„Fotbal byl můj život. Zachránil mi život,“ říká nejstarší bývalý hráč našeho klubu Bohumil Smékal. Hrával jsem za Sigmu… dnes patří odchovanci olomouckého fotbalu, hráči, který byl v hledáčku reprezentačního trenéra, skvělému levému křídlu a kapitánovi týmu. Hledají se reprezentanti, kdo ze severu? …Bez nadějí by nebyl ani křídelní útočník Mlado SK Smékal, jehož forma je velmi slibná a jeho hra by dala útoku to, co potřebuje, rychlost a spád (citát z dobového tisku).

Pane Smékale, jaké byly vaše fotbalové začátky?
Já jsem začínal hrát za SK Olomouc, to bylo hřiště u Hradiska. Pak jsem hrál za ASO i za Mladou Boleslav. To bylo za války. My jsme utekli před nasazením do války. Měli jsme rukovat. Já jsem jednadvacátý ročník a s nějakým Weinfurchem, který tady taky hrával za ASO, jsme utekli a v Mladé Boleslavi se nás ujali. Tam byl válečný průmysl. Tam jsme válku přežili.

Byla válka a vy přesto hráli fotbal…
Ano a já válku prožil v Boleslavi. Tam byl válečný průmysl a vyreklamovali nás (zařídili výjimku, aby nemuseli na nucené práce do Německa). Klub se jmenoval Mlado SK. Ještě jsem hrál rok za Hradec Králové. To jsme tak přestupovali, aby nás neposlali do války. My jsme byli ročník, který tam dávno patřil.

Kdo vás k fotbalu přivedl?
Já jsem odjakživa hrál. Kopali jsme puckou. Tehdy nebyly ty balony co dnes. Kdo měl balon, to byl král. Jak se naštval, tak nám sebral balón a odešel s ním. My pak nemohli hrát (usmívá se). Takže já hrál fotbal od malinka, ale registrovali mě až v dorostu již zmiňovaného SK Olomouc u Hradiska. Pak to koupil Ander. 

Ve vašem archivu jsme našli fotku trenéra národního týmu Dánska, Norska a Finska…
König, to byl význačný trenér i Česka! A mě trénoval v Mladé Boleslavi.

Na jakém postu jste hrával?
Levé křídlo. Jsem levák. Pravou jsem moc neuměl, ale centroval jsem z levé strany a byla se mnou spokojenost. Tehdy to byl jiný fotbal. Tenkrát mě chtěl Polaban Nymburk do ligy, ale já jsem nešel. Byl jsem v Boleslavi spokojený. Pak jsem se vrátil zpátky a hned do Železáren. ASO se tenkrát likvidovalo. Mohl jsem jít do Rudé Hvězdy, ale já šel do Železáren. Tam jsem pak skončil. My jsme vlastně málem vybojovali ligu. Hráli jsme divizi a rozhodovalo se mezi Železárnami a Uničovem. No a ten vyhrál. To hrál Franta Süsser a další skvělí hráči. My měli bohužel válečná léta...

Zůstaňme u vás. Dobový tisk vás velmi pozitivně hodnotil…(citujeme z archivu: „Smékal přišel na levé křídlo před lety z Hané a byl získán z SK Krpy. Je to hráč divisních kvalit a svou technikou a přesností přihrávek, nemá ještě v župě konkurenci. Jeho táhlé rány na branku jsou vždy dobře umístěny.“)
Já se tím vlastně živil. Ale to je těžké tak říct. Hráli jsme za oběd, nebo za večeři. Později ale i za 5 korun! (důrazně)

…takže do práce jste nechodili?
Ne, nechodili jsme. Nás ti verkšucáci (vyhledavači práce schopných pro říši pozn. redakce) honili. Nechodili jsme do práce, ale to jsme hodně riskovali. Vždycky nám to ale nějak prošlo.

Jak vzpomínáte na spoluhráče?
Z těch známějších se mnou hrál Otta Nožíř. S tím jsme hrávali roky. To už není pravda…(zasní se). My jsme v roce 1939 vyhráli jako dorost SK Olomouc mistrovství Moravy! Kramerius, který tady chytával a pak šel zpátky do Prahy. Tenkrát nás, když byla Sparta nová, vzal do Prahy. A ten se vycajchnoval (ukázal se – pozn. redakce), že nás pozval, jako odbory. Tak jsme byli na nové Spartě. Všechno nám zaplatil. Spartu nám ukázal, otevírali zrovna nové hřiště. To bylo něco…(uznale).
…teď jste měl možnost se potkat s Gustou Kmentem…
Tak to už byli mladí kluci proti nám. Gusta Kment, Franta Süsser. Já byl vrstevník Nožíře. Ten přišel ze Slávie.

Jaká byla parta?
Dobrá. Hráči drželi mezi sebou. Tenkrát jsme dostávali pár halířů. Až potom nám dávali za trénink i 40 korun! Jinak jsme byli žebráci. To není jak dneska. Dneska by za takové peníze nikdo nehrál. A ta naše rezerva, ta dostávala 5 korun za zápas a byli rádi, že je měli. To byla jiná doba.

A jak vedla vaše cesta do Hejčína, předchůdce dnešní Sigmy?
Tak na to vzpomínám jenom hezky. To byl nějaký Benda, předseda. Ten se o nás pěkně staral. A my o hřiště. My jej pomáhali stavět. Ale jinak, než teď stojí. To stálo podél trati v Hejčíně.

Dokážete vyjmenovat sestavu?
Tak za ASO chytal jeden čas Nygrýn, potom Mirek Doležal, Vojtíšek, Krupka, Hendrych, Čabaňa, Otta Nožířů… Tam se vystřídala hromada hráčů.

A sestava Železáren?
Tak tam nějací zvláštní fotbalisté nebyli. ASO začalo, až to koupil Ander. No a ten začal kupovat hráče.

Jaké byly vztahy mezi hráči ASO a ostatních týmů?
Ti co sem přišli, tak to byly primadony. Nožíř taky. My jsme byli holt „jen“ místní. Žádné smlouvy nebyly. Každý se snažil, aby z týmu nevypadl. Nebylo žádné filmování. Jak člověk dvakrát nepřihrál, tak už se nedostal do mančaftu.

Jako křídlo jste dával branky. Utkvěla vám nějaká branka v paměti?
Já jsem z toho křídla centroval. Měl jsem přehled. To jsem hrál jednou za Boleslav a hráli jsme v Mnichově Hradišti. Tam jsem dal gól kousek za půlkou, to když brankář daleko vyběhl (usmívá se).

A zápas?
Vzpomínám na zápas za Mladou Boleslav, kdy jsme měli šanci postoupit do ligy. Rozhodující zápas a my jsme prohráli 5:0. To bylo tenkrát s Nymburkem. To byla katastrofa! Měli dobré hráče a za nás hrálo takové sbíraniko.

Nervozita?
Tak to bylo jasny. To bylo velké slávy, že postoupíme. Všechny jsme poráželi a v tom Nymburce jsme tak zklamali.

Jaké byly tenkrát terény?
Jenom škvára. Tady mělo trávu jedině ASO, jinak všude byla škvára. Stadion ASO jsme začali stavět i my, jako zaměstnanci a hráči. Museli jsme chodit taky na brigády no... Pak Andera zavřeli…

Jak vypadala tréninková příprava?
No drželi jsme si poctivě fyzičku, abychom byli ve formě. To nebylo jak dneska. Teď je všecko jinačí. To žádní trenéři nebyli.

Jak často jste trénovali?
Individuálně. Někdo netrénoval vůbec. Třeba takový Zub (pozn. Zoubek), ten netrénoval vůbec. Ten se opil, ale v zápase to hrál jak bůh. Ander mu koupil nábytek a on ho propil. Ale my jsme měli stabilní sestavu. Mirek Doležel, Krupka, Vojtíšek, Hendrych, Patla jsme mu říkali, Nožíř, Zdenek Koutný a další. Ale jinak se trénovalo dvakrát týdně. A pak zápas. Za vyhraný zápas jsme měli později i 150 korun! To už bylo pěkné. O takových sumách jako mají dnes, to se nám ani nezdálo. To je pokrok, jiná doba. Člověk to tak musí brát. U nás neexistovalo, že by nás někdo nutil do tréninku. Sami jsme chodili, abychom nevypadli z týmu… Já jsem uměl centrovat. Opravdu. Já jsem viděl na padesát metrů chlapa, nacentroval a trefil ho. Ale jenom levou! Pravou jsem taky kopl, to když jsem zakopl o drn (smích). Dobré to bylo. Rád na to vzpomínám a nemůžu si stěžovat. Fotbal byl můj život.
Tenkrát v zápasech, podle těch výsledků ve vašem archívu, padalo hodně branek.
Křídla jsme centrovali a střední útočníci dávali góly. To jsem dostal balón, odběhl, nacentroval a Nožíř ten si to stáhl a dal gól. Nožíř to byl špekula. Ten za prachy jenom. On byl Slávista, pak šel sem, odsud do Vítkovic. On se fotbalem živil. A Jiřina Nožířová, ta hrála házenou. Tak ti měli obchod v Riegrově ulici. Sportovní obchod.

Váš archiv je plný novinových výstřižků z doby působení v Mladé Boleslavi. Tam vás asi měli hodně rádi…
Hodně. Dvacet let mě tam zvali na různá setkání a na sjezdy. Tak si mě vážili. Tam jsem hrál celou válku, kromě toho roku v Hradci. Tam byl ten válečný průmysl, Škodovka… Ti nás vyreklamovali (zřídili výjimku, aby nemuseli na nucené práce). To byla sranda. My jsme byli ročník pro říši (ročník pro nasazení na nucené práce do Německa) a oni nás odveleli. My měli jet do říše, ale nejeli. Mě tam říkali Synek. Samozřejmě nás kontrolovali. Byl tam Němec, který chodil na fotbal. Zeptal se na jméno. Smékal, povídám. A ten Němec říkal ať jdu. No a trenér zvolal: vždyť to je Synek! A Němec na to: Synek? Synek nein! A už jsem nikam nešel. My jsme nebyli líní, ale byli tak odvážní, že jsme kašlali na práci. V Boleslavi jsem prožil pěkná léta. To ještě Židi měli obchody a to mě vždycky říkali: Synku přijdi. To oni měli obchodní dům a já jsem z něj vyšel úplně nový. Nové šaty. To se tak dělalo. 

Jednu dobu se údajně hrál fotbal i v Hodolanech, jak se jede na Ostravu po pravé straně před Olmou…
Já jsem tam taky hrával. Jako dorostenec. Tam chodívala hromada lidí. Z Hodolan kupoval hráče Baťa do Zlína. Tam vyrostli hodně dobří hráči. V Hodolanech byla taková líheň fotbalistů. Taky byla bída a tam veliká nezaměstnanost a když ty kluky Baťa pozval, tak to byla sláva. Já jsem říkal, že jsem se měl narodit o dvacet let dřív. Teď, když mají takové prachy a přitom prd hrají… Tenkrát? Hráč měl vyvrtnutý kotník a hrál dál, protože by se už nedostal do mančaftu. Kopačky jsme měli s takovýma velkýma štoplama (kolíky - pozn. redakce).

Jak vy a zranění? Když se dnes díváte na fotbal, pořád někdo polehává…
Na trávě to už bylo lepší, ale na škváře hrůza. Já mám kolena dodnes černá. Takové nakopnuté kotníčky, to bylo. Ale nic většího. Koleno nateklé, píchl tam injekci, vytáhl vodu a hrálo se dál. Koupali jsme se ve studené vodě. Teplá nebyla. V Hejčíně v barelech od dešťovky jsme se umývali! A to už byl nový stadion. Dneska ti fotbalisti neví, co mají. Někteří ti kluci by nemohli hrát za nás ani čtvrtou třídu. Tam jak nedostal balon na nohu, tak si už nezahrál. A Zoubek, to byl eso! Opilý a hrál jak bůh. Zub jsme mu říkali. Taky ještě myslím žije. Taky jeho syn hrál velice dobře…Martine, tys mi udělal takovou radost, že jsi mě pozval na stadion. Bylo to krásny, že si na mě někdo vzpomněl…(dojatě).

Na které období vzpomínáte nejraději?
To když jsem přišel do Mladé Boleslavi jako dorostenec a hned jsem hrál za mančaft. Tam se mi dařilo a vážili si mě. Všechno bylo na lístky. Na mě zavolal řezník: Synku pojď sem! No já šel a on mi zabalil salám! V Boleslavi jsem se měl dobře. Pak jsem dostal v Olomouci od ASO byt, a už jsem tady zůstal.

Proč vám říkali Synku?
To ti čecháčci. Dělali si srandu z hanáčtiny. Já říkal: Bolijó mě nohy. Tomu se smáli. Ale můžu říct, že se ke mně chovali dobře. Skončil jsem ve 35 letech. Pak už jsem hrál jen za odbory. To jsme měli taky dobrý mančaft. Tam byl Nožíř, Čabaňa, Doležal. Jezdili jsme po vesnicích pod názvem SK ASO. ASO se ale nesmělo říkat. To jsme hrávali za večeře. Mám ještě schovaný plakát, kde je celá sestava.

Jak byste zhodnotil svůj fotbalový život?
Kariéru jsem v podstatě skončil ve Spartaku Moravské Železárny, vítězi krajského přeboru 1955. Fotbal byl můj život. Sport vůbec. Ale fotbal mi zachránil život…(dojatě). Hrál jsem jej a nemusel do války. Nějakou korunu jsem fotbalem dostal, chatu jsem postavil v Hlubočkách, děti vychoval…(zasní se).
 

Kluby, v nichž Bohumil Smékal (­*1921) působil:
SK Olomouc (od roku 1936)
ASO Olomouc
SK Krpy
Mladoboleslavský SK (1940-1948)
SK Hradec Králové (1948 – 1949)
ASO Olomouc (1949 – 1950)
Sokol MŽ Olomouc, Baník MŽ Olomouc (1950 – 1955)
Spartak MŽ Olomouc (1955)
nižší regionální soutěže (1955 – 1965)  n