Zápas století 8.9.2019 14:00

Aktuality

Rozhovor s legendou: Oldřich Machala

Rozhovor s legendou: Oldřich Machala

19.04.2019 / Ostatní

Oldřich Machala za Sigmu odehrál 414 zápasů. Tohle číslo mluví za vše a je otázkou budoucnosti, zda někdo tuto metu překoná. Zvládnul také odehrát 6 sezón v řadě, aniž by chyběl v jediném utkání. Bilance, která zaslouží nejhlubší obdiv. Jako hráče si ho můžeme vybavit jako technického záložníka nebo středního obránce, který z vlastní poloviny dokázal vyvést míč až k vápnu soupeře a založit nebezpečnou akci. Vždy patřil mezi nejváženější osobnosti olomoucké kabiny. Ryzí Sigmák, Oldřich Machala.

Pamatujete si na své fotbalové začátky? Kdo vás k fotbalu vůbec dovedl?

K fotbalu mě přivedl můj otec. Začal jsem hrát v Moravském Berouně. Tehdy byla jen jedna žákovská kategorie, tedy kluci od 7 do 15 let. Vzpomínám se, že když jsem začínal, bylo mi 7 let a hrál s kluky, kterým bylo i 14 let. Tehdy jsem byl v týmu úplně nejmenší. Byli tam kluci i o půl metru vyšší než já (směje se). Fotbal mě hrozně moc bavil, samozřejmě spousta kluků byla silovějších, ale já jsem technický hráč a dokázal jsem je obejít s míčem. V dorostu jsem si zahrál i s mým bratrem. Tehdy moc jiných sportů nebylo a fotbal byl číslo jedna.

Říká se, že s Vaším přestupem do Sigmy to údajně úplně jednoduché. Ve hře byl i Baník Ostrava. Při jednání v Moravském Berouně byl tehdejší místní předseda klubu nakloněný spíše nabídce z Ostravy. V ten moment ale Váš táta vstal, bouchl do stolu a řekl: „Hov…! Půjde do Sigmy Olomouc!“ A tím to bylo vyřešené. Byl Váš otec skutečně takový Sigmák?

Spíše šlo o to, že moje maminka, která později bohužel umřela, pocházela kousek od Olomouce z vesnice Bolelouc. Nevím proč, ale vždycky jsem tíhnul k tomuto kraji víc než k tomu bruntálskému, kde jsem se narodil. K Baníku jsem žádný vztah neměl. Od začátku jsme s tátou byli domluveni na přestupu do Sigmy, protože mě to tam táhlo nejvíc. Ještě před tím jsem byl ale domluvený, že nastoupím do Břidličné na vojnu. V den před nástupem ale přijela Sigma. Jednání dospěla do takového konce, že se okamžitě řeklo Sigma Olomouc. Jsem rád, že to takhle dopadlo.

Jaké byly začátky v Sigmě Olomouc?

Zajímavé je, že si nepamatuji první fotbalový trénink, ale pamatuji si první trénink v Sigmě. Běžel jsem Cooperův test. Byla to pro mě rarita, protože jsem to nikdy neběžel. Uběhl jsem sotva tři kola a skončil jsem. Trenér Štěpán z toho asi nebyl úplně nadšený. Pak jsme ale začali hrát zápasy a já byl fotbalovější než ostatní. Dařilo se mi. Po měsíci v dorostu jsem začal trénovat s áčkem a později za něj hrát i zápasy. Tehdy nás trénoval pan Máčala. Hrál jsem nejprve pět minut, v druhém zápase deset minut. Tehdy museli být v týmu dva hráči do 20 let a myslím, že minimálně jeden musel povinně hrát. Spolu se mnou tam byl i Petr Čermák, stejný ročník jako já. V zápase v Jablonci už jsem nastoupil v základní sestavě. No a pak jsem hrál stabilně. V té sezóně jsme dokonce pomohli vykopat postup do ligy.

Na vojnu jste musel odjet až na druhý konec republiky do Tábora. Muselo být složité odejít z Olomouce, když jste tam byl spokojený a pravidelně jste hrával.

Ano, byl jsem v Olomouci moc spokojený, protože jsem hrál v základní sestavě. Neměl jsem vůbec žádný signál, že bych měl jít na vojnu. Upeklo se to najednou během týdne, takže jsem dostal povolávací rozkaz a musel jsem do Tábora. Myslel jsem si, že to ještě dopadne tak, že půjdu do první ligy do Chebu. Něco takového se ke mně doneslo. Napřed se brala Dukla Praha, pak Bánská Bystrica a Rudá Hvězda Cheb. Říkal jsem si: „Ježíšmarijá, kam to půjdu?“ Tábor a bylo vymalováno. Hrála se tam druhá liga, pak se spadlo a hned zase postoupilo zpátky. Byla to vojna jako řemen, žádná pohoda. Chodili jsme do služeb, škrabali jsme brambory ve 4 hodiny ráno, takže to byla opravdu vojna se vším všudy. Jenom soboty jsme měli volnější, protože bývaly zápasy. Nevzpomínám na to moc v dobrém. Hrál jsem i ve třetí lize v Jindřichově Hradci. Tam jsme nebydleli v kasárnách, ale v chatách a to bylo naopak skvělé období. Potom jsem musel zase do Tábora. Celkově mi ale ty dva roky něco daly. Naučil jsem se fungovat v řádu.

Po vojně jste se vrátil do Sigmy.

Ano, ale nemuselo to tak být. Po vojně si mě zavolali a řekli mi, že bych měl přestoupit do Dukly Praha. Odmítnul jsem, a to byl tehdy docela průser. Možná to bylo i na zavření (směje se). V Dukle to byl samý reprezentant. Chtěl jsem jít zpátky do Olomouce. Viděl jsem možnost, že tady můžu pravidelně hrát. S odstupem času musím říct, že jsem udělal určitě dobře.

Co vás nejvíce táhlo zpět do Olomouce?

Určitě prostředí v klubu, které jsem znal. Hrála se tady první liga. Fotbal se tady dělal dobře, byli tady skvělí lidé a na zápasy chodilo hodně fanoušků. Stadion byl pořád vyprodaný. Když jsem hrál ještě za dorost, tak na nás chodila třeba i 6 000 lidí. Podotýkám na dorost. Dnes to řeknu klukům, co hrají ligu nebo druhou ligu a nevěří mi.

Jaké to je pro mladého hráče hrát před takovou návštěvou?

U každého to bylo jinak. Mě to strašně nabíjelo energií, měl jsem to rád. Vždycky když přišlo méně lidí, hrálo se mi hůř. Hrát před plným stadionem pro mě znamenalo nejvíc.

Poté jste přestoupil do Německa. Tehdy jste s Romanem Sedláčkem byli průkopníci přestupů českých hráčů k našim západním sousedům.

Samotný přestup se rodil hodně těžce. Napřed měl nabídku Roman, potom jsme ji měli oba, takže jsme přestoupili do Hansy Rostock. Znamenalo to pro nás obrovský skok, co se týče lidí, věcí, televize. Hrát fotbal v Německu je krásné. Lidé si vás považují, jste pro ně celebrita, není to, jako u nás. Fotbal je na světě sport číslo jedna a podle toho k tomu v Německu přistupují. Na první trénink tehdy přišlo 5 000 lidí, byla to ohromná událost pro všechny fanoušky. Všechny stadiony byly vyprodané. Z domácí ligy jsme byli zvyklí na 15 000 lidí, v Dortmundu přišlo 60 000, to samé na Bayernu. Moc si tohoto angažmá cením, protože to pro mě bylo ohromná životní zkouška. V té době v Německu nebylo moc českých hráčů jen Petr Rada, později přišel Chaloupka z Bohemky. Byli jsme jedni z prvních a neměli jsme to moc lehké. Němci nám často říkali: „My jsme mistři světa, co jste vy?“

Do Rostocku jste přestoupil před památnou sezónou, které význačná tažení Pohárem UEFA a dvojzápasem s Realem Madrid. Nemrzelo vás, že jste u toho nebyl?

V roce 1991 jsme tuto účast v Poháru UEFA vykopali. Jenže mně už bylo 28 let a měl jsem poslední šanci na přestup do zahraničí, takže vůbec toho nelituji. Byl jsem jenom rád, že se to klukům takhle náramně povedlo, protože jsme si pak dělali z Němců srandu. Oni tvrdili, že Hamburk Sigmu jednoznačně vyřadí, my jsme tvrdili, že naopak Sigma vyřadí Hamburk. Ukázalo se, že jsme měli pravdu. Považuji to za velkou reklamu olomouckého fotbalu. Sigma měla prostě tehdy vynikající mužstvo. Po návratu z Německa do Sigmy jsem si zahrál poháry proti Mallorce nebo Marseille a to byly také krásné zápasy.

Když Sigma hrála proti Hamburku, sledovali jste s Romanem Sedláčkem utkání v televizi?

Dívali jsme se na oba zápasy. V autobuse jsme to pak ještě jednou spoluhráčům připomněli, kdo postoupil přes Hamburk.

I když ne za Sigmu, evropské poháry jste si v roce 1991 zahrál za Hansu Rostock. V zápase proti Barceloně na Nou Camp jste byl dokonce zvolen nejlepším hráčem utkání.

Byl to strašný kolotoč. I tehdy se o Barceloně mluvilo, jako o nejlepším klubu na světě. Trénoval je Johan Cruijff, což byl pro mě obrovský vzor, nejlepší fotbalista a trenér vůbec. I když jsme ten zápas prohráli 3:0, zápas se mi herně povedl. Doma jsme je porazili 1:0 a to byl velký úspěch. Byl to pro mě neskutečný zážitek. Kolika hráčům se podaří zahrát si proti Barceloně?

Vy jste se údajně s Johanem Cruijffem setkal i mimo stadion.

Potkali jsme se na schodech v hotelu, kde byli ubytovaní a kde jsem bydlel s Romanem Sedláčkem. Podali jsme si ruce. Věděl o mě, Romanovi i Frantovi Strakovi spoustu informací. Mluvil o nás hezky a to mě potěšilo.

Dnes mají kluby sítě skautů po celém světě. Jak se takový přestup v tehdejší době udál?

S přestupem nám pomohl manažer Mačák. Měl jsem více nabídek i z první francouzské ligy, také z druhé Bundesligy, ale potom to vyšlo tak, že nás oba s Romanem Sedláčkem vzali do Rostocku. Problém byl v tom, že mohli hrát jen dva cizinci a ještě tam byl Franta Straka. Stejně jsme do toho šli, protože taková nabídka se neodmítá.

Chodíte pravidelně na zápasy Sigmu?

Pokud se zápas termínově nekříží se zápasem Prostějova, kde trénuji, tak se jdu vždycky na Sigmu podívat.

Pojďme zpátky k Vaší kariéře. Z Rostocku jste se přesunul do Oldenburgu. Jaká to byla fotbalová štace?

Výborná. Nebylo tam sice tak kvalitní mužstvo. Cílem bylo, abychom nehráli o záchranu v druhé lize. Nakonec jsme hráli o postup. Nepostoupili jsme jenom o jeden jediný gól, což byla velká škoda. I tak to byl ohromný úspěch. Na domácí i venkovní zápasy chodilo strašně moc lidí. Vzpomínám si, že jsme hráli na Hertě Berlín v rámci druhé ligy a bylo tam 33 000 lidí. Dobrá zkušenost.

Po německé anabázi jste se vrátil opět do Sigmy a zkompletoval jste rekord v počtu odehraných zápasů. Těch zápasů bylo 414. Klobouk dolů. Překoná někdo tento rekord?

Myslím, že jo. Doba je trošku jiná. My jsme to měli složitější v tom, že se tolik nepřestupovalo. Mužstvo bylo postavené na osmi špičkových hráčích, vždy se doplnilo dvěma hráči, a to mužstvo mělo obrovskou kvalitu. V té době chodili fanoušci hlavně na hráče, to se dnes už moc neděje. Dnes každý lepší hráč z ligy odchází hned do zahraničí. Tehdy nejlepší hráči zůstávali v naší lize a její kvalita byla vysoká.

Původně jste hrával na pozici záložníka, poté jste začal hrát stopera. Proč?

Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl hrát středního obránce. Hrál jsem ho tady sedm let. Vlastně už v Německu jsem nastupoval některé zápasy na tomto postu. Když jsem se vrátil do Sigmy, bylo logické, že jsem se zatáhl do obrany, protože se budovalo nové mužstvo a byl jsem v týmu nejzkušenější.

Byl jste známý tím, že jste jako stoper dokázal vyvést míč z vlastní poloviny až k vápnu soupeře. Bylo to právě díky návykům, které jste získal jako záložník?

Určitě. Dříve obránci neuměli moc hrát s míčem. Dnes je to úplně jinak. Hráči jsou daleko více konstruktivnější. Samozřejmě i v ostatních mužstvech se našli hráči, kteří také uměli vyvést míč nebo ho kvalitně rozehrát třeba Kadlec z Vítkovic, Pepa Chovanec nebo Honza Berger. Byli to opravdu špičkoví hráči na tu dobu.

Odehrál jste v dresu Sigmy 174 zápasů v řadě. To je neuvěřitelné číslo. Jaký je na to recept?

Ano, bylo to šest sezón v řadě. Vydrželo mi zdraví, musel jsem něco překousnout. Důležité bylo udržet si formu a cítit, že mě trenér a lidi v klubu uznávají. Samozřejmě jsem měl špatné zápasy, nejde odehrát všechno dobře, ale myslím, že jsem na hřišti byl pro tým potřebný.

S jakým spoluhráčem se vám v obraně hrálo nejlépe?

Bylo jich spousta. Napadá mě Jirka Vaďura, který byl výborný obránce. Dále Leoš Kalvoda, Saša Bokij, Láďa Kučerňák, Martin Kotůlek i Míša Kovář. Když jsem hrál ještě záložníka, tak Miloš Beznoska byl skvělý hráč. Niki Lauda byl úžasný hráč. On měl vynikající kopací techniku a dokázal vám poslat balón, kam jste potřeboval.

Podělíte se s našimi fanoušky o nějakou zábavnou historku spojenou s naším klubem?

Byli jsme na soustředění v Dubaji v roce 1998 s trenérem Bokšou. Soustředění nám pomohl domluvit tehdy pan Máčala. Byl jsem na pokoji s Michalem Šmardou. Míša si přehodil dres přes lampu, která byla rozsvícená. Po nějaké době říkám: „Míšo, ty v… tady něco smrdí!“  Najednou jsme se podívali směrem k lampě a ten dres začal hořet. Okamžitě jsme na to hodili kýbl vody, protože bychom jinak zapálili nejlepší hotel v Dubaji. Úsměvná příhoda.

V čem pak Michal Šmarda odehrál zápasy na soustředění?

Naštěstí se našel záložní dres a mohl normálně hrát.

Během kariéry jste si zahrál i v národním týmu. Sice jen jednou a jednu minutu, na turnaji v Maroku proti Nigérii v roce 1996, ale i to se počítá. Zajímavostí bylo, že jste debutoval v národním týmu v 33 letech, což by v dnešní době byla docela rarita.

V té době jsme to měli složité, byla totiž obrovská konkurence. Když se podívám na reprezentaci dnes, tak máme problém dát dohromady dva kvalitní stopery. Tehdy byl v každém českém klubu výborný stoper, ať už to byl Luboš Kubík, Kadlec, Berger, Chovanec. Šancí dostat se do reprezentace nebylo moc. Vždycky se o mně mluvilo, že budu nominovaný, nakonec jsem nebyl.

Kariéru jste končil v 37 letech, ale přišlo to docela náhle. Co se stalo?

Udělalo se mi jednou špatně na tréninku a vzbudil jsem se potom až v nemocnici. Byl jsem tam týden. Prošel jsem různými vyšetřeními, ale nic se nenašlo. Asi to bylo z velké zátěže a stresu, takové věci se stávají. Chtěl jsem ale pokračovat dál. S Leošem Kalvodou, který tehdy trénoval A tým, jsem byl domluvený na to, že když bude potřeba, naskočím do hry. Říkal jsem mu, že když mě postaví, hrát budu, když mě nepostaví, nebudu mu dělat vůbec problémy v kabině. Dopadlo to tak, že už jsem moc nehrál, protože týmu se dařilo a hrál na špici tabulky. Po této sezóně jsem ukončil kariéru.

Po ukončení kariéry jste začal trénovat.

Pomáhal jsem pak ještě Jirkovi Kubíčkovi. Dělal jsem sportovního manažera, jezdil jsem po zápasech a sledoval hráče. Povedlo se mi přivést Luboše Reitra, který tady pak odehrál spoustu dobrých zápasů. Dělal jsem to rok a potom jsem se začal věnovat trenéřině.

Jak vás trénování naplňuje a od jakých trenérů čerpáte inspiraci?

Vždycky jsem měl názor, že trénovat nechci. Pan Brückner mi ale říkal, že trénovat stoprocentně budu. Měl pravdu (směje se). Zažil jsem hodně trenérů, v Německu tři, ale musím říct, že mou inspirací je jednoznačně pan Brückner. Byl to nejlepší trenér, kterého jsem zažil. A velice jsem uznával i Leoše Kalvodu.

Sigma letos slaví 100 let. Jak jste si užil galavečer a co byste jí popřál do dalších let?

Galavečer byl krásný. Mrzí mě jen, že jsem se nemohl potkat s více spoluhráči. Ale všichni samozřejmě dorazit nemohli. Přál bych si, aby Sigma byla zase tam, kde byla za nás. Tehdy se řeklo Sparta, Slavia a pak hned Sigma. Přeji Sigmě, ať vychovává mladé hráče, kteří budou hrát za A-tým pravidelně ligu dva, tři roky a poté ať je prodá do ciziny za velké peníze, jako tomu byl dřív.







OLTV.cz
TravelSlevy.cz
Rádio Haná