Na léta v mládeži Sigmy nikdy nezapomenu, říká Zahradníček

30.03.2021 / A tým

Tomáš Zahradníček patří mezi služebně nejstarší hráče v našem kádru. Jeho cesta vedla po tradiční trase regionální klub (Uničov) – mládežnické kategorie – A-tým Sigmy. V prvním týmu olomoucké Sigmy zažil vzestupy i pády. Rád také vzpomíná na léta v klubové akademii. A vzpomínat je doopravdy na co - zahraniční zájezdy, utkání se zvučnými soupeři a jeden mistrovský titul za druhým. Rovněž prozradil, jak vnímá naše nejbližší soupeře Pardubice a Slovácko, proti kterému nastoupíme dle dnešního upřesnění LFA v úterý 6. dubna od 16:30.

Vzpomínáš si, jak vznikl tvůj přestup z Uničova do Sigmy?

To je celkem zajímavá příhoda. Tátovi volali trenéři ze Sigmy a nabídli mi, abych jel s nimi na soustředění. Dva týdny před soustředěním jsem se ale zranil a nemohl tam odcestovat. Obrečel jsem to. Půl roku poté se mi ozval trenér Tököly. S druhým trenérem Jurečkem přijeli k nám domů a na všem jsme se domluvili.

V žákovských kategoriích se často cestovalo do zahraničí, hrávalo se proti zvučným soupeřům. Co ti to dalo?

Už jenom to, že jsem se s fotbalem podíval za hranice, bylo pro mě něco neuvěřitelného. Touto cestou musím poděkovat trenérům, že nám to umožnili. Dodnes si vzpomínám na zápas s Hamburkem. Určitě mi to do fotbalového života hodně dalo.

Z ročníku 1993 vzešla spousta ligových fotbalistů. Čím byl výjimečný?

Byla to správná banda. Sedli jsme si i mimo fotbal. V té době jsme byli pro každou špatnost. Ne že bychom neměli fotbal na hlavní koleji, ale pořád jsme byli mladí kluci, kteří ještě nevěděli, jestli se budou fotbalem živit. Chodili jsme spolu na základní školu, přiznám se, doteď lituji naše učitelky. (směje se) Postupem času jsme společně dospívali, pouto mezi námi bylo nadstandardní.

Po fotbalové stránce si myslím, že tým byl výborně složený. Měli jsme technicky vybavené hráče, ale také hráče, kteří na hřišti nevypustili jediný centimetr. Do toho jsme měli dobré trenéry, kteří na nás byli ostří jak břitva a nemazali se s námi. Dalo by se říct, že tým měl od všeho něco.

Jak jsi zmínil, se spoluhráči jste chodili do jedné třídy. Nejprve do sportovní třídy na ZŠ Heyrovského, později se značná část třídy přesunula na partnerské gymnázium CGNŘ. I tohle vám umožnilo trávit spolu hodně času, je to tak?

Na gymnázium s námi chodil do třídy i Tomáš Kalas, než odešel do Anglie. Když se řekne střední škola, vybavím si atletiku, kterou jsme často pilovali. Pan učitel Prudil nás jednu dobu přemlouval, ať se věnujeme jenom atletice. Dokonce jsme vyhráli celorepublikový středoškolský pohár, ve štafetě jsme zaběhli rekord. Nevím, jestli ho stále držíme, ale v té době platný byl. Byly to povedené roky, na které budu vzpomínat do konce života.

Jak probíhal tvůj přechod z mládežnického fotbalu do dospělého?

Osobně jsem vnímal přechod do mužského fotbalu jako nejtěžší část kariéry. Pamatuji si, jak jsme si šli zkusit v 18 letech zápas za béčko. Souboje, agresivita a rychlost se odehrávaly na jiné úrovni.

Tehdy fungovalo béčko i juniorka. Dnes už juniorky neexistují. Jaké to mělo specifika?

Hrálo se hodně zápasů. Zápasy probíhaly o víkendu a pak ještě v pondělí. Každý měl herní vytížení, což bylo přínosem.

Každopádně do dospělého fotbalu ses prosadil a nelze zapomenout na tvůj první ligový zápas. 2+2 proti Slavii není špatný začátek.

Je potřeba říct, že tehdy Slavia neměla takovou sílu, jakou má teď. Když mi trenér Psotka řekl, že budu hrát, nemohl jsem tomu uvěřit. Spoluhráč, nevzpomenu si kdo, měl 4 žluté karty, takže trenér ukázal na mě. Před zápasem jsem byl nervózní. Jakmile rozhodčí pískl, spadlo to ze mě a zápas jsem si nakonec užil. Nedá se na to zapomenout.

Čas uběhl a už patříš mezi zkušenější hráče v týmu. Jak to vnímáš?

Pořád vidím, jak jsme přišli do áčka, a byli tam ostřílení borci jako Michal Ordoš, Vlasta Vidlička nebo Aleš Škerle. Skok mezi tyhle fotbalisty byl velký. Myslím si, že nejsme tolik přísní na mladé hráče, jako byli tehdy na nás. V tomhle jsme měli asi větší školu. Je pravda, že už něco máme za sebou. Kdo jiný by to měl vzít na sebe než my.

Přesně tak. Všechno má svůj vývoj.

Souhlasím. Každý hráč by neměl být spokojený s tím, co má a kým je. Měli jsme tady dobré roky, měli jsme tady i špatné roky. Jak se říká, nic netrvá věčně. Jsme v Sigmě dlouhou dobu a je přirozené, že se někdo z nás vydá za novou výzvou.

Poslední dva zápasy jsme vyhráli. Postoupili jsme v poháru, což je z psychologického hlediska pro další vývoj sezóny důležité, vnímáš to stejně?

Jednoznačně. Jsme ve středu tabulky, kde je to vyrovnané. Počítá se každý bod. Tím, že hrajeme pohár, můžeme živit naději na evropské poháry. Postup v poháru byl pro nás důležitý.

Čekají nás dva domácí zápasy s Pardubicemi a Slováckem. Začněme Pardubicemi. Co říkáš na jejich výkony v aktuální sezóně?

Jsou jedno z největších překvapení v lize. Jejich výsledky i výkony jsou kvalitní. Body, které získali, jsou zasloužené. Musíme se připravit na to, že přijede těžký soupeř. V domácím prostředí chceme samozřejmě uspět.

V minulém vzájemném střetnutí s Pardubicemi nám těsně unikla výhra. Nepříjemný moment, co?

Dostat gól v posledních vteřinách je jeden z nejhorších momentů, který se fotbalistovi může stát. Bohužel, stalo se a teď jim máme co vracet.

Co si myslíš o Slovácku?

Odvádí vynikající práci. Klobouk dolů. Mají dobrého trenéra, ví, co chtějí hrát, jsou kompaktní a jsou pospolu delší čas. Slovácko je velmi nepříjemný soupeř. Nečeká nás nic jednoduchého.

Můžeme ještě vzpomenout bývalého hráče Sigmy Kubu Petra, tvého švagra. Jak se mu daří?

Kuba hraje nižší ligu v Rakousku. Soutěž mají kvůli opatřením pozastavenou. Čas teď tráví v Česku, staví dům a věnuje se rodině.

Bydlení, rodina. Také to plánuješ?

S partnerkou se o tom postupně bavíme. Je také sportovkyně, takže to necháváme ještě otevřené. Zatím nemáme přesný plán.