve jsem nastupoval pod trenérem Dunajem, kterému dělal asistenta John Uličný. Po mém návratu z vojny byl už u týmu pan Brückner. Pamatuji si hned prvním trénink s ním. Na  tréninkovém hřišti, kde bylo něco mezi trávou a škvárou, jsme trénovali standardky. Kopal je Honza Maroši, který je zahrával fantasticky. Měl jsem bránit, ale Honza to vždycky posadil útočícím přesně na hlavu. Trenér mi dal neskutečný kartáč. Řval na mě, ať se vrátím zpátky na vojnu do Bánské Bystrice. Po tom už jsem ubránil všechny standardky (směje se). Prošli si tím všichni mladí hráči. Vůbec nebyl prostor mít nosánek nahoru, protože trenér a starší hráči tohle vůbec nedovolili. Jinak samozřejmě na úspěchy v pohárech vzpomínám velice rád.

Zúčastnil jste se EURA 1996. To musel být pro vás velký zážitek.

V lize jsme se Sigmou skončili druzí a hráli jsme doopravdy dobrý fotbal. Nebylo náhodou, že nás jelo na EURO víc. Měl jsem štěstí, že Tomáš Řepka dostal v kvalifikaci červenou kartu, navíc měl stop ne na jeden, ale dva zápasy. Díky tomu se trenér rozhodl nominovat mě. Vůbec jsem nečekal, že bych do Anglie mohl jet. Měl jsem dokonce naplánovanou dovolenou (směje se). Nakonec jsem si zahrál v semifinále proti Francii na postu, který jsem snad nikdy nehrál. Rozcvičoval jsem se a byl jsem úplně v klidu, protože jsem si nemyslel, že mě tam trenér dá. Najednou si mě zavolal a šel jsem hrát pravou zálohu (směje se). Před finálovým zápasem nás navštívil prezident Havel, na konci jsme si podávali ruce s anglickou královnou. Komu se to poštěstí?

S kým se vám v obranných řadách hrálo nejlépe?

Nejvíce jsem si rozuměl se Sašou Bokijem. Hodně jsem se od něho naučil. Když přišel do Sigmy, měl už přes 30 let a měl odehráno spoustu zápasů v ruské lize. Z jeho hry byl cítit klid a přehled. Hrál jsem také s Milošem Beznoskou a Leošem Kalvodou, ty bych také nerad opomenul, protože jsem si od nich také hodně vzal. Později jsem hrál i s Míšou Kovářem, ale tam už jsem přebíral roli toho zkušenějšího.

Vybavíte si nějakou zábavnou příhodu z dob vašeho působení v Sigmě?

Největší srandičkáři byli Radek Šindelář a Miloš Slabý. Ti pořád vymýšleli kraviny. Namazali hřejivkou lavice, na kterých se sedělo. Když jsi pak vyšel ven, měl jsi pocit, že ti hoří zadek, takže si valil zpátky do sprchy (směje se). Takových vtípků tam bylo víc.

Momentálně jste šéftrenér Regionální fotbalové akademie. Jak vás ta práce naplňuje?

Musím říct, že za ty tři roky energie ubývá, protože jsme do toho vletěli naplno. Časově je to hodně náročné, s kluky jsme tam od rána do večera. Zapojujeme se do hodin tělesné výchovy, organizujeme tréninky, sledujeme zápasy v sobotu i v neděli, takže toho času moc není a rodina tím trošku trpí. Naštěstí synové už jsou velcí a manželka také pracuje. Všichni tomu dáváme hodně energie a někdy zapomínáme na odpočinek.

Děkujeme, za rozhovor. Ať se vám daří a všechno nejlepší k narozeninám!







OLTV.cz
Hanackyvecernik.cz
Rádio Haná