Aktuality

Trenér Uličný: Živil jsem se svým koníčkem. Komu se tohle poštěstí?

Trenér Uličný: Živil jsem se svým koníčkem. Komu se tohle poštěstí?

11.02.2020 / Ostatní

Petr „John“ Uličný se stal nedílnou součástí několika historických milníků SK Sigma Olomouc. Jako hráč se zásadně podílel na prvním postupu Sigmy do nejvyšší soutěže. V roli trenéra zvedl nad hlavu první trofej v historii klubu. Všechny tyto úspěchy jsou podloženy nejen znalostí fotbalu jako takového, ale i schopností vytvořit dobře naladěný a fungující kolektiv. Dnes slaví 70. narozeniny, proto ještě jednou přinášíme rozhovor, který byl pořízen pár dnů před Zápasem století, během kterého byl trenér Uličný jednou z hlavních postav.

Máte za sebou bohatou hráčskou i trenérskou kariéru. Jak jste se vůbec dostal k fotbalu?

Pocházím z Kroměříže, takže jsem jako malý žáček začal hrát za tamní Slavii. V roce 1969 si mě ještě jako dorostence vyhlédla pražská Sparta. Věděli, že mám jít studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Spojil jsem tak dvě krásné věci - studium a fotbal. Jsem přesvědčený o tom, že mi to poté hodně pomohlo v trenérské kariéře a že jsem dosáhl krásného rekordu nejvíce odkoučovaných zápasů v samostatné české lize.

V Sigmě jste hrál v letech 1977 – 1983. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Vzpomínám na ni strašně rád. Tehdy mě trénovala dvojice Karel Brückner a Milan Máčala, to jsou velikáni nejen Sigmy, ale i celého českého fotbalu. Karel Brückner byl svého času druhý v žebříčku nejlepších trenérů světa. V té době jsme budovali silný tým, který v roce 1982 postoupil do první ligy.

Říká se, že za každým úspěchem stojí dobrý kolektiv…

Kolektiv jsme byli výborný a nejen na hřišti (směje se). Po zápase jsme chodívali všichni společně posedět a vraceli jsme se až nad ránem. Naše manželky by zasloužily svatozář za to, že to vydržely (směje se). Po postupu do ligy přišel nový progresivní trenér Jarda Dočkal a cítil jsem, že už se mnou moc nepočítá a tak jsem si začal budovat trenérskou kariéru. První dvě mé štace byly jako hrající asistent v Hranicích a Uničově. Posléze mě Karel Brückner vzal do Sigmy jako svého asistenta. V roce 1989 pro mě začala nová etapa v roli hlavního kouče.

Kam se chodilo po zápase se spoluhráči?

Jo, kamaráde. Nejvíce se chodilo do letadla, které už tady dnes není. Jambo nepřijímá, se vždycky říkalo, když jsme tam byli. Také jsme chodili do Varny, ale tam pouštěli, jen když jsi měl oblečené sako a to byl problém (směje se). Rád jsem ještě chodil ke Koníčkovi, kde se hrávaly karty. Rád na tu dobu vzpomínám, moje žena asi méně, protože my takoví ti dobří darebáci jsme rádi vyráželi do světa.

Jaký vztah máte s další trenérskou ikonou Karlem Brücknerem?

Máme velice dobrý vztah. Nesmírně si ho vážím a považuji ho za nejlepší českého trenéra všech dob. Když jsem mu dělal asistenta, hodně jsem si od něj vzal. Jeho výsledky v Sigmě i v národním mužstvu jsou fantastické a hovoří za vše. Dlouhé roky sedáváme vedle sebe na mistrovských utkáních Sigmy, společně s ním a Honzou Chladilem vždycky probíráme vývoj zápasu.

Váš nejlepší moment v Sigmě jako hráč a jako trenér?

Můj nejlepší moment v Sigmě jako hráč byla určitě postupová sezóna, protože jsem byl takový styčný důstojník toho týmu a také jsem odehrál nejvíce zápasů. V rozhodujícím zápase v Třinci jsem nahrál Čermákovi na gól, to byl také krásný moment. Za nejlepší můj moment v Sigmě jako trenér považuji samozřejmě vítězství v českém poháru v roce 2012, porazili jsme Spartu, za kterou jsem hrál a navíc v Plzni, kde jsem také působil. Úžasný moment. Také rád vzpomínám na vyřazení Borussie Dortmund v Intertoto Cupu v roce 2005.

Tehdy hráli v dresu Borussie Jan Koller a Tomáš Rosický. S Janem Kollerem se uvidíte při Zápase století. Půjdete mu vyřazení připomenout?

Jasně, že půjdu! Když jsme hráli v Dortmundu, přišel jsem za ním před zápasem a zeptal se ho, jestli je vlastenec. Zakýval hlavou, že ano a pak si vstřelil vlastní gól, který nám pomohl k postupu (směje se).

Existuje hráč z doby vašeho působení v Sigmě, kterého byste chtěl v týmu vždy a za jakýkoliv okolností?

Tož, takových chlapců je hodně, ale vyzdvihnout musím třeba Radima Kučeru. Měl jsem rád také Tomáše Randu, který mi dokonce namaloval obraz. Když mi ho poprvé ukázal, tak mi tekly slzy. Těch hráčů bylo opravdu hodně.

Kdo byl, jak říkáte, největší darebák?

(směje se) Tak těch tady bylo moc. Já jsem byl taky darebák, takže jsem je měl rád. To byli hráči, kteří brblali a brblali, pak jsem je seřval, protože jsem to uměl. Dneska je potkám, podám si s nimi ruku, obejmeme se a jsme přátelé. Někdo je hodnej, někdo je darebák. Darebáci jsou většinou dobří fotbalisté. I na ně vzpomínám rád.

Prosinec 2011. Dostal jste nabídku převzít po letech Sigmu, která byla v tíživé situaci. Zvažoval jste to hodně?

Pro mě to byla nečekaná událost. Vedení tohle řešení doporučil Karel Brückner. Byl jsem oslovený během narozeninové oslavy Pepy Lébra, přiznám se, měl jsem trošku popito (směje se). Řekl jsem, že jsem šťastný a že jo. Ráno jsem se probudil a hned mi problesklo hlavou, kam že se to hrnu (směje se). V ten moment mi volal Jarda Gajda a děkoval, že do toho jdu. No a tak jsem do toho šel.

Tehdy jste měl vedle sebe asistenty Kotůlka a Muchu, legendy klubu. Pomohlo vám to?

Byla to moje podmínka. Měl jsem tehdy 62 roků a od trénování už jsem si odvykl. Pořád jsem se ale cítil dobře v koučování, v psychologii, dělal jsem atmosféru v kabině. Kluci připravovali tréninky, vždy mi to ukázali a já jsem jim to odsouhlasil. Věnoval jsem se spíše koučování utkání. Přinesli hodně moderních prvků, oba jsou špičkoví borci. Nesmím také zapomenout na Honzu Gottwalda, který tady dělal sportovního manažera a bral jsem ho jako člena realizačního týmu.

Tento příběh nakonec skončil nejlépe, jak mohl…

První úkol byl zachránit se. Byl to těžký úkol, ale zvládli jsme to. Když jsem přebíral mužstvo, v hlavě jsem měl jen ligu, věděl jsem, že budeme hrát pohár, ale vůbec jsem ho neřešil. Museli jsme vyřadit hrozně moc mančaftů, takže zachránit ligu a vyhrát pohár to byla bomba. Po sezóně jsem si uvědomil, že už mám nějaký věk, cítil jsem se vyždímaný. Řekl jsem si, že v nejlepším je přestat a ukončil jsem svou trenérskou kariéru. Pozitivní na tom je, že už mě nikdo nemůže vyhodit (směje se). Během kariéry mě vyhodili šestkrát a vždycky jsem z toho byl hodně zklamaný a frustrovaný. Od roku 1969 jsem se živil fantastickým koníčkem a navíc dobře placeným až do roku 2012. Komu se tohle poštěstí? (má v očích slzy)

Máte nejvíce odtrénovaných zápasů v samostatné české lize, reprezentační nabídka ale nikdy nepřišla. Nemrzí vás to?

To ne. Musíš vědět, na co máš a na co nemáš. Netrénoval jsem nikdy Spartu ani Slavii, i když ji trénovali trenéři, které jsem mnohokrát v lize porazil. Byl jsem spíše provinční trenér tady z Hané, prošel jsem devíti kluby, takže zájem o mě celkem byl. Když vyhazovali nějakého hodného trenéra a potřebovali darebáka, tak jsem přišel na řadu. Pak jsem se jim okoukal a vyhnali mě (směje se). Na reprezentaci jsem si netroufal. Reprezentační trenér musí být ikona, musí umět vystupovat a mluvit cizími jazyky. S tím, co jsem dokázal, jsem spokojený. Mohl jsem samozřejmě dokázat víc. Když jsem přišel poprvé do Sigmy, měl jsem fantastické mužstvo. Skončili jsme třetí, ale myslím si, že jsme mohli hrát i o titul.

Pane trenére, ještě jednou VŠE NEJLEPŠÍ!

 




Další aktuality


Zobrazit všechny aktuality »



OLTV.cz
Hanackyvecernik.cz
Rádio Haná