Další pokračování rubriky Hrával jsem za Sigmu … je věnováno obránci, který je jedním z nejúspěšnějších odchovanců SK Sigma Olomouc, a přesto za první tým našeho klubu nikdy v mistrovském utkání nehrál. Stoper Martin Horák přišel do SK Sigma Olomouc z Mohelnice v době, kdy chodil to šesté třídy. Nastupoval za žákovské a dorostenecké týmy, ale v kategorii mužů, přesněji v prvním týmu, si nikdy za náš klub nezahrál. Ale v nejvyšší soutěži hrál od dvaceti let, když z SK Sigma tehdy přestupoval, v médiích se hovořilo o sumě dvacet milionů korun. Martin hrál v české lize za Plzeň, Bohemians a Spartu, v roce 2003 se přesunul do Ruska.

Rozhovor je součástí rubriky Hrával jsem za Sigmu … Vy jste ovšem za áčko v mistrovském utkání nehrál ani jednou. Jaké jsou vaše vzpomínky na Sigmu?

No, je to trošku absurdní. Jsem odchovanec Sigmy, ale nikdy jsem tady nehrál.

Navíc jste trošku rarita, nikdy jste za klub v lize nenastoupil, ale přesto za vás Sigma před deseti lety dostal velmi slušné peníze. Takový žádný jiný hráč není.

Fakt?

Ano. Takže jaké jsou vaše vzpomínky na Sigmu?

Jenom dobré. Takové to špatné, to už je dávno pryč. Protože člověk už se potom někam dostal dál a na to horší nemyslí. Vzpomínky mám dobré, byl jsem tady od mala, vychovali mě tady, dostal jsem se odsud do velkého fotbalu. V té době jsem byl naštvaný. Chtěl jsem hrát ligu, ale byli tady jiní. Ani za jednoho trenéra jsem nedostal šanci. Ale asi to tak mělo být. Šel jsem hostovat tam, tam a pak už se to nějak vyvinulo.

Ještě předtím a před působením v Sigmě jste začínal s fotbalem doma v Mohelnici. Hrát fotbal jste šel sám na nábor nebo vás k tomu přivedli rodiče?

Táta mě přivedl k fotbalu, chtěl, abych hrál fotbal. Byl ten, kdo mě vzal poprvé na tréninky. Chodil si se mnou kopat a pak mě vzal na první trénink. A už to šlo. Začalo mě to bavit. Ale hrál jsem ještě basket a dá se říct, že ten mě bavil víc, byl jsem do něj zažranější. Dělal jsem zároveň fotbal i basket. I potom, když už jsem byl v Sigmě, jsem hrál basket. Každý večer jsem se vracel domů do Mohelnice a dvakrát týdne chodil na basket. Nevím proč, ale basket mě bavil nějak víc. Měli jsme i celkem úspěchy, na Mohelnici to bylo super. V patnácti jsem byl nejlepší hráč na mistrovství republiky, Jirka Welsch byl tehdy druhý za mnou. Ale pak už to byl takový ten zlomový věk a musel jsem se rozhodnout. Dá se říct, že v té době zase zasáhl táta a řekl: Budeš hrát fotbal. Tak jsem skončil u fotbalu. Na basket ale rád vzpomínám. Teď k tomu vedu syna, vypadá to, že má také něco v sobě, baví ho to, uvidíme.

Jak to tehdy vypadalo v Mohelnici? Byl tam takové krásný areál, jako dnes?

Ne, vůbec. Byl jsem teď na fotbale v Mohelnici asi po deseti letech a byl jsem v šoku. Co tam vyrostlo, to je nádhera, fakt pěkné. Mají i další plány, určitě tam jde fotbal nahoru. Teď tam vzali jako trenéra Romana Sedláčka.

Takže začal jste v Mohelnici a potom šel do Sigmy. Jak k tomu došlo?

Hráli jsme se Sigmou přátelák. Tehdy tam byl trenér Jarolím, který se věnoval výběru hráčů, hledal talenty. Byl jsem ještě útočník a dával celkem dost gólů. V tom zápase proti Sigmě jsem myslí také jeden nebo dva dal. Po utkání za mnou přišel pan Jarolím, jestli bych nechtěl jít do Sigmy. Byl u toho i táta, tam se to tak nějak seběhlo, řekli jsme si, že se to může zkusit. Takže první člověk ze Sigmy, se kterým jsem měl co do činění, byl pan Jarolím. Když se s ním potkám, tak vždycky zavzpomínáme.

Jaký pro vás byl přechod do Sigmy?

Hned mě dali do fotbalové třídy, měli jsme to v Řepčíně. Bylo to v polovině šesté třídy. Trénovali jsme v Řepčíně, vedl nás pan trenér Tököly, na kterého strašně rád vzpomínám, který mi dal strašně moc. Tam to všechno začalo. Škola, ráno brzo vstávání, v půl šesté, v šest, na vlak, jet do Olomouce, přesun do školy, na tréninky, do školy, na trénink, pak na vlak a domů.

Takže moc času jste neměl.

Vůbec. Nebyl vůbec žádný, protože tohle bylo každý den. Do toho dvakrát týdně basket a o víkendu zápasy buď fotbal nebo basketbal. Skoro žádný volný čas jsem neměl. Ale nelituju toho, protože mi to dalo hodně. Basket mi dal ten výskok, který jsem vždycky měl. Spíš to muselo být hrozný pro rodiče. V polovině šesté třídy pustili malého kluka jezdit každý den vlakem do jiného města. Tenkrát jsem to tak neviděl, ale když mám teď sám děti, tak to vidím trošku jinak.

Jaké jste měl spoluhráče v sportovní třídě?

David Kobylík, Vojta Smolák, ten teď trénuje žáky v Sigmě, David Čep, Tomáš Glos, pak k nám přišel Zdena Šenkeřík.

To je celkem dost hráčů, kteří se z jednoho ročníku dostali do ligy.

To je pravda. Ale před námi byl také dobrý ročník, tam byli Radoslav Kováč a spol., ještě před nimi Ujfaluši, Heinz, König. Tehdy se to asi rodilo v té době. Je to také vždycky o štěstí, musí být člověk na správném místě ve správný čas.

Štěstí k tomu patří, ale musí se také makat.

To určitě, bez toho nejde nic. To si musí člověk uvědomit nejdřív. V tom jsem měl štěstí, že jsem se dostal k Petrželovi. Ten nás vždycky sedřel z kůže. Ale myslím, že po Tökölym už to šlo. Pod ním jsme makali úplně stejně. Ale on byl mladý, takže jsme se na to dívali úplně jinak. Ten měl také drsné tréninky. Po tréninku s ním ale byla legrace, ale jenom po tréninku, na tréninku byl tvrdý. Měl nás od šesté do osmé třídy.

Kdo vás potom trénoval v dorostu?

Tam jsme měli napřed Jana Tichého. Ten s námi běhával. Z toho mám jednu historku. Byli jsme na soustředění v Sobotíně. Měli jsme výběh do vedlejší vesnice, přes kopec. A tenkrát jsme se vsadili, bylo to pět nebo sedm kilometrů, že on to zpátky doběhne dřív, než já dojedu na kole. Valil jsem jak pes a on to vyhrál! On tím byl proslulý. Když hrával, tak hodinu předtím běhal, to pro něj byla rozcvička. Když nás trénoval, tak s námi všechno běhával, všechny krosy, deset, patnáct kilometrů, všechno. Jako první! V té době už jsem hrával stopera, on býval stoper, tehdy mi dával hodně rad. Když jsem přišel do Sigmy, tak jsem hrával v útoku a pomalu jsem se přesouval dozadu až na stopera. V šestnáctce jsme měli Jarolíma, s tím jsme vyhráli soutěž. Pak sedmnáctka, osmnáctka, tu jsme já a Radek Kováč, přeskočili a šli jsme do béčka. Já jsem hrál levého beka a on pravého. To bylo za Leoše Kalvody. Kovy se pak dostal dál a já ne.

A pak vám začalo to cestování.

No, to jsem byl pořád v Prostějově. Tam jsem měl štěstí, že jsem narazil na trenéra Trnečku. Měl jsem s ním dobré vztahy, padli jsme si do oka. To mi vždycky vyhovovalo, když jsem se mohl s trenérem o všem bavit. Ten byl známý s Petrželou, ten tam byl na pár zápasech.

Ligu jste začal hrát v Plzni.

Šle jsem tam, tehdy tam trénoval pan Koubek. Pak jsem měl jít zpátky do Sigmy a volal mi Petržela. Že už mě zná z Prostějova, že mě sledoval v Plzni a jestli nechci jít do Bohemky. To bylo, dá se říct, moje nejlepší rozhodnutí v životě, že jsem tam tenkrát šel. Sice jsem trpěl, nebyl jsem na takovou dřinu zvyklý. Jelo se na soustředění do Francie, v létě. A za deset dní jsme hráli sedm zápasů. Ale po celé Francii. Odehráli jsme zápas a jeli dvě stě, tři sta kilometrů na další utkání. A všechno jsme to odehrálo ve třinácti lidech, to byl masakr. Pak jsme přijeli domů a dařilo se nám. Byli jsme nahoře, porazili Spartu i Slavii, bylo to krásné období. Rád na to vzpomínám. V Dolíčku je nádherně a příjemně.

Když se ještě vrátíme na chvilku zpět k Sigmě. Proč myslíte, že jste se neprosadil do prvního týmu? Byla konkurence, a jak se říká, odchovanci to mají těžší?

Všechno dohromady. Konkurence určitě. Asi jsem nepadl trenérům do oka, viděli tam někoho jiného, bylo pro ně riziku dát tam mladého stopera bez zkušeností. Nevím. Nebo jsem na to ještě třeba neměl, neměl jsem takovou formu. Když jsem se pak bavil s trenérem Bokšou, to už jsem byl v Bohémce, tak mi říkal, že jsem ho překvapil. Nedá se říct, že jsem třeba v přípravě nedostal šanci. Pamatuju si, že jsme hráli na hlavní s Interem tuším, jedna dva jsme prohráli a já jsem si dal vlastní gól. Beru to jako osud. Tak to mělo být. Prostě jsem měl jít někam jinam, nepatřím se. (směje se)

Přestoupil jste do Bohemians, to už jste řekl, bylo vaše nejlepší rozhodnutí.

Ano. Určitě ano. Neměl jsem tam odsud odcházet. Ale tenkrát nebylo zbytí. Pak přišla Sparta. Ze začátku bylo všechno dobré. Přišel jsem a Hřebík se mě ptal, jestli jsem někdy hrál defenzivního. V té době jsem byl naučený od Petržely, abych nikdy neříkal ne, jseš hráč, musíš hrát na místě, kde řekne trenér. Tak jsem řekl, že jo, že to můžu hrát. Odehrál jsem deset zápasů a konec. Nevyšlo to. Tam to nešlo, ale v jedenadvacítce ano. Těžko říct, čím to je. Trenérem? Těžko říct. Makal jsem, dřel jsem. V té době jsem to bral hůř, než to beru teď. Člověk je mladý, ještě nevidí všechny ty věci kolem. Byl jsem z toho hodně špatný. A zase přišlo vysvobození od Petržely. Vzal si mě do Petrohradu, kde jsem odehrál krásné dva roky.

Jaké to bylo v  Zenitu pod koučem Petrželou?

Pak už se změnil. Začaly ty kauzy kolem něj, byl to jiný člověk. V Bohémce vynechal jeden trénink za měsíc, když měl něco naléhavého. Ale tam nechodil na tréninky, už to vedl jen Borovička. Už to bylo jiné. Je to škoda, protože to byl velký trenér. Teď se vrátil, doufám, že toho ještě spoustu dokáže. Nevyčítám mu to, že jsme se nepohodli a musel jsem odejít. Protože on mě dostal do velkého fotbalu. Přeju mu hodně úspěchů.

Jak se vám líbilo v Petrohradu?

Nádhera. Město nádherné. Měli jsme svou osadu, dvacet domečků, všechno hlídané. Měli jsme to pět minut od tréninkového centra. Tam jsme bydleli všichni. Měl jsem tam s sebou rodinu, malý měl tenkrát rok. Prožil jsem tam nádherný kus života. Dařilo se nám, lidé byli perfektní, na ulici nás zdravili, zastavovali, přáli hodně úspěchů a šli dál. To město je strašně fotbalové. Z těch pěti milionů žijí tři fotbalem. Je to pro ně svátek, před každým zápasem hymna, po zápase tleskali, i když se prohráli. Úžasné. Bylo to krásné, vzpomínám na to rád.

Po dvou letech v Zenitu jste si odskočil na chvíli do Turecka. To bylo takové zvláštní angažmá.

Bylo to domluvené na poslední chvíli. Volal mi agent, že pojedeme do Turecka. Tak jsem tam přijel, přišli jsme na klub. Seděl tam druhý agent, který to domlouval. Šli jsme za trenérem, ten o mně nevěděl vůbec nic, kde jsem hrál, co hraju … Řekl, dávám ti měsíc, budeš trénovat sám a dostaneš se do kondice. Dostal jsem kondičního trenéra, se kterým jsem se připravoval. Pak jsem se připojil k týmu a myslím, že jsem na tom byl celkem slušně. Hráli jsme třeba přátelák a já jsem v něm dal čtyři góly. Ale nepomohlo to k ničemu. Buď jsem seděl na lavičce, nebo na tribuně, odehrál jsem tam jen dva zápasy. Tenkrát tam hrál Tomáš Abrahám a Kratochvíl ze Slovenska. Bavil jsem se s nimi o tom, a ti mi říkali, že tam jsou takové zvláštní nátury. Že hraješ, daří se ti a pak najednou z ničeho nic sedíš. Tak jsem to tak bral. Bylo to nevydařené angažmá. Vzpomínám na to jen z druhé stránky, velmi se nám tam líbilo jako rodině. Je tam nádherně. Klub měl svůj hotel, kam jsme mohli jezdit. Volného času jsem tam měl hodně, dá se říct, že to byla spíš čtyřměsíční dovolená.

A pak jste se zase přesunul zpět do Ruska.

Vrátil jsem se do Petrohradu. A šel jsem do Rostova. V Zenitu jsme tenkrát s Lukášem Hartigem trénovali s béčkem, protože s áčkem nás nenechal ani trénovat. A přišla nabídka z Rostova. Do konce ligy zbývalo deset zápasů a oni byli poslední. Že se chtějí zachránit, jestli jim na těch deset zápasů nechci pomoci. Tak jsem to vzal, protože co hrát za béčko. Přišel jsem tam, první zápas byl pohár, dal jsem gól, čímž jsem si hned získal fanoušky, což bylo super. Dařilo se mi, z deseti utkání jsme prohráli jen dvě, na Dynamu a na CSKA, zachránili jsme se. V rozhodující zápase s Křídly Sovětů jsem rozhodl, dal jsem na 2:1. To bylo vydařené. Udělal jsem si tam dobré jméno. Vrátil jsem se do Petrohradu a pak šel na rok do Jaroslavli. Protože jsem se zranil. Měl jsem potíže s tříslem, Zenit mě poslal do Německa na operaci a byl měsíc mimo hru. A pak po mě sáhl jen Šinik Jaroslavl. Chtěl mě Rostov, ale nedomluvil se se Zenitem. Šel jsem do Jaroslavli, kde jsem odehrál celý rok. Pak se Rostov dohodl se Zenitem a šel jsem tam zase. A podepsal na dva roky. Tam nám to celkem šlo. Až přišel ten třetí rok, kdy jsme spadli. Vyhodili trenéra a šlo to od deseti k pěti.

Hráčem Petrohradu jste byl jak dlouho?

Až do návratu do Rostova. A tam odsud jsem odešel na Sibiř. To byl takový kontrast. Z území, kde je v létě čtyřicet na Sibiř, kde je v zimě minus čtyřicet. Vzal jsem to hopem, letěl jsem tam šest hodin. Přivedl si mě tam trenér, to bylo ve druhé lize, že to vytáhneme nahoru v nové sezoně. Pak jsem přijel na první trénink v nové sezoně, volám trenérovi a on už v klubu nebyl, že mu nesplnili to, co slíbili a nepřivedli hráče. Tak jsem mu poděkoval, že jsem kvůli němu podepsal smlouvu na tři roky. Místo něj přišel trenér, se kterým jsem si nepadl do oka hned od začátku. A viděl jsem to špatně. Pak už jsem nehrával, jen málo nebo za béčko. A chtěl jsem pryč. Nějak mě to všechno omrzelo a měl jsem toho dost, neměl jsem na ten fotbal nějak chuť.

Teď už zase máte?

Už se na to dívám jinak. Ztratil jsem rok. Ale makám, vrátím se zpátky. Začal jsem trénovat s HFK, domluvil jsem se s Oldou Machalou.

V Rusku jste byl dlouho, na různých místech. Jak se vám v té zemi líbilo?

Ze začátku mi to vadilo. Jejich mentalita, jak šílené jezdí, určité věci mi vadili. Ale jak si ta zvyknete, tak už vám to ani nepřijde. Žít se dá všude, záleží na člověku. Zařídíte si bydlení, najdete si oblíbená místa. Nikdy jsem si nestěžoval, ani moje žena, ani moje děti. Všude nám bylo dobře. Ale kdybych tam byl sám bez rodiny, tak to asi nekousnu. Pak začal chodit syn do školy, první rok se učil tam, jezdil sem, ve druhé třídě to samé. Ve třetí už to nešlo. Takže další angažmá už nevidím někam daleko, jen někde poblíž.

Sledujete, jak se daří Sigmě?

Když jsem byl v Rusku, tak moc ne. Sledoval jsem to jen málo. Když jsem zpátky, tak ano. Neříkám, že na fotbal chodím, byl jsem jen na jednom zápase, na Plzni. Volal mi Mára Bakoš, že ať přijdu, nebo se se mnou nebude bavit. Takže jsem tam byl jen do 43. minuty, pak dostal červenou (směje se) Ale z rodiny chodí tchán s tchýní, informace jsem měl a mám. Jsou tady zajímaví mladí hráči, Petr nebo Hořava. Ti se mi líbili, jsou šikovní, perspektiva tam je.

Martin Horák

Narozen: 16. 9. 1980

Post: obránce

Dosavadní působiště

Mohelnice (1987-1993)

SK Sigma Olomouc (1993-1998)

LeRK Prostějov (1999-2000)

Plzeň (2000/2001)

Bohemians (2001/2002)

Sparta Praha (2002)

Zenit Petrohrad (2003 – 2005)

Denizlispor (2005)

FC Rostov (2005)

Šinik Jaroslavl (2006)

FC Rostov (2007 – 2008)

Sibir Novosibirsk (2008 – 2010).

 

Bilance v české lize: 43 utkání/9 branek

Bilance v Rusku: 116 utkání/8 branek